Z droguerie

Údaje o textu
Titulek:	Z droguerie
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 84. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. 03. 1904
Licence:	PD old 70

Když jsem se začal učit materialistou, spřátelil jsem se s Frantíkem, synem domovnice v domě, kde byl krám mého chéfa. Stalo se takto:

Krájel jsem na dvoře nějakou bylinu, a kouřil kousek cigarety, kterou jsem vzal nejstaršímu příručímu. Kouřím a dávám pozor, zdali nikdo se na mne nedívá, v tom přijde ke mně mladík, vytáhlý, hubený se zrzavými vlasy: „Dej mně zakouřit,“ řekl. Podal jsem mu cigaretu. Vážně vypustil dým a pravil: „Ty jsi novej učedník?“ „Jsem!“ odvětil jsem hrdě. „Tak jsme kamarádi,“ odvětil Frantík, „já jsem Frantík domovníků.“

Chvíli panovalo mlčení. „Poslouchej,“ řekl Frantík, „já ti budu říkat Pepík, měli jsme zde dva učedníky a každý se tak jmenoval. Ten poslední byl hodnej kluk, ale váš starej ho vyhnal. Von měl mu ukrást láhev rumu.“ Zamlčel se. „To ti povídám,“ pokračoval, „když budeš chtít něco vzít, vem to, ať tě nikdo nevidí.“ Krájel jsem dále bylinu.

„Pepíku!“ „Co?“ „Víš, až půjdeš do sklepa, zahvízdej na mne. Máte tam staré lahvičky, počkej, to ti pošeptám.“ Naklonil se ke mně a šeptal: „Vezmu si košík a vyberu si nějakou. Dám ti za deset lahviček dva krejcary. Já je doma vymeju a pak je vašemu starýmu prodám.“ „Frantíku!“ „Ale ty jsi hlupák, Pepíku, domlouval mně Frantík, to už dělám po dva roky, dyť to není nic zlýho. Váš starej to nepozná. A víš co, že jsi to ty, dám ti tři krejcary za deset lahviček.“

To bylo mé první setkání s Frantíkem.

A třetího dne po tom objevil se v našem krámu Frantík, prodávaje asi čtyřicet lahviček čistě vymytých. Prodal je.

Toho dne odpoledne Frantík se mně vyhýbal. Zastavil jsem ho. „Frantíku,“ řekl jsem k němu, „kdy mně dáš za ty lahvičky?“ „Pepíčku,“ pravil něžně Frantík, „to víš, že ti zaplatím, zejtra ti zaplatím.“

Zejtřek minul, a Frantík mne ujistil, že mně druhého dne určitě zaplatí.

Druhého dne řekl ke mně: „Rád bych ti zaplatil, ale nemám z toho ani krejcaru.“

„Tak, ty's mne oklamal, no počkej,“ pomyslil jsem si, a toho dne, když jsem šel do sklepa pro destilovanou vodu, zahvízdal jsem na Frantíka. „Vem si košík,“ řekl jsem, když se objevil na dvoře, „jdu do sklepa, prodám ti nějaké lahvičky.“

Stoupali jsme po schodech dolů. Sklep byl rozdělen ve dvě části. Jedna část patřila k našemu krámu a v druhé, menší, uschovával řezník z domu kosti. Zápachu bylo tam dost a velkých krys ještě více. Každou chvíli ozval se někde ve sklepě pískot. Malá svítilna ozařovala vlhké stěny. Každý náš krok dunivě se ozýval v tmavém prostoru.

„Frantíku,“ pronesl jsem náhle, „kdyby nás tak někdo zde zavřel.“ Frantík se ušklíbl. „No, nevídáno!“

Otevřel jsem dřevěné pažení. „Vybírej si lahvičky,“ ukázal jsem na hromadu špinavého skla. „Ale víš co, já ti přinesu také lucerničku, jen naplním láhev destillovanou vodou. Počkáš zde zatím ve tmě. Nebojíš se?“ „Kde pak,“ odvětil Frantík, „přijď ale brzo. Podívej se na ty krysy v koutě,“ upozorňoval na dvě veliká, šedá zvířátka.

„Ty koušou,“ odvětil jsem, „pustí se i do člověka, tak na zdar!“

„Přijď brzo!“ volal za mnou Frantík.

Stoupal jsem po schodech. Když jsem vyšel ze sklepa, vzal jsem klíče, zavěsil zámek na dvéře a zamkl sklep. Mnul jsem si radostí ruce. „Já tě naučím, darebáku, utratit peníze a mně nedat nic, počkáš si ve sklepě hezky dlouho.“

Šel jsem k obědu spokojen, jako nikdy před tím. Když jsem se vrátil za půl druhé hodiny do krámu, byl mému chéfovi nápadný můj veselý obličej.

„Voni taky nic jiného nedělají, než že se pořád smějou,“ pravil ke mně, „a vypadají jako obmezenej člověk, podívají se na pana Tauchena,“ ukázal na příručího, „ten je pořádnej člověk. Viděli ho někdy se smát?“

Odpoledne strávil jsem dvě hodiny na půdě, kdež za dozoru chéfova dělal jsem ve veliké bedně kořeni pro dobytek. „Jen hodně otrub, no, přidají ještě, však to kravám neuškodí. Nesmějou se.“

Ze dvora bylo slyšet na půdu zmatený křik. Vyhlédli jsme vykýřem na dvůr.

Před sklepem stálo několik osob. „Jdou,“ volal na mne chéf, „zavřou půdu, jdem dolů, možná, že ve sklepě hoří. Nesmějou se, voni jsou obmezená hlava.“

Když jsme sešli dolů, slyšeli jsme hrozný křik, který vycházel ze sklepa. „Ježíš Marjá, lidičky, Ježíš Marjá, pusťte mne ven, otevřte, já jsem Frantík domovnice…“

* * *

Za čtvrt hodiny stál jsem před chéfem v komptoiru. „Tak voni ho tam zavřeli,“ přísně se tázal, „a řeknou mně proč?“

„Pane chéf, krad’ tam staré lahvičky…“

Tvář chéfova přeměnila se. Přísný výraz zmizel a na jeho místo nastoupil vlídný úsměv: „Tak je tomu tedy, voni nejsou obmezená hlava, ale to mu neměli dělat. Voni jsou poctivá duše, to mne těší. Ty lahvičky neměly cenu, ale mně to těší, že jsou tak poctívej a majetek svého představeného chránějí a opatrujou. Voni jsou zlato! Předešlého kluka jsem musil pustit, poněvadž ukraď láhev rumu, ale voni jsou poctivej chlap…“

Stiskl mně ruku a šel k domovníkovům.

* * *

Když se vrátil, zavolal mne do komptoiru a řekl: „Voni nejsou obmezená hlava, ale kluk zlodějská,“ a vlepil mně jednu přes ucho.