Z našeho lidu/Stavila se na otčenášek

Z našeho lidu Františka Stránecká
Bednářův študent	Stavila se na otčenášek	Jak si náš lid pomáhá

Údaje o textu
Titulek:	Stavila se na otčenášek
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 69–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To bylo shonu, to bylo křiku a pachtění! Ale jak by ne, vždyť zabíjeli a ještě k tomu dva kousky na maso.

Mráz pod nohama vrzal, sněhu leželo po kolena, nadešla právě nejpříhodnější chvíle, jitrničky se jim budou držeti a maso se jim pěkně uleží do komína.

Dobře, že přicházíme po vraždě.

Ubohé oběti lidské nedosytosti již visely na kolkách a pantáta řezník jen tak trochu ještě škoblí seškraboval tmavší skvrnu s prokrmených těl, bílých jako sníh.

„Co asi váží?“ bručel po tichu, „nejvýše sto devadesáte liber obě dvě, vždyť jsou jenom fryšlata, ale maso bude jemné, byl dobrý krm.“

„Pantáto,“ volala služebná, hbitá, veselá dívka, „kdy pak dostanu ten drob, abych jej přistavila, vy jste se tu zahleděl a zapomínáte na jitrničky.“

„Hleďme všudybylku! Kdyby tebe a lžíce nebylo, polévku bychom píti musili. Jen drž. za zuby a starej se o své. Zdali pak jsi utloukla všechno koření?“

„Jak pak by ne?“

„A kroupy na jelita, osolila’s? Jsou na měkko uvařeny? Nakrájela’s cibule na oškvaření, žemle jsou namočeny?“

„Všecko, zlatý pantatínku, v pořádku, jen na drob čekám, aby se ovařil, než ostatní připravíte.“

„S tím pořádkem to nebude tak valné, však jsi jistě něco zapomněla nebo zanedbala, znám tě, znám, nic svou váhou neuděláš a staré přísloví praví: dílo kvapné, málo platné.“

„U nás doma zase říkali: kdo dlouho rozmýšlí, nic neudělá.“

„Ty hubačko — ale počkej, jestli na něco přijdu, zle ti bude! Kde pak máš krev do jelit? Jestli pak jsi dobře míchala, aby nestuhla?“

„Jen se podívejte, je zpěněná jako teplé mléko.“

„Je, opravdu je — ale však já tě přece ještě v něčem —. Jak pak skopová střívka na klobásy namočila’s do vlažné vody?“

„Jejda, na ty jsem zapomněla!“

„Vidíš, treperendo, s tím svým pořádkem? Zabíjím tu ponejprv? Nesloužíš tu již několik let? Co ti vždycky říkám, abys ta střívka v čas namočila a často slévala, aby nějak nečichla, myslíš, že jsem já řezník ledajaký, že o nic nedbám? Hned je půjdeš namočiť!“

„Pantatínku, již jen se nehněvejte, hned pro ně „doskočím“.“

„Cože? Ani doma nejsou? Co ti paní povídala, co jsem já ti říkal? Ani jich nepřinese — a než z toho kopce tu do města sleze a zase vyleze, trvá to skoro hodinu, na tebe je spoleh!“

„Pantáto, já jsem jaktěživa nelezla; s kopce dolů jenom sletím a na vrch zase vyskočím, budu tu hned, mějte jen chvilenku strpení.“

A již se hnala dívka jako vítr přes dvůr.

„Nezapomeň hlavy doma!“ připomínal řezník.

„Což pak by bylo o hlavu, jen když nohou doma nenechám, vždyť víte: kdo nemá v hlavě, musí míti v nohách!“

„Opice,“ zabručel starý řezník, „ale co je pravda, to je pravda, práce jí jde od rukou, jako kdyby podmašťoval, podělá víc a pořádněji nežli deset jiných a co je hlavní věc — nechytá se jí špína. — Ale huba jí jede jako trakač, a jak mne ondy odsekla — jen když prý při tom ruce neleží.

Ale však ona také skrotne, jenom až se vdá! — Ostatně, nepřál bych jí zlého muže, vždyť je pořádné, hodné děvče.“

* * *

V čeledníku by byl hlasitého slova neuslyšel, kosíře lítaly po ní. až se v očích jiskřilo, z velikých hrnců, v nichž se drob vařil, pára se kotoučem hrnula a vůně z koření a marjánky se roznesla po celém domě.

„A což Lenorka ještě nepřišla z města?“ ptal se řezník hospodyně.

„Ještě jsem ji neviděla, je to hezký kousek cesty až za „špitálek“ a kdo ví, byl-li starý Řeha doma.“

„Již by tu mohla býť. — Povídala, že dolů sletí a na vrch jenom vyskočí. Když by také starého Řehy doma nebylo, tož by ji nevěsta nebo některé to dítě posloužilo, on vždy nechává v komůrce na okénku několik kotoučků střívek ležeti, kdyby se někdo ohlásil, aby mohli odprodati.“

Dvéře se otevřely, Lenorka vcházela. „Již jsem myslil, že’s se ztratila, chtěl jsem tě dáti drábem vybubnovati!“

Dívka ani nehlesla, kotouček, jejž byla přinesla, namáčela do studené vody a při tom vypadala tak zapomenuta, že pantáta řezník udivením kosíře zastavil.

„Nač pak myslíš,“ zakřikoval dívku, „naléváš na kotouček studenou vodu! Uhranul tě někdo cestou? — Snědly ti myši chléb? Tak odpověz!“

Lenorka nic. Zarděla se jenom, že ji přistihli při nedbalosti, že na kotouček místo vlažné, studené vody nalévala, ale ani necekla.

„Zamrzla ti cestou ústa?“ zase řezník. Lenorka jako by byla ani neslyšela.

Starý pantáta povážlivě vrtěl hlavou a bokem po služebné pošilhával.

Pracovala roztržitě, chvílemi se zapomněla, ruce se jí svezly podle těla, oči strnuly a kdyby snad bylo před ní uhodilo, v té chvíli by to nebyla znamenala.

Tak rozpačitě si počínala, že i vádu od hospodyně utržila, jen starý řezník proti svému obyčeji ji neplísnil, byl pevně přesvědčen, že se jí cosi přihodilo.

Stále na to pamatoval, tak že i jemu práce tak od rukou nešla, jako jindy, neb i on byl hovorný, zvláště pak když se dostal mezi lidi veselé povahy, pak si rád zavtipkoval, zažertoval, a dnes to s tím děvčetem nešlo.

První požitek z pilné práce patříval vždy řezníkovi. Lenorka mu ukryla malý stolek, přinesla polévku, maso s máčkou a knedlíkem na stůl a nyní stavěla první jitrničky do červena osmažené s kysaným zelím před něj.

Starý řezník jitrničku rozkrojil, napíchl půlku ještě než sám okusil na vidličku a podávaje Lenorce, „ochutnej!“ pravil.

„Pánbůh zaplať pantáto, já nemohu.“

Pantáta se neptal proč, uchytil sklínku vína se stolku a podával je dívce:

„Tak si tedy zavdej!“

„Ať vám i tak slouží ku zdraví! Já si zavdať nemohu, mám hrdlo jako stažené.“

V té uchytila Lenorka džbán, jako by běžela pro vodu a vyklouzla na síň.

„Hm, hm! to děvče se mi nějak nelíbí,“ ozval se řezník, „nechť Pánbůh brání — tohle nic dobrého nebude.“

I hospodyně se starala, co by se bylo služce přihodilo a též vykročila na síň, aby ji tam dočkala, až se s vodou vrátí a aby se jí tam zeptala, co se jí přihodilo.

Když hospodyně z čeledníka vykročila, služka jako plachá srna od valu odskočila, kdež posud byla schoulena stála a hořce plakala; spěchala nyní, když hospodyni uzřela, ku schodům.

„Lenorko, počkej,“ zakřikla ji hospodyně, „počkej a pověz nyní, co je ti?“

Dívka štkala ještě usedavěji.

„Bolí tě něco? Či něco ztratila’s, nebo rozbila’s a bojíš se říci?“ přimlouvala hospodyně.

„Nic mne nebolí a nic jsem neudělala, proč bych se strachovala, ale pokud se nedovím, co on dělá, pokoje nemám a myslím chvílemi, že se pominu. — Jestli on si něco udělá, já to nepřežiju.“

„Upokoj se přec a pověz, kdo?“

„Mistr Durdík.“

„Mistr Durdík? A co pak je mu?“

„Běda, běda je mu, a já si také něco udělám!“

„Nyní promluv rozumně, co a jak a začni z předního konce.“

„Inu bylo to takhle. Zapomněla jsem na ten skopový kotouček a letím proň do města. Byla jsem tam oka mihnutím. Řeha byl doma, hned mi posloužil, a já náhlila nazpět. Když přicházím ku „špitálku“, cosi mi povídá „stav se tam na otčenášek!“ Já řku sama k sobě: to je nápad, když je doma tak pilno, chceš jíti do kostela, jako bys jindy nechodila, vždyť tě paní odpustí každou jinou chvíli. Tato cesta je zbytečna, mnoho času jí ušlo a to jen pro tvou nepamětnosť, musíš vzíti nohy na ramena. Zase se rozběhnu a tu mi pořád zaznívají slova nebožky matky v uších: „když půjdeš okolo nějakého kostela, pokaždé se zastav a pomodli se otčenášek, tím málo zanedbáš a mnoho pomůžeš a byť by jen zdrávasek byl, pomodli se, můžeš jím snad nějaké dušičce z očistce pomoci.“ Zrovna mne to do špitálku mocí táhlo.

Vstoupím rychle, kleknu k matce Boží a modlím se, ale jen zdrávasek a tu mi připadalo, jako by byl někdo za mnou těžce vzdechl. Obrátila jsem se rychle, nebo vstupujíc neviděla jsem v kostelíčku živé duše, přítmí tam bez toho bývá — hledím kolkolem a ničeho nevidím, pokřižuju se a odcházím — pojala mne velká hrůza — ale přece pohlednu do každé stolice, bylo mi, jako by tam odtud cosi děsného na mne vystoupiti mělo a u poslední stolice mi to trhlo s celým tělem — na klekátku uzřela jsem schoulenou postavu nehybnou i chtěla jsem vyskočiti již z kostelíka, tak jsem se zalekla; ale pak si pravím, kdo by to měl býti za ranní doby, než člověk jako ty a snad se mu tu něco přihodilo, opustíš-li ho, snad zahyne, na duši jej budeš nositi, odvážím se tedy, přistoupím, zvednu ubožákovi ruku, jíž si tvář zastíral a poznávám zsinalou tvář mistra Durdíka.

„Pro Pánaboha!“ volám, „co se vám stalo, pane mistře?“

A on mne neznal — vytřeštil na mne zrak, zcela pitomě se ohlédal po kostelíku, zase tak hrozně vzdechl — mráz mne obchází, když na to vzpomenu — uchopil se za hlavu a hořce zaplakal. I já se rozplakala, nebo ten jeho pláč by byl mrtvým v rakvi hnul. Po té mu trochu ulevilo, poznal mne a ruku podal. „Pozdrav vás Pánbůh, pane mistře,“ pravím, „co pak vás tíží?“

„Milé dítě, — živobytí!“

„Pánbůh ostříhej!“ zvolám, „jaké pak zlé myšlenky se vás zmocnily?“

„Nechť mne Bůh věčně nezavrhne, ale já jinak neudělám!“

„Co se přihodilo,“ dotírám, „co vás napadlo?“

„Lenorko, bída, hrozná bída mne napadla a víc se neubráním, již tenkráte jiné pomoci není — pět hladových dítek, teta zmrzačelá na posteli, žena má dobrá, správná na hřbitově a já bez výdělku a zadlužený po krk!“

„Pantáto,“ pravím, „kdo v Pánaboha doufá, toho on neopouští! Již bývalo mnohým lidem hůře než vám a zase s pomocí Boží se zotavili.“

„Já již nemohu! Pro mne Pánbůh divy neučiní, pro mne, bídného člověka.“ —

„A kdož pak ví, cesty Boží jsou nevyzpytatelny, kdo ví, co se stane, jen pevně doufejte!“ Přimlouvala jsem mu na oko pevná, ale srdce se mi v těle třáslo jako osikový list. On stál přede mnou, klonil hlavu k zemi a již neodpovídal.

„Pantáto,“ zase prosím, „slibte mi, že dnes takové myšlenky pustíte mimo sebe a do zítřka snad Pánbůh pomůže.“

„Ale, Lenorko, vždyť ani nevíš jak již u nás vypadá, již není tak, jako když jsi někdy u nás za chůvu sloužívala — již od smrti nebožčiny mnoho v domě vzalo za své, co kde lepšího, nechť háb, nechť nářadí zastavil jsem mezi židy, abych té nemocné tetě nejpotřebnější zaopatřil a nyní již dokonce není z čeho živu býti. Mne ten pláč těch hladových dětí z domu vyplašil a já se tam více nevrátím, mám přihlížeti, jak ubožátka mrazem a hladem budou mříti?“

„Pane mistře,“ povídám, „jak pak byste někdy obstál před Pánembohem? Vy dětí opustiti nesmíte, což jste to neslíbil nebožce, že se vždy věrně o ně postaráte? Jen běžte rovnou cestou domů, snad vás tam již nějaká práce čeká a pošlete Barušku k paní kmotře, ať ji o něco požádá.“ —

„Lenorko, to neudělám, já žebrati nebudu a dětí k tomu nepovedu.“ —

„Tohle není žebrání. Paní kmotra užila u vás za veselejších časů dosť, může nyní za smutných opláceti. A potom, pane mistře, nemějte za zlé — schází vám v domě ženská. Anča, co někdy se mnou u vás sloužívala, ovdověla, muž jí dlouho ležel, než se Pánbůh nad ním smiloval, chudera o všecko přišla, nemá kde hlavu uložiti, večer k ní sběhnu a povím jí, že se uvolujete, aby se k vám přistěhovala. Když nebude musiť platiti nájemného, naskočí jí času, ten ona ráda na nějaký pořádek ve vašem domě obrátí; a kdyby jen na ty děti a na vás vyprala, bude vám to k dobrému. A nyní pojďte, vyprovodím vás k uličce, máme jednu cestu. —“

Vyvedla jsem jej na ulici, zaskočila jsem vedle ke krámku a uchytila bochníček chleba, řekla jsem prodavačce, že jej zítra zaplatím, vždyť ona mne zná — a šla jsem s mistrem až k uličce. Tam nás potkal krejčí Matoušek, pozdravil a ptal se mistra Durdíka, jak se má, co dělá?

Já se tedy zastavila a pravila: „Pane mistře dále vám ten chléb nésti nemohu, máme dnes pilno, zabíjíme; odtud již si jej musíte nésti sám, snad mi to nemáte za zlé? Opatruj Pánbůh! Večer k vám přijdu na besedu.“ Vstrčila jsem mu chléb do rukou a utíkala jsem, co mne nohy nesly dále, aby mi bochníček vrátiť nemohl.

Já toho člověka s mysli spustiť nemohu, kudy chodím všudy se mi na oči staví a pořád se strachuju, aby si smrť neudělal.“

„A to jsi, bláhová, nemohla hnedle říci? Dones z komory bochník chleba, já ti zatím něco shledám a hnedle s tím k Durdíkům zaběhneš.“

„I s radostí! Však vám to Pánbůh někdy vynahradí.“

Obě, hospodyně i služka vytratily se do síně a skládaly tam cosi do putny, dole trochu dřeva, na ně bochník chleba, potom plýtkou mísu a na ni jelita, nějakou jitrničku a půl hlavy ovarků s lalochem, vedle kus sádla.

Pak nalily polévky do baňky, svázaly baňku do ubrouska, konečně svázaly do uzlíčka boty, hospodyně přiložila k ním lojovou svíci do papíru zabalenou a jakousi ceduli, vešly opět ven, tam pověsila si služka putnu na záda, hospodyně jí podala do jedné ruky ubrousek s baňkou, do druhé uzlík s botami a Lenorka se dala na pochod.

Právě vyšel i řezník na síň a spatřiv služku takto na cestu připravenu prohodil maně:

„Jdeš ze služby, nebo neseš do kouta?“

„Toť víte, že do kouta, ještě máme dlouho do vánoc!“

„Kýho šlaka,“ podivil se řezník, „již si vyřídilku zase našla? Kde pak byla v zástavě?“

„Což pak ale v zástavě! Vždyť jsem ji jen zapůjčila vašemu tovaryši a vy se stavíte, jak byste o tom nevěděl — a přec mi sám pověděl, že vy jej ke mně posíláte, aby s ní vytloukl v dolních dědinách laciný dobytek, proto že vy ho dnes nemůžete smlouvati. Ráda uhlídám, co za půjčku dostanu!“ A potom se Lenorka jen po dvoře zamihla.

„I toť jsem blázen!“ divil se řezník, „jestli pak by člověka ty ženské nezbalamutily? Smích a pláč v jednom míšku pohromadě, tohle jen ženská dovede.“

* * *

Ve studené světničce u Durdíků se již stmívalo, mistr seděl u stola na židli, hlavu podpíraje o dlaň, nemocná ob čas zasténala, děti seděly ze zvyku u studených kamen a pojídaly ostatek chleba od Lenorky.

Nač ale mistr myslil? Zpomínal minulých časů. — Bylo nyní ve světnici ticho, jindy tak nebývalo, čtvero tovaryšů klepávalo, šramotívalo na verpáncích a zpívalo plným hrdlem: „Kde je sládek, tam je mládek, tam je také pivovárek“ a učeň sahal právě po korbelu, by čerstvo natočeného z pivovaru k večeři přinesl. Mistr vykrajoval silné juchtovice, u kamen stála mistrová, kladla jitrnice na pekáč, oheň praskal vesele a ozařoval zamrzlá okna, že se třpytila jako drahé kamení, děti matku obstávaly a nejmladší vzkřiklo nedočkavě: „ale již mi dejte kousek!“

Mistr Durdík si mnul oči, zdálo se mu to, nebo nezdálo?

Nejmladší opravdu křičí opětně: „ale již mi dejte kousek!“

Oheň praská v kamnech, ozařuje prapodivným ledovým kvítím zamrzlá okna, příjemná vůně jitrniček jeho čichu lahodí, u kamen stojí — Pane na výsosti — je-li pak to možná! — Ne — ona tam nestojí — ale stojí tam jako za dřívější doby Anča, obrací jelitka, chlácholí děti, tovaryši sice neklepou, ale Lenorka v koutku rozštěpuje třísky, právě vstala, béře džbán, ne korbel, jde ke studni na vodu, hned zase přiběhne, staví vodu na stůl, přeje panu mistru šťastný dobrý večer a dobré chutnání! Mistr neví, bdí-li, čili sen posuď jej tíží. Teprve když dítky znamenajíce, že otec procitnul radostně se kolem něho tulí, když mu všichni o překot vypravovati chtějí, že chutná večeře na kamnech se smaží, když stará, nemocná teta spokojeně si oddechne a hlasitě praví: „Pánbůh zaplať, to jsem si na té polévce pochutnala!“ teprve Durdík uvěří, že vše, co se kolem něho děje, není klamný sen.

Teprve vztáhne ruce proti Lenorce a praví z hloubi duše: „To ti děvče někdy Pánbůh zaplatí!“

Lenorka rozžíhá lojovou svíci, podává mistru boty „na podšití“ a jakousi ceduli, je to poukázka na půl sáhu dřeva z panské zásoby. „Práce že se může na to dřevo odraziti,“ dodává Lenorka a tiskne mistru tvrdý tolar do hrsti. —

„To je závdavek, pane mistře, abyste někdy nezapomněl, že jste mne za mladu k dobrému a k modlitbě vedli, když mne má matka jakožto pouhé děcko k vám na službu dovedla.“

Mistr Durdík ucítil vřelý polibek na své skřehlé ruce a již se za Lenorkou byly dvéře zavřely.

* * *

O pouti vykračovala Lenorka vystrojená přes náměstí, byla pozvána na veselí. Mistr Durdík a Anče stáli před oltářem.

Než minul rok, klepali dva tovaryši na verpáncích, než minuly dva, pracovali čtyři a když stará teta umřela, mohl jí pan mistr chvála Bohu krásný funus vystrojiti.

Když v neděli po požehnání Lenorka je navštěvovala a s nimi v zahrádce pod hruškou sedala, chválíval mistr Durdík Ančinu schrannou ruku, Lenorka se usmívala a nejednou se zmínila: „Neřekla jsem, pane mistře, tenkráte, že vám v domě ženská schází, vidíte, jak dobře jsem vám poradila?“

„Tys mi neporadila toliko, než vytrhla’s mne z bídy a to ti Pánbůh odplatí a ne-li tobě, tož někdy tvým dětem, dobrý skutek je vždy jen půjčený.“

„Pantáto to nebylo mou zásluhou, to bylo tím otčenáškem a to mi věřte, že bych do nejdelší smrti u otevřeného kostelíčka od té doby nepřešla, abych se na otčenášek nestavila.“