Z pohádkového kraje/Pasák a vlk
Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný | ||
Oběť | Pasák a vlk |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pasák a vlk |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 91–99. |
Licence: | PD old 70 |
Byl jednou pasáček a ten pasával veliké stádo oveček, jež patřilo zámožnému hospodáři. Pán byl spokojen se svým pasáčkem, protože hoch dbal o své stádo a chránil oveček před každým úrazem.
„Zůstaň vždy tak bedlivým, Radoši, nebudeš toho věru litovati,“ pronesl jednou hospodář, s úsměvem pohlížeje na bělostné, dobře napasené ovečky.
Radoš byl sirotek a proto snažil se, aby hodnému hospodáři nebyl nevděčným. Věděl dobře, že zámožný pán může mu dopomoci ke slušnému životu, a proto jej potěšila slova jeho velice.
Se zdvojenou bedlivostí hlídal svěřené stádo, v čemž byl mu nápomocen věrný pes Chytan. Stalo-li se někdy, že pasáček na chvíli zdřímnul, Chytan moudrým okem sledoval hnutí každé ovce. A jakmile se některá trochu vzdálila, již byl u ní a polohlasným štěkotem přinutil ji, aby vrátila se ke družkám.
Jednoho dne ulehl Radoš pod košatou lípu, neboť zmáhala se ho veliká ospalosť. Sotva zavřel oči, již spal, jako by jej do vody hodil. Však div divoucí: jindy ostražitý Chytan nedával pozor na stádo, nýbrž stulil se podle pasáčka a také usnul.
Spali oba, netušíce, jaké nebezpečí hrozí stádu. Ze vzdáleného lesa vyběhl totiž veliký vlk a zaměřil přímo k ovcím. Uzřevše nepřítele, rozprchla se zděšená zvířata na vše strany, žalostně bečíce. Toliko jedno jehně se opozdilo, a než bys pět napočítal, už je měl dravec v tlamě a ubíhal s ním do lesa.
Teprve k večeru probudil se Radoš. Promnul si oči a zahleděl se k západu. Uzřel, že slunce již se chýlí k pahorkům.
„To jsem tomu dal!“ zvolal zděšeně. „Vždyť jsem prospal celé odpoledne! Ještě štěstí, že tu mám věrného Chytana, sice by —“
Nedořekl. Zraky jeho svezly se k zemi, kde ležel pes, zhluboka dýchaje.
„Chytane, Chytane, tys také spal?“ vzkřikl hoch a prudce se vzchopil.
Pes se probudil a kalnýma očima zahleděl se pasáčkovi do obličeje.
„Kde jsou ovce?“ zvolal Radoš, rozhlížeje se po pastvině. „Chytane, honem sežeň stádo!“
Věrný pes porozuměl rozkazu a dal se do běhu. Pasák pustil se jinou stranou, maje oči slzami zality. Co řekne hospodář, stihla-li některou ovci nehoda? Kterak se bude zlobiti, že pasák i Chytan — ten ostražitý hlídač — prospali celé odpoledne, nestarajíce se o svěřené stádo?
Posléz uslyšel hlasitý štěkot a hned zjevilo se několik ovcí. Za chvíli bylo stádo pohromadě — až na jedno jehně, kterého nemohli nijak vypátrati.
„Nejspíš uchvátil je vlk,“ pomyslil si Radoš a truchle hnal domů.
Když hospodář počítal ovce a seznal, že jedna schází, velice se rozhněval.
„Kam se podělo jehně?“ obořil se na bledého Radoše.
„Nevím, pane,“ odvětil pasáček chvějícím se hlasem.
„Nevíš? To je pěkné! Kdo to má věděti? Kde jsi byl, co jsi dělal? Proč jsi se nestaral o stádo?“
Hospodář zuřil hněvem.
„Ach, pane, odpusťte!“ prosil Radoš. „Přišla na mne po poledni taková dřímota, že jsem spal až do večera.“
„A kde byl Chytan, že neochránil mého stáda?“
„Spal také,“ zašeptal hoch, a pes, jako by rozuměl, že se mluví o něm, plazil se k pánovi.
„Dobrá! Dnes půjdete oba spát bez večeře,“ rozhodl hospodář. „Stane-li se něco podobného ještě jednou, vyženu tě z domu!“
Smutné ubírali se pasák a pes k odpočinku; měli chudáci oba veliký hlad.
Druhého dne pasák na pastvě ani neusedl, obávaje se, že by usnul. Ale po poledni přepadla jej taková slabost, že klesl k zemi a v okamžiku tvrdě spal. Také Chytan hned usnul.
Jako včera, připlížil se i dnes z lesa veliký vlk, a nežli stádo se rozeběhlo, uchvátil tučnou ovci a ubíhal s ní k lesu.
Před západem slunce probudili se pasák i Chytan. Radoš hlasité zabědoval, seznav, že i dnes spal a že stádo je to tam. Nemeškaje, jal se s Chytanem sháněti rozprchlá zvířata. Nežli slunce zapadlo, měl vše pohromadě — až na jednu tučnou ovci.
„Pane Bože, co tomu řekne hospodář?“ vzdychal ubožák. „Co jenom se to s námi děje, že vždy usneme tak tvrdě?“
Nechtělo se mu ani domů, a Chytan také nepospíchal. Ale když tma houstla, byli přece nuceni vrátiti se.
Hospodář stál již ve vratech a vyhlížel k pastvinám.
„To je dost, že už jdeš!“ přivítal Radoše. „Nuže, dnes ti snad neschází ničeho?“
„Ach, pane, ztratila se mi tučná ovce,“ přiznával se hoch s pláčem. A pospíšiv k hospodáři, padl před ním na kolena. „Zase přišla na mne i na Chytana podivná mdloba.“
„Nevděčníku!“ zvolal hospodář. „Starám se o tebe, jako bys byl mým synem, a ty se mi takto odměňuješ? Měl jsem té rád a chtěl jsem ti jednou odevzdati veškeré svoje jmění. Ale nyní jsem se přesvědčil, že jsi nedbalec, jenž nestará se o to, co mu bylo svěřeno. Nemohu tě déle u sebe trpěti; vyhledej si službu jinde. Zítra ráno ať tě zde již nevidím.“
„Pane, prosím vás, odpusťte mi!“ zvolal Radoš zoufale, klesnuv na kolena a spínaje ruce k hospodáři. „Nemohu za to, že vždy tak tvrdě usnu; nevím, co je toho příčinou. Ach, pane můj, nevyhánějte mne odtud!“
Však hospodář nedal se uprositi.
„Zítra musíš ode mne! Jedinou milosť ti prokáži; daruji ti Chytana. Teď se navečeř, a před východem slunce vyjdeš z mého domu. Poněvadž mne již neuvidíš, dávám ti s Bohem.“
A než pasák mohl k němu přiskočiti, zmizel hospodář ve světničce, již za sebou zamknul.
Se slzami v očích snědl hoch kousek chleba a ostatní dal Chytanovi. Po vroucí modlitbě ulehl na lůžko.
Ještě než se rozednilo, vyšel ubožák z domu, následován jsa Chytanem. Byl by rád rozloučil se s pánem; ale stará hospodyně vyřídila mu, že hospodář si přeje, aby bez odkladu se odstranil. Po té dala mu malý raneček.
Šel tedy Radoš, hořce pláče. Když stanul na návrší, podíval se posledně na posavadní svůj příbytek, a truchle sestupoval do údolí.
Asi za hodinu došel hustého lesa. Poněvadž ještě nesnídal, umínil si, že si zde odpočine a při tom pojí. Usadil se tedy do mechu a Chytan lehl si vedle něho.
Radoš rozvázal raneček, jejž mu dala hospodyně. Bylo v něm několik krajíců chleba, trochu ovoce a tři buchty. Chytan dostal chléb a Radoš pochutnával si na ovoci a na buchtě. V tom — kde se vzala, tu se vzala — před užaslým chlapcem stála vetchá, shrbená stařenka, jež opírala se o hůl. Na zádech měla košíček. Žádostivě zahleděla se na snídajícího hocha.
„Pozdrav pán Bůh, babičko!“ zvolal hoch upřímně. „Sedněte si k nám do mechu, a pojezte kousek buchty!“
„Zaplať pán Bůh, hošíčku!“ děkovala stařenka. „To jsem ráda, že se trochu posilním.“
Sedla si vedle Radoše, a chlapec podal jí nejměkčí buchtu a vyhledal nejšťavnatější hrušky. Potom radostně se díval, jak stařence chutná.
„A kam se ubíráš, hošíku, s tím pejskem?“ dotazovala se babička, hladíc Chytana, jenž tulil se k ní, jako by ji znal, Bůh ví jak dlouho.
„Sám nevím, milá babičko,“ povzdechl Radoš. „Půjdu tam, kam mne nohy ponesou.“
„Což nemáš nikoho?“
„Jsem sirotek,“ odvětil hoch a slzy zastkvěly se mu v očích. „Byl jsem pasákem u dobrého hospodáře; ale ten dal mne z domu, poněvadž jsem mu způsobil svou neprozřetelností škodu.“
„Aj, aj,“ divila se babička, a vybídla jej, aby vše pověděl.
„Tedy se ti ztratily dvě ovce?“ prohodila, když Radoš skončil. „Dobře soudíš, že ti je vzal vlk. Když jsi byl ke mně tak hodný, pomohu ti zase k ovcím, odevzdáš je hospodáři a on tě u sebe zase ponechá. Poslyš dobře, co ti nyní povím: V tomto lese je hluboká jeskyně a tu obývá vlk. Je to ukrutné zvíře a umí mluviti jako člověk. Nikdo mu nemůže ublížit, poněvadž přiblíží-li se na sto kroků k vlkovi, hned tvrdě usne.“
Nyní sáhla stařenka do košíku a vyňala z něho sněhobílou lilii a kulatý oblázek.
„Tuto lilii bedlivě pozoruj, až budeš blížiti se k jeskyni. Jakmile začnou lístky červenati, je to znamení, že vzdálenost mezi tebou a vlkem je něco málo přes sto kroků. Dbej tedy, abys uskočil v čas, než lilie zcela zrudne; neboť polom by s tebou bylo zle. Umíš-li dobře házeti?“
„Umím, babičko,“ tvrdil hoch, všecek udiven tím, co právě slyšel.
„Nuže, až uzříš vlka, hoď po něm tímto oblázkem. Zasáhneš-li jej mezi oči, stane se bezmocným a vydá ti ovečky.“
„Ale budou-li již sežrány?“ otázal se chlapec.
„Toho se nestrachuj. Vlk neublíží své kořisti, nýbrž zanese ji pozorně do jeskyně. Má-li hlad, vybéře si ze starší zásoby. Tvé ovce nemá ještě dlouho, jsou tedy živy.“
„A což kdybych vlka neuhodil právě mezi oči?“ zeptal se Radoš.
„Nebude mnoho škodit. Vlk neuteče. Zdvihneš kámen a znovu pokusíš se o dobrou ránu. Buď zdráv a pamatuj na mne!“
Než se Radoš nadál, byla babičku ta tam. Nebyli lilie a oblázku, byl by se domníval, že to byl jen pouhý sen.
„Chytane, ku předu!“ velel a vyskočil bujaře.
Pes zavrtěl ohonem a pustil se hlouběji do lesa, následován jsa pasáčkem.
Bloudili dlouho mezi stromy, aniž by přišli k jeskyni. V tom Chytan zakňučel. Pasák uzřel velikého vlka. Bezděky podíval se na lilii; ta byla již z polovice červená. Rychle uskočil zpět a květ zase zbělel. Mávl pravicí, oblázek zafičel vzduchem a vlk se svalil. Nad Radošem ozvalo se hlučné krákání. Z vysoké borovice zdvihl se černý havran a letěl k vlkovi. Radoš a Chytan pádili ku přemožené šelmě. Když k ní doběhli, ozval se vlk lidským hlasem: „Neubližujte mi, udělám, co budete ode mne chtíti.“
„Vydej mi tedy jehně a ovci, jež jsi uloupil mému hospodáři!“ poroučel Radoš.
Vlk plížil se k houštině, skuče bolestně. Pasák a pes jej následovali; také havran přelétal se stromu na strom.
Posléze stanul vlk před velikou jeskyní, z níž ozýval se žalostný bekot. Radoš vkročil do vnitř a uzřel pohřešované ovečky. Kromě těch nebylo tu již žádných.
„Štěstí pro tebe, že jsi přišel v čas,“ ozval se vlk. „Ztrávil jsem již své zásoby a dnes byla by z ovec jen trocha kostí.“
Ovce přiběhly k Radošovi a lízaly mu ruce; Chytan obskakoval je, radostně štěkaje.
„To bude míti hospodář radost, až mu vás přivedu!“ zvolal Radoš vesele. „Jistě mne ponechá u sebe.“
„Tedy jsi byl vyhnán, že jsem ti odnesl ovce?“ dotazoval se vlk, a přiblíživ se k Radošovi, řekl úlisně: „Kdybych byl tebou, nevrátil bych se již ku zlému hospodáři. Nechal bych si ovečky, usadil bych se někde v pustině a věnoval bych se chovu ovcí. Nebylo-li by to lepší, než plahočiti se v cizí službě? Byl bys svým pánem, ano posléze měl bys sám pasáky.“
„Nikoli, toho neučiním!“ zvolal Radoš rozhorleně. „Můj hospodář je dobrý člověk a proto mu ovce přivedu.“
Sotva dořekl, vletěl do jeskyně havran. Hlasitě zakrákoral a před užaslým Radošem stál — jeho hospodář.
„Milý Radoši. pojď na mé srdce!“ zvolal muž laskavě a objal hocha. „Znám prostředek, jímž lze člověku změniti se ve ptáka. Byl bych rád věděl, co si počneš, až odejdeš ode mne; proto jsem letěl za tebou v podobě havrana. Ze tvého hovoru s babičkou seznal jsem, že jsi nebyl vinen ztrátou oveček. A teď přesvědčil jsem se dokonale o tvém dobrém srdci, i o tvé poctivosti. Pojď se mnou, budu ti otcem laskavým!“
„Náhle strhl se hrozný vítr — a když ulehl, byla jeskyně i s vlkem ta tam. Hospodář, Radoš, Chytan i ovce stáli uprostřed houštiny, chvějíce se jako osyky.
„Pojďme raději odtud!“ navrhoval hospodář, a vše dalo se na pochod. Posléze vyšli z lesa a dostihli obydlí hospodářova.
Radošovi nastaly teď blažené časy a často vzpomínal na tajemnou babičku i na vlka.