Z našich hor/Ze života českého dítka

Z našich hor Stanislav Řehák
Šťastný nápad	Ze života českého dítka	O Velenovi

Údaje o textu
Titulek:	Ze života českého dítka
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 29–31.
Licence:	PD old 70

Ve škole vodolovské byla nejpilnější žačkou Verunka, dcera rychtářova. Po dvě léta byla vždy první mezi všemi. Také dostalo se jí vezdy toho nejlepšího vyznamenání, ba poslední rok i krásné obrázkové knihy.

Však třetí rok stala se s Verunkou veliká změna. Rychtář dal se přemluviti jakýmsi pánem a jal se Verunku posýlati do školy německé, jež zřízena byla teprve nedávno ve sousední obci. Nepomohl ani pláč Verunčin, ani prosba matčina, ba ani výmluvná slova páně učitelova. Zaslepený rychtář pro několik lichotivých i úlisných slov, pro přímluvu onoho „vznešeného pána“, jenž českému jazyku a tudíž i české škole nepřál, zpyšněl tak, že zavrhl nejenom svůj jazyk mateřský, nejenom své praotce, kteří jím mluvili a jeho velice si vážili: ale on obětoval této choutce i své jediné dítě, svou milou Verunku, a chtěl, aby i druzí sousedé děti své do německé školy posýlali. Však brzy pocítil následky svého převráceného jednání.

Verunka dříve tak pilná, poslušná a veselá, pojednou se všecka změnila. To záhy spozorovala dobrá její matinka, která již dávno těžce nesla, že dcera české matky choditi musí do školy německé, kde učí se řečí, které nerozumí, kde odcizuje se své vlasti, svému národu, ba i svým rodičům a kde konečně zakrněti musí na duchu. I umínila si stůj co stůj Verunku zachrániti a otce jejího od velikého hříchu, jakýž na dítěti a národě svém páše, odvrátiti.

Jednoho dne, když byl právě rychtář doma, odešla zeptat se německého pana učitele, jaké asi činí Verunka v učení pokroky. Když se vrátila, zavolala svou dcerušku a před rychtářem tázala se, proč se neučí letos tak jako loni, proč není s ni nynější pan učitel tak spokojen, jako byl pan učitel vodolovský. Verunka jsouc všecka zaražena a strnula, nebyla s to, by jen jediné slovo ze sebe vypravila. Tu pečlivá a moudrá matinka vzala ji něžně za ruku, přivinula ji k sobě a opakovala: „Neostýchej se jen, Verunko, a pověz mi, proč se tak neučíš jako loni?“ Ale Verunka, na niž slova matčina mocně působila a ji zarmucovala, dosud promluviti nemohla. To bylo již i otci nápadné. Konečně matka, významně pohlednouc na svého muže a spoléhajíc na Verunčinu dobrotu, laskavě k ní promluvila: „Vidíš, Verunko, jest-li mi toho nepovíš, mohla bych se snadno rozstonati a potom třeba i zemříti. Neměla bysi žádné maminky, a zle by se ti vedlo!“ Jedva matka slova ta pronesla, pustila se Verunka do usedavého pláče a na celém těle se třesouc, vrhla se k otci, jenž v tu chvíli až k ní se přiblížil, padla na kolena a sepjatýma rukama prosila: „Pro Boha tě prosím, tatínku neposýlej mne do německé školy, já bych se tak ráda česky učila; pak budu tebe i maminku, taky pana učitele, tak pěkně poslouchati, budu hodnou a budu ti všechno k vůli dělati, — jen mne neposýlej do německé školy!“

„A proč se tedy letos tak neučíš jako loni?“ všecek udiven tázal se otec. Verunka neustále vzlykajíc, odvětila: „Ach dobrý tatínku! Od té doby, co chodím do německé školy, nikdo skoro se mnou nechce mluviti, říkají mi „Němkyně“; ve škole nevím ani, co pan učitel povídá, a co jsem loni věděla, čemu jsem se v české škole naučila, to jsem již skoro všecko zapomněla, a to mne tuze trápí — — Ach, dobrý tatínku a zlatá matinko, posýlejte mne zase do školy české!“…

Jak dojala prosebná slova ta matku, nelze ni říci, ni vypsati. Hlasitě zalkala matka a srdcem nanejvýše pohnutým objala Verunku a pak slovy nad ryzí zlato pravdivými žádala muže, by neoslyšel spravedlivé prosby svého jediného dítěte.

Dojemný výjev ten obměkčil by zajisté i srdce nad mramor tvrdší! Proto nedivme se, že i rychtáři zaleskla se v oku slza, byl překonán. Matka i Verunka zajásaly. —

Příštího roku nechodila více Verunka do školy německé, byla zase pilna a poslušna jako druhdy; později pak stala se z ní vzorná žena, šlechetná duše a pravá vlasti dcera.

„Ó jak byl jsem zpozdilý!“ často říkával starý rychtář vodolovský, „že chtěl jsem, aby dcera moje oloupena byla o to nejdražší, o lásku k vlasti, že chtěl jsem, aby stal se z ní duševní mrzák. Díky, tisíceré díky, že se tak nestalo!“