Z našich hor/Luboňova skála
| Z našich hor Stanislav Řehák | ||
| O Malence | Luboňova skála | Štědrá Jarenka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Luboňova skála |
| Autor: | Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický) |
| Zdroj: | ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 5–11. |
| Licence: |  PD old 70 |
Procházíš-li se, lide můj, lide český, svojí vlastní rodnou zemí, tlapeš-li po těch černou i krví vlastních svých bratří zkrvácených hrudách žírných, hledíš-li okem zaníceným na ty zbytky rozsáhlých hvozdů šumných, na ty hrady skálopevné — oj! pak netřeba ti kronik na pěsť tlustých, neboť k srdci tvému mluví místo, na němž stojíš, na němž brzy hrdě hlavu zvedáš, brzy horké slzy roníš. Každý skoro kámen povídá ti něco z minulosti slavných předků, každý pahorek je ti milou vzpomínkou na šedou minulosť, každý potůček, každá říčka šeptá ti zbožně do ucha: „Slavní byli tvoji předkové, slavná tvoje minulosť!“ A ty, lide český, lide bodrý, povahy holubičí, duše vnímavé a srdce hrdinného nasloucháš tak rád, jak naslouchal bys zvukům rajské hudby. —
Víte-li, přátelé mladí, jak to vypadalo u nás v Čechách asi ve dvanáctém, ve třináctém století? Všude, všude stály ohromné lesy, v nichžto zabloudili byste ne jednou, ale několikrát po sobě. A nestály tu ty lesy věru nadarmo. Sloužilyť za mocnou obranu proti vpádům zuřivých, krvelačných nepřátel. Skrze ně vedly stezky, jež snadno mohly se zatarasiti pokácenými kmeny, jichž ovšem veliká byla hojnosť, čili jinými slovy: v době války snadno bylo lze učiniti záseky, by nepřítel tak hned do země vniknouti nemohl. Vchod do těchto lesů pomezních nazýván „branou zemskou“ nebo také „branou strážnou“, a byl neustále ostrahován strážemi. Bran těchto musili stříci všichni obyvatelé okolních osad.
Že takových stezek, bran a strážnic bylo více, samo sebou se rozumí. Některé měly menší, jiné zase vetší důležitosť. K nejdůležitějším pak náležela vedle zlaté, domažlické a chebské i stezka náchodská čili kladsko-polská.
Kdybyste jednou přišli do Náchoda, tu spatřili byste dosavad zbytky této veledůležité stezky, brány a strážnice zemské. Uzřeli byste překrásné údolí Metujské — to ten prosmyk — až přes nynější hranice k Levínu se táhnoucí, uzřeli byste zcela uzounký průchod, s obou stran vysokými vrchy ohrazený, také bránu, hrad, ba i hradby spatřili byste. Ovšem krajina nepodobá se juž tehdejšímu divokému hvozdu, v němž vyli vlci a řvali medvědi, ale na čele svém dosud nese jakýs takýs ráz té doby, poskytujíc každým téměř krokem jiné a jiné panorama.
Jsou to samé homolovité vrchy, jež stupňovitě do výše se vypínají.
„Největší a zároveň nejvyšší z této směsice vrchů jest prahorní velikán nazvaný „Dobrošovskou“ nebo také „Luboňovou skalou“, s kteréž na obě strany daleko a daleko jest viděti. Tento homolovitý vrch, na jehož temeni sedí nehybně obrovská skála, ležícímu lidskému tělu podobna, byl v době dávno minulé důležitým pro naši vlasť činitelem. Na ni totiž stával sloup dřevěný, jehož výška statné jedli se rovnala, a jenž opleten byl slamou, do které ještě smůla přidána byla; a tento dřevěný sloup vezdy zapalován býval, kdykoli nepřítel prosmykem náchodským do Čech vtrhnouti chtěl. Takovým způsobem oznamována nebezpečí vlasti hrozící. — —
Bylo ve třináctém století. Jako s nebe spadl jednoho večera zuřivý Čechů nepřítel a rozložil se kolem Náchoda. Jak se to stalo, je dosud hádankou, neboť stráže vchodu střehoucí navždy oněměly.
Nepřítel jakoby věděl, že není pána hradu doma, ihned udeřil na hradby, chtě je v prvém okamžiku ztéci. Ale chyba lávky. Zbytek posádky a obyvatelé náchodští hrdinsky hájili města a hradu, první útok statečně odrazivše.
Ale jak dlouho bude lze jim brániti se? Očekávali sice, že co nejdříve vzplane sloup na vrchu Dobrošovském a že tak dáno bude „ohnivé heslo“, jež oznámí nebezpečí vlasti milé hrozící a přivábí vojsko české, jež drzého vetřelce krutě potrestá. Ale marně. Brzy ochabovali, slábli na těle i na duchu. Hrdinská mysl jejich byla ta tam.
V tomto rozhodném okamžiku jediný Luboň, statečný jinoch, neklesl na mysli, ale neohroženě vybízel ke zmužilosti, slovy plamennými povzbuzoval ku vytrvalosti. Leč ani to nepomohlo.
Všeobecně uznáno, že jedinou pomocí bylo by zapáliti sloup výstražný. Jinak pronikne nepřítel dále a nepřipravenou zemi na rub obrátí. Ale těžko zapáliti sloup, když město se všech stran jest sevřeno, stráže pobity a všechno všudy bedlivé střehnuto.
To srdnatý Luboň jasně před očima maje a zkázy rodného města a snad i celé vlasti od nepřítele očekávaje, nemeškal, ale ihned, povzbudiv ještě obyvatelstvo ke zmužilosti a s přátely se rozloučiv, šel, aby nepozorovaně dostal se skrze řady nepřátelské na vrch Dobrošovský.
Maje v ruce rozpuštěnou smůlu, spěchal opatrně, ale neohroženě ku předu. Tma byla, že by ji krájeti bylo lze, a to snad přispělo mu ku pomoci.
Šťastně dostal se mimo tábor nepřátelský až do lesa, kterým střelou utíkal ku vrchu Dobrošovskému. Prudce bušilo mu srdce radostí nad zdařeným podnikem, když šťastně dostoupil temene. Ale hořkostí a žalem sevřelo se zase srdce jeho, když sloupu nikdež neuzřel. Ruka nepřátelská postarala se juž o jeho odstranění.
Luboň však nebyl dlouho na rozpacích. Ihned pustil se do práce a za nedlouho stála na témž místě, kde sloup stával, vysoká hranice ze samých snětí smrkových a jedlových. Pak chopil se nádoby, polil smolou hranici, a rozdělav oheň, zapálil ji.
Netrvalo dlouho a hranice vzplanula jediným, obrovským plamenem. Vysoko šlehal oheň spásonosný, široko daleko zvěstoval, že nepřítel a škůdce dere se do země.
Luboň sama radosť zíral do kraje ku Jesenicům, Jásené, ku Hoře Kunětické a ke Zvíčinu, objeví-li se i tam oheň výstražný.
A nemýlil se. Za nedlouho vzplanul sloup na vrchu Jesenickém, na kopci u Jásené, ba až na Kuněticích a Zvíčinu, a tak dále po celé vlasti české.
Voláno ještě téže noci do boje.
I klekl Luboň na kolena a vroucně děkoval Bohu za šťastné zachránění vlasti milené. Byltě přesvědčen, že Čechové zvítězí, byť byl nepřítel i desetkrát silnější.
Pak povstal a pomyslil na cestu zpáteční. Ale učiniv několik kroků, zaslechl nehluboko pod vrchem praskot větví, šum a hluk. Naslouchal ani nedýchaje. Hluk stále se blížil. I obrátil se Luboň, chtě spasiti se útěkem, ke straně polední. Ale běda! — před ním stanul asi na padesát kroků nepřítel; dal se tedy ve stranu opačnou — ale i tu zatarasil mu cestu krvelačný sup; zbývala mu nyní toliko cesta jediná, cesta třetí, totiž k východu. I zamířil v tu stranu, by život svůj zachránil, ale opět marně — také tu nepřítel škodolibě patřil přímo v jeho tvář.
Takto se všech stran obklopený a bezbranný Luboň, vida jistou smrť, jediným skokem vrhl se do mocně planoucí hranice, by ušel smrti trapné, smrti mučenické a pošklebkům divých žoldnéřů germánských.
Obětoval život svůj pro drahou vlasť a pro své milé bratry a sestry. —
Hranice dohořela; zůstala z ní toliko kupa popele.
Žoldáci odtáhli zuřivě klnouce.
Náchod držel se statečně. Dovedli skoro celé dva dni, ovšem s pomocí obyvatelstva z osad okolních, odolávať ohromné přesile nepřátelské. Třetího dne potom rozzuřil se ve prosmyku náchodském pode branou strážnou divý boj. Sraziloť se vojsko české s německým. Bojováno velekruto. Bubny vířily, trubky hlaholily, „Svatý Vácslave, vévodo české země“, široko daleko se rozléhalo.
Bojováno sice tuho, ale nedlouho. Nepřítel na hlavu poražen, pobit, rozprášen anebo zajat.
Vlasť osvobozena. —
Znáte, přátelé drazí, římského reka Mutia Scaevolu, který položil ruku zcela chladně do ohně, až mu uhořela?
Nuž, co je tento rek proti našemu Luboňovi?
A bývalo takových reků v Čechách mnoho, tuze mnoho!
Škoda, že — bývalo — a juž není — — —
Tam, kde za starodávna stával sloup výstražný a kde hrdinný Luboň život svůj dokonal, objevil se pojednou — nikdo neví odkud a jak — ohromný balvan.
Je prý to pomník Luboňův.