Z našeho lidu/Monika

Z našeho lidu Františka Stránecká
Pošta	Monika	Pazderák

Údaje o textu
Titulek:	Monika
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 28–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Brázdová Monika byla nejpěknější děva ve vsi. Ale nejen pěkná, nýbrž i hodná, pracovitá, zachovalá.

„A jak pak by to bylo matko,“ pravil jednou starý Brázda, „kdybychom to děvče vypravili do Vídně, nechť se tam něčemu přiučí, to jí na škodu nebude a snad tam i konečně, vždyť je hezké děvče, ku svému štěstí dospěje.“

„Anebo k neštěstí —“ se osmělila Brázdová prohoditi.

Ale hospodář byl přísný a hnedle zvolal: „I na to bych se podíval! o takovém „neštěstí“ já nic nevím, já jsem děti v bázni Boží vychoval a troufám si je poslati třebas i kraj světa. Vyprav ji hned, může jíti s neděle s Kovářovými, půjdou tam navštívit synka.“

Matka Monu plačky vypravila.

Otec se loučil zkrátka. — „Poctivá byla’s doma, poctivá můžeš býti jinde. — Doprovázej tě Pánbůh!“

S těmi slovy se vrátil ze síně do světnice, ale matka vyšla až před vrata a po návsi ještě dlouho zaslzeným okem hleděla za Monou a Kovářovými a odporučila je otčenáškem anděli strážci.

Minul rok. Brázdová se dočkati nemohla, až Kovářovic zase za synkem půjdou, aby jí sdělili, co Mona dělá, zda-li je zdráva, libí-li se jí ve Vídni, či stýská-li se jí po matce.

A nesli konečně Kovářovic Moně na sta pozdravení a veliký koláč od maminky a donesli nazpět Brázdovi hedbávný šátek na krk a pěknou dýmku, Brázdové košíček z malovaných proutků, obrázek panny Marie a na sta tisíc pozdravení.

Bylo u Brázdu velké radosti. Brázda si uvazoval šátek od Moniky jen na výroční svátky a vždy se mu zdálo, jakoby jej Mona loučíc se objímala.

Z dýmky kouřil každodenně po práci.

Brázdová postavila košíček na misník, pannu Marii však pověsila mezi okna přinášela denně čerstvou větvičku za obrázek a odporučila Moniku pokaždé „zdrávaskem“ nebes královně.

Monice prý se první čas ve Vídni velmi stýskalo, když se však trochu obeznala, zalíbil se jí živý ruch velikého města. Tolik viděla, tolik slyšela krásného, podivného, že žila jako ve snách. Paní, u níž sloužila, ji měla velmi ráda; krásné šaty jí paní darem koupila a Monice prý tak svědčí, že v nich vypadá jak hraběnka nějaká.

„To vaše děvče, Brázdová, je čím dál pořád hezčí a ukládá si službu, neutratí ani krejcaru peněz, vše mi ta paní vykládala. Bude někdy statná nevěsta!“

Tak vyprávěla Kovářka a Brázdová radostí plakala.

„Až tam Kovářko zase jednou půjdete, pustím se s vámi, já již bych to děvče tak ráda viděla!“

„Proč ne, dá-li nám Pánbůh zdraví na rok, půjdeme společně.“

Uběhl opět rok a již obšívaly ženy punčochy na šlapce kozí, aby střevíce nedraly; bosky se v tu cestu dalekou odvážiti není radno, a konaly přípravy všelijaké.

Tu za parného odpůldne zastavil se vůz na silnici proti dědině, vozka pomáhal mladé, avšak choré ženě s košiny, podal jí děťátko asi osm týdnů staré, peřinku a košík.

„Pánbůh zaplať!“ praví žena a „Pozdrav vás Pánbůh“ vozka a vůz rachotí opět po silnici.

Jest to Mona. — Sotva v slabých rukách dítě nese, srdce buší silno, kolena klesají a ještě nedošla ani pod vrch, na kterém dědina stojí.

Odpočívá — vstane — zastená bolestně — a béře se trudnou drahou k otcovu domku. Bylo v soumrak, když tam došla; máti klade oheň na ohnisko, chystá večeři a myslí, jak se bude Mona radovati, až jí překvapí návštěvou ve Vídni.

Ve světnici sedí otec na stoličce, kouří z dýmky, co mu byla Mona poslala, otevřeným oknem hledí do zahrádky na keř růžový, obsypaný bílými květy, vzpomíná, jak jej sázel s Monou, jak jej zalívala, pěstovala, jak při tom zpívávala, až se zahrádka rozléhala. — Tak byl zabraný, že neslyšel krátký výkřik matky, neslyšel štkání bolné, neslyšel dětský pláč a konejšení v síni.

A neslyšel po hodné chvíli vrznutí dvéří, nepovšimnul si postavy, která třesouc se postoupila. —

Až jemný, však rozechvěný hlas pln lásky, pln bolu zastenal:

„Ach tatínku, odpusťte mi!“

Náhle vyskočil.

„Moniko, dítě!“ zvolal, však nepokročil.— Již Mona objala kolena jeho, celovala ruce, nohy.

„Co je ti, dítě?“ Pátravé hledí, a zachvěje se.

„Ty jsi se dopustila!“ zahřmí, „pryč, nezdárné dítě!“

„Ach pro Bůh, tatínku, odpusťte!“

„Pána Boha ti bylo dříve vzývati, již je pozdě!“

A žádná prosba neprospěje, zastřel si Brázda oči rukou, sklesl zas na židli, nadzvíhaje druhou ruku, ukazuje ku dveřím. —

Mona chápe, co to znamená, prosí, štká, div jí srdce nepukne a — všechno darmo.

Chvíli hledí jak šílená, pak se s bídou zvedne a praví utlumeným hlasem:

„Otče, co jste vy tak v srdci zatvrzelý? i Máří Majdaleně Kristus Pán odpustil, když svých hříchů litovala. — Kající hříšnice jsemť i já, lituji a litovati nepřestanu svého provinění, dokud živa budu. — Pro pět ran Krista Pána odpusťte mi!“

Otec hlavou vrtí. —

Mona se přímí, vztýčí se a volá hlasem pronikavým:

„Tak mi Bůh odpustí! vždyť nejsem ani první, ani ta poslední!“

Tu se vzchopí Brázda a volá strašně:

„Bodejž by ti Pánbůh jazyk zachvátil, bohaprázdné dítě!“

Ale již padá k zemi, Mona klesá podle kamen na lavici.

Matka naslouchá je ustrašena za dveřmi, vchází spěšně, děťátko na rukou. Komu přispěť?

Muž zsínalý leží na podlaze. —

Mona opřena o kamna, bledá jako stěna, nehýbá se a dítě pláče. —

Otce více nevzkřísili. —

Monu probudili ze mdlob, jazyk však zachvátil Pánbůh — s tíží slova vyrozuměť, ruka levá, taktéž noha mrtva. —

Brázdu uložili na věčný odpočinek — hedbávný šátek od Moniky uvázali kolem šije, obrázek Panny Marie položili v rakev a ověnčili ho bílými růžemi ze zahrádky. —

Stará Brázdová od té doby chřadne — leží již dvě léta na posteli, avšak v podružství, neštěstí je stíhá, chalupu musili prodati, jísť nemají co. —

Mona jednou rukou málo vypracuje — košík malý přivázaný na svadlé ruce, bídně se vleče od dvoru ku dvoru.

Každá hospodyně ráda vloží dárek do košíka, tu vajíčko, lžíci másla, krajíc chleba a poceluje malé děvčátko, svěží jak z růže květ.

„Maminko, no pojďte, uteku vám, uhlídáte —“ volá, a bolný úsměv se jeví na rtech Moniných.

Usne-li jí někde dítě, uvážou jí je hospodyně na zdravé rámě chůvkou, sousedka jí ho pak mileráda odváže a na pec uloží.

Zpomene-li si otec dítěte kdy na Moniku, a tuší-li, co ona trpí?