Z dob poddanství/Neplatné zápisy/I.
| Z dob poddanství — Neplatné zápisy Josef Braun | ||
| I. | II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 85–98. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo již pozdní odpůldne, když paní Barbora tak, jak prve do města na návštěvu se byla vybrala, neodloživši ani tmavého, podle nejnovějšího způsobu zlatotkanou třásní lemovaného pláštíku ani kloboučku aksamítového s širokým peřím volavčím, jenž tak roztomile slušel mladistvé, sličné její tváři, vešla skrze velikou světnici do „kancelářky“[1] svého muže. Ten právě zamyšlen stál u okna, pohlížeje dolů do řidnoucí houšti ořechových stromů domácí zahrady, jakoby počítal, kolik listů již dechem časného podzimu sežloutlo a opadalo. Jindy ve chvíli prázdné a oddechu rád a se zálibou mladý Valentin Prostibořský z Vrtby se díval tímto oknem vzhůru přes zahradu na pohyblivé, měnící se a zajímavé pásmo chodců i jezdců po příkré cestě nad ulicí Krokevní[2] spěchajících ku postranní brance Pražského hradu královského. Stín veliké starosti nyní clonil tvář tohoto mladého muže s výrazem vždycky vážným a přísným, jenž by spíše slušel muži padesátiletému, kdežto Valentinu Prostibořskému bylo jen o dva více nad polovičku tohoto roku.
Ale již byl konec těžkému jeho zamyšlení v tiché samotě útulné jeho pracovny; zaznělyť ve „veliké“ světnicí švižné krůčky paní Barbory. Vysoké čelo mladého muže, stíněné hustou změtí neposlušných kadeří, najednou se rozjasnilo a jeho ret za okamžik vroucně se přitisknul na hebkou, růžovou tvář mladé ženušky. Tímto láskyplným způsobem ji vítal a tak se s ní i loučil denně několikráte a vždycky za toho půl léta právě minulého, co do tohoto starého domu uvedl je oba otec její, pan Volf z Vřesovic — na ten čas hejtman hradu Pražského — aby tu jako věrní manželé okoušeli slasti lásky i strasti života.
„Prodlela jsi u paní Gerštorfové déle než jsem myslil,“ promlouval mladý muž usadiv ženušku na židli před svým pulpitem, pokrytým neladem knih a register, a pomáhaje při tom odložiti její pláštík i klobouček. „Jakobys zapomněla, že jest u večer hod u pana sudího a že tam musíme — již proto, abych u známých a přátel před svým odjezdem vzal odpuštění. Nebude do těch tří dnů jiné příležitosti. Což paní Gerštorfové se přitížilo? Dnes ráno potkal jsem pana podkomořího na hradním mostě, ale nic takového mi neříkal. A pak již stýskalo se mi po tobě jako vždy, když celé dlouhé hodiny mimo dům se zdržíš, a zvláště dnes, neboť —“
„Ano, Valentine,“ mladá paní přejala řeč, „dlouho jsem se zdržela. Ale není vina moje. Paní Gerštorfové se nepřitížilo, ale ani neodlehčilo — a přece dnes odpůldne s lůžka vstala. Rozneslať se před polednem Prahou novina, že arcikníže místodržící vrátí se z honeb v lesích Rožmberských a po jeho návratu že bude slavný hod, k němuž maršálek arciknížecí již zítra zváti počne. A paní Gerštorfová nechce, aby ji s pozváním svým zastal nemocnu — děj se co děj. Musí při slavnosti na hradě se zaskvíti, byť potom třikrát delší dobu na lůžku potrávila. Nechtěla mne pustiti, abych jí radila, v které z nejvzácnějších šatů a klenotů má se ustrojiti. Lichotila, že mám prý pro takové věci oko i uvážení — a vodila mne od skříně ke skříni, od truhlice k truhlici, abych všecko prohlížela — však ji znáš! A já neměla v duchu pokoje, abych i tobě zvěstovala tu novinu vskutku velikou. Kdo by se byl nadál, že arcikníže tak brzo se vrátí? Nepůjdeš tedy do Bečova, viď, dokud arcikníže nepřijede — a budeš ještě déle se mnou —“
A tmavé oko mladičké paní vzneslo se s důvěrnou prosbou k muži těsně u ní stojícímu a jako v zamýšlení pohrávajícímu si s uzounkým koncem pasomány zlatistým šmelcem vyšité, která lesklými, tmavohnědými vlasy paní Barbory byla propletena. Však Valentin lehce zavrtěl hlavou.
„Nelze, má duše,“ odvětil vážně, ale nikoli bez něžnosti, „už proto ne, že tomu již celý měsíc, co měl jsem úřad purkrabský v Bečově zaujati. Tam všechen lid už dávno o mně mluví a já nepřicházím. Teď už to nelze déle odkládati; co by řekl pan komorník. Povinnosť nade vše! Ale kromě toho —“
„Nic ‚kromě toho‘, Valentine,“ živě odvětila paní. „Pan komoří ničeho neřekne ani nyní — je s otcem tak za dobré a ponechá tě tu k vůli otci třeba ještě jeden celý měsíc. Může to učiniti! Hejtman Bečovský dosud zastává tvoje místo dobře. Lid na tom panství jistě se nevzbouří — dlouho-li tomu, co měl výstrahu na vlastním pánovi, že každá provina proti králi strašlivě se tresce? Však by král ze země byl nevyjel a nenechal zde vladařit mladého syna, kdyby nebyl jist, že již nikdo nové vzpoury se neodváží. Hleď, otec tebe chce představiti arciknížeti — a víš přece, že to má býti počátek tvé příští dráhy —“
„Ano,“ Prostibořský přerušil řeč své manželky, „ale může to učiniti jindy.“
„Nebude již tak pěkné příležitosti,“ dala mladá paní hbitě za odvět, „vždyť přece ještě včera sám jsi tak řekl! Což tobě je jedno, že tu po tvém odchodu budu jako sirá vdova, sama a bez ochrany proti rozmarům macechy a závisti její dcer a synů?! Odejíti s tebou na Bečov nechci a již nemohu; víš, že jsem řekla paní mateři — a ona bez toho otci dosud po straně nepřestává trpce vyčítati, že nám dvěma z přílišné prý lásky ke mně celý tento dům postoupil k užívání, kdežto ona s dětmi a služebnými má se spokojiti rovněž s domem jediným — že pro ten krátký čas, než otec ti vymůže místo tajemníka při apelaci já zatím zde, v našem domě, přebudu. Cítila dobře, že jsem si vědoma, kdybych s tebou se odstěhovala na Bečov, že dcerky i synové její hbitě by se sem nastěhovali a že by potom tak snadno bez domácích svárů neopustili toto útulné naše hnízdečko. Vím, čeho zkusím, až tebe tu nebude — pan otec mi již beztoho řekl, že budu musit podle pevné jeho vůle s matkou a jejími u společného stolu obědovati, a to víš, že jim zase budu na ten čas za ošlapka a terčem zlostných šprýmů, jako prve za svobodna. — Ale přece tu vytrvám, abych krb náš pro nás uchránila — učiním to z lásky k tobě —“ a hlas paní Barbory náhle měknul — „ano, Valentine, z té veliké lásky, pro kterou jsem od macechy a druhdy i od otce tolik zakusila. A ty bys nechtěl pro tu lásku ještě několik dní u mne zůstati, když je ti to možno?“
„Již není možno, má duše,“ Valentin konejšil mladou paní, zasmušiv tvář. — „Musím nejdéle popozejtří. Čím dříve odejdu, tím dříve zase budu u tebe.“ — A nakloniv se k ní přitisknul sličnou její hlavu k svým prsům tím vroucněji, čím nepokojněji počala se vlniti její ňádra v prudkém oddechu.
„Hleď,“ začala znova a v jejím hlase zaznívala již trpkosť netajené výčitky, „totoť jest první prosba, kterou vznáším k tobě v našem domě, pod vlastním krovem tolikerou hořkostí obou nás vykoupeným — a ty bys ji mohl oslyšeti? Což mi to opravdu neučiníš k vůli?“
„Nemohu, dušinko moje, nemohu,“ jako v duchovním zápase mluvil Valentin. „Dej si říci —“
„A proč tedy?“ vztyčila náhle hlavu paní Barbora a hlas její nezněl již měkce, ale rozhodně. „Musíš-li odejíti, musím já věděti, proč? Nemám před Bohem a před tebou žádného tajemství. Také ty nesmíš míti přede mnou. Cos prve řekl, není všechno; vidím ti to na očích. Co, kdo jest příčinou, že chceš odejíti?“ a jiskrné oko paní Barbory upjalo se na muže s veškerou silou veliké její lásky, jakoby chtěla proniknouti jeho hruď a seznati skrývané tajemství.
„Povím ti tedy, kdo jest příčinou,“ řekl Valentin rozhodnut. „Můj otec.“
„Jak?“ paní zvolala s úžasem. „Tvůj otec? Kde jest? Mluvil jsi s ním? Vždyť přece lidé říkají, že jest někde v Říši, kam uprchl za panem Pflugem z Rabštejna! Kde jsi ho viděl? Kdy? Valentine, mluv, neděs mne“ — a oči její planuly nedočkavostí a bázní.
„Jest v našem domě, Barboro,“ pevně odpověděl Prostibořský. „Touto dobou spí dole na komoře. Sám jsem mu tam ustlal, byl unaven cestou tří nocí. Ve dne z opatrnosti skrýval se v lesích. Nelekej se, nepoznán přišel, nepoznán odejde zejtra za jitřní tmy. Proč přišel, jest jeho a moje tajemství a když moje, budiž také tvoje. To k vůli otci musím již pozejtří na Bečov. Ale bys všemu cele porozuměla, od počátku musím vyložiti —“
„Ano, vyložiti,“ prudce zvolala paní, vztyčivši se, „vyložiti, proč zahráváš s ohněm, jenž zahubí tebe i mne! Poslední královský dráb ví, že buřič nejhlavnější v čase minulé vzpoury proti velebnosti královské byl Kašpar Pflug z Rabštejna, zbavený cti a jmění a na psance vyhlášený v tomto království — a tohoto buřiče nejhlavnějšího, na jehož život král pět tisíc kop vysadil, pravá ruka, nejdůvěrnější rádce, pomocník, posel, pobočník, jeho všecko že byl Burian Prostibořský, tvůj otec! A tento muž —“
„Nač to pravíš, Barboro?“ vpadl náhle Prostibořský mírným, káravým tonem. „Bylo by poprvé, co takto o mém otci a o panu Pflugovi soudíš — jindy jinak jsi mluvila. Což jsou lidé nectní za to, že hájili svobod země své? Věc jejich byla věc práva a cti. Tvůj otec je vysokým královým úředníkem, ale soudil prve o odboji stavův jinak. Také ty jsi jinak druhdy nemínila — jak mám tedy slova tvoje rovnati?“
„Však jsi jim neporozuměl!“ horlila paní Barbora. „Nedotýkám se cti oněch mužů. Dnes jako vždycky ctím je tolik v jejich porážce, potupě a ponížení jako pohrdám královým dvorem v jeho slávě a lesku. Chci jen říci, že dáváš lehkomyslně ve psí otce mého pověsť, moje štěstí, svůj život! Což nevíš, kdyby se proneslo, že Pflugův přední důvěrník tráví pod tímto krovem, že by byl jat, ty s ním a že byla by veta po všem!? Můj otec by pomoci nemohl ani nechtěl. Máť u dvora již dosti závistníků a mezi ně patří sám kancléř, jenž dobře tuší, že otec se svou učeností i zkušeností a se svými zásluhami bude jednou dědicem jeho úřadu. Jen co z rytířstva do stavu panského bude přijat! Ale jak by zajásali otcovi nepřátelé, kdyby jeho zeť zapleten byl v tajemné pikle lidí králem pronásledovaných!?“
„V žádné pikle, Barboro,“ odpověděl Prostibořský; „nevěděl jsem, že tak snadno pozbudeš rozvahy i klidu —“
„Ovšem, kde běží o tvoje bezpečí,“ přerušila ho paní.
„Jen mne vyslechni, moje duše,“ pokračoval dále. „Můj otec, když odpor stavův chýlil se ku konci, byl hejtmanem na Bečově a dal tam zazdíti klenoty Pflugovy. Pak, když všecky statky Pflugovy, a mezi nimi i Bečov, prohlášeny byly za propadlé k ruce králově, Bečov obsazen vojskem královským, poklad zachrániti bylo již pozdě. Zůstal ve svini úkrytu, o němž neví nikdo jiný než otec můj, jenž prchnul za panem Pflugem a nyní vrátil se potají, aby vyzvednul poklad Pflugovský. Budu na Bečově jako purkrabí vládcem neobmezeným. Půjde to bez nebezpečí. Kromě nás dvou nikdo nezví ničeho. Otec nemůže dlouho v této zemi tráviti; čím dříve bude s pokladem Pflugovým za hranicemi, tím lépe. Dva věrní lidé čekají naň u Bečova. Proto nemohu déle s odjezdem odkládati —“
„A ty musíš jej odložiti!“ Barbora zvolala s veškerou rozhodností své povahy. Sličná její tvář zahořela ruměncem. „Říkáváš, že jsem neohrožená — ale když jde o tebe, bojím se i stínu jakéhokoli nebezpečí — a ty vrháš se v ně střemhlav! Pak musím být neohrožena v tom, abych této lehkovážnosti zabránila. Myslíš, že vyzvedneš poklad nepozorovaně? Bláhový, sta očí budou tě na Bečově jako nového purkrabího pozorovati neustále a k tvé zkáze by postačilo, kdyby jen jedno z nich tě postřehlo! Poklad propadl i se zámkem Bečovským ruce královské — za zradu na královském jmění by ti to bylo počteno. Ne, ne, toho mi nesmíš učiniti! Hleď,“ dodala trpkým hlasem, :znala jsem tvého otce za svobodna, ještě když před vypuknutím té vzpoury ob čas k nám zacházel, a vysoce jsem si ho vážila. Tutouž úctu cítila jsem pro něho jako otec můj, jenž říkává, že pan Burian jest muž na výsosť poctivý, ale veliký nenávistník krále, člověk, jenž hlavou zeď chtívá proraziti, a že je škoda nenabytná, že v tom odboji připletl se mezi buřiče nejhlavnější. Víš, co jsem naprosila se otce, by vlivem svým se zasadil, aby jméno jeho zmizelo se seznamu propsaných buřičů. A není tebe tajno, co to stálo otce mého práce a závaznosti těm oněm přátelům, než se mu to podařilo! Věříš mi snad také, že vyplním, co jsem ti slíbila, a že časem budu prositi otce svého, aby panu Burianovi vymohl i beztrestný návrat do vlasti. Ale musíme počkati několik let, až na vzpouru se zapomene, a do té doby musí otec tvůj tráviti mimo vlasť — však Bůh jej neopustí. Poklad Pflugův nechť se pokusí vyzdvihnouti jiný věrný Pflugův člověk, ale bez tvého i otcova přispění — vaše hlavy jsou příliš vzácny, abych dopustila, by pro trochu zlata a drahých kamenů přišly v sázku. Tvůj otec tě miluje, nebude chtíti tvoji záhubu — půjdu k němu, vše mu rozložím, zapřisáhnu ho, aby ráno odešel za hranice království, a ty zde v Praze zůstaneš do návratu arciknížecího. On to učiní — je to otec —“
Barbora po posledních slovech chtěla odejíti.
„Sečkej!“ zastavil ji při prvním kroku Valentin. „On toho neučiní, protože je to můj otec. Dal své slovo panu Pflugovi, že se pokusí o poklad, a neporuší je za živý svět — Já pak dal již své slovo otci, že mu pomohu —“
„— a oba musíte vzíti je zpět, nechcete-li býti zničeni nejen sami, ale zničiti mne i pověsť mého otce!“ zvolala paní Barbora prudce se vymykajíc z pravice mužovy, která pevně ovíjela útlou její šíji v bělostném okruží upjatou. „Pusť mne, Valentine, pusť, půjdu k otci tvému —“
„Nemohu, má duše, usedni, prosím, a slyš mne ještě,“ děl Valentin a hlas jeho se chvěl. Pohledl na paní Barboru takým okem, že ani v této chvíli nemohla odolati a nevyslyšeti. „Povím tobě, o čem již dávno jsem ti měl promluviti. Otec můj jest člověk nešťastný,“ promluvil Valentin, když paní Barbora zvolna usednula. „Matka naše, kterou nade vše miloval, zemřela, když mně darovala život. Po její smrti už se neoženil. Dal slovo mateři naší, že jí bude do smrti věren. A dostál mu i nad jejím hrobem, ač byl ještě muž plný síly a života. Všecku lásku svou přenesl na staršího bratra mého Sezimu. Snad proto miloval jej více nežli mne, že Sezima měl matčin hlas, matčiny oči i všecku její podobu v tazích věrněji zachovánu, než já. Otec chtěl, aby Sezima byl nejen udatný, ale i učený. Poslal jej tedy do Prahy na učení a posýlal za ním peněz, co jen synku se zráčilo. Ale hojné peníze a zlo společnosti Sezimu zkazily. Klesal hloub a hloub. Třikrát otec ho vytrhl, zaplativ převeliké jeho dluhy, ale pohrozil, že odřekne se ho, neupustí-li od hříšných prostopášností. A — dostál slovu. Ale syn, místo aby vyřknul jediné slovo prosby, odešel od prahu otcovského a už nikdy se nevrátil. ‚Jest pro mne mrtev,‘ říkal otec, a vím, jak jeho tvář se chmuřívala a jak jeho hlas při tom se třásl, ‚budeš-li i ty takový, stejně tobě učiním.‘ Oh, duše má, kdybys věděla, jak jsem si vždy umiňoval, že vyplním i stín každého otcova přání, abych nepřimnožil hlubokých vrásek želu na jeho ustaraném čele! Pak mne poslal do Prahy na universí a aby peníze mne nezkazily, posýlal mi tolik, že to ani nestačilo k výživě. ‚Ostatek si vydělej, chceš-li. Nedostatek zlá bylina, ale přebytek, jedovatá,‘ řekl krátce, a já chtěl a vydělával. Tak jsem se stal hofmistrem tvých mladších bratří a dostal jsem se do vaší rodiny. Víš, že otec můj proti tomu ničeho nenamítal, ba že k nám docházel, když ob čas přijel do Prahy, neboť byli s otcem tvým přátely hned od mladosti. Ale tu přišla ta nešťastná bouře stavův, která naše otce rozvedla. Můj stanul proti králi jako důvěrník nejvyššího velitele stavovské hotovosti, pana Pfluga, kdežto tvůj zůstal věrně při králi jakožto jeho úředník. To všechno ovšem víš — ale tajno tebe zůstalo, že otec některý čas po snesení stavův, kterak budou svobod svých proti králi třeba mečem hájiti, poslal ke mně člověka služebného se vzkazem: ‚Odlož péro a knihu, zanech synků královského úředníka, vezmi svůj meč a přijď k otci bojovat po jeho boku.‘ Ach, té trapné chvíle, toho zápasu mučivého! Nevěděl otec můj, že v domě pana Volfa našel jsem tebe, duši nejšlechetnější, srdce srdce mého — netušil tehdy ovšem ani pan Volf o naší velké lásce. A paní máti tvoje na tebe právě tou dobou tak úsilně naléhala, abysi vzala sobě některého z oněch hejsků protivných, kteří prohlašovali, že nechtějí než tvou ruku! Nedivím se, neboť kynula jí naděje, že i podíl, jímž by otec tebe, nevlastní její dceř, obvěnil, zůstane vlastním dětem jejím. Byl jsem na rozcestí: buď neposlechnouti otce svého, vrhnouti se s tebou k nohám páně Volfovým, vše mu vyznati a prositi, aby nám požehnal — anebo odejíti z domu vašeho do řady vzbouřenců a tebe zanechati moci nevlastni matky, což jistě bylo by znamenalo, že bys byla donucena k sňatku s mužem nenáviděným. Co mne stálo žalu, co tebe horkých slz, než otec tvůj k snětí našemu přivolil a za tou podmínkou, abych do odboje se nemíchal — znal krále dobře a věděl, vyhraje-li tento lstivý, příkrý a bezohledný muž při svou se stavy, že vezme nad nimi pomstu strašlivou. A otcův člověk přišel podruhé. ‚Přijď,‘ zněl krátký vzkaz, ‚co nevidět vytrhnu s panem Pflugem.‘ — ‚Rci, že nemohu,‘ dal jsem za odvět, ‚a že pan otec to uzná, až všechno mu vyložím. Přijdu zítra o hodině třinácté k němu.‘ A nazejtří spěchám na Staré Město do ulice Celetné v dům pana Bohuše Kostky z Postupic, kdež otec můj ložumentem trávíval, kdykoli v Praze meškal. A řekli mi, že otec můj včera s podvečerem z Prahy vytrhnul. Patrně nechtěl již mluviti se synem nezdárným. Bolesť sevřela mi prsa — a byla tak veliká, jak vroucí a hluboká byla moje láska a úcta k otci! Ty nevíš, že v nebeské jasno prvních dnů našeho manželství padal stín vzpomínky na mého otce, ty jsi netušila, že mnohou noc, kdy ty dřímala jsi blahými sny, já bděl, nemoha usnouti, protože myslil jsem na něho. Viděl jsem před sebou tu ustaranou jeho hlavu, to vrásčité, ctihodné čelo, ten zrak zakalený vnitřním hořem, a vzpomínal jsem na to hrozné slovo, jež říkal o bratru mém: ‚Jest pro mne mrtev.‘ Řekl je i o mně? Tato otázka kalila mi okamžiky nejčistší rozkoše naší lásky — nechtěl jsem tobě se svěřiti, poněvadž bylo mi líto i na tvé čelo vrhnouti stín —“
„Nuž a řekl to slovo, jimž by se tebe byl odřeknul?“ zeptala se paní Barbora, jež byla poslouchala s nepohnutým pohledem na vážnou mužovu tvář.
„Neřekl a bohdá neřekne,“ odpověděl Valentin, „ale ty, Barboro, ty chceš, aby je řekl. Však slyš: Dnes po obědích, sotva že jsi odešla navštívit paní Gerštorfovou, vejde do mé kancelářky starý muž v ošumělé strůji lidí poselných. Vzkřiknul jsem — poznal jsem ho ihned. ‚Přišel jsem se přesvědčit,‘ řekl úsečně a krátce podle svého obyčeje, ale nemohl přece zabrániti, aby při prvním slově hlas se mu nezachvěl, ‚zdali mám ještě aspoň jednoho syna a zdali zeť královského hejtmana nezapomněl, že je synem Prostibořského. Přišel jsem se žádostí první a poslední —‘ a jeho hluboké, kalné oko upjalo se na mne takým pohledem, že jsem se vrhnul na prsa otcova. ‚Žádej, cokoli chceš,‘ vzlykal jsem, ‚dokážu ti, že jsem a budu hodným synem tvým, krví tvou. Nikdo mi nebude v tom brániti — má šlechetná žena nejméně —‘, cítili jsem nevyslovenou, ale tím trpčí výčitku jeho slov, že k vůli ženě zapomněl jsem druhdy svých synovských povinností. Vypověděl jsem mu vše, proč jsem poslechnouti nemohl, když mne k sobě do boje proti králi volal, o tvé povaze, o tvé úctě k němu, o tvé snaze vymoci na otci, aby přičinil se, by jméno Prostibořský nebylo v seznamu buřičů, i o pevném předsevzetí, jak bude lze, nejdříve návrat do vlasti mu zjednati. Usmál se jaksi trpce a mlčky potřásl šedivou svojí hlavou. ‚Po skutku poznám, jsou-li pravdou všecka slova tvá,‘ řekl za chvíli. ‚Chci jen tento skutek jediný a pak již sotva kdy přijdu uvést v pokušení pověsť tvou —‘ a vyprávěl krátce, že dal slovo panu Pflugovi, s nímž v Magdeburce společně u vyhnanství tráví, že vyzdvihne poklad jeho v zámku Bečovském. S dvěma lidmi vydal se do Čech a skrýval se v okolí Bečovském, zkoumaje, kterak provésti přetěžkou úlohu. Jak se zaradoval, když mezi lidem přezvěděl, že já, syn jeho, za purkrabí Bečovského jsem ustanoven. Čekal, čekal a když jsem nepřicházel, odvážil se cesty do Prahy. Nedbal, kdyby byl poznán, že by mohl pykati svobodou i hrdlem. Dal mi na vůli, chci-li odvážiti se i já k vůli němu. Barboro, jaký bych to byl syn, abych byl řekl ‚nikoli‘?! To podniknutí není těžké — budu přece v Bečově pánem neobmezeným! A ty, má duše, chtěla bys jíti k loži mého roditele, nešťastného muže, štvaného osudem, otce, jenž jednoho syna se musil odřeknouti a druhého má na dlouhá léta, ne-li navždy, pozbyti, ty bys jej chtěla vzbuditi a říci mu: ‚Pane, opustiž tento dům, tvůj syn ti nepomůže, poněvadž já mu zabráním. On poslechne mne a nikoli tebe!‘ — ty že bysi to chtěla a mohla učiniti? Ano, on by odešel a nehlesnul by — ale také druhý syn jeho navždy by byl mrtev pro něho. A ty bys chtěla, aby jeho postava, jak jsem ji naposled viděl zbědovánu útrapami vyhnanství, pronásledovala mne po celý život? Aby vzpomínka na první a poslední nevyplněnou žádosť mého otce kalila mi všecky klidné okamžiky, kdy po práci mám bez starosti odpočinout ve tvé náruči?“
Paní Barbora mlčela a chýlila spanilou svou hlavu v malé hebké dlani.
„A ty jsi se nezeptal otce, proč právě on z četných přátel Pflugových uvázal se v takové podniknutí nebezpečné?“ pozvedla konečně svůj zrak. „Ví přece, že poklad Pflugův náleží nyní králi, poněvadž nachází se na statku, jenž v pokutě králi byl připadl, a na zboží královském že se prohřeší, kdo by jej chtěl pro pana Pfluga vyzvednouti. A což poklad musí býti vyzdvižen již nyní, kdy zabavené statky Pflugovy jsou tak hustě ještě osazeny lidem královským?“
„Neptal jsem se,“ děl mladý Prostibořský, a modré jeho oko zajiskřilo. Pozoroval dobře, že v nitru jejím počal zápas, který slibuje pro něho výsledek žádaný. Slova její nezněla již tím rozhodným a odmítavým tonem jako prve. „Každá moje otázka byla by znamenala rozpaky — a já otci jako věrný syn již napřed slíbil, že učiním všecko, zač mne požádá. Oh, má duše,“ dodal měkce, „jen rozvažuj klidně, měj důvěru v otcovu i mou obezřelosť — nic nemůže se státi — — a hle, zapomněl jsem, že otec i jakousi odměnu za moji pomoc mi slíbil. Před vypuknutím vzpoury postoupil mu pan Pflug za sumu, kterou otec panu Kašparovi v rychlé potřebě na hotovosti půjčil, dvě svoje tvrze se zbožím k nim náležejícím a dal mu na ně postupné zápisy. Bouře vypukla a nebylo již času ani příležitosti, zápisy do desk zemských pořadem právním dát vepsati — a když se skončila, tvrze ony propadly králi jakožto majetek Pflugův. Zápisy má otec u sebe. Pro něho ani pro pana Pfluga nemají ceny. Otec tvůj vlivem svým snadno může prosaditi, aby zboží ono mně, jakožto synu Buriana Prostibořskěho, bylo postoupeno; je to nepatrná částka velikého zboží Pflugovského, jež králi připadlo; snad nebude se zpěčovat ji postoupiti, když jeden z jeho nejvěrnějších úředníků předloží na ni zápisy sdělané před časem vzpoury. Otec řekl, až poklad Pflugův bude v bezpečí, že mi tyto zápisy dá…“
„Ach, což zápisy, když tvůj život jest v nebezpečí! Nechci být bohata, ale šťastna…“ mávnula rukou paní, avšak pohlednuvši do tváře milovaného muže, kdež chvěla se prosba stejně veliká, jak vroucí byla láska, kterou v těchto mužných, ušlechtilých tazích vždy čítala, dodala hlasem, jenž svědčil, že zápas její jest dobojován:
„Nuže, budiž — k vůli tobě samému nebudu brániti. Ale půjdu na Bečov s tebou, abych bděla nad vaším podniknutím. Žena vždy jest opatrnější než muž, zvláště kde jde o věc tak velikou. Oznámím otci i mateři, že jsem změnila své rozhodnutí — nechť uvelebí se sem bratří a sestry jako vrabci do hnízda vlaštovčího! Když bude nejhůře, budiž jim obětováno, pro klid tvé duše a pokoj tvého otce. Vezmeš mne tedy s sebou?“ — a tuto otázku pronesla tak něžně a pohledla při tom na svého muže s takovou oddaností, že Valentin Prostibořský vášnivě hlavu její k prsům svým přitisknul.
„Má duše,“ jásal, pokrývaje žhoucími polibky její čílko i tvář, „vidím, jak mne miluješ! Budu hoden tvé lásky. Otec ráno z Prahy odejde, podaří se mu bezpečně vyjíti zevnější branou Strahovskou. Na Bečově představím mu tebe jako ženušku svou, poklad, jímž Bůh syna obdařil za náhradu, že na otce tolikerou útrapu dopustil. Oh, vím, jak otec bude šťasten ze štěstí mého, on je tak šlechetný… A potom, až bude všecko šťastně vykonáno, ony zápisy…“
Ale Prostibořský nedomluvil, ohlednuv se k otevřeným dveřím vedlejší „veliké“ světnice, odkudž hluk nejistých kroků a mrzutý mužský hlas náhle se ozýval. „Otec! Pan Volf,“ pošeptal ženě pokročiv ku dveřím, kdež stanul nevysoký muž s lysou hlavou, zapjatý v dlouhém, kunou lemovaném zimním kožichu. Nebylo mu dobře do tváří viděti; byloť se v útulnou komnatku sneslo husté šero časného podzimního večera, aniž si toho mladí manželé povšimnuli.