Z našich hor/Na panském lovu

Údaje o textu
Titulek: Na panském lovu
Autor: Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 15–25.
Licence: PD old 70

U nás v horách mnoho jest ještě bídy, zvláště v zimě, když mrzne až šindele praskají a slova zamrzají dříve ještě než z úst vyjdou a sněhu tolik napadne, že lidé často kolik dní z chaloupek ani vyjíti nemohou. Práce je málo, a je-li jaká, tož nevýnosná: dříví, uhlí a nájem pohltí poslední na zimu nastřádaný krejcar, a běda pak tomu, jenž nenalezne útrpné duše, která by se nad ním slitovala a jemu nějak do toho jara nebo léta vypomohla. Běda tomu!

Velcí páni nechtí ani věřiti, že by se lidu v horách našich tak zle vésti mohlo, a čtou-li nějaké ty truchlivé zvěsti z hor, pokrčí jen rameny, nebo nanejvýše slovem politují, ale o pomoci ani slechu. Snad ustrnuli by se, kdyby tu lidskou bídu spatřili na své vlastní oči, kdyby do těch bídných chatrčí vešli, v nich se porozhlédli a tak o stavu toho jinak bodrého a pracovitého lidu sami se přesvědčili. Jsem najisto přesvědčen, že by srdce jejich změklo a že by pak každého roku nějakou pomoc horalům našim poskytli. Ale Bohu budiž žalováno, oni nevzpomenou ve svém nadbytku, v němžto žijí, těch, kteří hlady hynou.

Odpomáhá se v poslední době této bídě sice pracemi v továrnách, jež jako houby po dešti ze země tu vyrůstají, ale v těch lid zase chřadne nejenom na těle ale i na duchu. A tak jedno zlo nahradilo se zlem jiným. Dejž Bůh, aby brzy stala se ve příčině té nějaká, ale dokonalá náprava. —

I. editovat

V chudičké jizbě seděla Jarochna a pletla punčochu. Smrákalo se juž a Jarochna, ačkoli zimou jen se tetelila, přišoupla stolici blíže k oknu, by lépe viděla a punčochu dohotoviť mohla. Bylyť už skoro čtyři hodiny. A v lednu, hned na počátku, to víte, jaká zvláště za pošmurného počasí bývá tma! Někdy ani v pravé poledne nelze konať jemnou práci, na níž musí se hledět. A Jarochnin zrak nebyl už tím nejlepším; stáří pak a ženské ruční práce, jimiž se často zabývala, lesku očím nedodají. A proto Jarochna od teplých kamen, které zatím hodně vychladly, šourala se pořád blíž a blíž k oknu, až se u něho ocítila docela. Tu však zase tlačil se pan severák tak mocně okny do jizby, že nebylo jí lze tu vydržeti. Malou chvilku ještě pletla, ale pak odloživši punčochu, odešla ke kamnům, aby v nich rozdělala oheň. Chtěla také, aby byla jizba vytopená, až vrátí se z města syn její Bohurad.

Bohuradovi šlo již na patnáctý rok. Kamarádi jeho v tom věku, a ještě dříve, chodili skoro všichni do továren. Vydělali si na jich věk dosti slušný peníz a pomáhali tak vydatně svým rodičům. Ale Jarochna, dobře vědouc z vlastní zkušenosti v jaké nebezpečenství vrhají se všichni takoví mladiství tovární dělníci, na žádný způsob, i přes to přese všechno, že ji sousedé k tomu měli, nepřipustila, by její miláček, Bohurad, činil totéž, co jeho soudruzi. Jarochna chtěla mu zaopatřiti trochu slušnější budoucnosť a proto došla s prosbou do města k panu řediteli tkalcovské školy, by syna jejího přijal do školy. To se jí také podařilo. I pracovala tím více, pracovala až do úpadu, jen aby Bohuradovi nic nescházelo, jen aby se mohl věnovati škole zcela. Tak jej milovala!

Rozdělavši tedy oheň, postavila se ke kamnům a přemýšlela, co by Bohuradovi — na sebe při tom ani nepomyslela — k večeři uchystala. Smutně při tom vypadala a často z hluboka si vzdychla; neboť ubožák, kromě skroječku, zbytku to z dvacetikrejcarového bochníčku, neměla v celé jizbě ale pranic k snědku. Jakýž tedy div, že těžko, přetěžko vzpomínala, co by milovanému svému synovi k večeři připravila. Posléze však přece na něčem se ustanovila. Byl to nápad, na kterýž obyčejně vždycky po dlouhém přemýšlení přicházela. Sebrala se a zamířila k sousední chalupě. Netrvalo dlouho a vracela se, nesouc něco pod zástěrkou. Byla to krupice.

Kolikráte juž obtěžovala Jarochna tímto způsobem své sousedky! Totě k nespočítání. Ale obtěžovala nerada. Než co na plat. Pro syna všeho se odváží. A ještě štěstí, že sousedky půjčily. Jak pak, kdyby nenašla té ochoty? Však snad znáte nynější svět a lid v něm! Mnozí neudělají člověku, ani co by se za nehet vešlo, a byť se jim to i správně a v čas odvedlo. Neznajíť přátelství upřímného, neznajíť lásky k bližnímu svému, neznajíť soucitu. Majíť stále jen sebe na mysli a jen o sebe a o nikoho jiného se nestarají. A Jarochna nejen že všechno správně vždy odvedla, ale k tomu ještě ochotu svých sousedek uznala a kde a jak mohla v ledačems jim vypomohla. Splatila vždycky desateronásobně, co jí bylo dobrého učiněno. Všechno jen pro svého Bohurada.

Právě vylévala kaši krupičnou na hliněnou misku, by vychladla, když vstoupil do jizby všecek jsa skřehlý Bohurad. Byl to jinoch nad jiné vesnické sličnější, jindy v obličeji trochu přibledlý, dnes však od větru a mrazu do červena zbarvený. Vždy však byl skromný, zdvořilý a při tom mysli veselé.

Pozdraviv uctivě a odloživ rýsovací prkno, pravil, obrátiv se při tom důvěrně k matce:

„Víte-li pak, maminko, že bude zítra v panských lesích hlavní hon?“

„I kdež bych to věděla, vždyť víš, že nakrok z domů nevyjdu!“ odvětila matka.

„A zda-li víte, že mám jíti nadhánět? Na cestě potkal mne hajný a vybízel mne, že prý si tak aspoň něco vydělám.“

„Ty a nadhánět?“ udiveně zvolala matka. „I co pak ti to napadá! V té zimě chtěl bysi jíti nadhánět zvěř do lesů? Vždyť nemáš ani nic pořádného, nic teplejšího na sebe a pak — vždyť musíš do školy!“

„Ovšem, školy bych nerad zanedbal,“ podotekl Bohurad, „ale, ale — — —“

Nedomluvil.

„Nu co ale,“ vybízela syna matka k další řeči.

„Inu vždyť víte, maminko, jakou máme nouzi a — čtyřicet krejcarů za těch několik hodin! — totě pro nás pomoc veliká. A zrovna teď, kdy jest nám nejhůře a naděje na nějaký sebe skrovnější výdělek žádná,“ vysvětloval syn matce.

„Inu totě všechno boží pravda. Avšak doufám, že nebude tak zle. Tuhle dodělala jsem pár punčoch, bude za ně také dvacet krejcarů; zítra udělám druhý pár — to je zrovna tolik, mnoho-li bysi dostal z honu.“

„Ale kam pak to přece stačí! Vy jste nevzpomněla na dluh za krupici. A pomyslete: čtyřicet krejcarů je přece jen čtyřicet krejcarů! A ty jakoby nám s nebe spadly! Vašich čtyřicet za punčochy k tomu — jest už osmdesát. Co se pak školy týče, to mám za to, že mi pan ředitel jeden jedinký den promine, když mu povím příčinu a zároveň slíbím, že zameškaný čas vynahradím.“

Bohurad mluvil tak přesvědčivě, že mu matka musila dáti v duchu za pravdu, ale starosť a bázeň o něho nedovolovala jí souhlasiti s řečí jeho. I pravila:

„A zda-li pak vzpomněl jsi také, Bohurade, na nebezpečenství, jež ti na honě hrozí? Zdaž nepamatuješ se, jak těžce odstonal loňský hon Klímů Hanuš? A Bože nedej, aby té tak zasáhl brok, což se při takové příležitosti často přiházívá! Jako když smrť na mne sáhne, vzpomenu-li na jistého lesníka, jemuž celá rána vjela do břicha. A brok se nikdy a nikomu nevyhne. Odrazí se třeba od stromu a spatříš jej tam, kde bysi se ho nejméně nadál. Nediv se tedy, Bohurade, že se o tebe bojím.“

„Stanou se, pravda, všeliké nehody při podobných příležitostech, ale to jen zřídka kdy a člověk nesmí si to tak černě představovať,“ chlácholil syn matku. „A pak,“ pokračoval, „co si počneme, když v téhle době o nějaké pomoci ani zdání, když zlověstný host — hlad — ze všech koutů na nás zírá. Nezbývá tedy nic jiného, leč ke všemu se odhodlati, co by nám pomohlo a poctivě nabyto bylo. O mne netřeba vám se strachovati. Budu míti dobrý pozor, aby se mi nic zlého nepřihodilo. Nuž tedy svolujete, drahá maminko?“

A po těch slovech Bohurad přiskočil k matce, objal ji a poceloval.

„Inu, když jinak nedáš,“ třesoucím se hlasem pravila Jarochna a slzy vetřely se jí do očí, „tedy si s Pánem Bohem jdi. Budu se modliti, by se ti nic zlého nestalo.“

Dnes odebral se Bohurad na lůžko o něco dříve než obyčejně. Jarochna připravivši mu oblek a hůl, odebrala se brzo za ním.

II. editovat

Druhého dne asi tak k deváté hodině ranní bylo na nádvoří borovského zámku nad míru živo. Přes šedesát honců a ke třiceti střelcům shromáždilo se tu k velikolepému honu, jenž sliboval nemalé účastníkům zábavy. Však takový hon také býval jen jednou za rok! I byli k němu z daleka široka sezváni vzácní hosté. Ba mezi nimi nalezli byste i nejednoho, v němž koluje tak zvaná krev „modrá“, krev šlechtická. Lesníci z celého panství, dva tři hosté z města a několik vyšších důstojníků z blízké pevnosti byli jen jaksi vedlejšími účastníky lovu, jichž všímáno si méně; ale přes to všechno pokládali i oni za velikou česť, že také na ně s pozváním vzpomenuto bylo.

Smečka chrtů uvázaná na dlouhých řemínkách netrpělivě očekávala juž knížete, kňučíc, vyjíc a štěkajíc o překot.

Konečně objevil se kníže zcela prostě, jak to bývalo jeho obyčejem, po myslivecku oděný, na nádvoří a kynul k odchodu.

Průvod hnul se ke branám a vyšed z poslední bral se lipovým stromořadím k panským lesům kurdějovským, kteréž ode dávna pověstny byly bohatstvím na zvěř, zejména na zajíce a srnce, jimiž jen jen se hemžily.

V čele průvodu nalézal se sám kníže se dvěma šlechtici, za ním kráčeli ostatní pánové od stavu, pak důstojníci a ostatní hosté a naposled lesníci, někteří s puškami, jiní bez pušek; poslední totiž určeni byli ku všeliké posluze vzácných hostí. Za těmito pak ubírali se hajní s chrty a průvod uzavírala strakatá cháska honců, starších i mladších.

Byl to prazvláštní a velice zajímavý pohled na tento pestrý průvod. Vycíděné pušky lesknoucí se v paprscích slunečních jako ranní rosa na květnatém koberci, nádherné tašky s vyčnívajícími paznehty srnčími a jeleními, ohromné množství lahví s krátkými hrdly uvázané na zelených šňůrách a přehozené přes rameno s nejdražšími víny, rumem a koňakem: toť věru svědčilo o průvodu královském. Za to jinak vypadal průvod vzadu. Tam bída a nouze vyzírala ze všech obličejů. Prosté a záplatované haleny a kalhoty, hadrem obtočené a obnošené boty nebo střevíce, tu děravé klobouky, tam neméně chatrné čapky až na uši stažené, v rukou dřevěné klapačky nebo pádné sukovice: tím a ještě mnohým jiným lišila se zadní čásť průvodu od přední. Leč veselosť a bodrá mysl panovala tu i tam.

Pojednou dáno loveckou trubkou znamení. Průvod ocítil se totiž u prvé leče. Po krátké úradě nastalo seřaďování. Na prvá místa, zrovna před nadháněče, po obou stranách leče postaveni byli hosté nejvzácnější, kteří nestačili ani nabíjeti, a proto přidán jim k ruce lesní, jenž nabíjel a pušky stále vyměňoval. Na druhá místa, poněkud dále od honců a prvých střelců, kde zvěř šla juž méně na ránu, postaveni ostatní hosté; na ostatní místa, kam jen náhodou ušák zabloudil, určeni jsou jenom lesníci a starší hajní, jimž byly pušky ponechány.

Hned před lečí byli pak rozestaveni honci. Dříve však ještě, než lov započal, dáno všem důkladné poučení. Zejména honcům nařízeno, by jen zvolna a stále v jednom a témž směru ku předu pokračovali, by nikdo ani vzadu nezůstával, ani ku předu ze řady nevystupoval, aby žádným překážkám se nevyhýbali, co možná největší hluk působili a na každé zatroubení stanuli. Střelci pak byli požádáni, by vysoké zvěři nestříleli a na dané znamení ve střelbě ihned ustali. Toho všeho přísně dbáti měli hajní, kteří nadháněče vedli a pak zvlášť k tomu ustanovení myslivci, kteří k hostem přihlíželi. Bez vůle knížecí nesmělo se nic státi.

Když už všechno řádně bylo připraveno a nejstarším myslivcem prohlednuto, rozhlaholila se trubka třikráte po sobě, totéž opakovalo se na několika stranách a hon započal.

Oj, byla to vřava! Kdo podobného lovu dosud neviděl, ten by věru žasnul. Jako v nejtužší bitvě. Rána za ranou — a po každé skoro padla oběť nějaká; křik a lomoz, praskot větví, štěkot psí, tlučení do kmenů holemi, pronikavé klapání klapačkami, volání, napomínání, okřikování a rozkazování, do všeho toho pak mísilo se žalostné vřeštění dokonávajících obětí. A vřava ta ve steronásobných ozvěnách rozlehala se široko daleko po rozsáhlých lesích kurdějovských. Cizinec sem zabloudivší nemyslil by nic jinak, než-li že to ryk bitevní.

Však slyš! Se všech stran zazněla zase trubka lovecká. Vše rázem utichlo. První leč odbyta. Nastala na chvíli přestávka. Sečteny oběti, zaznamenány a počato znovu.

Při leči pak páté oznámena přestávka delší. Bylať určena k občerstvení vzácných hostí.

Asi ke třetí hodině lov ukončen.

Výsledek lovu byl znamenitý a pánům lovcům zářily radostí oči. Padloť stopadesát zajíců, tři lišky, dvě kuny, tři tchoři, jedenáct koroptví a šest tetřívků. Všechno to naloženo na vozy chvojím ověnčené a účastníci lovu vraceli se k zámku.

Také honci ubírali se ve slušné vzdálenosti za knížecí družinou. Nikdo z nich nevzpomněl, že nejsou všichni, že schází jeden mladistvý honec, syn to Jarochnin — Bohurad.

III. editovat

Při výplatě zůstalo hajnému Sekyrkoví čtyřicetpět krejcarů — pět krejcarů bylo všem honcům přidáno — v ruce a nikdo se k nim už nehlásil. Sekyrka volal, ptal se a vyzvídal, komu by jen oněch čtyřicetpět krejcarů náleželo, ale marně. Sekyrka byl řádný člověk a jemu to nedalo, by se toho nedopídil, neboť nechtěl, aby chudý člověk ošizen byl o čtyřicetpět krejcarů, což byla v té době dosti slušná částka peněz. Vzal tedy seznam všech najatých honců do ruky a tu shledal, že peníze ty náležejí synu vdovy Jarochny. I divil se, jak mohl na Bohurada, jehož dobře znal a jejž v lásce měl, zapomenouti, věda předobře, že Bohurad až do poslední leče práci svou poctivě konal, neboť byl mu stále na blízku, a v poslední leči pojednou s očí se mu ztratil. Snad předčasně od ostatních se odloučiv, domů odešel, či přihodilo se mu snad něco nemilého?

Tak a ještě jinak přemítal v duchu dobrák hajný. Nepomohlo tu však nikterak přemítání a uvažování, to hajný dobře věděl, a proto odhodlal se ke skutku. Sešel totiž ihned dolů do města přesvědčit se, zda Bohurad doma je či není. Div nezavrávoral, když ho, vstoupiv do dveří, nespatřil. Zpamatoval se však před Jarochnou a omlouval své překvapení, jak jen dovedl. Ale matky neoklamal. Ta jako šílená, ničeho jiného nedbajíc, vyběhla z jizby a pádila přímo k zámku a odtud k lesům kurdějovským. Hajný sotva jí stačil, ačkoli utíkal, až řinul se mu pot s čela. Nedbal však na to. Hnal se v patách za ní, by jí milého syna jejího hledati pomohl. Juž měli zámek za sebou, juž i devět lečí minuli a ocítili se u poslední desáté, v níž naposledy hajný Bohurada uzřel. Vrhli se tedy oba do této části rozsáhlého lesa. Byla to sice čásť lesa vysokého, leč podrost tak byl hustý, že ztěží bylo lze některé houštiny proniknouti. Avšak matka hledající jedináčka svého nezná nižádné překážky, vždyť by i život pro milované dítě nasadila. Hledala a volala hlasem zoufalým, ale vždy jen ozvěna jí jako na posměch odpovídala. Všecka jnž rozedraná, rozcuchaná, zkrvácená, modrá a zimou se chvějící, prodírala se jako had houštinami. Volať již nemohla, jenom sípěla, slábla a smekajíc se na zamrzlém povrchu, nebo do sněhu se boříc, klesala čím dál tím častěji. Víčka oční se jí zavírala a ona div nezšílela. Pojednou hle, spatřila menší stopu ve sněhu. Vedla k houštině. Rychle za ní! Vždyť ji poznává: totě stopa jejího syna, jejího Bohurada. A Jarochna skokem jedním ocítila se u houštiny, rozhrnula násilně těsně u sebe stojící stromky, učinila krok a — — děsný výkřik vydral se jí z prsou.

I ty nejstatnější kmeny se zachvěly.

Když uslyšel hajný zoufalý výkřik Jarochnin, bodlo ho u srdce. Nemeškaje, zamířil v tu stranu.

Nechtějte, drahé dítky, bych líčil vám dopodrobna tento okamžik. Povím vám jen zkrátka, co hajný, došed houštiny, spatřil.

Uprostřed houštiny ležel krví zbrocený Bohurad, téměř na kosť už tvrdý. Poválená a zakrvácená země dostatečným byla svědectvím, jak těžce zápasil se smrtí. Pysky měl zmodralé, oči vypoulené, vlasy zcuchané a šat rozedraný. Jarochna klečela u něho, šeptala stále jméno jeho, líbala jej na ústa, na tváře i čelo, dýchala naň, zahřívala jej — ale mrtvoly juž nevzbudila.

Hajný vida, že smrtící rána zasáhla ubohého Bohurada zrovna v prsa, mírně odstrčil Jarochnu, vzal bezvládné tělo do náručí a ubíral se s ním do blízké myslivny.

Jarochna skoro mrtva kráčela zvolna za ním.

* * *

Když událosť tato roznesla se po okolí, bylo pátráno po neopatrném střelci, leč bez výsledku. Kníže tedy sám určil vdově za náhradu měsíčních deset zlatých, jež měly se jí až do smrti vypláceti. Ale Jarochna nepotřebovala této panské milosti. Skonalať brzo po smrti svého milovaného syna.

A co by také mohlo matce nahraditi jediného syna? Ani bohatství celého světa.