Z pamětí Josefa Němce, chotě Boženy Němcové/Ze života bývalého studenta

Z pamětí Josefa Němce, chotě Boženy Němcové
	Ze života bývalého studenta	Upomínky starého vlastence

Údaje o textu
Titulek:	Ze života bývalého studenta
Autor:	Autor:Josef Němec
Zdroj:	Z pamětí Josefa Němce, chotě Boženy Němcové
Vydáno:	Praha, 1928
Licence:	PD old 70
Index stran

Již před několika lety jsem si předsevzal podatiobecenstvu jakýsi obrázek ze života študentského z oné doby, kdy u nás jak [v] životě národním tak i v politickém s nepatrnými známkami ještě vše v spánku bylo pohroušeno, neosmělil jsem (se) ale s tímto vystoupiti na veřejnosti, očekávaje, že podá některé obratnější pero, nežli toto moje jest, z této doby na památku nynějšímu pokolení jakýsi podařený obraz.

Pamětníků a účastníků oné doby pořád víc a víc ubývá, a z těch, kteříž by dle mého vědomí k popsání oné doby způsobilí byli, nevystoupil s popsáním umto až posud do veřejnosti (ani jeden). Z té příčiny jsem si předsevzal, jsa již kmet bezmála čtyryaosmdesátislelty, teda na sklonku mého života, dle mého nejlepšího vědomí, jak dalece k tomu mé síly stačí, jen tak Stručný obrázek v ohledu tomto veřejnosti podati.

Jak to v národním ohledu po městech v naší vlasti, zvlášť českých, kteréjest též mojerodiště, vypadalo v první čtvrti nynějšího století a i později pak, jest dostatečně známo, a tu připomínám jen toliko, že materská řeč u stříd zámožnějšího měšťanstva byla jen popelkou. Remeslník, ztráviv nějaký čas v cizině, především ve Vídni, a naučiv se tam trochu té němčině a přiŠed domů, považoval se za něco lepšího, nežli byli oni neumějíce německy, a stavěl tyto své 2 většího dílu chaterné vědomosti v němčině při každé příležitosti na odiv. O úřadech, nekdejších magistrátech, tu docela pomlčím, jak tu to vypadalo s českou řečí, o tom nejlepší důkaz z té doby jsou pozůstalé archivy. Jakou as vážnost naše materská řeč ve městech větších požívala, na důkaz toho uvádím, že v jednom hostinci mého rodiště, navštěvované[m] vyhradně tak nazvanou honorací, našel jsem ještě krátce před rokem 1848 v jednom rohu stůl (s) úmto přivěšeným nápisem ,stůl české společnosti“, a tato celá společnost, která každého večera u toho stolu sedávala, pozůstávala ze třech osob a to jen k vůli jednomu zámožnému mlynáři, který nebyl v stavu, ačkoliv prý se dost namáhal, němčině se přiučit.

Městské školy nebyly nic jiného nežli ústavy poněmčující; v kterých již od druhé třídy se žákům před]kládala německá čítanka a německé Sprachlehre, vzdor tomu že v zákoně, v tom tak zvaném politische Schulverfassung, nestálo takového nic podobného. Učitelstvo s malými výminkami nadchnuto tehdejším duchem času hledalo v tom jakési vyznamenání a přednost, když při veřejných zkouškách mohlo podat jakýsi důkaz, že se přičinilo svým žákům vtlouci drobet té němčiny, třebas i dosti bídně, neb bylo jisté, že dojde pochvaly nerozumných rodičů, často i pochvaly samého pana vikáře, přítomného zk[O]ušce. Znal jsem jednoho vikáře, který při veřejných zkouškách tak zvaných trivialných škol nevěděl předvolanému žáku k tabuli nic jiného diktovat nežli následující větu: „Když šest hodin bilo, tak sněhu přibylo, až bylo všecko bílo“ a to samé opakoval v každé škole a každého roku. Aby se byl ale žáka ptal na pravidlo, proč se píše široké i, toho času zvané ypsilon, neb úzké, to ale opomenul. Uditel znaje dobře choutky pana vikáře, vědě, že tato otázka bude následovati, připravil své žáky k tomu, že tuto větu z většího dílu vždy správně na tabuli napsali. Toho času, když naše materská řeč v té míře (sezanedbávala a takořka v městech (v] opovržení byla, bylo po venkově mužů osvícených a horlivých národovců pozřídku, kteří by byli [...]

V době takovýchto poměrů nastoupil jsem já gymnasialní studie v roku 1817 s dobrým vysvědčením z tak nazvané hlavní školy co důkaz, že se vyzínjám poněkud v němčině, na gymnasium kralohradecké co nejbližší a nejpříhodnější mého rodiště. Třetí třídu odbyl jsem už v roku 1816 a mohl tu už vstoupiti na gymnasium, nebyl jsem ale 12 roků stár a obávaj[íc]e se rodiče, že nemám) ještě zákonité stáří k nastoupení studií, neb stávající zákon předpisoval teprv stáří 12 roků, nechali mě doma, abych ten čas použil k přípravě k první třídě gymnasialní. Co se týče stáří, nebrali to tehdejší prefektové gymnasialní vždy tak přísně, zvlášt u synků úřednických; je mně povědomo, že jsem měl spolužáka v první třídě docela mladého hošíka, syna vyššího úředníka tehdejšího korunního panství pardubického, kterého starý profesor Wihan často pojmenovával „du Kochskind“.

V roku onom mého počátku studií gymnasialních pozůstávaly venkovské gymnasia vesměs z pěti tříd, školné se neplatilo toho času na venkovských gymnasi[ích) žádné a jen na pražských, jen pražské gymnasia byly šestitřídní a ony byly rozdělené na třídy gramatikalni a humanitní. Gramatikalní třídy byla principie, gramatika, syntax, humanitní poesie a retorika. Po odbyté principii vstoupil jsem v školním roce 1818 do gramatiky. Když jsme už as týden gramatiku navštěvovali, přišel znenadání pro gymnasia nový školní plán, dle kterého byly veškeré gymnasia proměněné na šestitřídnís přídavkem parvy, následkem čehož nově přijmutí byli vřaděni do parvy a my, kteří měli postoupiti do gramatiky, zůstali v principii, a jen ti, kteří odbyli už gramatiku a měli dobré třídy, postoupili do syntaxi, to jest čtvrté gramatikalní třídy. Tento nový plán způsobil velký zmatek. Dříve vyučoval každý předmět k tomu způsobilý a ustanovený profesor. To ale následkem tohoto nového školního plánu přestalo a v každé jednotlivé třídě vyučoval jen jediný profesor veškerým předmětům, nedbajíc nic na to, je-li k tomu způsobilý a vyználi-li se dostatečně ve všech předmětech. Při mém nastoupení študií gymnasiálních byla první třída, jak praveno, principie a v té se vyučovalo následujícím předmětům: náboženství, latinská gramatika, aritmetika, geografie a historie, pak přírodopis. Latinské gramatice vyučoval prof. Wihan, starý to muž a pouhý Němec, aritmetice a přírodopisu prof. Tausch, též pouhý Němec a toho času ve světě učeném známý co botanik, dějepis se nepřednášel, pouze jen zeměpis, a tento vyučoval prof. Zdárský, kněz; ačkoliv byl tento Čech, nepromluvil ani jediného slova po Česku. Pro humanitní třídy byl určen prof. Klicpera a Němeček, tento poslední byl pozděj přesazen na gymnasium malostranské do Prahy, a prefektem byl kněz řádu premonstráckého v Zelivě Sokol, mladý to muž, v pozdější době v Praze, kde žil na odpočinku, známá to osobnost, a ačkoliv byl Čech rodilý, neslyšel jsem ho po celý čas promluviti ani slova českého. Učební kniha pro přírodopis obsahovala v zimním půllerí o nerostech, což jsme toho času nepojmenovali jinak než „mineralreich“, v letním půllerí bilinářství, podle tehdejšího názvosloví školského pflanzenreich. Ze se tomuto předmětu vyučovalo jen tak dle jména, snadno při tehdejších poměrech si domysliti. Dle nového školního plánu byl přírodopis ze všech tříd gymnasialních vyloučen a počínajíc od třetí třídy řečtinou nahražen, kd[y]ž před tím se počalo řečtině vyučovati teprv v syntaxi. Za mého času vyučovalo se zeměpisu v první třídě zvláštním způsobem. Profesor 2dárský ve (své] hodině předčítával z učební knihy několik stran a to, co předčítal, měli jsme (se) učit nazpamět, o nějaké mapě ve škole nebylo ani řeči. Během půlletí nezkoušel žádného žáka, a když ku konci půlletí zkoušel pro třídu, ptal se doslovně každého po německu: „Was willst, erste oder Eminenz.“ Dvojky nedával. Ten kdo se vyjádřil pro eminenc, musel vše, co v učební knize pro jedno půlletí se přednášelo, od počátku až do konce odříkat nazpamět. Otázky nedával žádné a říkával jen „so fang an“, a když některý zůstal vězet, tu dal jen slovo. Tímto způsobem vydobyl jsem si v první třídě ze zeměpisu též eminenc.

Školní kázeň se udržovala se vší přísností, v létě jsme se koupávali jen podtají a prozradilo-li se na některého, že se v Labi neb ve Orlici koupal, utržil si za tuto smělost dvojku z mravů.

Toho času bylo zvykem na gymnasiích venkovských v třídách gramatikálních titulovat žáky s du a můj profesor, starý Wihan, nám hrozil, že nebude-li ve škole patřičné ticho, že přinese do školy „štaberle“, a druhý den byla i rákoska skutečně ve škole, kterou i upotřebil, ba i tak dalece se zapomněl, že vzal ruku jednoho záka, který si v lavici s něčím hrál, a se stříbrnou pikslou – byl velký šňupák – tloukl do kotníků, až mu ruka zmodrala. Tak jsem ztrávil po tři léta na gymnasium králohradeckém.

Když jsem byl v tehdejší gramatice, koupil jsem si, ani[ž] bych podnes věděl za jakým účelem, starou bambitku i k tomu střelní prach, a abych se přesvědčil, jak as silné rány tato bambitka vydává, vyšel jsem lemního času o prázdném dnu, neb v úterý odpůldne a celý čtvrtek bývalo vždy prázdno, za bránu na odlehlé místo, a několikráte z bambitky vystřelil. To se náhodou doneslo prefektovi, já byl nato předvolán před konferenci a mně byla za tuto odvážlivost za trest předně konfiskace bambitky, prvnička z mravů, pak když po skonįčjeném vyučování půjdou žáci ze gramatikálních tříd ze školy domů, stát na chodbě tak dlouho, až mě přejdou. Takovýto trest mě náramně mrzel, považoval jsem to za velikou hanbu. V tu chvíli jsem si i také předsevzal, že mě gymnasium kralohradecké budoucího roku nebude počítat více mezi své žáky a že se odeberu k pokračování studií na jiné gymnasium. Má touha byla do Prahy a sice na staroměstské gymnasium, které mělo dobrou pověst, takže se pokládalo za to nejlepší gymnasium v Čechách. Byl jsem miláčkem otce a tu jsem předpokládal, že otec vzdor většího nákladu mému předsevzetí vyhoví, což se také stalo. Málo as komu bude nynějšímu mladšímu pokolení známo, jakým způsobem se končil na gymnasijích školní rok. Vyučování se končilo vždy koncem srpna, nato následovaly veřejné zkoušky ve všech třídách jediného dne a to ze všech předmětů. Tyto veřejné zkoušky, ku kterým se na venkově sešla honorace městská, byla pouhá formalita a takořka pro parádu, neb bývali vyvolaní z většího dílu jen žáci lepší a synkové některé[ho] z přítomných hostů. Několik dní nato bylo veřejné čítání tříd, toho času jsme to jmenovali „Klassenlesung“.

Takovýto,,Klassenlesung“ se odbýval v Králové Hradci (v]jesuitské kapli, v které se též odbývaly nedělní služby boží se vší slavností a u přítomnosti tamějšího krajského, oděného v státní uniformě. Před početím čítání tříd, které vykonal vždy prefekt, držel obyčejně první premiant ze žáků rhetoriky latinskou řeč, kterou si sám sestavil, pak se čítaly třídy z tak nazvaného v latinské řeči tištěného Klassenzetlu, který byl po skončení té slavnosti každému žáku doručen. Nejprvé se četli premianti a po přečtení každého jména těchto byly k větší oslavě intrády.Premianti obdrželi při čítání jich jmen co odměnu pilnosti skvostně vázanou knihu, některého latinského neb německého klasika, po těch akcesisté. Byl každý žádostiv, kterému se takového vyznamená(ni] „premio donati sunt“ aneb „his proxime accesserunt“ dostane, a stávalo se často, že se nedostalo tohoto vyznamenání onomu, který to očekával a byl zasloužil. Nato se přečítaly třídy ostatních žáků. Ten kdo nebyl čten, věděl už, že má z některého neb více předmětů dvouku neb trojku, takovito žáci nebyli čteni. Po přečtení stříd držel jeden (z] premiantů a nebylo-li těchto více než jeden, jeden akcesista rhetoriky německou řeč, v které děkoval profesorům za jejich péči a namáhání a loučil se [s] celým gymnasium. Tímto způsobem se končíval každý školní rok a po ditání tříd nastaly teprv prázdniny a každý žák pak spěchal budto radostně neb truchlivě s obdrženým latinským „klassenzetlem“ do svého domova, kdež býval často nemile přivítán od svých rodičů.

Jak jsem už podotknul, vstoupil jsem po prázdninách do čtvrté třídy gramatikální dle svého přání na staroměstské gymnasium v Praze. Toho času byl prefektem staroměstského gymnasia kněz Peuritsch, zarytý to Němec. Katechetou byl kněz řádu maltézského Pöschl, též zarytý Němec. Ve čtvrté třídě vyučoval prof. von Ottenberger, též Němec, člověk to mímý a humánní, jeho hlavním koníčkem byly římské starožitnosti, které byl tiskem vydal a k odbírání odporučoval.

Byl patrný rozdíl mezi gymnasium tímto a gymnasii venkovskými, zvláštně klášterskými, již v ohledu tom, že toto gymnasium bylo obsazeno s dobrými sil[am]i učitelskými a pak že se nezacházelo se žáky tak bezohledně, ba často i surově jako na některém z venkovských gymnasií. Stastná náhoda tomu chtěla, že byl mým profesorem v třídách humanitních, t. j. v poesii a rhetorice náš nezapomenutelný Jungmann a až podnes pokládám si tuto náhodu za tu největší blaženost, ba za jakousi přednost, býti nè. kdejším žákem tohoto v každém ohledu výtečného muže. Osobnost Jungmannova učinila na mne takový dojem, že až podnes ho vidím přicházeti s jeho klidnou, každému milou a při tom přísnou tváří do školy, a jakmile se objevil na kadedře, nastalo hrobové ticho, žádný ze žáků neopovážil se jeho přednášku z kteréhokoliv předmětu jakýmkoliv způsobem vyrušit. Zůstalo mně až podnes v živé paměti, že bych mohl i jeho šat, v němž oděn býval, popsati. Ten byl při každé příležitosti stejný, dlouhý tmavomodrý kabát, na krku bílý šátek, klobouk ne dle tehdejší módy, nýbrž hlavu nižší a střechu širší. Již ze životopisu Jungmannova od Zeleného, vydaného nákladem Matice české, je známo, že v prázdných dnech, a sice každý úterek a čtvrtek dopoledne po školních hodinách vyučoval v češtině. K t[ě]mto přednáškám nebyl žádný nucen, a přece navštěvovala tyto přednášky většina žáků pilně, mezi těmi byl i já. Při těchto přednáškách jsem se po prvé v mém živobytí dozvěděl, že mimo domácí mluvy české se v novější době i v české řeči píše a knihy tisknou. Cítával nám ze své malé, slovesnosti“, ním vydané, a pri tom nám vysvětloval o pravopisu, mluvnici a skladbě. Mne tyto přednášky tak zajímaly, že jsem si slovesnost u jednoho antikváře v židovském tandelmarku a jak se podnes pamatuju, za čtyry groše šajnových koupil. Toho času nebyly antikvarské sklady tak v rozsáhlé míře zařlzeny jako nyní, výhradně bylo antikvářství v rukou židů, a tu měl některý celý svůj antikvářský sklad v židovském tandelmarku na veřejné ulici na prodej. Druhá česká kniha, která se mně dostala toho času do ruky, byla „Vznešenost přírody“ od Poláka, kterou mně byl jeden spolužák zapůjčil. Tato slovesnost Jungmannova byla mně tak milá, že jsem si ji vzal s sebou, když jsem se pozděj stal vojákem při mém pochod[u] v roku 1826 do Italie, a nesl v tomistře uschovanou až do Neapole, kdež můj pluk ležel toho času posádkou, a v prázdných chvílích co milou vzpominku na drahou vlast v ní čítával.

Abychom měli příležitost co poetové cvičiti se v skládání českých veršů, dával nám často za úlohu jen koncovky čtyřřádkové, k. p. hůl-kůl, choditi-nositi a my ostatní slova sami si (musili] vymysliti, tak aby pak celek měl smysl. Kdo takovouto vypracovanou úlohu v následující hodině odevzdal, byla pak ve škole čtěna. Stalo se často, že jeho práce neměla žádného smyslu a to vzbudilo velký smích, i sám Jungmann se při tom usmíval. Tomu se nebylo co divit, nebod toho času málokdo z nás se v češtině tak vyznal, aby při vypracování takovýchto úloh patřičný smysl byl uvedl. Jak hleděl Jungmann u svých žáků na jich mysl v národním duchu účinkovat, učinil nám při České přednášce návrh, že bychom nejlepší prázdné dni osvátcích svatodušních použili, kdybychom putovali na hrad Kar[l]otýnský a tam veškeré památnosti si prohlídli, že nás zbaví tím každého vypracování obvyklé úlohy na prázdné dni. S radostí přijmuli jsme toto vybídnuti, a as 20 neb 30 putovali jsme pěšky odpoledního času v sobotu před svátky na Karlův Týn, maje v kapse každý dle své možnosti něco peněz na útratu. Tento den jsme samýma polními cestami k večeru dorazili] do jedné vesnice ležící u samého lesa před samým Karlotýnem a přenocovali v tamější hospodě, jak se samo sebou rozumí na slámě, což nám mladíkům nevadilo, neb jsme byli vesměs veselé mysli a bezstarostní. Lesní cestou jsme přišli časně ráno před Karlův Týn. Jaký dojem viděti zblízka tuto vznešenou památku někdejší české slávy na mě to učinilo, zůstane mně navždy nezapomenutelný. Ze jsme si veškeré místnosti hradu prohlídli a tamějším správcem na veškeré památnosti upozorněni byli, samo sebou se rozumí.

Nepamatuji se více, kterého dne jsme nastoupili zpáteční cestu. Jungmann byl z toho velice potěšen, uskutečnivše jeho návrh.

V rhetorice byli jsme už dospělejšího věku, a tu prohodil při české hodině Jungmann několikráte na tu dobu mnohé svobodomyslné slovo. Jedenkráte zavadil i o konštituční vládní zřízení. My arci neznali jsme význam slova konstituce, neb toho času bylo slovo konstituce ještě v Rakousku cizé, a ku konci jeho řeči pravil: „Kdybychom my měli alespoň takovou konstituci jako Belgie.“ Jedenkráte byla řeč o vzdělanosti starých národů, nato se zamlčel a s bolným hlasem pronesl se: „Římané zahynuli, Řekové zahynuli i snad také my zahyneme“, nato sklopil oči k zemi, zavřel knihu a nepromluvil více ani slova. Význam jeho tváře při této příležitosti utkvěl mně v paměti až po tuto dobu. Jungmann měl ve zvyku v rhetorice přidávat k osobním jmenám koncovky latinské a titulovat nás „pane“, tak mě vždy jmenoval „dominus Němecius“ i na vysvědčeních stálo u každého „dominus“, na čemž jsme si co akademický občané nemálo zakládali, již od poesie byli jsme akademický občané, skládali co takovi na „leges academicorum“, které každému byly doručeny a které až dopodnes chovám na památku, slib se slovy „juro et promitto“.

Po skončení gymnasií vstoupil jsem z roku 1823 na 1824 na filosofické střídy do tak zvané lojiky. Toho času byla filosofie na universitě pražské rozdělena na tři ročníky, logiku, fysiku a metafysiku. Každý, kdo se chtěl věnovati medicině neb právům, musel slyšet metafysiku, jen do theologie mohl vstoupit z fysiky. Ten kdo slyšel filosofii na některém lyceum venkovským, které byly toho času v Litomyšli, v Budějovicích a v Plzni, myslím že i v Mostu, v rukou klášterníků a od klášterů vydržované, chtěje študovat medicinu neb práva, musel slyšet metafysiku na pražské universitě. Krátký čas nato byla metafysika zrušena a mohlo se vstoupit na studie odborné z fysiky.

Povinné předměty v logice byly tyto: náboženství přednášené suplujícím profesorem cisterciákem Dietrichem, kovaným to Němcem, po tomto, když se onen stal prefektem staroměstského gymnasia, suploval Poustka, administrátor na Skalce. Logiku přednášel po Nemečkovi, který byl přesazen na universitu videnskou, co suplent Spirk; tento vyučoval též jazyku vlašskému, matematikuageometrii přednášel známý profesor Jandera, premonstrák na Strahově, historii přednášel prof. Titze, velký to pedant a arciněmec a jaký zarytý Němec tento byl, důkaz to podal při přednášce tím, že odvozoval své jméno od Tevion, Tajton. A konečně řečtinu přednášel profesor Klar, malý to, přihrblý mužíček, který nebyl při přednášce sám přítel velikého ticha, a když i ticho bylo, tu prohodil nějakou směšnou průpověd, že to v posluchačstvu vzbudilo všeobecný smích a tleskání rukou s výkřikem: „Bravo, Klar.“ Direktorem filosofické fakulty byl tehdejší generál křižovníků Köhler, nevelký přítel studující mládeže a Čechů.

Vyučovací knihy mimo řecké christomatie nebyly žádné. Přednášky profesorů musel si každý sám zaznamenat. Ze starších posluchačů měl-li je některý úplné, se obyčejně kupovaly neb je jeden od druhého doma opisovali. Ná. vštěva prvního ročníku filosofie byla toho roku tak silná, bylo nás 626, že nestačila ani místa v lavicích, takže ti pozděj přicházející museli stát. Kdo chtěl obdržeti místo [v] předních lavicích, zvláštně nablízku kadedry, musel si záhy přispíšit, při tom obyčejně reservoval místo pro později přicházejícího dobrého známého. Později byl počet posluchačů prvního ročníku na 400 obmezen a místo v lavicích každému tak jako na gymnasiích určen[o].

Že kázeň Študujících při takové směsici různých živlů nebyla valná, snadno pochopiti. Toho času byl importován jakýsi duch svobodomyslný z universit v Německu i na universitu pražskou. Známkou této importované svobodomyslnosti bylo opatřiti si hůl tak zvanou ,zigenhejmku“. Byla to hůl z těžkého dřeva, sukovitá, nahoře tenčí a dole tlustší a okovaná, s vyřezanýma jmenama svých známých. [S] takovouto holí se chodilo k přednáškám do koleje, a při přednášce některého neoblíbeného profesora, jako byl prof. náboženství Poustka a řečtiny prof. Klar hřmotilo se tak dlouho, až byl tento nucen ukončiti přednášku. Toho času se stávalo, že přicházeli v době přednášek studující z jiných ročníků, technikové ba někdy i neštudující. Objevil-li se takovýto v koleji a nebyl-li to ze známých, tu se po německu objevily hlasy „ven s ním“ a to trvalo tak dlouho, až se tento příchozí vzdálil. Jakého stupně nevázanost študujících dosáhla, pozná každý z následujících příběhů:

V zimním běhu vyplnila se s železnýma kamnama spojená jakási dutina kousky papíru a v kamnách se notně zatopilo, až byly žhavé. Následkem toho se vzňal papír. To způsobilo náramný hluk s výkřiky po německu: „Oheň, hasit.“ Jednou přinesl jeden ze Študujících do koleje živého brabce, myslím, že to bylo při přednášce prof. Klara. Za všeobecného ticha pusul brabce na svobodu a ten léta[1] sematam. Vystoupili mnohý na lavice máchaj[íce) kapesnima šátky,aby brabce vyhnali ze posluchámy. I professoru Janderovi nedalo se pokoje a aby i toho poněkud pozlobili, vlákali před hodinou do posluchárny malého dráteníka a uschov[ali] ho v předních lavicích, a v tu dobu, když prof. Jandera byl ve své obvyklé horlivosti na tabuli zaměstnán a zády k posluchačům obrácen, jsa k tomu naveden postavil se (dráteník) naproui Jandersovi). To způsobilo všeobecný smích. Jandera se obrátil a poznal hned příčinu toho smíchu; pronesl se docela chladně:„Das ist ein echtes Bubenstück“ a ukončil přednášku. Jen jedině při přednášce profesora Titze neopovážil se nikdo způsobit podobné výtržnosti. Takovýmto nevázaným a vší slušnosti prázdným duchem byla nadchnuta tehdejší študující mládež na filosofické fakultě a co as sechtělo um docílit, jest mně podnes nepochopitedlno.

Musím tu podotknout, že se oné doby jak na gymnasiích, tak i na filosofii v pravém smyslu slova nestudovalo, nýbrž cvičila se pouze pamět. Profesoři s řídkými výjimkami nehleděli k tomu, aby žák pojmul ducha toho neb onoho předmětu, a spokojili se tím, když tento odříkal nazpamět jakousi úlohu, nehledě k tomu, pojmul-li smysl toho, co odříkává. A byl považován jen takový za dobrého studenta maje při nějaké pilnosti dobrou pamět. Ten, který se sám z vlastní pilnosti nevynasnažil studie ku skutečnému vzdělání použit, zůstal v pozdějším veřejném životě jednostrannou mašinou, Proto se z oné doby nalézalo málo takových, kteříž by byli ve veřejnosti v tom neb onom vynikali.

Přicházím nyní k vypravování jisté události, o které tuto dobu ze žijících málokterý má vědomost a která pro málo slýchanou zvláštnost zasluhuje, by byla zaznamenána.

Vypravoval jsem, jaký nevázaný duch na fakultě filosofické toho času panoval. Na tom nebylo dosti, tento duch objevil se i mimo kolej způsobem zvláštním. Ve Valentinské ulici byla toho času nepatrná hospůdka u bílých lvíčků a byla navštěvována pro lacinější stravu a dobré pivo z většího dílu od študujících a pracovního lidu. Toho času zůstávali z většího dílu zlatníci v Platnýřské ulici a poněvadž tato hospůdka byla nablízku Platnýřské ulici, navštěvovali tuto zvláště nedělního času též dělníci zlatničtí, kde se pokojně a se vší slušností pospolu bavivali. Stalo se, že přicházela někdy do této hospůdky večerního nedělního dne se svým bratrem, též zlatnick(ym) pomocník(em), jeho sestra, mladé to slušné děvče, ve společnosti svého nápadníka, též zlatnického pomocníka. Při obyčejném rozhovoru zalíbil se této dívce pro přijemnější řeč jeden z přítomných synů Muz, a věnovala tomuto větší pozornost nežli onomu nápadníku milo bylo. Jednoho večera povstala za touto příčinou mezi tímto studujícím a onim zlatníkem prudká hádka, a konečně pračka, při které se účastnili jak veškeří přítomní studující jakož i přítomní zlatníci, každý drže se svou stranou. Přítomných zlatníků byl větší počet a to mělo za následek, že študující byli nuceni co přemoženi bitevní pole opustit. Co se bylo toho večera stalo, o tom se druhého dne v koleji rozprávělo a při tom se usneslo, že se musí tato nečest na zlatnickém dělnictvu pomstit. K této pomstě byl určen poslední masopustní úterek a po kolejích kolovalo písebné vyzvání následujícího obsahu: „Wem die akademische Ehre am Herzen liegt, der erscheine um ache Uhr am Marienplatz.“ Zároveň byli zlatníci vyzváni, aby se tu dobu na určeném místě dostavili. Tomuto vyzvání uposlechli velké množství studujících jak z fakulty filosofické tak i techniky, mnohý nevěda ani příčinu toho vyzvání, takže bylo Marianské náměstí celé naplněno, velký dil jich byl ozbrojen pádnými hol[em]i.

Hlavní roli hráli při tom technikové, byli toho času na technice často mladíci již v mužném věku, ano i takoví, kteří byli i při myslivosti na panstvích ve službě. Ti určili k této bitvě celý strategický plán. Kdo se toho večera na vyzvání na Marianském náměstí nedostavil, to byli zlatníci. Cekalo se dlouho na jejich příchod, a když se žádný ze zlatsků neobjevil, nastala prohlídka veškerých nablízku ležících hospod, hlavně „u lvíčků“ a tehdejší studentské kavárny „u červeného lva“ na Marianském náměstí. Tato prohlídka byla bez výsledku, nebylo toho večera ani jediného zlatníka k patření. Aby si toho večera poněkud z nedostatku jakéhosi zaměstnání chvíli ukrátili a aby svou domnělou statečnost pražskému obecenstvu najevo dali, rozdělili se v houfech po blízkých ulicích až na Staroměstské náměstí, prozpěvujíce přitom rozličné písně. Nápadné jest, že tenkráte hned při shromaždování tak značného počtu lidu policie nezakročila, a objevila se teprv, když se študující po ulicích rozcházeli, přibravše k sobě vojenskou patrolu ze strážnice na Staroměstském náměstí. A ani tu neučinila vyzvání k rozchodu a pozorovala jen tiše, co se děje. Konečně se objevil mezi studujícími direktor filosofické fakulty, tehdejší generál křižovníků Köhler s nékterými profesory a policejní komisar mezi študenty, a tento vyzval je teprv k rozchodu, při tom byl hostinskému „u Ivíčků“, jakož i kavárníku „u červeného lva“ (dán) přísný (zá]kaz pod pokutou osmi tolarů nalit nápoje studentům. Aby se vypátralo, kdo as byl strůjcem této demonstrace a kdo se při tom účastnil, byl za několik dní nato se studujícími (v) koleji samé všeobecný výslech, a tu byly na tuto událost potah mající otázky. Mezi těmi stálo na předním místě, kdo psal toto zmíněné vyzvání a přišlo-li mu do ruky a kde byl toho večera, na které musel každý písebně odpovědit a odevzdat. Ze tento výslech byl marný a že tou cestou se ničehož nedozvědělo, snadno pomysliti. Byl už i toho času ve středu študujících mnohý slaboch a že se propůjčil k špiclovství a jedině touto cestou přišlo najevo, kdo byl strůjcem toho všeho a pisatelem nadzmíněného vyzvání. Měl to být posluchač fysiky jménem Tvrdý a technik jménem Vošalík. Tito oba byli předvoláni před konferenci, aby se zodpovídali z jich počínání, a výsledek té konference byl, že byli bez meškání odvedeni na staroměstskou radnici a tam k vojsku odvedeni a co sprosti vojínové do pevnosti Terezína každý ku svému patřícimu pluku zaslán. Na tomto nebylo ale dosti. Přišli nato půlletní zkoušky a ten, kdo se zdál dosti málo podezřelým, že měl jakýhosi účastenství při těchto všelijakých výstupech, byl se vší přísností zkoušen. Tak tu uvádím toho jediný příklad.

Při mé zkoušce z náboženství u profesora Poustky dána mně byla otázka, abych sdělil obsah evangelia při držené exhorté jisté neděle. Na takouto otázku nevěděl jsem co odpovědět, neboť jsem ani nebyl při exhortě přítomen, a bylo po zkoušce. Jakým způsobem byl jsem já všaděn mezi ony podezřelé, jest mně podnes nepochopitelné, snad proto, že jsem byl velkého zrůstu a že celé mé vízez]ření nevypadalo dosti pokorné dle tehdejšího smyslu. Jsem si toho vědom, že jsem při žádném podobném výstupu neměl nějakého účastenství; neb má celá povaha nebyla přístupna k podobným skutkům. Bylo mně arci vždy známo, co se mezi študujícími v tomto ohledu kuje.

V měsíci květnu 1824 navštívil zvěčnělý clsař František se svou chotí Prahu. K přivítání císaře pána děly se velké přípravy a studujíclm zuniversity přicísařovu vjezdu do hradu hradčanského bylo ustanoveno náměstí křižovnické s nařízením provolávati mu vivar! Hned nasto) povstala po Praze řeč, že bylo slyšet z našeho středu od některých na místě provolávání vivat! výkřik bida! Zakládá-li se tato pověst na pravde, tvrdit nemohu, já alespoň v tom návalu lidu takového něco podobného neslyšel, proto ale držela se tato pověst co pravdivá. Při audienci sborů profesorských u císaře přišla i poptávka na chování študujících, které bylo císaři vylíčeno pro studující v nepříznivém světle. Nato měl císař se ptát, jakým způsobem by se podobnému počínání študujících učinilo přítrž.

Odpověd na to zněla: nejlepší by byl bílý kabát. Povídalo se, že tento výrok vyjíti měl od generála křižovníků Köhlera, ba jiní tvrdili od samého od nejvyššího pulkrabího co předsedy tehdejšího gubemia(nyní místodržitelství) v Království Českém, hraběte Antonína Kolovrata, pozdějšího státního ministra. Tímto vý. rokem byl osud velkého počtu studujících rozhodnut. Tehdejšího času byli študující vůbec od vojenského stavu osvobozeni, aaby se k těmto tím spíše sáhnout mohlo, byli na ten rok ze studií vyloučeni. Ta samá procedura se dela též na technice, což bylo na tu dobu něco neslýchaného. Jakéhosi odvolání nebylo odvrátit tento krutý osud za vlády absolutistické a k tomu metternichovské. Tento osud stihl více než 200 mladíků, dílem filosofů, dílem techniků, a mezi těmi byl jsem i já. Ze jsem i já byl vřaděn mezi tyto, toho příčina jest mně až podnes neznáma, neb byl jsem si toho vědom, že jsem se v ničem neúčastnil, snad proto, že jsem dostal z náboženství špatnou známku.

V prvním okamžení sebral[i] každého proškribovaného, koho natrefilsi) ve svém bytu, odvedisi] na radnici k odvodu. Bez výjimky, byl-li tělesně k vojsku schopen neb ne, stal se vojákem a sice (s) dunáctiletou kapitulací každý u svého patřícího pluku. Z těchto bylo nejvíce vřaděno k pražskému pluku Kučera, nynějšímu Benedek, já byl vřaděn ke pluku tehdejšímu Lilienberg a bylo nás 17. Mezi těmito byli někteří k vojenskému stavu docela tělesně neschopní, jeden byl šilhavý, druhý přihrblý, třetí s křivými noh[ami], a konečně jeden docela krátkozraký, jmenovitě to byl Kocián, již ze studentských dob známý co český básník, vydal celou sbírku dosti obšírnou českých básní. Musím tu podotknout, že byl též tímto osudem stižen pozdější P. Schmidinger, můj vroucí přítel, známý to po celých Cechách co horlivý a obětavý vlastenec, který si o Matici českou vydobyl se svýma sbírk[ami] velkých zásluh. Jda k polední době po Staroměstském náměstí, spatřil jsem skládati vojenskou přísahu mých kolegů u strážnic[e] toho času stojící naproti paláce Kinského. Věděl jsem, že na mne čeká stejný osud, a domnívaje se, že tomu ujíti mohu, když se z Prahy vzdálím, neb toho času platilo „kdo uteče, ten vyhraje“, odebral jsem se bez meškání k domovu. Asi po čtrácti dnech mého pobytu doma přišel na tehdejšího purkmistra přísný rozkaz, aby mě do Jičína dostavil k odvodu. Rodiče se kojili nadějí, že jsa nadmíru tělesně slabý budu uznán k vojsku neschopným. Vzdor mé slabosti stal jsem (se) vojákem u pěšího pluku Lilienbergova. Vojenskou přísahu jsem skládal společně [s] několika též odvede[ný]mi nováčky, rozenýmito Němci. Důstojník vykonávaje tuto funkci předčítával přísahu pouze německou, maje za to, že já co študent musím se vyznat též v němčině. Při tomto předčítání německé přísahy neklapl jsem ani hubou. Vida to důstojník, že neodpovídám, obrátil se ku mně s otázkou, proč nepřisahám. Odpověděl [jsem] mu: já jsem Cech a chci přisahat po česku. Tento byl ale tak moudrý, že se mnou souhlasil a se pronesl: „Máte pravdu, česká přísaha je dů[raz]nější (viel kräftiger)“ a já skládal nato přísahu po Česku. Takováto shovívavost toho důstojníka na tu dobu byla něco neobyčejného, jiný by mé odepření přisahat po německu, tak jak jsem později panujícího ducha tehdejšího důstojnictva poznal, [pokládal) za jakousi (v]zpouru. Druhý den nato jsem byl transportován do Josefova a tam vřaděn [k] třetímu batailonu mého pluku posádkou tam ležíct[mu), kde jsem se shledal (s) mnohými z mých bývalých kolegů, k několika plukům rozdělených.

Mnoho-li je doposud z oných roku 1824 tímto osudem stižených študujících na živu, není mně povědomo. Jeden z těchto a sice Sedivý, jeden z mých nejdůvěrnějších přátel, umřel před krátkým časem co major na odpočinutí v Berouně. Druhý, a sice Frant. Tvrdý, žije doposud a je nyní farářem v Střítěži blíže Polné. Tento byl po někoslika]leté službě z vojny co dědič selské živnosti z vojny propuštěn, študoval v Budějovicích theologii, kde jsem se s ním co absolvovaným theologem roku 1831 při svém návratu z Italie do vlasti náhodou naposledy sešel.

Nemohu opomenout uvésti tu též v krátkosti něčehož z mého vojenského života. Vypravovalo se po začátku, že jako z trestu k vojsku odvedení zůstaneme po celý čas služby sprostými. Tomu ale tak nebylo, nebo postoupili mnohý svým časem za důstojníky. Nahlížeje, že tu není pomoci, vpravil jsem se dosti záhy do té vnucené vojančiny. Příčina toho byla ta, že se se mnou od představených vlídněji zacházelo, zvláště tehdáž, když se stal mým setníkem baron Běla, nad jiné to muž vzdělaný, svého času pověstný astronom, neb jest vynalezcem jedné komety, mající jeho jméno. Běla byl rozený Sasák a potomek českých vystěhovalců, a co takový byl přízniv české řeči, ačkoliv sám se v ní jen vyznal v tom nejpotřebnějším. Důkaz toho podal tím, že mně nařídil, abych vykládal vojenská pravidla při odbývané škole mužstvu, z většiny české národnosti, tehdáž pozůstávající pouze v německém jazyku, po česku, což i mně působilo, neznaje se sám důstatečně v pravidelné češtině, nemalou obtíž. Jeho příčinem stal jsem se kadetem, jak pravil, abych snáze postoupit mohl za důstojníka. Můj, jak se nazýval, polní pluk ležel toho času posádkou v Neapolsku, v hlavním městě samém. Má vroucná touha byla seznat krásnou Italii a k tomu se mně naskytla přiložitost za příčinou odeslání transportu mladšího mužstva k doplnění pluku. Dobrovolně jsem se hlásil, bych byl odeslán též s tímto transportem k pluku, což seistalo. Tak jsem seznal při častých pochodech skoro celou tu krásnou zem, kde jsem setrval přes čtyry roky. Musím ještě podotknout, že při tomto pochodu do Italie setník vedoucí transport za Kaplici, tam, [kde] stávají hranice mezi Cechy a hoření[mi] Rakousy, nařídil odpočinek. Při této příložitosti se mne zmocnil nikdy před tím netušený cit a byl jsem tímto citem tak dojat, že jsem se snížil k zemi a na rozloučenou (s) mou drahou vlastí zem políbil, nevěda, vrátím-li se kdy nazpět.

Přijmiž, laskavý čtenáři, toto vypravování, k seznání někdejších poměrů psan[é] z horoucí lásky k své drahé vlasti a na upamatování nad hrobem stojícího, ve svém životě mnohým krutým osudem stíženého věrného syna vlasti.