Z našich hor/Původ vísky „Starkoče“
| Z našich hor Stanislav Řehák | ||
| Pruský pochod | Původ vísky „Starkoče“ | Chaloupka na stráni |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Původ vísky „Starkoče“[1] |
| Autor: | Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický) |
| Zdroj: | ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 30–34. |
| Licence: |  PD old 70 |
Kde nyní rozkládá se víska Starkoč, tam stála druhdy jediná, malá chaloupka, v níž obývala rodina bývalého panského kočího. Kočí byl muž již starý, ale stále poctivý. Sloužil po všechen téměř věk svůj věrně a oddan milostivé vrchnosti na zámku náchodském, vlastně jen paní kněžně, jež velice oblíbila si statečného, obratného a upřímného kočího.
Když sestárnul a hlava jeho zbělela jako sníh, dán byl do výslužby a k obývání vykázána mu shora jmenovaná chaloupka.
Žil v ní s manželkou svou šťastně. Až pojednou nastoupil na zámku místo správce — cizozemec — a ten, kde a jak mohl, poddaný lid utiskoval. Brzy došlo také na starého kočího. Z počátku správce jen sliboval, že těch darmochlebů v chaloupce trpěti nebude, ale netrvalo dlouho — a slib stal se skutkem. Za krásného totiž dne přihnal se do chaloupky ze zámku dráb, a když ubozí obyvatelé ke stěhování hned se neměli, namítajíce, že milostivá paní kněžna sama vykázala jim za byt tuto chaloupku, karabáčem vyhnal oba staříky z ní, načež vyházel za nimi všechen nábytek a chaloupku zavřel.
Nad touto nespravedlností hořce rozplakali se oba staří manželé. Nevěděli, co teď počíti, kde přenocovati a své ustaralé hlavy skloniti. Věděli sice, že sečtena jsou juž léta jejich, a že brzy naleznou klid věčný ve chladné zemi, odkudž nikdo již jich nevypudí, ale kde zůstati do té doby? Pod širým nebem přece bydleti nemohli! I rozhodli se jíti do zámku poprosit paní kněžny, by se nad nimi smilovala a z milé jim chaloupky jich nevyháněla.
Odebrali se tam ihned. Když vstoupili do velikého nádvoří, spatřili v okně druhého poschodí ušlechtilou ženskou tvář, obrácenou ke tmavým borům. Již snímal stařík vetchou čapku svou, již mu i kněžna, poznavši věrného kočího svého, na pozdrav laskavé kývla, když pojednou uchopilo oba staré manžele dvé silných paží a odvádělo je z hradu zpět.
To ovšem všechna jsouc překvapena kněžna z okna pozorovala. Chtíc se dověděti příčiny podivného tohoto počínání, poručila sluhovi svému, by ihned oba staříky k ní přivedl. Netrvalo dlouho a kočí se svou staruškou seděli v pokoji kněžnině na drahocenné pohovce. Se slzami v očích vypravovali milostivé paní neblahý osud svůj. Když pak vrhli se oba k nohám a jali se lítostivě prositi, tu nedala jim kněžna mocně jsouc dojata ani domluviti, ale laskavě pokynuvši jim, aby se usadili, pravila: „Nevím o žádném rozkaze, který týkal by se mého věrného a poctivého starého kočího, i jsem tomu nad míru povděčna, že ještě v čas poznala jsem v pravém světle svého nového správce. Ještě zítra opustí člověk ten zámek můj. Vám pak, staruškové milí, ode dneška náleží nejenom chaloupka, ale i všechny pastviny a porostliny, kolem ní se rozprostírající. Užívejte toho v míru a bázni boží až do posledního dechu svého!“
Staříci po slovech těch vrhli se opět k nohám své dobroditelky a hojnými slzami skrápěli lemy roucha jejího. Slova pak díků uvázla jim v hrdle.
Za chvíli ubírali se s darovací listinou bohatí a šťastni ke své milé chaloupce.
Oba staříci po té dlouho ještě byli živi, jako by jim Pán Bůh prodlužoval život jejich jen proto, aby v štěstí a blaženosti užívali darovaných jim statků, jež, seč síly jejich byly, opatrovali a ponenáhlu v úrodná pole předělávali. Ale vyzáblá, ohyzdná žena s kosou přece jen se dostavila a obyvatelé malé chaloupky brzy po sobě vypustili duše své.
Ještě za živobytí staříků přibyly k jejich chaloupce chaloupky jiné, a tak povstala víska, kterou lid nazval, protože byla darována původně „starému kočímu“, „Starkočí“.
- ↑ Starkoč jest víska u Náchoda.