Z pamětí krevních písařů/II. O berni na korunovaci

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
I. Po smrti Ludvíka krále	II. O berni na korunovaci	III. Z pamětí o Mikulášencích či Bratřích Plačtivých

Údaje o textu
Titulek:	II. O berni na korunovaci
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 15–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V klenuté, do černa začouzené dílně mečířské v přízemí nízkého domku na hlavním rynku, zrovna naproti městskému rathouzu se nalézající, všecko rázem se oživilo. Jako obyčejně po ránu. Nejstarší pocholisko důkladně „měchovalo“ do povyhaslé výhně, tak že brzo z ní sloup rudých jisker až k zčernalému stropu vytryskoval a i ostatní druhové jeho ruče chápali se nástrojů, čekajíce, až starý Kakorec, domu tohoto i dílny hospodář, obvyklým způsobem ku práci znamení dá. Dnes ta jeho starodávná ranní píseň, kterou každodenně ztlumeným hlasem před započetím práce sobě prozpěvoval, trvala obzvláště dlouho. Pro pobožné vznícení nepovšimnul si ani, kterak venku na rynku lidé v neobvyklém počtu pobíhají.

Již dozpíval a vykasav rukávy kostnatých svalovitých rukou, chtěl se chopiti kladiva, když tu pojednou na prahu dílny stanul jakýs dověrný známý ze sousedstva.

„Hle, Kakorče,“ volal po ranním pozdravu, „před rathouzem už pomalu všecko Hořejší město a ty, ty, mečíři, tam scházíš. Víš-li, že na rathouze tejně kýmsi přes noc přibita cedule zrádná o té nové berni královské, kterou co nevidět na korunovaci nového krále platiti máme?“

„Neslýcháno!“ žasnul starý mečíř, rychle se ohlížeje po ošumělém baretu, jejž na čupřinaté své šediny v okamžiku vtiskl.

„Však pojď a viz. Ale rychle, než přijde rychtář a ceduli zrádnou ujme —“

Zimavého ranního větříku nedbaje a ani kabátce nevzav, chvatně vykročil starý Kakorec ven, kdež před rathouzem, s deset kroků vzdáleným, početný dav lidí hlasno hovořících byl se nakupil. Uzřevše mečíře, rádi sousedé poodstoupili, aby ku vratům, kdež neveliká škartice velikými zřetelnými literami popsaná přibita byla, mohl přistoupiti. A ztichli všichni, když Kakorec po některé chvíli ceduli „zrádnou“ důkladně prohlédnuv, zahovořil: „Páni kantores za mé mladosti jen asi čtyři léta ve škamnách mne vězili, ale mním, že bych vám všem, aby i ti zadní zvěděti mohli, pořádně škartici tu přečetl. Hodno to, sousedé, přečítání mnohonásobného!“

Sousedé souhlasili. Starý mečíř četl zvučným hlasem jakž následuje:

„Vší obci města našeho, poddaným jejím, třem stavům království tohoto, všem osobám hodným, kdož toto čísti aneb čtené slyšeti budu: pozdravení předkův našich svaté a velebné paměti, kteří nad stavem země této a obzvláště nad některými z předních synův jejích ani v hrobích svých pokoje míti nemohou.

Jakož všem vám známo jesti, že tito předkové naši, když krále nového za pána pořádného země této i všech ostatních ku koruně její příslušných jsou zvolili, jemu dar oddanosti své ku korunovaci přinášeli a na dar tento mezi sebou a po všech krajích berni, tak řečenou královskou, přímo jsou rozpisovali v ten spůsob, že od poddaných z každého lánu půdy a z mlýna na řece po čtyřech lotech stříbra, jinak po šestnácti českých groších, z krčmy, ze mlýna při potoce a z dílny řemeslnické po jednom lotě, což se čtyřem grošům našim rovná, berně vybírali — tak tejno vás nezůstalo, že i nyní, kdy praktikami fortelnými některých nehodných a dobra obecného země této nevážících synův jejich nový král proti úmyslu všech nás lidí dobré vůle spuosoben, berně takováto královská vypsána jest a již již vybírati se má. Ale když již někteří z dotčených pánů stavů volbu tohoto krále nového mistrně jsou vyfortelovali a ti druzí, ostatní, kteří při tom hlavy své jim od Pána Boha k pečování o dobro země naší svěřené jen ku kývání míti mněli a při té volbě s lidmi příze dotčenými jsou souhlasili atak jsou nového krále vyvolili, nic se neohlížejíce co tomu řekneme my, obec velká, kteří žádného již cizozemce a zvláště tohoto ne, za krále a pána svého jmíti nechceme, tožť tedy ohlašujeme a známo činíme, že když jsou si oni sami, na nás se neohlížejíce, krále zvolili a jemu berni královskou korunovační dáti se uvolili, aby ji také sami zaplatili. Bývalo v zemi této ode dávna, že berně jakékoli dávány dobrovolně a beze všeho přinucení, jemuž předkové naši dovedli se postaviti na odpor třeba mocnostem sebe větším vůči, dobře vědouce, že to, co jsou, sami sebou jsou se stali, na vlastní jich půdě od věkův nepamětných. Protož, kdos hodným statečnosti jejich synem, berníkům odepři a berni neplať. Neboť podivní běhové, kteří ještě v čas všecky věrné osvoboditi a vše, co v posledních časech v království tomto se událo, do gruntu převrátiti a v nic přivésti mohou, jako by se blížili. A to jen, budou-li míti bezpočetné paže naše hlavu a rozum jeden jediný.

S tím, vše věrně na paměti majíce a k vykonání nebázlivému hotovi jsouce, Pánu Bohu našemu poručeni buďtež.“

Zvučný hlas starého mečíře dozněl. V zástupu ticho. Na jedněch tvářích překvapení, na druhých souhlas a ti třetí ostýchavě se ohlížejí, jako by se báli tu, na rynku, veřejně vysloviti co jim tlačí na hrudi od nějakého času věrduňkovým kamenem… Ale všickni do jednoho cítili, že jim ta zrádná cedule z duše promluvila — — —

„Přátelé milí, není-liž hodna ruka toho, jenž list tento psal, požehnání?“

Začazená vráskovitá tvář starého Kakorce se při těchto slovech prudko zaruměnila a ruka jeho bezděky rázným pohybem prsty se zaryla do šedivé brady.

„Míníte-liž tak učiniti, uznáváte-liž za potřebno a —“

Ale další slova zůstala Kakorci na jazyku — ani nemohl se přesvědčiti, co sousedé tomu všemu říkají… Stanulť tu mimo nadání městský rychtář, jenž chvatně sousedy se prodrav, u cedule zrádné stanul a zběžně ji přehlednuv, prudce ze vrat ji strhnul.

„Aj, sousedé,“ promluvil hlasně, „dali-li byste souhlasu slovům zakuklence, jenž světla božího se boje, tuto ceduli zrádnou bez podpisu jména svého nočně sem přivěsil? Chceteliž město naše i sami sebe v trestání vyšší moci uvrhnouti? Dáť nový král J. Mť. panu kanclíři slovíčko jediné a naše privilegia, naše jarmarky, ať nedím o všem ostatním, ty tam — — Časové se mění. Poddajnosť železná vrata dnes otevírá, ale vzpurný pohled zvrátí nám stropy nad hlavami — —“

A v několika okamženích, jako by posledních slov na dotvrzenou, hřmotně zabouchla železem pobitá vrata rathouzu za městským rychtářem.

V malé chvíli byl také mistr mečíř na prahu své dílny. Chasa byla tu již v plné práci. Proti všemu zvyku nechápal se Kakorec práce. Vešel přímo do vedlejší síňky, kdež jeho žena Katuše od otevřeného, na rynk vedoucího okénce odstupovala.

„Křičel jsi, že jsem to slyšela až sem. A tak bez kabátce — mohl bys na zdraví si ublížiti —“

„Ó, bych mohl, ty milá ženo, tak bez kabátce celý den tam státi a všem, kdož by přišli, tu ceduli přečítati! Ale takto, když rychtář jako liška podšitá ve chvíli přiběhl, slyšel a zvěděl to jen málo který z nejbližšího sousedstva —“ Načež za stůl usednuv a hlavu do dlaně položiv, dokládal: „Hlavou zdi neprorazíme. Jediným ruky trhnutím vezmou nám privilegia, jarmarky a kdež co našeho. Poddajnosť prý železná vrata otevírá a —“

„Takovéhle řeči že ty vedeš, nepoddajného pořádku mečířův ode dávna mistr a člen nejpřednější? Tak že mluví na stará kolena svá muž můj, Kakorec?! Už skorem ani nelituji, že nám bůh manželstva dětmi nepožehnal: ty že bys syny své takovýmito příslovími vlasti odchovával?!“

Kakorcova žena, těmito slovy manžela svého z řeči rázem vyrušivši, podepřela si ruce v bok, rdíc se až po samý čechlík prudkým rozhorlením.

Starý mečíř povstal a vzpřímil se na tolik, jako by byl břímě šesti desítek se svých beder setřásl. Na vrásčité jeho líci objevil se úsměv polopohrdavý a polo jen žertovný.

„Oh, ty malověrná! Vyčkej po druhé času jako husa hlasu, dokud nedopovím; opakoval jsem jen slovo za slovem, co prál tam rychtář. Abych sobě hlavu lámal, jako druzí, kdo by zrádnou ceduli byl psal, toho neučiním: mně dostačí, že ji za dobrou uznávám a že podle ní jednati budu, byť by, jak ten rychtář děl, strop tohoto domku mi padl na hlavu. Mečíři od jakživa všech řemesel ozdoba, poněvadž kde šlo o práva jich pořádku či celé země naší, bývali neohrožení, neustupní a nepoddajní jako skály. A já, který v pořádku mečířském vedu první slovo, neměl bych ve statečnosti býti jim prvním příkladem?“

„Nu, toť jsi můj milý Kakorec,“ chlácholila jej žena. „Tak tebe mluviti slyším nejraději.“

V malé pak chvíli otřásalo se všecko klenutí v dílně mečířské nárazy obrovského kladiva Kakorcova, jenž vrhnul se do práce s pílí dvojnásobnou, jako by čas pronedbaný nahraditi chtěl.

Teprv až někdy po osmnácté hodině poustál v práci a vyšel před dílnu, aby dobře slyšel, co městský biřic lidem před rathouzem shromážděným oznamuje.

„Jménem pana primasa, pánů konšelů a rady královského města tohoto vší obci této na vědomosť se uvozuje, že by dnes v noci jakýs člověk zlý měšťany svésti a město do gruntu uvésti chtěje, potajmu jakous ceduli zrádnou na vrata rathouzní jest přilepil.

Jakož pak práva městská království tohoto každému, kdož by nočně cedule zrádné ať obsahu jakéhokoli na veřejná místa lepil či přibíjel, pokutu hrdla ztracení vyměřují, žádá se obec všecka, kdož by se o člověku tom a konání jeho jakkoli dozvěděl a přesvědčil, aby jemu nižádného glejtu ni pardonu nedal a jej u práva pánů z rady jmenem uvedl.

Kdož pak by koli o něm zvěděl a pánům jej neřekl a naň to napotom prozrazeno bylo, ten a takový podle týchž práv městských království tohoto pokutě hrdla ztracení, jako by sám byl psal, lepil či přibíjel, propadá.

S čímž zároveň obec pamětlivu činíme, že již zejtra berně královská na korunovaci J. Mti. vybírána bude.“

Biřic umlkl a Kakora zamračiv se, vešel do dílny.

„Jen chutě do práce,“ pobízel chasu, chápaje se kladiva. „Kdo ví, zda v čase nejblíže příštím nebude nás, mečířův, potřebí trojnásob!“

A pracoval s takovou horlivostí, že večer, když v dílně utichlo, všecek zpocen a unaven na židli ke stolu, kdež večeře již připravena byla, se posadil.

Po večeři, jako by se již unavením ani dočkati nemohl, políbil dle denního zvyku věrnou svou Katuši, shasnul kahanec a odebral se na lože proti obyčeji mnohem dříve.

Ale na div — nemohl a nemohl usnouti. Bezděky hrnuly se mu do hlavy bezpočetné vzpomínky a myšlénky. Vzpomínal na časy Vladislava krále, jehož nastolení i vlády dobrým byl pamětníkem, připomněl si nejednu událosť z doby vladaření jeho syna; slovem přemítal, jak bylo i jak — bude. Oh, té budoucnosti! Již zejtra přijdou a budou na něm berni z dílny požadovati. A on ji nedá, a nedá, byť by jej měli na kolo proto vplésti! To by tak bylo, aby on, starý Kakorec, ustoupil a přispíval mozoly svými na — cizí slávu…

V tom, slyš, třetí noční hodina ozývala se venku tou bezlunou, pustou nocí z rathouzního orloje. Starý mečíř mimoděk otevřel oči, pohlédnul k okénci a — vyskočil z postele. Zdáloť se mu, jako by kol okénka jakýs stín se mihnul. Ve mžiku vzkřiknuv ztlumeně na svou ženu, byl u okénka.

A vskutku, před domkem směrem k rathouzu plížil se opatrně a beze všeho hluku vysoký, v klok zahalený muž. Ha, však jej starý Kakorec dobře poznává — — —

Teď i mečířova žena přistoupila k oknu.

„Mluv zticha, ať nezví, že jej vidíme“ — napomínal šeptem staroch.

Oba bystře pohlédali tím nočním šerem za neznámým mužem, jenž u rathouzu malou chvíli pobyv, zpátky kol jich domku se plížil.

„Toť Šindelův Ondřej! Dobro poznávám jeho vysokou, suchou postavu“ — žasla pošeptmo Kakorcovna.

„Přisám bůh že je! Poznal jsem jej prvním pohledem. Toť se ani páni nenadějí, že hned druhý den cedule bude přibita poznovu. Dobře udělal; beztoho to včera četl jen málokdo. Hle, toho dobrého, odvážného hocha! Co se zlí jazykové o něho nabrousili, že rodu svému jen k hanbě, když tatík jeho těžké pro něj soudy měl a z Prahy z kolleje vzíti jej musil, poněvadž tam jakéhosi Němečka, ale synka rytířského zsekal. — Teď už vím co toho příčinou, že v posledním čase za umlknulce chodil.“

A ještě dlouho do noci staří ti manželé rozmlouvali. Teprve k ránu usnul mistr mečíř. Za to jej proti zvyku teprve bušení kladiv z dílny se ozývájící probudilo. Jeho žena byla sic dávno již na nohou, ale přejíc muži posilňujícího spánku, nechtěla jej buditi. Posnídav a bera na sebe koženou zástěru pohlednul bezděky oknem k rathouzu. Tam již plničko lidí — již chtěl pokročiti, aby mezi ně se podíval, když bezděčně stanul jako by přimrazen.

„Bodejť vás oheň spálil!“ zahromoval. „Zdá se mi o nich v noci, že všickni do jednoho hlavy si zuráželi a hle, tu jsou —“

V několika okamženích otevřely se dvéře nízké jizbice a jimi vkročilo několikero mužů. Byli to konšel toho měsíce purkmistrující, rychtář s biřici a městský písař, jenž pod paží jakási registra nesl.

„Jdeme u tebe na počinek,“ žertoval konšel po ranním pozdravu. „Sáhni jen mistře mečíři do své truhlice. Dáš-li té berně královské z dílny své místo čtyř grošů dvakráte tolik, pan král J. Mť. se nepohněvá —“

„Nedám ani čtyř — rozumíte-li?“

Hlas mečířův zněl ledově. Konšel i rychtář se zamračili.

„Jak psáno v té ceduli —“ dokládal Kakorec.

„Ty že s ní souhlasíš?“ rozkohoutil se konšel.

„Jakž by ne, pane konšeli. A také ji splním — —“

„Však jsi ty ji psal! Nikdo jiný. Ha, již tě máme —“ vzkřiknul rychtář.

Kakorec se usmál.

„Čísti, páni, umím obstojně; ale psáti pramálo. Nanejvýš ještě tak mečem po změklých lebkách bych dovedl — —“

„Však ty alespoň víš, kdo ty cedule zrádné lípá. Jsi tu blízko! Vyzývám tebe naposled jménem rady, abys berni složil — —“

Slova tato pronesl první konšel v jediném hněvném a vášnivém proudu. Starý Kakorec se pojednou vzpřímil a v očích jeho zasvítilo.

„Sousede konšeli už jsem řekl a já slova svého nikdy neměním. Konec. Jdi o dům dále. Vynahradím vám to podruhé, až budete vybírati tureckou. — A co se toho člověka tajného dotýče, věztež, že i kdybych věděl, že byste se toho nedověděli. Přisám bůh!“

„Ty tedy víš?! Ó však my to dostaneme! Ještě málo bylo hrdin, kteří by nám byli nechtěli, když jsme se ptali, odpovídati!“ děl konšel hněvně a s pohrdáním.

„Vím tedy!“ zvolal v nejvyšším zachvátu mečíř uražen a pobouřen pohrdou konšelovou a nic se neohlížeje, jaké následky může bezděčné toto přiznání přivoditi.

„Ty tedy víš —“

„A nepovím!“

„Tož propadáš právu. Biřici, chopte se ho. Na rathouz!“

Kakorec se nezdráhal. Jen opovržlivě se usmíval, když vycházeli z dílny. Ještě dosud znělo mu v uších, jak jeho žena ztlumeně před několika okamžiky k němu byla zahovořila: „Neustupuj a nepovídej!“ — — — — — — — — — —

Dnové rychle plynuli. Kakorcovna osaměla.. Muž její se do dneška z rathouzu nevrátil.

I dnes sama obědovala. A ještě ani lžíci nebyla odložila, když objevila se u okénce jakás vousatá tvář. Poznala na první pohled jednoho z městských biřicův.

„Kakorcovno,“ znělo oknem, „ty tak klidně oběduješ a muže tvého v rathouze před nějakou dobou podali na trápení. Ještě při dnešním soudě mírně prý se ptali, chce-li bez mučení vyznati, kdo by byl cedule zrádné proti berni královské na rathouzní vrata lepil; on znova a znova tvrdošíjně odepřel — —“

Mečířova žena zbledla do sinava. Hrdlem vydral se jí nevypověditelný zvuk bolesti.

A hle, ve mžiku, až se jí čechlík na hlavě třese, ubíhá k rathouzu, kdež radní servus jakéhos muže, na něhož blíže pohlednouti mečířově ženě v prudkém tom rozčilení ani nepřipadlo, zdržuje.

„Pravím ti ještě jednou: Musím dolů, do mučírny, ke krevnímu soudu —“

„Nesmím nikoho vopustiti! Právě se tam mečíře dotazují —“

„Tím více! Nesu objevení, důležité nesmírné. Páni mi budou povděčni —“

A teprv teď vpustil servus mladého muže s prapodivným výrazem v tváři, zpoceného a udýchaného na chodbu, kudy dolů k vězením se scházelo.

„A kam ty, sousedko —“ Servus vstoupil Kakorcové právě přiběhší do cesty.

„K trpnému právu. Pusť mne bez meškání —“

„Jak jen to tě může napadnouti! Ani krokem! Mám přísný rozkaz! Obzvláště ženy ne. A co tam chceš?“

„Mluviti s mužem —“

„A co mu chceš říci?“

„Aby nepoddával se, neustupoval a nevyznal — — Takť cti rodu mého i svého dostojí a byť i světa sšel, památka jeho bude požehnána —“

Zatím mladý muž, sbíhaje po širokých schodech, setkal se s dvěma konšely.

„Trápíte prý tu Kakorce mečíře, aby vyznal —“

„Ba že, hlava tvrdá. Duši na jazyku a přece vyznati nechce —“

„Nuže, nechť mečíř je svoboden! Vizte páni, já Ondřej Šindel jsem ten, po kterém se ptáte. Já cedulí těch auktorem — —“

Násilím vtáhnuli jej do tmavého sklepení. Neviděl nic, nevšimnul si ničeho, jenom nahého, zohaveného těla na zemi se svíjejícího.

„Jsem stár — rád umírám — — ale ty, hochu, mohl jsi — — vlasti prospěti — — v této těž — ké — — době — — Proč jsi — to — či — — nil — —?“

* * *

Na okraji listu, kdež tato událosť vypsána, připsáno: „V úterý po neděli Dicit IIIa. l. P. 1526 pátý den po smrti Kakorce, jenž trápení podlehl, sťat při právě města našeho Ondřej Šindeluov, člověk mladý, učený. Na div bylo jest té statečnosti obou. Nota. Hle statečnosti, tak bývá někdy cesta tvá do žalářuov a cíl tvuoj na kole, na řebříku i na hranici. Jen v zemi naší bývalas ode dávna bezpečna; ale nyní — viz! A to pro krále nového, jehož prvá berně krví věrných skropena.“