Z operační síně

Údaje o textu
Titulek:	Z operační síně
Autor:	Karel Kuffner
Zdroj:	Národní listy, roč. 23, č. 49. s. 1. dostupné online (první část) a č. 50. s. 1, dostupné online (dokončení)
Vydáno:	27. a 28. února 1883
Licence:	PD old 70

Po svém obyčeji vyloudil jsem se o třech čtvrtích na desátou, tedy patnáct minut před ukončením dvouhodinných výkladů o vnitřních chorobách, s přítelem Václavem, z kliniky interní. Abych si cigaretou otužil plíce na dvouhodinné dýchání karbolového vzduchu v sále chirurgickém. Ale venku mrazil jeden z oněch ledových dnů loňského prosince. Proto hopcujem závějemi přes dvůr k okrouhlé, skleněnou střechou kryté budově operační. Leč na dveřích nalepen lístek: „Dnes se otevře o čtvrt na jedenáctou“.

Jak vždy před důležitější, dlouho trvající operací. Síň se musí silně vyhřáti a desinfekovati. — Zlost! — Co dělat celou půl hodiny v temperatuře točnové? „Navštivme raději první kliniku“, dávám návrh.

„Nikoli, půjdem!“

Hlas Vaškův divně zněl. Podívám se mu do tváře a trnu. Nepoznávám ho. Čelo svraštělo, hled zakalen. Můj přítel vůbec nemluví dvakrát. Marno mu rozmlouvat. Ale tak bezdůvodně mi ještě neodsekl. Jdeme na procházku stříbrným tehdy hájem Karlova náměstí. Mlčí, musím též. V náhradu kouřím papirosu pracně skřehlými prsty svinutou. On co živ neměl kuřiva v ústech. Vracíme se již po druhé od novoměstské věže. Najednou mi rozsvitlo.

„Vašku, nebude to ovariotomie paní R…?“

„Tuším!“

Paní R… jest matkou rozkošné Mařenky, o jejichž očkách vím, že jsou nevyčerpatelným předmětem mimořádného sic, avšak hlubokého studia Václavova. Paní ta soužena jsouc drahnou již dobu boubelem vaječníku, uchýlila se před týdnem na doléhání lékařů a snažné prosby mého přítele v nemocnici za příčinou operace.

Snad k vůli ní čekáme nyní v sněhu před osudnou brankou spolu se zástupem kollegů.

Padla čtvrt. Klič zarachotil, sluha otevřel a nám vstupujícím žene se parnaté mračno vstříc. Opět dveře vrzly a zámek zapadl za námi. Složivše zimníky, vzestupujem po zadních schůdkách na výšinu amphitheatru a sestupujem do lavic, každý pokud možno v před. Profesor sedící v cirku vítá nás mlčky pokynem. On jako všichni assistenti zahalen bělostným rouchem. Jen ruce až k pažím obnaženy.

Dojem velekněze s levity v svatostanu před obětí krvavou.

Hic „oběť!“ Leží na chirurgickém loži, důmyslně sestrojeném. Obličej částečně zakryt nálevkou, do níž vlévá příručí jeden lékař omaraující chloroform.

Avšak Václav poznal „oběť“. „Její matka,“ pravil a bezděky vzdechl.

Jiní dva lékaři stopují puls a dech. Čtvrtý skládá do karbolového roztoku arsenál nástrojů. Pátý sčítá houby, podávaje jich sluhům k vypraní teplou vodou. Jeden sluha chystá potřeby k obvazu, jeden obkládá dolní končetiny nemocné stále ohřívanými přikrývkami.

Všední tableau, než aby poutalo náš zrak. Bavíme se. —

„Pst!“

Professor se zdvihl a obrací se k nám. Šum rázem zanikl. Elasticita pozornosti napjata. Aby ani slovo učitele neušlo. Bývajíť odvážena.

„Pánové! Čas nedovoluje delšího výkladu. Sdílím toliko, oč běží. Nádor v dutině břišní. Má diagnosa: boubel vaječnlku. Nasvědčuje tomu vyšetřování názorem, poklepem i hmatem, jak zevním tak vnitřním. Jenom hutnost novotvaru nedá soudit na případ obyčejný. Příznaky celkového stavu nemocné nutí k operaci. My tedy nádor odstraníme.“

Klidný hlas učence dozněl, aniž by tentokráte vědychtivost naši ukojil. Výpary chloroformové pohroužily zatím nemocnou v hluboký, úplně necitelný spánek; ohlašujeť narcotisateur: „Narkosa úplná!“

Na ta slova desinfikuje si professor ruce, přistupuje s hlavními dvěma assistenty k stolu a přijímá od podavače nástrojů nůž.

Táhlý řez protínající kůži. Mezera mezi rozestouplýma kraji rány vyplněna krví. Asistent však vytře houbou krev a vyčistí spodinu rány, tak že operateurovi možno spatřiti, kde která z otevřených žilek krvácí. Operateur nemešká žilku pincettou sevřít. V malé chvíli visí z rány kolem do kola pincett celý věnec, žilka nekrvácí již ani jediná.

Každá céva se pincettou nyní povytáhne, kol ní ovine nit a zadrhne na uzlík. Celý proces sluje zkrátka podvazováním cév.

Řez svalstvem stěny břišní. Krvotok. „Houby! Pincetty! Nitě!“ A opět krev zastavena. Již protíná nůž průhlednou pobřišnici, za níž prosvitá temný nádor. Zase podvazování.

(Pobřišnice byla až do nedávna, než zavedeno „listrování“, Listerova totiž antiseptická methoda, pravým noli me tangere pro chirurgy. Protkána nesmírně hustou sítí cév a nervů podléhá přesnadně zánětům, jichž následky ani velmistrům moderní chirurgie nejsou ovladatelny.)

Odloživ nůž káže professor assistentům napnouti stěny rozpoltěného břicha, aby snad střeva nemohla vyhřeznouti a vniká rukama nově desinfekovanýma do hloubi. Vyšetřuje hmatmo. Dlouho pátrá. Darmo se snažíme vyčísti mu z tváře výsledek. Hladina jeho klidu se nezčeřila. Konečně se k nám obrací.

„Pánové! Nádor srostl úplně s pobřišnicí. Obsahuje tekutinu jen na několika malých místech. Ostatně jeho hutnost tuha. My musíme předně: řez břišní rozšířit. Za druhé: krok za krokem pobřišnici odlupovati a při tom snad na sta cév podvázat. Podvazovati budeme útlounkým stříbrným drátem. Za třetí: nádor i s jeho východiskem, jímž není vaječník, nýbrž děloha, odstraniti. Budeme dělohu amputovati nad pochvou, a sice pomocí drátu rozžhaveného elektřinou. Tak předejdeme krvácení. Naše diagnosa byla zprvu zakalena. Nyní však jasno mezi námi!“

Můj přítel zsinal, neboť slova professorova znamenala asi tolik, že operace, která nyní na matce Mařenčině provedena býti musí, jest jednou z nejobtížnějších a nejnebezpečnějších. Můj pokus kárati jej pro malomyslnost a nedůvěru k vědě a umění stavu, jemuž se věnoval, nedovedl rozrušiti jeho dumu. Ale teď teprv také pozoruju, že šepotám samoten, že kollegové kolem zamlkli — zjev to při operaci, kde professor nemluví, velmi vzácný — a že sálem zavládlo hluboké ticho, až na jednotvárný šum přístroje, sršícího nepřetržitě karbolové páry nad stůl operační.

Tak sedíme trapnou půl hodinu ustrnulým zrakem sledujíce nekonečné podvazování. Zatím stává se atmosféra, již z počátku nesnesitelná, přímo vedrem tropickým.

Shazujeme límce, svlékáme kabáty, vesty. Jeden kollega se vyzul. A přece vyměšují potní žlázy naší kůže jako o závod a oblévají celé tělo protivnou vlahou.

Nám ostatně ještě hej. Ale jak asi operujícím; jimž nad to sprcha karbolová přímo do tváře dští!

Temperatura tak vysoká je nutná, aby snad nenastalo nemocné náhlé sklesnuti sil ochlazením útrob.

Pořáde ještě prostřihuje a podvazuje professor srostliny. Odkládá nůžky. „Nožík!“ Podán. Řez. Třikrát s lehkým hvizdem vyšlehl z nezřené tepenky útlý paprsek krve. Poprvé vstříkl professoru přímo do očí. Jasnorudý mok zbarvil tvář a jednotlivé krůpěje již již proplétají se hustým dlouhým vousem učence a padou zvolna v řasnatou úběl zástěry. Paprsku čtvrtému zatarasila cestu pincetta assistentova.

Malá a všední tato episoda, jejíž následek byl leda rychlý krok professora k umývadlu a půlminutová přejtávka v operaci, sotva že doved a probuditi nás z mrákoty. Ani se mezi námi neozvaly obvyklé jindy při takých příležitostech laciné vtipy.

Patrno již; jsme omámeni. Každému hoří líce a žíly překrvené div neprasknou.

Jen Vašek zbledlý sedí u mne, schyluje hlavu nad lístek, na který chvějící se ruka trhavými črtami něco píše. Dotknu se jeho ruky, aniž toho pozoroval — byla studená. Na lístku zahlednu: „Mařenko!…“

Pokud toho porušená činnost mého mozku dovolovala skombinoval jsem si výklad. Patrně netroufá si předstoupiti před drahou duši se zprávou kormoutlivou. Nepochopuje chudák v dojmu svém, že slovo na papíře zůstane vždy jen mrtvolně chladným písmem. —

Děsná atmosféra. Děsné ticho. Děsně dlouhá chvíle. Dlouhá nikoli nudou, nýbrž obavou, aby snad životní síla chabé ženy neklesla pod ranou tak hluboko do ústrojí zasahující. Aby snad heroické, božsky vznešené úsilí vědy neztroskotalo se na překážkách podmíněných jedině organismem nebožáka neschopného resistence dostatečné.

Náhle okřáli jsme chladně proneseným slovem: „Pánové, nádor isolován!“

A již vynořují ruce velkokněze z hlubin břicha ohromný novotvar spolu i s kořenem jeho, s dělohou. Těžko pochopí laik, jaký to radostný okamžik.

Velení: „Galvanocanteur!“ Sluha přistaví přichystaný stroj. Professor ovine kličku drátu kolem hrdla dělohy a uzavře elektrický proud.

Po málo okamžicích vzestupují nad ložem šedé obláčky dýmu, šíříce po síni nepříjemný puch. Galvanická baterie činí svou povinnost. Pozvolným stiskováním kličky do běla rozžhavené zužuje professor krok za krokem onu stopku, jež jedině ještě poutá nádor k tělu.

Jen vteřin několik ještě vylévej, sílo záhadná, spásonosné svoje proudy a rázem svrhneš s člověka břímě, které jej tísnilo celé roky! Zachraňujíc mu život, nemůžeš objeviteli svému většího díku vzdáti.

Břemeno odpoutáno!

Nádor koluje na míse mezi námi z ruky do ruky.

Měříme. Délka 43 centimetry. Šířka 21 cm. Výška 16 cm. Vážíme: šest kilogramů. Tvar vejčitý. Povrch hrbolitý. Barva červenohnědá. Drážděn elektrickým proudem stahuje se na některých místech. Patrně obsahuje vlákna svalová. Tot ostatně přirozeno. Vždyť vyrostl ze svalstva dělohy. Bude poslán do pathologicko-anatomického ústavu k mikroskopickému prozkoumání.

Můj přítel si této hmoty hrubě nepovšiml. Sledoval úzkostlivě další operaci. My zas na tu více nedbali. Spočívala ve vyplachování dutiny břišní teplými houbami. Nyní podává sekundář professoru jehlu, do níž navlečena nit z ovčího střeva. Nit ta vstřebá se beze zbytků. Sešívání břicha. Narcotisateur dává nemocné čichati čpavek a omývá tvář studenou vedou, aby ji probudil z omamu.

Ale při posledním švu vyřinulo se trochu krve. Professor překvapen. „Chloroform nemocné! Nůž mně! Krev tato pochází z dutiny. Pánové, jsme před katastrofou!“

Šmahem přeťal švy a rozhrnul na novo ránu. Vidíme katastrofu. Střeva plovou v krvi. „Houby! Houby! Pincettu!“ Honbami vyssáta krev a operateur hledá chvatně zdroj krvotoku pod kličkami tenkého střeva.

Stojíme napnutě na lavicích. „Je ztracena,“ zastenal Václav. „Povedu Mařenku na pohřeb…“ a musil sednouti.

„Nikoli, je zachráněna,“ zahučel k němu vedle stojící kollega. Bylť se silně nahnul a spatřil, jak právě professorova pincetta krvácející žilku sevřela.

Brzy pak dílo dokonáno.

My nepracovali leč zrakem a přec utrmáceni na duchu i těle odcházeli jsme k obědu. S věže nemocniční ozvala se právě druhá. Operováno tudíž plné čtyry hodiny. O všem neměla nemocná ani tušení.

Zda Václavovi oběd chutnal, nevím. Neodvážil jsem se k té otázce.

Jednou asi po sedmi nedělích vjel fiakrem do nemocnice právě o desáté z rána, kdy se nás mediků vždy jen hemží v průjezdě. Vyskočil a snesl Mařenku. Jí zářila roztomilá očka nevýslovným blahem. Vždyť si přijela pro maminku uzdravenou.

S průvodu na pohřeb patrně sešlo, a mně ten den nezbylo, leč bez Vaška zasednouti na obvyklém našem místě v amphitheatru chirurgickém a vzpomínati se závistí na líbezné jeho mimořádné studium.