Z dob poddanství/Z vladyckých vojen

Z dob poddanství Josef Braun
O lovu Vácslava krále	Z vladyckých vojen	Lučanské hlavy

Údaje o textu
Titulek:	Z vladyckých vojen
Podtitulek:	Historický obrázek
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 51–64. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Mezi Větronicemi a Koleticemi strhla se vojna vladycká t. j. vladykové obou těch zboží ozbrojili své poddané a utkali se navzájem bojem. V časech, o nichž vyprávíme, udávaly se podobné vladycké vojny častěji — a přece byl po království českém mír, na jehož porušení zřízení zemské nejtěžší pokuty ukládalo!

Ale kdež pak, aby byli vladykové dbali zřízení zemského v takové chvíli, kdy krev jim vzkypěla tak, že staré záští, hněvy a spory mečem vyrovnávali! Jako ten větronický vladyka Kůtovec z Kůtova se svým sokem Příkorou z Koletic. Druhdy, před lety, když byli oba ještě svobodní, nebylo lepších sousedů a věrnějších přátel nad ně. Všude jezdívali spolu na poutě a posvícení, na vdavky i na pohřby po kraji ku známým a přátelům svým urozeným, na sjezd krajský do města, či dokonce na sněm zemský do Prahy. Co spolu na všech těch jízdách užili, co se na př. jen v krajském městě po krčmách a kde se dalo naškádlili měšťáků, co se natropili nezbedností a hádek mezi urozenými sourozenci, při nichž nejednou tekla krev a jež mnohdy končívaly před soudem zemským, či v bílé věži královského hradu Pražského!

Tehdá se říkalo o vladykovi větronickém a koletickém, že by byl jeden za druhého svůj život dal — a teď, kdy na sebe spůsobem válečným vytrhli, vidělo se, že by druh druhovi rád i jeho vlastní vzal.

Trvaloť věrné přátelství pana Vácslava Kůtovce z Kůtova a na Větronicích s panem Tomášem Příkorou z Koletic jenom do té doby, nežli se oženili — a poddaní jejich říkali, že ženy je rozvedly. Jedna pyšnější a závistivější než druhá — a že bylo v sousedství, kde každou chvíli něco se může přihoditi, co k nedobré vůli příčinu zavdává, vzrůstaly během několika let kyselosti v hněv, a hněv rozmohl se v zášť a v nenávist. A ta propukla, když se začali sporovat o les, který na pahorku na rozhraní obojích zboží stál a každému z poloviny patřil. A tu pan Kůtovec, jakož byl horkokrevnější, ozbrojil své sedláky, z čista jasna kázal ve své vsi na zvonici „šturmem“ bíti a vrhnul se do lesa, kamž před tím vladyka koletický s valným počtem svých lidí, také ozbrojených šel kácet drva.

Bylo krátce přede žněmi a proto pilnější věci na starosti nežli kácení buků a habrů — ale pan Příkora koletický schválně si za tím účelem u valném houfu lidí svých do lesa vyjel, aby soupeře svého hodně dráždil. A právě na tom kuse, který větronický vladyka prohlašoval v jejich sporech slavně za svůj, kdežto on, Příkora, tvrdil opak, poddaní a služebníci koletičtí počali káceti. Ale se zlou se potázali oni i jejich pán.

Větronický vladyka, který už dávno potají byl sedlákům svým rozdal kuše, tesáky, „voštípy“, ba i ručnice i ručničky, nyní jak mu zpráva donesena, že koletičtí u valném počtu do lesa vtrhli a tam sobě „počínají“, tak se rozlítil, že dal ihned bíti poplachem a se všemi ozbrojenými sedláky svými vrhl se do lesa. A že i koletičtí na půtku byli připraveni, nastala řež, ba opravdovská bitva, ve které koletičtí, počtem i zbraněmi slabší, byli krutě poraženi a i s panem Příkorou jenom nejkvapnějším útěkem zachránili se ve tvrzi pánově.

Ostatně až tam jich pan Kůtovec nepronásledoval. Stačilo mu zatím, že lidmi svými obsadil les kolem do kola a také cestu, která od tvrze koletické sem vedla. A pak, bylo již hodně dlouho po poledni, vracel se s polovinou svých lidí k domovu. Vizte jej, an na své štíhlé ryzce vítězně tyčí svou hranatou postavu, na prsou i na zádech železnými pláty chráněnou — a jak se usmívá jeho osmáhlá, řídkým bledavým vousem zarostlá tvář, plná potu i prachu žhoucího červnového dne, pod tím plechovým šišákem, který jej tak tlačí do ruměnného, nízkého čela. Ó, jak mu dal, tomu noháčovi, — tím myslil pan Kůtovec vladyku Příkoru, jenž byl dlouhé, suché postavy — a jak mu ještě dá, že bude na to do smrti pamatovat! Nepochybovali o tom, že vladyka koletický ještě jednou, dnes, zítra či později v boj se dá. Nic si nemyslil na zřízení zemské, jež takového násilenství netrpí — jen sladké odlehčení ukojené žádosti msty plnilo všecky jeho údy. A jen ta myšlénka v hlavě rozpálené a oslněné nyní mu tanula, jakou radost bude míti z toho paní Evička, manželka jeho, když koletičtí byli tak zbiti… Padlo jich jistě asi deset, kdežto on, Kůtovec, má jen tři raněné, které v zadu nesou. Mohlo koletických ještě více kápnouti, kdyby ti jeho sedláci lépe dovedli stříleti — vlastně mířiti, a v tom si vzpomněl pan Kůtovec na nejlepšího střelce ze své vsi. Husté jeho obočí se stáhlo a drsným, velitelským hlasem, jakým vždy ku svým poddaným mluvil, obrátil se k sedlákům, kteří kolem jeho koně, hlasitě povykujíce, kráčeli. „Kde je Bartoň? U lesa není, tam jsme ho nenechali. Je mezi vámi?“

„Bartoň — Bartoň, kde je —“ neslo se tlupou sedláků od úst k ústům, až to proniklo i do zadu, kdež tři ranění byli neseni.

„Už tu nebude!“ ozval se některý ze sedláků přímo za koněm pánovým.

„A kde by byl?!“ zvolal pán zlostně a v očích mu svitlo. „Snad by se neopovážil — a nezůstal doma, když celá ves —“

Nedořekl. Za to v malé chvíli zvolal jeden sedlák, a kdo jej znal, věděl, že to je Bartoňův soused Jíra, jehož rod s Bartoňovým ode dávna mnoho nevařil: „Tamhle jde naproti nám ode vsi, že je to on — i kýž tě konopiště — teď jde, když už jsme to vyhráli —“

A vskutku za malou chvíli, když ozbrojený dav docházel ku vsi, po táhlém návrší rozložené, nad jejímiž doškovými střechami vzadu bělala se čtyřhranná, nevysoká věž větronické tvrze, stanul před pánem vysoký statný sedlák opálené tváře, hustým tvrdým vousem zarostlé. Lehká, šerková halena na chlupatých, zapocených jeho prsou byla rozhalena. Jak smeknul uctivě beranici, a chtěl něco k pánovi promluviti, tento zarazil koně a rozkřikl se na svého poddaného: „Tys nebyl s námi, viď. — Kdo ví, kde jsi pytlačil.“ Sedlák Bartoň totiž užíval mnohdy střelecké dovednosti po pytlácku a pána to tajno nezůstalo.

„Ne, nebyl jsem, Vaše Milosti,“ odtušil sedlák pokorně. „Nemohl jsem, žena nepustila, mám nemocného chlapce, na smrť — až teď — a vy se už vracíte —“

„A to se mi opovážíš říci do očí!“ zvolal vášnivě pan Kůtovec, všecek rozdrážděn zvláště tím poměrným klidem, s kterým sedlák mluvil. „My jsme nasadili život a ty se válíš na pekelci!“

„Ale chlapec, Milosti —“

„Však by umřel také bez tebe!“ rozkřiknul se pán, všecek rudý ve tváři. „Je můj jako tvůj. Ale byl jsi líný a mých rozkazů si hrubě nevážíš a neposloucháš. Ó já tě znám i celé tvoje plemeno! Dost dlouho jsem ti hověl! Teď tě potrestám a tvou ženu také. — Ať je z toho ve vsi příklad a výstraha! Chopte se ho! A ty kováři —“ ohlédnul se do zadu mezi sedláky, „honem domů, přines obojek na krk, a dva na ruce a potřebné nástroje! Přikováš ho k dubu na rozcestí za tvrzí. Jdeme tam všickni hned, aby to každý viděl — —“

Sedlák Bartoň mlčel a zachmuřil vzdorně vousatou, snědou tvář, z níž dvě živých tmavých očí pod hustým, keřovitým obočím zlobně zablesklo. Kráčel mlčky vedle koně pánova, obklopen sedláky, kteří před tím v rozjaření nad vítězstvím hlučně si vedouce, nyní nějak ztichli. Ale tvář jeho najednou pobledla, když došli do vsi a hned z kraje míjeli chalupu jeho, kdež na zápraží stanula selská žena, která pronikavě vykřikla, vidouc svého muže obklopena ozbrojenci. Však to tušila — — a nežli mohla k pánovi se vrhnouti, aby na kolenou jej uprosila, dal vladyka rozkaz, aby dva pacholci zámečtí, kteří za jeho koněm kráčeli, zatlačili ženu do chalupy a zůstali tam na stráži, dokud on, vladyka sám, se sem nevrátí. Ovšem, dříve musí potrestati muže a pak teprve ženu… Sedláky na stráž tam nepostavil — věděl, že pacholci zámečtí mají tvrdší srdce a že ženu z chalupy nepustí, kdyby i k Bohu volala…

Bartoněm, an viděl, že jeho ženu pacholci panští hrubě domů ženou, škublo v celém těle — ale již zase pochýlil hlavu. Věděl, že vladyka, kdyby nyní on ze zoufalství jemu se jakkoli vzepřel, mohl by jej na hrdle trestati a že by to také učinil, jako jeho, vladykův, otec to učinil strýci Bartoňovu. A pro to dítě, jež mu tam na posteli leží na smrť nemocno, i pro ono, jež manželka mu pod srdcem nosí, i pro ni samotnu umínil si trpěti a mlčeti, i kdyby mu žhavý cejch na čelo přikládali. Kdyby jen o něho samotného šlo, pán by uviděl…

A tak se dostali v četném průvodu ustrašených selských žen i dětí až ku tvrzi. Obešli ji z té strany, kde komín panského pivovaru chrlil černavou změť hustého kouře, a přišli na velký travnatý palouk, kdež tu a tam voda bařinatého močálu v žáru odpoledního červnového slunce se leskla. Na východním konci palouku u obrovského dubu rozbíhaly se dvě cesty, jedna v levo, druhá na pravo, a obě ztrácely se v hustém houští mladého podrostu lesního, borovic a smrčků, mezi nimiž husté březoví svými štíhlými kmeny se bělalo.

K tomuto obrovskému dubu, s rozrytým pněm, vysokým s tři muže na sebe postavené, ale se stinnou, košatou korunou, zaměřil průvod, následuje pana Kůtovce. Starý ten strom sázel prý některý praděd páně Kůtovcův, ale bylo tomu již asi hezkých pár pátků, nežli tak vzrostl a zmohutněl, takže nyní čtyři muži kdyby ruce roztáhli a si podali, měli by jej co obejmouti.

Ku pni tohoto dubu dal pan Kůtovec nyní přikovati neposlušného Bartoně, za krk i za ruce, jež musil šikmo podle těla roztáhnouti. V tomto strašlivém postavení bez pohnutí těla, těsně položen na drsnou kůru staletého stromu, musí zůstati do vůle pánovy. Jaká hrozná vyhlídka! A sedlákem Bartoněm zase škublo, aby zoufalým vzmachem vyprostil se z katanských rukou — ale jak vzpomněl, že by žena jeho hněv vladykův za to odnesla, zaťal zuby a mlčky, ani brvou nehnuv, nechal s sebou činiti všecko, co vladyka nakazoval.

A rovněž i potom jen mlčky vzdorný pohled k zemi upíral, když kovář byl již s ukováním odsouzence hotov a hněvivý vladyka se čertil: „Tak, a teď tu budeš, dokud tě nerozkážu osvobodit — a to hned tak nebude, nemysli si, ty cháme, však jsi se mne nazlobil už dost! A ty Tomši,“ houkl za sebe na ramenatého, neohrabaného pacholka dvorského, jenž s oštěpem v ruce mezi sedláky stál, „budeš tu stát na stráži, aby nikdo s ním nemohl mluvit a něčeho mu podat. Ale aby nemohl ani na tebe mluvit, budeš přecházet až tamhle u příkopu, jen abys na něho viděl —“

A rozezlený, mstivý vladyka nyní povelel, aby všickni táhli na náves, kdež jim udělí napřed důležitá vojanská naučení, neboť odpůldne vytáhnou k lesu a učiní tam „ležení vojanské“, aby nepříteli nový vpád do lesa či snad i do vsi zabránili. Domů žádný nesmí ani na chvilku a ženy musí přinést jídlo svým mužům na náves — a aby se bili zase statečně za pána svého, jak to jejich svatá povinnosť, nechce vladyka skoupiti a rozkáže, aby z jeho pivovaru vyvalili na náves nějaký soudek…

Poddaní, dosud nějak zamlklí, jak uslyšeli o pivu, hnedle se rozveselili a když od dubu odcházeli, málokterý již se ohlédl na Bartoně, jenž zrakem jiskřícím, zuby skřípaje, hleděl za nimi…

II.

Hlučící dav brzo zmizel za tvrzí, a kolem stromu rozložilo se dusné, mučivé ticho, které sedláka tísnilo více, nežli železný obojek, který jeho krk i obě ruce svíral. Bylo parné, červnové odpůldne, listí v obrovské, košaté koruně ani se nepohnulo a jen čmeláci a jiná drobotina dole na palouku se ozývali. A kolkolem v té mlčící, vyprahlé krajině nebylo viděti živé duše, kromě toho pacholka Tomše, který tamto s dvamecítma kroků nad příkopem se klátí, jako by vrabce měl strašiti. Konečně i toho omrzely v tom horku jakékoli pohyby a položil se pohodlně do trávy, odkud jen jeho vysoká, točená čepice vykukovala.

Oh, sedlák Bartoň se takto položiti nemohl! A když minula hodina, začala jej hlava páliti — měl beranici a hlavou nemohl hnouti, aby ji shodil. Ale což by o tuto nesnáz bylo, kdyby uvnitř nebylo jiné palčivosti, té, kterou způsobuje starosť o ženu a o dítě. Co je s Adáškem, dobrým, tichým jeho synkem? A co s ženou, zdali pán ji opravdu podle svého slova potrestá!? A ona je v takovém stavu, oh Bože — — a sedlák Bartoň zaskřípěl zuby — však jestli jí něco učiní, umiňoval si, ba přísahal v duchu vysokou přísahou při Pánu Bohu, svaté Panně Maří i při Všech svatých, že prchne ze svého statku a „odpoví“ svému pánovi t. j., že mu ohlásí věčné svoje nepřátelství na život a na smrt a že mu bude úkladně škoditi, kde jen bude lze.

Nebyl by první ani poslední z těch, kdož na zdejším zboží rodu Kůtovců tak učinili, chtíce zniknouti panského útisku. Utekli do lesů a spojivše se tam s druhy sobě rovnými škodili jak mohli bývalým svým pánům. Vzpomínal si nyní Bartoň bezděky na jednotlivé tyto selské „odpovědníky“ i na jejich smělé kousky, pokud o nich byl slýchal hned za své mladosti. Jedním z nich byl i Bartoňův strýc. To bylo za nebožtíka pána, otce nynějšího vladyky. Byl lišák od kosti a podařilo se mu dostati strýce Bartoňova do pasti — ubožák strýc hrdlem to zaplatil, Pán dal jej vplésti na kolo…

A od těch dob byli páni na Bartoňův rod jako kati a nejvíce v posledních časech, za mladého vladyky, vytrpěl sám Bartoň. Jak se opozdil s lýtníky, s ourokem či s jakoukoli povinnosti, kterou měl ku pánu, hned jej vladyka vsadil ve tvrzi do šatlavy či do klády, jakoby to sedlák ze vzdoru proti němu byl činil. Jeden čas dal mu ukovati železný obojek na hrdlo a ten musil všude nositi, pak jej dal vsaditi do dřev před kostel, aby byl nedělního času za divadlo — oh, celá řada již byla těch trestů a protivenství, k nimž pan Kůtovec vždycky příčinu uměl najíti, zvláště Bartoň jednak rád si druhdy na zajíčka počíhal a jednak, když ho to napadlo, mnohdy si hlavu postavil a pánu zavzdoroval.

Nejednou již byl na skoku, mezi „odpovědníky“ se dát — ale ještě vždycky se zdržel k vůli Baruši a dětem — —

Ale dnes jistě nemínil pánu vzdorovati, když ráno na zvonici „šturmem“ bili — nejstarší chlapec mu skonával, jak by od něho se mohl odstraniti! A teď tak krutě za to má trpěti! Jak dlouho jej tu nechají?! Už má hlad i žízeň strašlivou, hodina za hodinou uplynula, všecko tělo jej bolí, ač přece je silák pětatřicetiletý a něco snésti dovede!

Ale slunce sklánělo se již pomalu k západu, za tvrz a s nezměněnou palčivostí prosívalo poslední své paprsky skrze listovou klenbu Bartoňovi přímo do tváře, a kolem Bartoně pranic se nezměnilo. Tomeš leží dosud tamo v trávě, a snad si schrupl — však neměl koho odháněti. A to Bartoně také hnětlo, že nikdo ze vsi ani se nepokusil, aby k němu mohl aspoň s tou trochu vody, po níž nyní jazyk jeho tak zapráhl. — Ovšem, mužové asi vytáhli s vladykou do lesa „na vojnu“, a ženy a děti, což ty — —

Ale teď, jak slunce zapadlo, pociťoval již bolesti v kříži i v hlavě, v nohách i na prsou takou měrou, že hlasitý ston z hrdla se mu vydral. Několik hodin státi bez nejmenšího hnutí, v téže těla poloze! A aby muka jeho byla ještě větší, z blízkých bažin rojilo se komárů k nespočítání a ta havěť mu sedala na obličej, aniž mohl sebou hnouti!

Šeřilo se víc a více, již hvězdy se zatřpytily, ale nikdo k dubu nepřicházel. Bartoň sténal v mukách tělesných i v útrapě duševní o ženu, o dítě… A za nějakou dobu zvedal se podezřele větřík a sháněl mračna, jichž na obloze brzo potom se nakupilo tolik, že tma tmoucí všecken palouk zahalila. Bude bouře — noční, hrozná — —

A Bartoňovi napadlo, nebylo-li by snad lépe, aby, až bude hřmít a burácet, některý ten „hrom“ svezl se na dub i na něho… Cítil, jak celé tělo mu trne, jak nohy se mu třesou, a obával se, že v nejbližší chvíli pod ním klesnou — a poněvadž železný obojek na krku nepovolí, musí se zadusiti… V hlavě mu hučelo, oči jej pálily, jazyk práhl jako ve výhni — v tom, slyš, střelná rána, druhá, třetí — a musí to být nedaleko, za vsí — —

Zapomenuv okamžikem na všecky útrapy, sedlák Bartoň zatajil dech. Rány se opakují a blíží, již také divoký hlahol lidských hrdel slyšeti — oh, to jistě bitva mezi větronickými a koletickými se rozzuřila! Jistě větroničtí prohrávají a koletičtí je vítězně až do vsi tisknou — však slyš, rány umlkly, ale hlahol, vlastně řev bojujících se blíží — náhle mlkne i to — jen porůzné výkřiky slyšeti — snad větroničtí se vzdali či utíkají — oh, dobře na vladyku, pomněl Bartoň, jen kdyby mu Příkorovi lidé tvrz vytloukli a jeho samého zahubili — —

V té chvíli nemyslil Bartoň, že ti, kteří jsou poraženi a zbiti, jsou jeho sousedé, kmotři, strýcové — jen myslil na vladyku, jich vůdce a pána, a radoval se z této porážky — — a v tom, jak to přemítal, vidí, kterak hlouček tmavých postav úprkem žene se k dubu.

Bezděky vykřikl — a ti, kteří sem utíkali, poznali jej — ale nezastavili šílený svůj útěk.

„Bartoni,“ vzkřikl jeden z nich a po hlase poznal sedlák kmotra Říhu, „prohráli jsme. Příkora přived na nás dva strýce se všemi jejich lidmi poddanými! Teď nás chtějí pobít, neříkej pro Boha, že jsme tudy utíkali —“

A nežli se Bartoň vzpamatoval ze svého úžasu, byli již daleko v březoví, aniž mohl za nimi křiknouti — — však hle, tu se řítí kvapným během ještě nějaký — jak byl rozběhnut, málem by byl v té tmě vrazil hlavou do Bartoně a ten vzkřikl nyní ještě hlasitěji než prve. Vždyť to přec sám vladyka, Kůtovec, dobře jej sedlák poznává.

„Tys mne poznal,“ vydychoval vladyka prudce ze sebe, jakoby na smrť uštván, „pronásledují mne, chtějí mne zabít — v březoví by mne chytili — vylezu na strom — nenapadne je to — neříkej nic — pro Boha —“ a již se zoufalým napjetím všech sil začal se drápati vzhůru. Šlo to z těžka, ale šlo přec.

„Slyšíš, Bartoni,“ volal dolů z ticha, když již nahoře v husté, neproniknutelné koruně dubu šťastně se ocitl — „už jdou, neříkej nic — to ti povídám —“

Byl to příkaz, ale ne krutý, nýbrž chlácholivý, mírný, skorem prosebný.

„Což má žena?“ ozvalo se zdola. „Co se s ní stalo?“

„Udělám tě šafářem —“ mluvil z ticha vladyka, jenž v rozechvění svém přeslechl, co Bartoň se byl ptal.

Však v tom okamžiku již duněly kvapné kroky několika lidí zcela na blízku — a v té chvíli již byl sedlák Bartoň rozhodnut, že vladyku vydá těm, kdož ho pronásledují. Ano, vladyka neodpověděl na jeho otázku jedině proto, poněvadž se bál nyní vyznati, že jeho ženu uvěznil. Oh, teď zaplatí mu za všecky útisky, které na něm a na všech jiných páchal — teď se mu pomstí! Snad by to byl neučinil, ale když vladyka neměl slitováni s takovou nešťastnou ženou a v takovém stavu, nebude míti Bartoň slitováni s ním.

Necítil nyní žádné bolesti, ale za to divoká rozkoš msty hrála v jeho žilách.

„Tady se to mihlo —“ slyšel neznámý hlas, jenž se mu zdál býti povědomým.

„To by v tom čert byl, abychom ho nedostali. Pán slíbil za něj zlatý uherský —“

„Sem, sem, braši,“ vykřikl divoce Bartoň. Jsou to opravdu koletičtí a s každým poddaným sousední vsi ovšem se dobře zná. „Sem —“ a hlas se mu chvěl touhou i rozkoší. Již byli u něho a jeden z nich tak blízko k němu se přitlačil, až ucítil Bartoň jeho prudce vyražený dech i jeho páchnoucí pot.

„I hlele, to je Bartoň,“ zvolal s dobráckou radostí tento sedlák. Bartoň poznal v něm Vaňka koletického, s nímž ode dávna byl zvláště za dobře. „Však jsem vám povídal, braši, že ho tu najdeme, když to jeho žena povídala —“

„Žena?“ zvolal Bartoň prudce.

„Nu a kdo jiný by sem za tebou běžel, nežli žena!“ smál se Vaněk, ač nebylo na tom všem pranic k smíchu. „Tamhle za tvrzí se teď k nám přitočila, všecko nám pověděla, co se s vámi stalo. Běžela sem za tebou a když povídám, že tam jdeme taky, prosila pro Boha, abych tě osvobodil, že ona tedy půjde domů k dítěti —“

„Žena! Což nebyla ve vězení? V kládě —“ vyrazil ze sebe Bartoň.

„I toto, Bartůňku!“ zvolal Vaněk a zase se smál. „To jsi rád, viď! Povídá, že tě ráno sem dal pán přikovat, proto žes na nás netáhnul. Celý vzteklý pak vrazil k vám do chalupy. — Ale když viděl chlapce na shasnutí — pak tvoji ženu a jak je s ní, a když ona před ním klekla a ruce spínala — nějak ho to přece hnulo a jen prý zahromoval a odešel. Ale stráž nechal přec u chalupy, aby nemohla žena jít za tebou sem — a teprv teď před námi utekli. —“

Sedlák Bartoň si hlasitě oddechnul, jako by veliký balvan se srdce mu odlehnul.

„Ano, musíš vědět,“ dokládal Vaněk a znova se řehtal, jak už bylo jeho podivným zvykem, „my vyhráli. Teď hledáme vašeho vladyku, náš je ve vaší tvrzi —“

„Tady musil jít, vždyť jsi nás volal —“ vmísil se druhý netrpělivě. „Viděls ho, viď, honem mluv, pak tě odvážeme, kterou stranou se dal —“

„Co tu klábosíte, vy hňupové!“ ozval se za nimi náhle sípavý, rozvášněný hlas. „Vždyť vám uteče! A já ho musím skolit, byť bych za to hrdlo dáti měl! Však on vyzval mne, ne já jeho! Tady musel utíkat, buď na pravo nebo na levo. —“

„Právě se ptáme kudy, tohohle člověka. Je to Bartoň, Milosti, pán ho dal dnes sem přikovat. Volal nás, proto jsme šli k němu —“ odpověděl sedlák pánu svému, jehož vysoká hubená postava z nenadání za nimi se vynořila.

„Mluv honem, honem,“ zvolal pán vášnivě, přikloniv hlavu k Bartoňovi. „Na obě cesty nemůžeme —“ a když sedlák mlčel jako zarytý, rozkřikl se pán ještě prudčeji: „Mluv honem, nebo tě dám odkout a uvidíš, kam tě ještě v noci odvedou! Nu tak otevři ta ústa — vždyťs mé lidi k sobě volal —“

„Bodejť že volal, ale aby mne šli osvobodit,“ odpověděl pevně sedlák.

V té chvíli, kdy zvěděl, že pán ničeho ženě neučinil, rozhodl se, že mu to odplatí, a zapomněl na všecku mstu. Takový už byl. „Pána jsem neviděl —“

„Nelži, cháme, nebo ti hlavu rozbiju —“ zařval pan Příkora. „Musil jsi ho vidět!“

„Nemohu jinak —“ odtušil Bartoň, ale v té chvíli ucítil prudkou bolesť na hlavě, v očích se mu zatmělo a ubohý sedlák pozbyl vědomí — — —

* * *

Když se probudil, ležel na posteli ve své chalupě s hlavou obvázanou a nad ním klonila se strápená tvář jeho ženy.

„Buď Pán Bůh pochválen!“ zvolala radostně. „Už mi neumřeš! Však jsi dva dny i dvě noci o sobě nevěděl! A vidíš, Pán Bůh na nás shlédl, ten chlapec se z toho taky vykřeše. Práli, že je to zrovna zázrak. To poslední velké zažehnání od Vítové mu asi pomohlo. Leží v komoře —“

„A ve vsi?“ ptal se Bartoň slabým hlasem.

„To bylo boží dopuštění —“ odpovídala žena, „totiž ten večer, jak jsem za tebou běžela k dubu, když jsi dlouho nepřicházel. Tvrz vybili, vladykovou ztýrali a vladyka jim utekl ještě v noci do města pro krajské hejtmany. Bude z toho pro oba pány velká mela. Říkají, že oba ztratí hrdlo, a již jsou oba v Praze — však by to byla špatná spravedlnosť, když tolik nevinných lidí skrze ně padne —“

„I nic jim neudělají, uhlídáš. Kdo je bude soudit? Páni a zas páni,“ trpce podotýkal. „A což jim je o poddané! Páni se servou, poddaní nastavtež hřbet —“

A sumou sedlák měl pravdu: Vladyka vrátil se asi za půl léta z Prahy. Už o něm větroničtí pochybovali, že tam vezme za své a že budou míti jiného pána, ale on se vrátil přec. Ovšem byl přepadlý i vyhublý, ale jinak zdráv. Poseděl si ten čas v Bílé věži. To bylo všecko za ten „výboj“. Na to, co slíbil Bartoňovi, že jej totiž udělá šafářem, již ani nevzpomněl.

A přece krátký čas potom, když v chalupě Bartoňovic nějak přišla řeč na vladyku, řekl Bartoň ku své ženě: „Je to dobře, že nám pan Kůtovec zůstal. Na mne přece kouká teď příznivějším okem. Nač čekat jiného! Pán je jeden jako druhý, čert jako ďábel, a za špatného bychom dostali horšího —“

A tato jeho slova o pánech byla pravdiva. V těchto časech — psalo se l. P. 1595 — málo bylo takových, kteří by lidu svému byli za otce a ne za utiskovatele…