Z pamětí krevních písařů/XV. O panu Kodicillu, muži učeném i urozeném
| Z pamětí krevních písařů Josef Braun | ||
| XIV. O svářích mezi různověrci za kralování J. M. Cé. Maximiliána | XV. O panu Kodicillu, muži učeném i urozeném | XVI. Z věku „zlatého“: Kterak leckdes v poddanství chodívalo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XV. O panu Kodicillu, muži učeném i urozeném |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 226–239. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Na Menším plácku nedaleko Pražské brány stálo několik sousedů dychtivě poslouchajících, co jim muž prostřední, přitloustlé postavy, tváře bradaté a něco trudovaté, s nosem orličím a poněkud zarudlým, již za drahnou chvíli rozkládal. Byl to rektor zdejších škol, Jakub Hubacius, svobodných umění bakalář. Přichvátal před chvílí od Pražské brány krokem na svou čtyřicítku věru mladickým. Tak jako nyní, nerozehřál se ani, když o Koledě či po Novém létě a Třech králích s minucemi a kalendáři dům od domu chodil a svá přání v rhytmech umělých složená zdobně přednášel v naději, že hojný grošík bílý na bibales bude mu odměnou. Ale sousedé nechtěli věřiti přec. Když domluvil, nejedno oko nedůvěřivě na něm spočinulo, nejeden ret v úsměšek se stáhnul, až i slovo se ozvalo:
„Ty, rektore, za školní pacholata nás máš. Musí tobě věřiti, a ne-li tobě, tož metle tvé. Ale my nemusíme. Kdo ví, koho jsi viděl —“
„Jak bych jeho nepoznal,“ bránil se rektor, „jeho, jenž mi, nepřím toho, tolik dobrodiní prokázal! Však tuto soused Koubek uvidí, až za některou chvíli před domem bude mu hostem jej přivítati. — Přijde as jen na večeři a na nocleh, jako jindy činíval — —“
Drobná postava souseda Koubka, k němuž rektor poukazoval, povypjala se vzhůru a v očích jeho na mžik se zablesko. S rektorem odjakživa se snášeti nemohli. Nejen k vůli tomu, že Koubek k luteránům a Hubacius mezi Bratry se hlásil, ale více proto, že šprýmovný rektor často „podle svobodných umění“ pichlavě doteknul se nejen malé postavy ale i velikého měšce Koubkova, jenž nemírnou spořivostí souseda, řemeslem pekaře, stále prý vzrůstal. Oh, toho kantora školometného — jistě se mu zalíbilo zase frašky z něho si tropiti a jazykem naň dotírati! Ale přemoh se, stáhnul ret k pohrdavému úsměvu, a jako obyčejně, aby „učení svého“ dokázal, spustil latině:
„Cantores amant humores — tobě, rektore, jistě zas hubatka ječného smysly naostřila, abys nás za blázny měl — —“
Hubacius zapomněl po svém obyčeji tentokráte latině odpovědíti.
„Přisámbůh!“ dotvrzoval vážně. „Bodejť mne oheň spálil, pravdu-li nedím!“
„Však uvidíš, sousede, sám, že k tobě na nocleh přijde —“
„Oh, uviděl bys,“ potřásal sebou Koubek. „Ne snad, že bych tou prostou krmí lakomil a krovu z neužilosti odpíral — je můj sourodák, oba jsme spolu v Sedlčanech vyrostli a již nejednou v tomto městě jsem jej pohostil — ale — — však hle, tu také dobrý jeho přítel — —“
A zrakové všech obrátili se k vysokému muži zamračeného, přísného vzhledu, jenž sousedů došed a křesťanským obyčejem pozdraviv, zostra pohlednul do Koubkovy tváře. Byl to věnečník Satek; ač z jednoho městečka sem do města královského přišli, přec nebyli přátely upřímnými. Jak také — Koubek, jenž luterských horlivě se přichytil, a on, Satek, věnečník, tvrdý, nepodajný utrakvista!
„Víš, sousede,“ vysvětloval rektor, „před malou hodinkou vybral jsem se za město, abych mendíky i všecka školní pacholata, když o nich slyšáno jest, že za hradbami co den divou králku provozují, trochu přehnal. Jdu, pozoruji a koho vidím z dálky k městu se blížiti, jako tvého i souseda Koubkova sourodáka, pana mistra Kodicilla. Jsem jeho žák a poznám jej na sto honů — proto nadběhnul jsem známou stezičkou, abych tuto sousedům a teď i tobě oznámil — —. Je opěšalý a sám — a myslím, že naschvál, aby teď, na útěku z Prahy, všetečným zrakům spíše uniknul. Bůh ví, co jej až k nám zaválo… Nepohostí-li jej soused Koubek, dostane se potěšení toho tobě — nezná v tomto městě než vás, své sourodáky, a mne, chudého žáka svého — —“
„Což o večeři —“ kýval hlavou Koubek, „nejsemť lakomec. Ale nocleh, přístřeší, jemu — teď —“ a pohlédnul bezděky na Satka, jenž stáhnuv po svém zvyku husté a temné obrví své, zahovořil:
„Přátelé, znamenám, že jste tu ze všech tří vyznání. Vím, že se v mnohém, přemnohém daleko různíme — ale rcete, co by znamenalo vzíti pod střechu toho, jenž se nyní rouhačem lehkovážným stal —“
„Nic jiného,“ ozval se hlas, „než na hříchu jeho bráti podílu.“
„V tom všickni se snášíme —“ prál jiný, „že znamenalo by to rouhati se svatým mučeníkům země této a všeho národa našeho, jichž památku on tak směle a ošemetné pohaněl —. Neb my jak Bratří, tak luterští či podobojí jsme Čechové, z jichž národu tito svatí byli vyšli — —“
Souhlas všech sousedů provázel tato slova.
„Nepopřeju —“ mluvil Satek s odhodláním, „leda by pod ctí a věrou napraviti slíbil — —“
„Z duše mi mluvíš —“ podotýkal Koubek.
„Však nepodaří-li se vám,“ zasmál se kdosi, „pokusíme se my ostatní s lidem městským. Ptáku v kleci podle ptáčníka jest zpívati —“
„Lupus in fabula,“ vzkřiknul ztlumené Hubacius, zočiv večerním soumrakem březnového dne mihnouti se v nedaleké bráně chodce v řasnatém plášti s širákem na hlavě o velikou hůl se podpírajícího. Sousedé, jako by na dané znamení zvolna se rozcházeli, jen Koubek a Hubacius přidali do kroku…
Ano, byl to on, pan Petr Kodicill z Tulechova, svobodných umění mistr, v matematice, filosofii i v jazycích klassických učenec na slovo braný a tohoto času i rektor vysokého učení. Což všecko mu to platno — když nemá teď, kdy pustý, zimavý večer nadchází, kam by hrubě hlavy své sklonil! Ctěn a vážen podle učenosti své, nepoznal dotud těžkostí, vyjma těch, jež ze sporů v kolleji a s kapitulou Všech Svatých nadcházely — až teď, musí prchati potajmu z Prahy, nevěda ještě sám, kde najde mocného ochrance a příznivce. A to všecko jen proto, že letos, jak páni stavové na sněmu ku zavedení nového gregorianského kalendáře svolili, v kalendáři svém, který již od několika let vydává, podle toho nového obyčeje již zavedeném, Jana Husa a mistra Jeronyma za svaté nepoznamenal! Rozbouření a jitření lidu přinutilo jej, že musil z Prahy vyjíti — o té cesty nepohodlné, obtížné a únavné — —!
Pan Petr Kodicill stíral sobě s čela bohaté krůpěje potu, když zahýbal k domu souseda Koubka. Byl v tomto městě dobře povědom: často sem v létě ku Koubkovi i Satkovi v časech dřívějších zajížděl.
Za malou chvíli stanul v mazhauze jasně osvětleném, kdež prostřený stůl svědčil o nastávající večeři. Když pan Petr sousedu a příteli z mládí ruku podával, něco málo se zarazil; nebyloť na Koubkovi té radosti, aniž té srdečnosti, s jakou jindy jej vítával. Oh, i tady již vědí! — —
„Zbloudil jsem z pravé cesty —“ mluvil pan Petr Kodicill, — „a prosím tebe, brachu, abys na noc pod střechu svou mne přijal —“
„Oh, jen pojď ku stolu, abys s námi povečeřel,“ vyhýbavě mluvil soused, nuceně se usmívaje.
Panu Petrovi to neušlo; v sivých jeho očích zasvitalo a plavou bradou svou prudce poškubnul.
„Ne tak o večeři, jako o nocleh tebe prosím,“ s netajenou rozdrážděností děl. „Či snad také tebe, druha mládí mého, nadchli záští a pověděli —“
„— ano, pověděli,“ živě vyrušil soused, „že jsi odvážil se z kalendáře svého mistra Jana a Jeronyma, svaté paměti, vypustiti. Ostatně viděl jsem jej sám a Hubaciovi vrátil. Než takový, raději žádný!“
„A což ty, když jsi z luterských, tak horlivě — —“
„Ovšem,“ potřásal hlavou soused, „oni byli předchůdci mistra našeho a nad to země a národa našeho synové. A proto odpusť upřímnosti mé, když řeknu, že za zlé nemám, že v Praze na tebe tak tuze se obořili —“
Panu Petrovi blesklo v očích a bezděky sevřel pěsť.
„Oh, jen chátra, mozkové nevzdělaní a neučení — misera plebs! Ale co tobě nyní potom, ptám se jen, zdaliž možno tobě střechu svou mi poskytnouti —“
„Leda bys pode ctí a věrou mně, druhovi z mladosti, slíbil, že napříště chybu a hřích svůj napravíš. Světci naši trestají tebe — — ostatně pojď a posilni se alespoň na cestu u stolu mého —“
„Oh, smysl tvůj podle tvé postavy malý jest,“ zabouřil pan Petr. „Ku věcem vyšším schází ti prohlédavosti. Ostatně s bohem tu buďte —“
A pan Petr, netaje hněvu, ni pohrdání, vyšel ze světnice. Seběhnuv na ulici, zarazil se, spatřiv opodál kupiti se v šeru nadešlé noci tlumy postav. Snad — — ale ani nedomysliv, prudce v duchu zaláteřil: „O té chátry — zde jako v Praze!“ Neboť slyš, jdouce opodál za panem Kodicillem a nedbajíce pozdní doby, začali notovati:
„Stal se Čechům posměšný kus,
vyletěla jim z Prahy hus,
prodal ji mistr Kodicillus,
mistr Kodicillus —“
Pan Petr neslyšel již další sloku té dobře jemu známé a teď asi již po všem království rozšířené písně. Všecek udýchán vrazil do jizby Ondřeje Satka, věnečníka. Ten věděl již, co znamená příchod páně rektorův.
„Prosím tebe, brachu můj, o střechu hostinnou —“ mluvil pan Petr pro jistotu ani nesednuv.
Přísný, zamračený věnečník stáhnuv obrví prudce mávnul rukou.
„Příteli Knížko, pod střechou svou hostívám jen lidi poctivé a dobré pověsti své hledící —“
„Což nejsem z nich — —?“
„Nejsi, pane,“ zahřímal věnečník. „Věz, žes Jidáše horší a že potomci naši za jiného tě míti nebudou. Jidáš za třicet stříbrných zradil pána svého, ty však ani tolik jsi nedostal a zradil jsi národ svůj. Víme dobře, žes tak učinil jen proto, abys zalíbil se ne národu svému, ale císaři a mocným jeho — —“
„Oh ty nevíš“ — koktal pan Kodicill zaražen rozhodnými slovy přísného utrakvisty, „jsem přece homo literatus, člověk učený — —“
„A vy lidé učení,“ zasmál i zazlobil se věnečník, „nevíte, že národ váš již tak jest bez moci a ubohý, že smíte jej ve své učenosti svrchované nejen pomíjeti, ale i bez trestu urážeti? O, vy zpronevěřilci převrácení! Dřív jste byli národa a ne císaře — prve vás česká máť na prsou kojila a český tatík odchoval a teprve potom mohli jste vědám se oddati a slib poddanosti skládati — —“
„Zdali dočkám se odpovědi ku prosbě své?“ netrpělivě již otázal se pan Petr. Slova věnečníka kladivem dopadala na jeho bedra — ale nezkrušila jich — natož aby snížila — —
„Totoť jest také odpověď, pane Petře. Slib mi, že nikdy již opakovati nebudeš, cos letos učinil. Jinak, prosím, opusť dům tento, kdež Hus i Jeronym ctěni mučedlníky nejsvětějšími —“
Tvář páně Petrova něco málo se zaruměnila — pomyslilť na tu „chátru městskou“, jež zajisté dosud dole hlučí a jeho hrozivě očekává. Oh, kam se to dostal on, Kodicill z Tulechova, rektor vysokého Karlova učení —! Ale již nemeškaje, vtisknul sobě širák do čela. Oko jeho divně zaplanulo, když bez pozdravu téměř, opouštěl dům Satkův. Oh, teď dobře si vzpomněl na rektora školního, jehož z moci úřadu svého právě on sám byl sem dosadil! Zamířil ku škole, nedbaje posměšných i výhrůžných výkřiků z davu jej povzdálí následujícího.
Tou dobou asi přecházel již Jakub Hubacius netrpělivě po svojí jizbici, vzhlížeje časem k dospělému, kučeravému pacholíku, jenž u stolu rovnáním mnohonácte knížek zaneprázdněn byl. Toť nebožky sestry jeho jediný syn. Přijal jej sirotkem a chce se oň postarati, aby alespoň bydla kantorského dosáhnul. Hubená služba sic a častá tužba — ale pro ubožáčky, kteří nikde ani konšelíčka přítelem nemají, dobrá dost, myslíval Hubacius. A spoléhal v duchu při tom na pana Kodicilla, svého učitele někdejšího, že pacholíkovi, jako kdysi jemu samému, milostivě se nakloní a v chudobě jeho že jej podporovati bude. Znal dobře pana Petra, ctižádostivého sic, ale sumou srdce dobrého. Sám byl mu mnohým zavázán — —
Hubacius pojednou vyrušen byl ze svého přemýšlení. Toť venku dav lidí lítě vzkřiknul. Trhnul sebou a již chtěl ven vyběhnouti, když rázem rozletly se dveře a pan Petr Kodicill z Tulechova vrazil do jizby. V této chvíli i pozdravu latinského zapomněl.
„Málem že by mne byla luza se chopila. Musil jsem závoru přiraziti —“ a nutě se do žertu, dodal:
„Nu, brachu, jak se tu po ten všecek čas, co jsem tě na tuto školu konfirmoval, máš?“
„Nehrubě dobře, Slovutnosti,“ odpověděl rektor uctivě, „obzvláště letos, kdy o Novém Létě špatně jsem pochodil —“
„A proč, rektore?“
„Nu, račiž Slovutnosť Tvá pohlédnouti sama. Ty knížky na stole, toť samé kalendáře, které já tiskaři napřed musil zaplatiti a které potom sousedé šmahem mi vraceli, že v nich pominuto svatých Husa i Jeronyma —“
Tvář páně Petrova lehko se zakabonila. V té chvíli bylo slyšeti, jak rozzuřený dav dole na domovní dvéře buší, jak huláká a vyhrožuje. Pacholík vyběhnul ven.
„Přišel jsem tebe, rektore, požádati o bezpečný nocleh —,“ mluvil pan rektor universí k rektorovi městské školy s vědomím, s jakým představení k podřízeným mluviti uvykli.
„Rač odpustiti Slovutnosť Tvá, jestli toho tenkráte budu musit odepříti —.“
Pan rektor podíval se na Hubacia s netajeným úžasem.
„Šílíš? Víš-li, že ten dav dole by mne zahubil, kdybych ven páchnul —“
Hubacius pokrčil rameny.
„Snad by tak zle nebylo. Ale není mi lze učiniti Slovutnosti Tvé to, co neučinili sourodáci tvojí —“
„A proč?“ rozkřiknul se pan Petr.
„Poněvadž jako oni svatých Husa a Jeronyma jsem ctitelem a za zlé tobě mám — — Račiž mi slíbiti, že chybu tu napravíš —“
Pan Petr zaplanul hněvem.
„To chceš, jak už jsi psal, abych synka sestry tvé podpořil?“
„Slovutnosti, raději řemeslo jemu vyvolím —“
„Víš-li, že mohu tebe ze školy této ssaditi?“
„Ano, a raději po nevěstě, ač stár jsem, se ohlédnu, abych školy prázden býti mohl — —“
V té chvíli dole rány staly se silnějšími a hluk se zmohl. Pan Petr lehce poblednul.
„Nuže, nechci střechy tvé — ale prosím, dej mne alespoň vyvésti zadem, zahradou —“
Hubacius mlčel. Oh, právě teď chvíle nejpříhodnější, aby tě, pane, chytili — — a nežli domyslil, vrazil pacholík do jizby všecek bled a ulekán:
„Lid dvéře vyvrací, a žádá si pana Kodicilla. Jsou rozzuřeni — pan Kodicill nad to ještě nějak hrubě je musil uraziti. Zapřisáhli se, že jej musíš vydati — ne-li, tož běda prý i tobě. — Slyš, ty rány!“
A vskutku, nárazy prudší a prudší temně sem doznívaly. Hubacius pohledl jiskřícím se zrakem na pana Petra.
„Ano, Slovutnosti, toť lid, jenž ještě o své se umí hlásiti a odrodilství a pronevěru na učených i urozených trestati —“ promluvil temně.
Pan Petr Kodicill z Tulechova zbledl ještě více a křečovitě chopil se ramene Hubaciova. Rány z dola zněly zřetelněji.
„Ty, Hubacie, můžeš mne vydati —? Vraždě?“
„Vlasti —“ odtušil rektor. „Nežádá krev tvou, ale nápravu —“
„Hubacie,“ mluvil pan Petr všecek se chvěje, „ptám se ještě jednou, můžeš-li? Jsi z Bratří a o těch prý nikdy nebylo slyšáno, aby nevděkem za dobrodiní se odpláceli. Vím dobře, že dobrodiní, jichž jsem před časy tobě udílel, nezapomněls — nuže rozhodni —“
Jen na mžik zaváhal rektor. Tvář jeho nyní také pobledla, a hlas se mu zachvěl, když promluvil:
„Již jsem se rozhodnul.“
A po těch slovech obrátil se k pacholíkovi, jemuž cosi do ucha šeptal. Rány z dola stávaly se slabšími — smutné znamení.
Rektor Hubacius rychle pokročil k panu Petrovi a chvatně jej za plášť chopil — — — —
Dole zatím lid obecný i sousedé dvéře vyvraceli. Nedbali tmy, ani pozdní doby — chtěli dostati do svých rukou pana Petra a při nejmenším donutiti jej, aby se zapřisáhl, že v kalendáři na rok budoucí opět svaté mučedlníky české příslušně poznamená. Každý okamžik, kterým tu byli zdržováni an pan Petr se neobjevoval, dráždil je, neboť domnívali se, že pan Kodicill, jakož slovy hanlivými po nich na ulici byl vzkřikl, ještě nyní jim vzdoruje a snad se i v bezpečí u rektora vysmívá. Každou ranou do dveří rostl jejich hněv — běda panu Petrovi! Dvéře již již povolovaly — tu slyš, jediný výkřik hněvu i radosti se ozval. Pan Petr vskutku objevil se ve dveřích — ale jedva na mžik noční tmou bylo znamenati jeho řasný plášť i široký klobouk, již rozzuřeným lidem k zemi stržen… Nastala vřava, v níž hlas rozvážných a k pokojnému se ujetí pana Petra radících sousedů hluše zanikal; tou tmou nemohli se ani protlačiti k tmavému chumáči, v jehož pěstech pan Petr snad již dodychával… Teprve za hodnou chvíli přichvátal rychtář s biřici pochodně nesoucími — ale jak užasli, když blíže pokročili a místo pana Petra v řasném jeho plášti a širáku nalezli Hubacia, jenž pln modřin a ve tváři krváceje, skorem již omdléval…
Krevní písař těmito slovy dokončil:
„Před pány konšely stáli jsú někteří, jenž ondy, jak pan Petr Kodicill z Tulechova městem naším prchal, a pomocí rektora Hubacia u pacholíka jeho v skutku jest uprchnul, rektora tohoto místo pana Petra těžce jsú zvalchovali. Páni konšelé, dokonale uváživše proč a jak by se stalo, jich při tom zanechali s napomenutím, obzvláště když sám rektor za ně se přimlauval. Což jim i jemu ku chvále. Ten pak rektor za dlouho z toho poležel; ale vykřesav se, zanechal školy a pojal jest vdovu Bartoňkovu za ženu řka, že rád nevděčnému kantorování vale! dává: Actum mense Maii A. D. 1585. — Nota. Světle jest patříno, že ještě dosti těch, kteří rozstrkuov svých zapomenuvše spojili se, aby uhájili to, což svato jim i otcuom jejich bývalo a jest, jakož aby odrodilstvo a odpadlictví nehledíce urozenosti ni učenosti strestkali. Bohdajž jen, aby těch sprostých sic, ale spravedlivých neubývalo a takých jako pan Kodicill nepřibývalo — nebo by na konec tito a takoví nejen spravedlivé ale s nimi i vlasť tuto naši zdusili.