Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/V.

Z dob poddanství — O lovu Vácslava krále Josef Braun
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 33–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Už to nelze snášeti. Dřepíme tu v této zapadlé dědině již po tři týdny, a Bůh sám ví, kdy odtud paty vytáhneme. Tuhne mi tu krev, hlava mi pitomí a pomalu mohl bych vzíti takovou selskou halenu a jít s těmi sedláky do pole. To nám byl ďábel dlužen! Od rána do večera den co den život stejný a neproměnlivý, hůře tu než v klášteře. Člověk nevidí ničeho než ty doškové střechy a mlčelivé selské tváře, v nichž nejednou vidím podezřelý, nepřátelský vzhled. Není jim vhod, že jsme cizinci a že mezi sebou rozprávíme v jejich dědině po německu! Ještě že můžeme na lov si vyjeti, abychom zvěřinou svůj i králův stůl opatřili! Ale i to se znechutí, potulovat se pořád v jedněch lesích. Už mne to dopaluje i nevím, dlouho-li to vydržím. Přišel jsem přece do Čech užit rozkoši světa a dvora královského, ale ne chytat lelky mezi sedláky v těchto horách a lesích —“

Tato slova mrzutě hovořil německý zpěvák Reimar ze Zwetru, kráčeje po boku pana Ojíře z Friedberka od dědiny Přebojovy vzhůru k lesu. Chodívali tu nyní večer co večer procházkou, zabráni v důvěrný hovor.

„Nejlepší při tom všem jest, že král zakázal, abychom jakoukoli zprávu o jeho úrazu na Křivoklát tím méně do Prahy zaslali. Rozumím, proč tak učinil, ví, že by mu neposloužilo, kdyby odpůrci jeho věděli, že leží v daleké, zapadlé končině na loži, nejsa mocen údů svých. Na Křivoklátě ani v Praze ho dosud nepohřešili. Vědí, že často ještě déle v horách a lesích jsme se potulovali. Ale my tu zatím nečinně musíme dřepěti, kdežto —“

„Svět na nás zapomene!“ přerušil jej živě Reimar. „Mé krásné paní a panny v Praze dávno již jiné si oblíbily! Ah, má milá paní Apoleno, má bledolící panno Kunhuto, má ohnivá paní Katruše!“ horoval veselý, švarný zpěvák, nic se neostýchaje staršího pana Ojíře. „Jistě jste na mne zapomněly a jiné ctitele si vybraly! Ah, té marné touhy! A zde člověk o ženský rtík ani nezavadí. Ne že by ty selky nebyly k světu, ale každá jakoby pouhým pohledem člověka chtěla probodnouti! Ještě tak ta Míla by člověka neodpudila, poněvadž je jako dítě plná zvědavosti a nerozumu. Ale za to ten staroch mračivý střeží ji jako krahujec. A co se děje s králem, pane Ojíři? je mu opět lépe? Tři dny jsem ho již neviděl! Ten staroch střeží jej jako svou vnučku v té uzavřené světnici s okny zakrytými a zdá se, že brzo nad ním bude míti vládu neobmezenou jako nad tím děvčetem —“

„Ano, dobře jsi pozoroval,“ přisvědčil Ojíř. „Ten starý hlaváč zrovna jako by kouzla a čáry uměl provoditi. Všecky rány královy již zahojil, ruku zlomenou napravil, na jedno oko král již prohlédl, druhé mu ještě léčí těmi svými lektvary tajemnými — a byl přece učiněný Lazar, když jsme jej sem nesli. Král nabývá k němu očividně důvěry i náklonnosti, a že ten starý dovede jí užíti, toho jsem si jist. Že pak jí neužije ve prospěch náš a našich německých krajanů, tím jsem ještě jistější. Ne nadarmo vymohl na králi, že on sám jen smí tráviti ve dne v noci u jeho lůžka. Nás pak jen občas, kdy jemu se zlíbí, ku králi připustí. Brachu, to nám může býti ke škodě více, nežli myslíš. Už jsem ti řekl, že naši krajané z německé vsi, jak uslyšeli, že král leží v dědině Drslaviců, netroufali si do té bučiny již ani páchnouti. Víš, že král byl a snad dosud jest náš, protože byl pořád jen s námi, mezi námi a v rukou našich. S českými chámy nenahovořil se po celý život svůj tolik jako s tím hlaváčem za tři neděle. Je také z nich, nedivil bych se, kdyby mu tento starý blázen červy do hlavy nasadil. Krátce řečeno: pro nás čas jest nejvyšší, aby král zbaven byl rukou tohoto starocha a dán v ošetřování někde na Křivoklátě nebo v Praze svým vlastním lékařům. To jsou lidé cele naši —“

„Pravda jest, neboť jestli to déle potrvá, sám se tu roznemohu. Nu, a což bys krále nemohl pohnouti, aby se dal přenésti? Teď už svět může zvěděti, že jest k lůžku připoután — vždyť jen jedno oko a trochu ruka mu vadí, aby nepovstal. Naši lékaři by to doléčili —“

„Jejich by pak byla zásluha celá; uzdravení královo bylo by dílem Němců. Zdaž by nám to na dlouhé časy neprospívalo? Avšak zle jsme již v tom, když král nedá si už ani poraditi; naznačil jsem zřetelně dnes, včera i předevčírem, že tolik a takových jest příčin, pro které by byly záhodno, aby král dal se přenésti na svůj hrad. To vše bylo však nadarmo. Pojednou se mu tu zalíbilo. Musíme jinak zatočit —“

„Jen jak, pane Ojíři? Jsi tak moudrý a povážlivý — raď. Ale zdá se mi, že opravdu radu již znáš —“

„Znám; ale na tobě záleží, povede-li k cíli. Přemýšlel jsem o tom tak i onak. Prál jsi před chvílí, že ta Míla jest švarné děvče a že bylo by lze aspoň s ní promluviti, kdyby ten hlavatec ji tak nestřežil. Vím, že se v takých věcech vyznáš a že ti nebude za těžko, děvče několikráte do samoty přilákati, aniž by starý něco tušil. Potom dej se jím přistihnouti —“

„Věc to ne příliš bezpečná,“ podotknul Reimar. „Ten starý má tlapy jako medvěd —“

„Nedomluvil jsem, Reimare. Až tě překvapí, nestav se mu na odpor, čiň, jako bys se cítil vinným, a ustupuj před ním. Co může ti učinit? Neodváží se ruku na tebe vztáhnouti, ale bude bouřiti a buráceti jako hrom, až se všecka dědina bude otřásati. Půjde ku králi a nebude šetřiti slovem. Víš, jak jest král popudlivý! Z toho bude rozpor, a my musíme vše chytře napřed přichystati, aby výsledek jeho vypadl ve prospěch náš. Neboj se nic, Reimare, budu při tobě. Je-li král už na tolik v rukou jeho, že přidá se na jeho stranu, padnu s tebou, a tobě, pěvci tak znamenitému, věru nemusí záležeti na přízni jediného panovníka, ani tak jako mně. Řekls před chvílí, že to nelze déle vydržeti; nuže, na tobě záleží —“

„Zde má ruka. Spoléhám na tvou součinnosť. Kdo se ničeho neodváží, ničeho nezíská —“

Reimar ze Zwetru podával ruku svou panu Ojíři.

Však v tom se oba obrátili, zaslechnuvše náhle libý zpěv dívčího hrdla, jenž nesl se vlažným večerním vzduchem z nedaleké mýtiny.

„Hle, tamo Míla — a sama — viz,“ šeptal Reimar panu Ojíři. „Jdi domů, já hned dle úmluvy rozestru sítě na tu pěnkavku —“

A za chvíli stanul německý zpěvák před dívkou, ana tlumok svůj bylinami naplněný zapínala. Spatřivši Reimara, nic se nezarazila v prosté své mysli.

„Aj, to Míla z dědiny —“ spustil s líčeným podivem. „Kde jsi se tu vzala tak prostě a sama?“

„Bývám v lese ještě později, milý pane,“ odvětila Míla a Reimarovi zdála se býti rozkošnou v této prosté nevinnosti. „A sama — neboť děd můj musí býti u jasného krále, já pak musím za něho sbírati hojivé byliny. Nestýská se mi věru. čeho bych se bála? Tak aspoň si mohu po chuti zazpívati —“

„Slyšel jsem jak pěkně zpíváš —“

„Umím ještě krásnější písně, milý pane. Chceš-li, zapěju ti některou —“

„Já také umím zpívati, Mílo. Zpívám na dvoře královském před vzácnými pány, paními a před Jeho Milostí králem samým. Jistě umím lépe nežli ty. Ale chceš-li, až půjdeš podruhé na byliny, a budu-li míti času, naučím tě tak, jak umím já — znám již také některé české písně —“

„Ó to budeš hodný, vzácný pane!“ zajásala Míla, a zalusknuvši prsty své pravice, poskakovala radostí jako děcko po lesním mechu. „Však teď ti zazpívám, abys věděl, mnoho-li už umím —“

A lesní tišinou rozlehl se jasný zvuk jejího zpěvu.

Pan Ojíř z Friedberka vraceje se k dědině Přebojově ještě ho zaslechnul.

* * *

V prostorné, čistě vybílené světnici chalupy Přebojovy na prostém selském lůžku, bělostným přikryvadlem zahalen seděl král Václav. Tvář jeho byla přibledlá a přepadlá, několika jizvami teprve nedávno zahojenými znamenaná. Jedno oko bylo zakryto bílým šátkem přes temeno hlavy zavázaným, druhé nepokojně těkalo šerem světnice, jejíž obě malá okna byla zastřena. Levá ruka králova zavěšena byla v pasu, kolem krku přivázaném.

Dvéře jizbice se otevřely a s hlubokou úklonou vešel pan Ojíř z Friedberka.

„Zavolal jsem tě, abys mne pobavil,“ oslovil jej král, dříve nežli důvěrník jeho mohl pozdrav vysloviti. „Je mi tu smutno, nesnesitelno, zvláště když jsem tu sám. Pod tím nízkým stropem v těchto dřevěných stěnách připadám si, jako bych ležel ve hrobce. Den a noc míjí mne tu jednotvárně jako živoucí mrtvolu. Nuž, co nového, vypravuj, Ojíři —“

„Milosti Královská, nevím ničeho, čím bych mysl tvou osvěžil. „Také nám tu není veselo. Tytéž selské tváře, tytéž chalupy, tytéž lesiny! Ale k vůli Milosti Královské snášíme tuto nudu a jednotvárnost. Hůře jest, že nevíme po takou dobu, co se děje na Křivoklátě, a ještě hůře, co v Praze. Jistě vře tam mezi —“

„Tak aspoň odhrň tam ta okna, když nic lepšího neumíš pověděti,“ netrpělivě přerušil jej král. „Ani to boží světlo ke mně ten staroch nevpustí. Tak — vždyť přece necítím ze světla v pozdraveném oku žádných bolestí, jak on namítal. Takovou dobu nechá mne tu ležeti v tomto brlohu, aniž by mi dovolil ven vyjíti, že prý ostrý vzduch očím mým by uškodil.“

„Chtěl bych ručiti, Milosti Královská,“ používal pan Ojíř zlého rozmaru králova, „že by lékaři Královské Milosti mnohem dříve byli hotovi a snad také —“

„To není pravda, Ojíři,“ vpadl král do řeči. „Vím již, že tento Přeboj v léčení znamenitě jest zkušen. Však také jest na to pyšen a pýchu tu dává znáti i mně. Pozoruji to teprve v posledních dnech. Dříve od mého lůžka ani nekročil, nyní odbíhá a přichází, kdy se mu zlíbí —“

„Neradno jest perle, aby s plevami se smíchala,“ popuzoval Ojíř, „neradno panovníku, aby —“

„Tak také dnes,“ přerušil jej král. „Usnul jsem po poledni. On byl u lože. Probudím se — není ho tuto. Musil jsem křičeti, abych se někoho dovolal. Dříve byl rozšafný, mírný, ani slovem ni pohybem mne neroztrpčil, trpělivě v noci bděl, ale teď jako by ho vše to mrzelo a zlý duch opět naň vsedl —“

„Můj Bože, o takových nepříjemnostech, Milosti Královská, na Křivoklátě nebo v Praze mezi svými věrnými služebníky bys ani nezvěděl. Však bez toho bude jim žel, až uslyší, že vznešený jich pán neměl důvěry v jich umění a že tedy užívání platu ze čtyř dědin, jenž jim vykázán, pouhou, nezaslouženou jest milostí. Jak vladyka k Milosti Královské se chová, nevím než z těchto tvých slov, Milosti Královská. Avšak k nám dvořanům chová se jako bychom byli posádka nepřátelská, kterou nemůže vyhnati, poněvadž nemá dosti mečů.“

„Aj, co pravíš?“ vztýčil hlavu král. „Tedy přece jsem se v něm klamal!? Není-li laskav k vám, pak z těžka trpí i mne —“

„Musím si naň trpce stěžovati,“ promlouval Ojíř, v duchu se raduje. „Nedá nám dobrého slova ni přívětivého pohledu. Pohledne-li některý z mladších na některou selskou dívčici, již se tváří, jako by „cizinec“ obmýšlel ji svésti. A nedivím se jim, když v tomto jednotvárném živobytí osvěžiti chtějí mysl svou jedním, dvěma slůvky s děvčaty promluvenými —“

„Já také ne —“ přisvědčil král, veliký ctitel něžného pohlaví. Však v témž mžiku ohlédnul se do oken, kdež mihla se mužská postava. Ze dvora bylo slyšeti pádné kroky, a hned potom rozezlený hlas ozval se hromovým zvukem. „Již jsem tě dohonil, marný útěk, zpěváku! Ne nadarmo číhám už tolikráte, abych chopil darebu, který nevinnou vnučku mou svésti chce! Takto užíváš pohostinství mého!? Ty hade, ty svůdníku nectný! Toť jste dvořané královští!? Každý pasák více má studu nežli vy! Běs na vás, vy cizinci němečtí! Jste všickni stejní! Přijdete do Čech jako žebrota! Myslíte, sotva se tu ohřejete, jedni, že naše lesy jsou pro vaše sekery, a druzí, že naše dcerky jsou pro vaše zálety! Hleď Němče — takto bych tě zdrtil jako káně — ale jinak tě potrestám!“

A v několika okamžicích vřítil se vladyka Přeboj do světnice jako podrážděný zubr. Pod jeho čelem, pokrytým rozcuchanými šedinami jiskřilo dvé zlověstných blesků.

„Jasný pane!“ počal hřmotně, nic se neohlížeje na zachmuřenost líce královy a na přítomnosť Ojířovu. „Žaluji na Reimara ze Zwetru, že vnučku mou zavésti chce zpěvem a slovy lichometnými! Láká ji hluboko do lesa. Toť je lotrovství, a trpíš-li je ty mezi dvořany, já nepřipustím, aby se dělo v mé dědině!“

„V hrdlo lže, Milosti Královská!“ zvolal Reimar ze Zwetru, vstoupiv právě do jizby. „Slyšela mne zpívat některé krásné písně Milostí Královskou složené, chce, abych ji naučil —“

„Vladyko Přeboji,“ promluvil král, pokynuv Reimaru, aby umlknul. „Ty mluvíš ke mně, jako bych byl tobě roveň a k mým milým dvořanům hůře než ku své čeledi. Čeho se to opovažuješ?“

„Mám právo a povinnosť hájiti česť svého rodu, jasný pane!“ zvolal vladyka. „Žádám, by byl tento zpěvák potrestán tím, že bude odstraněn z družiny tvé, dokud budete meškati v mé dědině. Nemohu a nechci ho zde více trpěti!“

„Milosti Královská, rač mi věřiti,“ uklonil se Reimar.

„Stavím se s ním za jedno,“ děl Ojíř. „Ručím za něho —“

„Co ty můžeš mluviti!“ rozkřiknul se prudký vladyka.

Král vztýčil se na lůžku.

„Drž uzdu svému hněvu!“ zvolal na Přeboje. „Nedovolím, abys ty rozkazoval mojí družině. Aj, co řekneš, když rozkážu slovem královským, že Reimar tu zůstane při mně?“

„Pak řku, králi,“ vyjel prudce vladyka, „že zrovna jako on, tak i ty nejsi hoden pohostinství mého —“

Králova tvář zbledla. Byl příliš sláb, aby mohl zuřiti. Ale mávnuv rukou, zvolal k Ojířovi: „Okamžitě všickni na pochod! Odnesete mne na Křivoklát!“ A obrátiv se k vladykovi, děl, svítě zlobně okem ozdravělým: „Pamatuj, cos učinil a cos řekl. My se ještě shledáme!“

„Učinil jsem, co mi kázala čest mého rodu,“ odvětil vzdorně vladyka. „A řekl jsem, co podle svědomí mého pravdou bylo —“

Ojíř a Reimar kvapně vyběhli ze světnice svolat družinu k okamžitému odchodu, jako by se báli, že krále rozkaz rozejde, až hněv jeho pomine. — —