Z našich hor/Bohdaš Miličův
Z našich hor Stanislav Řehák | ||
Večer v krkonošské boudě | Bohdaš Miličův | O Malence |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Bohdaš Miličův |
Autor: | Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický) |
Zdroj: | ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 49–53. |
Licence: | PD old 70 |
Co Vám vypravovati budu, stalo se ve vísce, ležící uprostřed samých lesů.
Za krásného jarního večera ubíral se Bohdaš Miličův k domovu, nesa v náručí roztomilé štěně. Kdo podíval se Bohdašovi do jeho modrých, přívětivých očí. ten spozoroval, že velice raduje se ze štěněte, ale zároveň že svírá srdce jeho jakási obava, jakási tesknota a nejistota. Šel brzy krokem rychlejším, brzy zase volnějším; chvilku se zastavil, pak opět pustil se v běh. Konečně stanul na zápraží malé chaloupky. A podivno. Tu jakoby se jal o něčem přemýšleti, neboť dlouho, dlouho váhal, dlouho nechtěl překročiti práh, který denně stokráte se srdcem lehounkým, veselým, jako kůzlátko přeskakoval. A proč medle? Co zdržovalo jej předstoupiti před milou matinku, před mladší dva bratříčky? Snad to ubohé štěňátko, jež v náručí držel? Či znepokojovalo ho svědomí? Dopustil se něčeho zlého? To nikoli, ale tušil tuze dobře, že nebude těšiti se matka příliš psíku milému, že i jeho radosť, kteroužto matce zvěstovati míní snad opět v žalosť se promění. A to tušení jej neklamalo. Přitisknuv ještě úžeji psíka k sobě, sáhnul konečně na kliku. Tato cvakla, dvéře otevřely se a Bohdaš stál jako kající hříšník před svou matkou. Stál jakoby k zemi byl přikován, jako by mu někde na cestě z úst jazyk vypadl. A nebyl by snad ani promluvil, kdyby matka sama nezačala.
„Co to neseš? Kde’s to vzal?“ všecka překvapena tázala se matka. Nemohlať ihned štěně v náručí Bohdašově poznati.
„Já, já,“ strachy se třesa koktal Bohdaš, „já si nesu štěně.“
„A kde’s je vzal?“ přísně otázala se matka.
„Dalibor Mladotův chtěl je utopiti, já jsem ho za ně požádal a on mi je s radostí daroval. Prosím vás, nehněvejte se, matinko!“
„Víš dobře, že jsme chudi, že nemáme mnohdy ani sami co jísti; nahlédneš tedy, že nelze nám živiti ještě psa, který více spotřebuje než ty sám!“
Bohdaš stál po těch slovech před matkou svou jako úkropeček. Brzy hleděl po očku na matku, brzy zase na ubohé štěně. Osměliv se však pokusil se ještě jednou vymoci na dobré matce své, by mohl ubohé štěně, jež tak moc rád měl, podržeti si. Ale marně. Matka nepovolila a nepovolila.
Bohdaš se sklopenou hlavou a slzami v očích šoural se ze světnice. Ocítil se venku, ani nevěděl jak. Odtud pak s těžkým srdcem ubíral se k řece, kde Dalibor a jiní druzi Bohdašovi ještě dvé štěňat topili. Zdaleka juž zaslechl jásot chlapcův, a to ještě více srdce jeho rozrývalo. Vzpomínka pak, že by také drahocený dar, jejž v náručí svém choval, chladná vodica na vždy pohltiti mohla, div mu srdce neutrhlo. Zarazil se. Chvíli stál a přemýšlel. Pojednou, jako maně, vyklouzlo mu z úst: „Což musím je vrátiti? Což není mé? Nedaroval mi ho dobrovolně Dalibor?“ Pak ustal v samomluvě a jal se opět přemýšleti. „Ovšem, ovšem, ale kam s ním? Kdo bude je krmiti, kdo ošetřovati?“
Takými obíral se ještě dlouho Bohdaš myšlénkami. Přemýšlel, div si hlavy nepolámal. Konečně zdálo se, že přišel na šťastnou myšlénku. S vyjasněnou tváří odvrátil se od řeky a necitelných druhů a jiným směrem ubíral se k blízkému lesu. Došed lesa, zamířil ihned ke skalám, jež se tu nalézaly a kteréž pro smutné a tajemné vzezření málo navštěvovány byly. Zde nalézala se sluj, do níž Bohdaš, jsa schnut, vkročil. Potom pohladiv ještě psíka, položil je na zemi; i zatarasiv vchod velikým, placatým kamenem, tu poblíž ležícím, ubíral se domů. —
Uplynulo několik neděl, co Bohdaš zachoval životu mladého psíka, ukryv jej tajně do skalní sluje. Od té doby také dvakráte denně chodíval ku milému Štěku svému — tak štěně nazval — dvakráte denně nosil mu polovici svého pokrmu, též tolikráte čistil mu byt a na střepinu hlíněnou dával pramenitou vodu. A nikdo, ani matka nedověděla se o tajném úkrytu Štěkově.
Nastalo léto. Bohdaš jako jiná léta chodíval zase do lesa hledat hub. Nalezené prodával ve blízkém městě, čímž dosti nápomocen byl matce, jíž vyživovati bylo vedle sebe ještě tré malých dítek. Až dosavad nepocítila vdova Miličová nouze a bídy. Teprve letos počal tento nemilý hosť na ni své zuby ceniti. Z jara totiž roznemohlo se jí nejmenší dítko. Víte zajisté, co stojí léky a jiné a jiné potřeby v době nemoci. A tak i u Miličů. Brzo počalo se nedostávať. Ale když i dítky hladem naříkati počaly, věděla Miličová, že je zle. V tom neutěšeném stavu snažně prosila Boha o pomoc. Modlila se vroucně a dítky s ní. Zvláště nejstarší a tudíž nejrozumnější Bohdaš dobře poznával stav, v jakém se nalézají. Proto tím pilněji, tím častěji chodíval do lesa hledat hub, aby co možná nejvíce ubohé matce a bratřím pomohl. A vidíte, ono se mu to s pomocí Boží podařilo. Povím Vám, jak.
Chodě po lese, Bohdaš bral vezdy s sebou rozmilého Štěka svého. Jest nám však dříve podotknouti, že tento Štěk velice byl učelivý, že všechno skoro, cokoli mu jen Bohdaš okázal, ihned dovedl. A tak také Bohdaš hledaje hub, na učil jich nevědomky hledati i svého čtyřnohého společníka.
Štěk totiž rád opičil se po Bohdašovi, i vida, že sbírá Bohdaš houby, sbíral je také. A ký div. že vyznal se v tom výborně. Poznaltě dle barvy a zápachu každou téměř jedlou houbu, ale zvláště hřiby, koloděje a lišky. A takovým způsobem plnil Bohdaš houbami koš po koši. Později, kdy Štěk nabyl v hledání většího cviku, nemusil Bohdaš ani sám hledati, ba sotva stačil za Štěkem běhati a houby jím nalezené sbírati. Někdy stalo se, že Štěk ve své horlivosti vzdálil se od Bohdaše tak daleko, že se ani neviděli. Tu obyčejně štěkotem prozrazoval svoji přítomnosť, dávaje zároveň na jevo radosť z nalezených hub. A měli byste viděti jeho radosť, když se k němu Bohdaš přiblížil a po srsti jej pohladil! Radostí věru ani nevěděl, co má činiti: skákal na Bohdaše, štěkal, kňučel a ocasem vrtěl, až bylo směšno, naň se podívati. Ale jakmile Bohdaš řekl „dost“, tu i Štěk přestal se tuliti, přestal se zjevně radovati, a s dvojnásobnou chutí počal opět prolézati houštiny, hrabati v mechu a radostně mladému pánovi svému oznamovati, že opět a opět vonnými hřiby možno mu koš plniti.
Matka divila se nad míru, nevědouc, kterak Bohdaš takového množství hub nabývá. Vždyť přinášel domů takové částky peněz, jež za houby ve městě stržil, jaké ani matka jeho vydělati nebyla s to. A poněvadž Bohdaš dosud s tajemstvím svým nikomu se nesvěřil, tedy ani matce, tož nevěřila tato, že by přirozeným způsobem Bohdaš tolik hub nalézati mohl, a přísně otázala se ho, odkud houby béře. Bohdaš vida přísný obličej matčin, zčervenal jako pivoňka, načež ke všemu se přiznal.
„Nu, je-li tomu tak,“ pravila rozradostněná matka, „tož přiveď si jen Štěka svého domů a ošetřuj ho jak toho vskutku zasluhuje. Pomohl nám v největší nouzi a bídě, z níž ztěží jen byli bychom se zpamatovali, bylo by tudíž hříchem tak dobrý skutek, třeba nerozumným zvířetem prokázaný, neodměniti a vděčnosť na jevo nedáti. Je v tom zajisté vůle Boží, kterouž chváliti a velebiti jest svatou naší povinností!“
Po modlitbě, kterouž celá rodina hlasitě vykonala, o závod s větrem uháněl Bohdaš pro Štěka.
Od té doby nežil Štěk ve skalní sluji, ale v čisté a úhledné světnici u Miličů, kde měli jej nad míru rádi, což také všelikým způsobem na jevo dávali. Za tuto lásku odměňoval se jim Štěk opět tím, že každého léta prolézal s Bohdašem lesní houštiny, hledaje a také nalézaje množství hub. Tak pomáhal vydatně živiti rodinu vdovy Miličovy.
Ku konci tane nám ještě na mysli otázka: Jak asi dařilo by se Miličům, kdyby Bohdaš darované mu štěně zase vrátil a kdyby je necitelní chlapci utopili? Odpověď jest velice snadna. Kdyby žádná jiná pomoc nebyla přišla, tu zajisté vedlo by se jiní zle. I možno říci: Zachránil-li útlocitný Bohdaš Štěka, tož zachránil opět Štěk celou rodinu Miličovu. —
Kdybyste, dětičky milé, přišly někdy do naší horské vísky a prohlídly si ty rozsáhlé lesy, tu často spatřily byste, jak horalé pomocí psů houby sbírají. Hleďte, Bohdaš Miličův je tomu naučil.