Z našeho lidu/V hájovně

Z našeho lidu Františka Stránecká
Hanna	V hájovně	Bednářův študent

Údaje o textu
Titulek:	V hájovně
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 46–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kol kolem les, tmavý, vysoký překrásný smrkový les a uprostřed osádka maličká, několik jen chaloupek okolo třpytící se hladiny rybníka podlouhlého; okolo hráze vrbina, podél rybníka palouk tmavozelený, palach při hlubině a pak pořád mělčeji vody až ku kraji, kde na sta drobných rybiček si pohrává.

A hned zase hráze obsetá, mateřídoušky, lesních zvonků a vysokého kapradí hojnosť i ořeší počervenalého, mezi ním jednotlivé sosny a ty shlížejí se juž v hlubině druhého rybníku lesem objatého.

Nejeden starý peň ve vodě leží, v kořenech sídlí raci, veverky poskakuji ve větvích nad vodou se vznášejících a hned pod lesem těsně přiléhajícím, stojí na palouku hájovna.

Jehličí, živý plot ji objímá a dělí zahrádku od palouka; v zahrádce stinná jabloň, několik slivek, tři úly včel a přísada zelená. V oknech muškát bujný a bazalka.

Slunce jasně svítí, zvonek na zvoničce zní, na pahorku pod lipami slyšeti zvonky malé, stádo se vrací, je poledne.

Ze všech komínů se kouří, jen v hájovně se dým nezdvihá; v hájovně leží stará hájná na loži smrtelném.

Hromničky rozžaté stojí podle kříže, rodina a dvě sousedky klečí u lože a modlí se „poslední modlitby“.

A juž starý hájný vstal a třesoucí rukou otvírá okénko, aby dušička věrné družky vyletěti mohla v nebes končiny.

„Zprovoď tě Pán Bůh,“ šeptá starec a slzy mu kanou po lících.

„Přes padesát roků se’s věrně o mne starala, zaplatí ti to Pán Bůh!“

V hájovně bylo smutno, „maminka“ všem scházela, ačkoliv juž delší čas hospodářství opatřovala Baruška, příbuzná maminky, obstárlá juž ženština, přec se vždy radívali ve všem s maminkou.

Podle velké truhly stál v rohu čtverhranný stůl, za ním lavice též v roh zbitá. Tam sedal starý hájný se synem a oba hleděli na lože vystlané a oběma připadala na mysl maminka, jak tam líhala a jak laskavě na ně odtuď patřívala a oba zapomněli, že stojí miska s polévkou před nima na stole a Baruška když přinášela škubánky s makem, usedla proti nim na židli, zastřela oči zástěrkou a plakala, ani je k jídlu nepobízejíc.

A bylo jim zvykati bez maminky.

Zase juž několik roků žili ve svornosti, v tichosti. „Tatínek“ juž službu zastati nemohl i chodil Jakub místo něho na „výslech“ koroptví, vykazoval v zimě dříví, když přes sáh zvýše sníh kryl hory, doly, krmíval zvěř a čistil mládencům pušky, vedl rejstřík pořádně a svědomitě.

Tatínek sedal za stolem opřený o roh na lavici, Baruška jej obložila peřinami, předříkala mu z nebes klíče, když se mu stýskalo po kostele a podávala kalíšek se svěcenou vodou, by se stařec přežehnal.

A nastal i ten trudný čas, kdy vynášeli hájného za maminkou; loučily se dcery jeho vdané s Jakubem a Baruškou.

„Zaplať ti Pánbůh Baruško, žes tak věrně posloužila tatíčkovi až do poslední chvíle. S Pánem Bohem!“

Všichni odešli a odejeli, Jakub a Baruška sami se vraceli do hájovny.

Usedli za stůl, Jakub opřel hlavu o dlaň a vzdychal. „No Jakoubku, juž poručte Pánu Bohu. — Všichni ho měli rádi, krásného věku dočkal a bude nás tam očekávať.“

„Pravda, Baruško, pravda, nedočká každý toho věku, vždyť byl tatínek blíže devadesáti, pěkně se s námi rozloučil a nic ho tížiť v hrobě nebude; ale hůře nám bude zvykať jinde, tu nám každý koutek, každý hřebík oba připomíná. Kam se odstěhovať?“

„I kdopak bude mluviť o stěhování? Snad nemyslíte, že by hájenství jinému dali? Přes patnácte let zastáváte službu skoro sám a nyní by sem dali jiného? Co vám to napadá!

Kdo pak zná každý stromek v lese tak, jak vy a co jste se té zvěře napěstoval!“

„V tomhle máš pravdu, Baruško.“

„No vidíte a pak byste ještě pochyboval? Nerouhejte se raděj Pánu Bohu, doufejte v něho a nyní ulehněte, však musíte jíť časně z rána na čekanou.“

Jakub uposlechl, ale Baruška klečela ještě dlouho v komoře před pannou Marií, co po nebožce hájné na památku byla dostala a s vroucností žádala, by Jakub hájenství „podosáhl“.

Když se stal Jakub hájným, radostí nemohl ani promluviti a když vztáhl ruku po Barušce a s tíží pronesl: tak přece Pán Bůh dal, že nemusíme odtuď — dala se Baruška do pláče.

Hospodařili nyní spolu, ale Barušce se zdálo, že Jakuba nějaká starosť tíží, málo mluvil, častěji vzdychal, mluvil v noci ze sna a Baruška dolekaná stávala kolikrát v noci v komoře u dveří do světnice vedoucích a ustrašená naslouchala.

Nevěděla si rady, obávala se, že se Jakub roznemůže. A když tak jednou naslouchala, tu zaslechla, jak Jakub praví: „ale jestli jen ona bude chtěť!“

Tu jí náhle rouška padla s očí. Juž věděla, že jej „ženění“ trápí.

Přisvědčovala hlavou: „arciť, arciť, to ho trápí; mně to dříve nenapadlo: jak pak může jinak byť, nač by byl dostal službu?

Ale kterou si chce vzít? Snad tu mlynářovu?“ —

A Baruška zapomněla, že je Jakub nad šedesát a mlynářova mladé děvče. Baruška by mu přála vše nejlepší, protož také nevěstu co nejlepší, kterou on sám by si jen přáti mohl.

Těch dvacet let co v domě žila, všechno s radostí pro Jakuba udělala, vše mu ráda uchystala a nyní — a tu jí teprv připadlo na mysl jak by bylo, kdyby mladá hospodyně do domu přišla. Jak by jiná v komoře ukládala potraviny, jak by jiná mák klidila, len trhala, plečkám střihánky smažila a konečně — Černou a Lysou a telátko a slípky, husy a ty kachny, kdo a kterak by to krmil?

Tu teprv se jala Baruška plakati usedavě. Vyplakala se, pomodlila a ráno měla mysl ustálenou. —

Když snídaní na stůl nesla, osmělila se juž Jakuba osloviti: „Jakoubku, pravila, já juž vím, co vás tíží.“

Jakub s podivením na ni vzhledl.

„Viďte, že byste se rád oženil?“

„Jak to víš?“ ptal se Jakub a jako zahanben hlavu sklonil.

„Inu, já se toho podle všeho domýšlím. Neostýchejte se, Jakoubku, jen mi povězte vše, a chcete-li, sama s ní promluvím.“

„Baruško!“ zvolal Jakub a vzal ji za ruku, „tys přec jen hodná, žes mi tak pomohla, já bych se byl ještě dlouho snad neodvážil.“

„No co rozmýšleť, když pevný úmysl máte.“

„Ten mám, ale —“

„To ostatní poručte Pánu Bohu a raděj hned vše ujednejte.“

„No tedy ustanov Baruško čas, to nechám na tvé vůli.“

„Na mé? I pro Pána Boha, co pak by řekla nevěsta? Já musím býť ráda, dokud mne tu ponecháte s vámi, na tož abych svatební čas sama určiť měla.“

A tu přepadla Barušku zase tesknosť, dala se do pláče.

„Jakoubku, prosím vás, já tu zůstanu, až ten len vytrhám, on je letos tak krásný!“

„Co to mluvíš Baruško? Kam pak míníš potom jíť? Chceš-li snad někam na pouť, jdi ale dlouho mne tu samého nenechávej, víš že na podzim se má práce množí.“

„Ale vždyť vaše žena —“

„No co, Baruško?“

„Můj Bože, vždyť jsem se ještě ani nezeptala, jestli je to ta mlynářova?“

„Mlynářova? co žertuješ?“

„Tak, tak ne, a která, Jakoubku?“

„Která? Inu která pak můj Bože, nežli ty, Baruško?“

„I Maria panno!“ vzkřikla Baruška a sklesla na židli. A dlouho ještě nechápá Baruška, jak Jakub ji mohl zvoliť a Pánu Bohu díky vzdává za tohle štěstí.

Vše je v hájovně v starém pořádku; svatá trojice ještě visí nad stolem v koutku, truhla na svém místě i šatník, hodiny se zezulkou, římsa s talířky, kalendář na okně, bidlo nad kamny, přadena na něm, jen nad ložem visí podle Pána Krista opět panenka Maria z komory.

Dostala se zase na své staré místo, ježto za živobytí staré hájné tak dlouhá léta zaujímala.

Dvacet roků sloužila Baruška o Jakuba nevědomky, jistotně by pak přivolila radostně ještě jednou dvaceti let sloužiti vědomě o něho, kdyby jí Pán Bůh věku prodloužil.

V hájovně žijí dva šťastní staří lidé.