Jehan Rictus/Z dopisu Jehana Rictuse Léonu Bloyovi

Jehan Rictus
	Z dopisu Jehana Rictuse Léonu Bloyovi	Pouťové boudy

Údaje o textu
Titulek:	Z dopisu Jehana Rictuse Léonu Bloyovi
Autor:	Jehan Rictus
Zdroj:	Jehan Rictus. Praha : Rudolf Škeřík, 1929. s. 9–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jindřich Hořejší
Licence překlad:	PD old 70

…Píšete, že má řeč je děsná. Proč děsná? Užívám přece slov, která jsou většinou bližší kořenům řeckým a latinským než často už otřelá slovíčka u obyčejných básníků. To nelze vůbec popřít, a Vás jako znamenitého linguistu a etymologa teprve nebudu o tom přesvědčovat.

Dáte mi jisté za pravdu v tom, že francouzský jazyk není nezměnitelný a že nedosáhl ještě úplné dokonalosti. Sám jste napsal stokrát, ze jej znešvařil žurnalismus a naturalistický román. Naturalismus smyl a zničil všecku malebnost výrazu. Některá slova a rčení stala se učiněnými mrtvolami. Jistá slova, vymačkaná do poslední kapky šťávy, nahradíme jen tak, že se obrátíme a budeme opět čerpat z pramene, třebas by to bylo i hnojiště řeči, jakým je hantýrka, ať se o ní soudí cokoliv, hantýrka spojená s lidovou mluvou a lidovým podobenstvím, vždy a vždy dramatická a uchvacující.

Balzac napsal (ve „Vautrinově vtělení“) jednu dvě stránky, jež o tom o všem praví víc, než bych dovedl já, a jež jako pochodně ozařují a ospravedlňují mé pokusy. Ruku na srdce! To stálé rýmování „étoilé“ s „voile“ a s „toile“ nebo „alcyon“ s „rayon“ bylo už hnusné, a nad tou věčnou Niagarou romantiků a parnasistů zdvíhá se člověku stejně žaludek, jako při naturalistickém čurání. Malíři jistě přiznáte právo, aby si maloval barvami, jaké se mu jen líbí. A celkem vzato, co učinil Rabelais jiného než já? Ukul si skvělý a obhroublý jazyk, o jaký se též já nesměle pokouším.

Co na tom, že to nebo ono slovíčko nebo rčení není parlamentní, klasické, vznešené nebo slušné, když vyjadřuje tak pravdivé a tak nelíčené utrpení, až trnete? A to právě hledám já. Vyjádřit a vzrušit.

Myslíte, že přijatá literární řeč není rovněž hantýrkou? A pak, kde je mez dobré a špatné franštiny? Kdo ji ustálil? Já mám na příklad za to, že řeč Brantômova nebo Montaignovu je malebnější, nenucenější a jadrnější než franština Racinova. Proklínejte si mě třebas, ale já už jinak smýšlet nebudu. Ustálená franština znamená mi mrtvou řeč a napovídala by leda jednu z příčin, proč Francie upadá.

Líčíte mi dále hrozný dojem, jakým na Vás působí můj sloh. Ale vždyť já nechci nic jiného než budit hrůzu a des. Po této stránce jsem tedy dosáhl cíle. Šlo o to, aby si buržoasie uvědomila bolesti, které způsobuje, zločiny, které ututlává svým pokrytectvím a sobectvím, děsný osud, jaký připravuje neznámým, které drtí; řekněte sám: kterak bych to mohl vykonat, kdybych neužíval slov, kterými mluví právě rozdrcení?

Vyčítat by se mi mohlo jen to, že jsem apokopoval verš a psal některá slova s porušenou výslovností, s výslovností otupenou a zanedbanou, jakou mají chudáci a lidé zbídačelí. Ale i to zavinila má snaha, abych dbal všude přesnosti, a já si nedovedu představit, že by tu byly nějaké vážné námitky. Kterak bych si nevážil jazyka, když dychtím vrátit se k jeho prameni, k jeho jadrnosti a nelíčenosti! To přece, u všech všudy, nemá nic společného s kapavkovitou zolovinou!

A nyní k nejnespravedlivější z Vašich výčitek. „Chcete se líbit?“ píšete. Já? Líbit se? Co živ budu, nechci. Chci být slyšen a pochopen, a to není totéž.

Kdybych se chtěl líbit, psal bych jinak, a to i pro lid, neboť často mi říkali dělníci, že to, co jsem napsal, „nebylo slušné“, že „dělník takhle nemluví“. Dnešní, t. zv. uvědomělý dělník nadává doma ženě a dceři krav a kurev, avšak vyznává víc a více Josefa Prudhomma, jehož je nekonečně rozmělněnou částečkou, a nechce, aby on, volič nebo člen nějakého výboru, byl podezříván z takové mluvy. Tento občan má asi raději hantýrku parlamentu a veřejných schůzí.

Ne, nechci se líbit. Vydělával bych mnoho peněz — svým jménem, měněním svého žánru, paděláním po způsobu Aristida Bruanta, honorářovými objednávkami a psaním feuilletonů. Dostával jsem „skvělé“ nabídky, ale vždycky jsem odmítl a zarytě budu pokračovat v tom, čeho jsem se podjal, nechť se děje co děje, nechť se mi nabíjí cokoliv… A věřte mi, prosím, že se s takovým „systémem“ zrovna neprovaluji na hedbáví a v parfumech.

Já především jsem se podjal pranýřováni dogmatu Práce bez Lásky, tak drahého kapitalistům a Zolovi — a za to byste mě chtěl kárat? Přečtete si v „Nářcích“ báseň „Past“ a řekněte mi, zda jsem nedosáhl toho, co jsem si předsevzal, totiž vylíčit, vyslovit služebnictví a úplné zhovadění moderního Helota, jakým je průmyslový dělník, ubohý a mechanický zplozenec nářadí a stroje.

Ještě nikdy, ba ani v starověku — a tehdy zvlášť ne — nedostoupilo zneuctění Člověka, mého bratra Otroka, takového stupně jako dnes — a já bych neměl práva a ani tolik láskyplné síly, abych na to neukázal? A nesměl bych postavit proti vítězoslavným threniím buržoasie, jež vyje slávu Pokroku, Práci atd., tuto prostou malbu, která mluví takto: „To je ten váš pokrok, to je ten váš dělník! Udělali jste z něho dobytče, tvora, jakého ještě žádná kultura nezplodila. Tak se nám pěkně zhroutily principy z 89., co? a velkohubá žvanivost Homaisova s nimi!“

A Vy byste nechtěl, abych to řekl také lidu? Ale to je nemožné, a daná úloha je tak krásná, tak opojná, že raději při ní přijdu o krk, než bych se jí vzdal.

Buďte ujištěn, že se mi jednoho dne dostane do rukou, i se všemi výkonnými prostředky, strašná síla lidu a že se toho dne už zařídím, aby nezůstal z buržoasní budovy kámen na kameni. Všecko je lepší, ba i návrat v barbarství, do primitivní jeskyně, než taková sociální organisace, jaké jsme svědky. Budu-li kdy moci, otluku buržoasii o hlavu ten její Pokrok, Práci, Spravedlnost, Rovnost a Svobodu, jak ona tomu všemu rozumí.

Já jí povím, zač je toho loket, nechat hladem cepenět poctivé umělce, vyssávat dělníky a vyhazovat je pak na dlažbu. Osladím jí Alkoholismus, Hlad, Šílenství, Souchotiny, Železniční katastrofy, Výbuchy třaskavých plynů, Střílení do horníků, všecko to Zabíjení, které plodí její bohatství! Slovo s to, spoléhám tak, že zničím v mozku lidu všeotupující mytus Práce, že by mi měli už teď uříznout hlavu! Být jednoho dne nebezpečím, jaká to radost! Budu mít dosti síly a trpělivosti?

(Dne 4. října 1900.)