Z domova/Slovenská ballada

Z domova Karel Václav Rais
Pod Žebrákem	Slovenská ballada	Naše matky

Údaje o textu
Titulek:	Slovenská ballada
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Dobrák Pecko, věru, od kolísky
odpočinul sobě pořídku,
ačtě chodě v horách na hlídku,
Pánbožku byl nad ty v dolu blízký,
ač tam denně píseň skřivánkova
pravila mu „Svět je jinačí!“
horal Pecko lopotil se znova,
říkaje: „To chudým dostačí!“

Až když čas mu notně shrbil záda,
a když poznal kterak prokvétá
povídal se: „Půjdu do světa,
hlava k stáru znala by ho ráda!“
A tak šel a bloudiv kolik neděl,
v kostelík si zašel dobráček:
v lavičkách tam zástup lidu seděl
a moc pěkně mluvil panáček:

„Radosti je na tom světě řídko,
kohože z vás smutek nezebe?
Ale každé pravé boží dítko
vždy se přitom těší na nebe.
Jde tam cesta hložím, přes oblázky,
cesta srázná, bolná, daleká,
ale Slovák vše to přejde z lásky,
palčivých se hrotů neleká.“

Když byl Pecko na vzduchu zas božím,
povídal si: „K nebi půjdu rád,
vlasy kvetou, hřbet již není mlád,
snad že přejdu štěrkem tím a hložím;
znám ty cesty plné ostrých hrotů,
ach, kdo dlouho chodil Slovačí,
neleká se trochu toho potu,
křemelí a ostnů bodláčí!“

Potom šel vždy strání nejstrmější;
hroty svými kamení a hloh
těžce ryly do krvavých noh.
Pospav chvíli v lesní zvěře skrejši,
snědl trochu osladiče, malin
a již bystře vykračoval zas;
slézal boky ostrých, strmých skalin,
před sebou vždy nebe vida jas.

Myslil v duchu: „Ó, tam jinak bude,
na nebi jsou všickni bohati,
Pánbůh mi tam všecko oplatí,
ví, jak naše Slovensko je chudé!“
Noha chabá sotva se již táhla,
krvavila květy. mech i vřes -
až pak mdloba Pecka jala náhlá,
jako ve snách v písek zmořen kles.

Našli jej tam ležícího v mdlobě
mnichové dva siví za šera,
odnesli ho do zdí kláštera
a tam v cele Pecko přišel k sobě.
Prohlédaje, řadu viděl kněží,
z dáli slyšel dumné hudby hlas,
potom zpěv tak dojemný a svěží -
Pecko honem oči zavřel zas.

„Již jsem v nevi,“ myslol, „dozajista,
vždyť jsem viděl nebešťanů dav,
boží svaté sněhobílých hlav,
a tam uvnitř jaká hudba čistá -
andělé to k boží pějí slávě!“
Opět hlavu zdvihl z podušek -
vrchovatou misku mnich mu právě
v lůžko dával sladkých halušek.

„Pojez, brachu, po své pouti dlouhé!“
vlídně děl a vyšel ze dveří.
Pecko sedá, zírá, nevěří -
snad to přece mámení jest pouhé?
„Ne - jsem v nebi!“ povídal zas v pláči,
„halušek tu pro mne hromádka
jinačí než u nás na Slovači -
jaká jde z nich vůně přesladká!

Ó ty nejsou ze slovenské chýše!“
Sedaje k nim, maně vzhledl výš -
zachvěl se: tam na zdi visel kříž,
s něho velký Kristus hleděl tiše.
Nechal jídla, křižoval se zrychla,
postavil se těžce na lůžku
a hruď dobrá před tím křížem vzdychla:
„Co to vidím, Kriste Ježušku!

Nemyslil jsem, Pane můj, že v nebi
trn ti také ryje po čele,
tělo že máš krví zardělé,
ruce bílé probodené hřeby!
Já mám jíst a ty zde zmíráš hlady,
hlava tvoje padá slabostí -
ó ty hřeby prst můj vyprostí,
nebudou tvé ruce beze vlády!“

Prvý hřebík na podlahu letí -
aj, teď Kristus zdvihá hlavu svou,
a tou rukou volnou, zbodenou
Pecka volně vine do objetí…
Po chvíli mnich udiven zři Pecka,
v náruč svou jak přijal ho sám Bůh -
kolem rtů měl dobrák úsměv děcka,
duše vlétla v pravý rajský luh.

(Osvěta 1888.)