Z našich hor/Čech a Slovák

Z našich hor Stanislav Řehák
Chaloupka na stráni	Čech a Slovák

Údaje o textu
Titulek:	Čech a Slovák
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 39–43.
Licence:	PD old 70

Úvozovou, hrbolatou cestou kráčel za letního dne s košem plným skleněného zboží na hlavě mladičký jinoch. Byl to sklenkař Dušan od Trenčína. Potuloval se juž dlouho u nás v horách a všecci lidé měli jej vždy a mají dosud velice rádi. Potřebují-li sklenky, tož nekoupí od jiného leč od Dušana, byť bylo jim i déle naň čekati.

Dušan kráčí zvolna a jaksi nejistě. Zdá se býti nesmírně unaven, neboť přečasto klopýtá a víčka přes tu chvíli uzavírají pěkné jeho jak nebe modré oči. Hle, hle, juž zdálo se, že koš mu s hlavy sletí, ale Dušan ihned se vzpamatoval a mistrným pohybem hlavy koš zase narovnal.

Už zase kráčí jako pravý jonák. Jest ještě mladý, ale dosti zkušený a světa sběhlý. Inu vždyť už na třetí rok nosí ho ty naše nebetyčné hory.

Dnes o šesté hodině vyšel Dušan z Nového Hrádku, by dostal se asi tak za soumraku do Náchoda. Jechal přes Malou Čermnu a Dobrošov, s kopce i do kopce, jak to v horách bývá. Slunce řádně pražilo mu do zad a Dušanovi šlo se to zrovna tak zle s kopce jako do kopce. A Dobrošov je tu nejvyšší vrch, skoro až u nebe. Teď právě kráčí s něho juž k Náchodu.

Došel obecního lesa, zvaného Montac. Zde se zastavil, setřel pot s čela a pravil sám k sobě: „Ej, brachu milý, už to dále nepůjde!“ A Dušan, rozhlédnuv se kolem, zahnul v levo, sešel do blízkého třešňového sadu, uvelebil se tam pod košatou třešní, na níž dozrávaly právě šťavnaté plody, několikráte zívnul, oči zavřel a už snil krásný sen o Slovači…

Slunko zlaté ustlalo si zatím postýlku a počalo se ponenáhlu šeřiti.

Té doby vesele hopkoval od města Šťastných Váša. Docházel každého večera za soumraku, kdy juž lidí v poli nebylo, hlídat dozrávajících třešní, o které nesmírný měl strach. V ruce maje slušnou sukovici, vykračoval si statečně do Dobrošovského vrchu. Za Hodrovým sádečkem uhnul se v pravo a dal se pěšinou zrovna k malému údolíčku, kdež otec jeho pěknou měl štěpnici. Zatím setmělo se tak, že Váša neviděl ani na pět kroků; ale nebál se, vždyť mu jeho tatík slíbil, že přijde brzo za ním. Když už přicházel k sadu, zakmitlo se něco před jeho očima. Váša zbystřil zrak, popošel ještě několik krokův, ale pak pojednou stanul a sukovici v ruce pevněji sevřel. Rozeznaltě pod stromem ležící tělo.

„To jistě někdo jest na třešních!“ pomyslil si Váša v duchu a pokradmu ploužil se ku milému spáči.

„Aj, ani se nehne!“ uvažuje Váša v mysli. „Však já mu pomohu!“ potichu dodává, a pak sukovici zdvihne a bác! přetáhne Dušana přes záda. Ten rovnýma nohama vyskočí a všecek rozespalý něco nesrozumitelného zakoktá. Teprve když se zpamatoval, zhýknul se na postavu, jež nebyla jeho větší:

„I ty nezdvořáku, čo som ti udělal, že mne tlučeš? Čo si za človeka?“

„Byl jsi na našich třešních!“ odsekne Váša.

„Nic tak, bratku, to není pravda. Chcel som si len odpočinouti tu pod tím stromem!“ odvětil Dušan a při tom se zaveril (zadušoval).

„Lžeš; však známe takové ptáčky, jako jsi ty!“ A sotva to Váša dopověděl, už hnal se zase na Dušana. Ale Slovák není zajíc, ten se tak hned nelekne. Dušan jako úhoř mrštný uhnul se ráně a juž držel Vášu v půli.

Dlouho trval by snad boj Vášy s Dušanem, kdyby otec Vášů, jenž výstup nedaleko pozoroval, hřmotným hlasem svým nevzkřikl: „Zadržte! Poznávám hlas sklenkaře Dušana. Tentě poctivcem od kosti jako všichni Slováci a proto pusť jej Vášo!“ A když se hoši vzpamatovali, pokračoval otec Vášův: „Což nevíte, že jste oba synové jedné matky, jež Slavie sluje? A jako bratři nebudete se snad potírati navzájem. Podejte si ruce a milujte se vespolek, aby vás pak někdo třetí oba nepotřel. Půjdete-li v míru a pokoji statečně ruku v ruce majíce, nikdo vás nepřemůže. Dobře si pamatujte: Čecha, Slováka nebo Poláka přemůže ledakdo: Slovana však nikdo. Nuž tedy jen svorně ku předu!“

A Váša vedl si Dušana pěkně ruku v ruce domů, kdež sám posloužil mu dobrou večeří a pohodlným ložem.