Z besed venkovských

Údaje o textu
Titulek:	Z besed venkovských
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy. Díl I., svazek I. Velké Meziříčí : J. F. Šašek, 1891. s. 279–295. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Obzor 1885
Licence:	PD old 70

Kdož naše oblékáš roucho kněžské,
trpělivosti neztrácej!

Kamenička jest ves jako každá jiná větší osada v hrbolovatém našem kraji; nic nápadného, nic neobyčejného oku se nejeví. Kostel stojí na vršíčku, a hřbitov jej objímá; fara leží pod vrchem, a květnatý sad ji obklopuje; štěpné stromy zahalují na polo budovu školní ve svěží zeleň, a pokřivené větrem nachýlené trnky a jabloně zastiňují nízké krovy selských statkův i nizoučkých chaloupek doškem pokrytých. I na návsi stromy se zelenají; těsně podle rybníčka kalné vody, kteráž nikdy ustáliti ani se nemůže, neboť všeho druhu dobytek ji povždy ze dna kalívá, vyrostlo za pradávných dob dvé lip, jež nyní ochraňují vysoký dřevěný kříž s klekátkem před nepohodou.

Ostatně — jak se samo sebou rozumí — bývá po celé návsi, na cestě i na chodníčkách k jednotlivým statkům v čas plíšťů bláta až po kolena, ač v Kameničkách, nač již samo jméno osady poukazuje, zrovna nouze o kámen by nebyla. — Je ho všude jako naseto, po holých návrších i stráních, neméně však i na rolích; mohla by se ním náves i cesty přesnadno vysušiti, bláto na vždy ze vsi vypuditi, kdyby jen těm kamínkům v Kameničce Pánbíček byl také nožky přisoudil, aby na tu náves samy doběhly. Či doběhlo jich snad přece několik až k nové hospodě? Tam se jich kdysi trocha vyskytnula, a nyní kol hospody o kalužích ani památky i když se po celé návsi močál rozšiřuje.

Snad proto taková „souš“ sousedy zvědavé nyní tak mocně k sobě lákává a nějak je přinucuje, aby se o „zavlaženou“ v hostinci samém poohlédli, než se obvyklým močálem zase domů budou brouskati?

Což kdyby si každý takovou „souš“ kolem vlastního stavení i pozemku založil, jestli pak by ještě tak často k té hostinské poušti či souši putovali?

Když u souseda hoří, odstav své a — mlč. S mlčením prý člověk nejdál světem dojde a nejvíce vyzíská. — Co je komu po tom, jak v Kameničkách náves vypadá? Tak bývala, tak je a tak i na dále může zůstati, budou-li oni, osadníci Kameničtí, tak chtíti. Snad by jim ještě cizí lidé do vlastní kaše foukati se osmělili?

Nebylo dosti na tom, že nový pan farář vyzývati je počínal, aby stráně podle potoku a vršek u kostela posázeli stromovím? Břízy, ba i třešně prý by se tam ujaly na těch holech skalnatých, kde sotva kozy čeho urvou. Je to zrovna k smíchu! Ale však oni mu to šikovně pověděli. A pan farář? Že prý je přesvědčí; a nyní vysazuje o překot kde které kamenčí, k jeho pozemkům náležející, stromky i křovím, a takové sazenice na trávnici ve školce si pěstuje. „No, jestli to nezaschne, tak se to ujme!“ směje se starý výměnkář ve stínu hřbitovní zdi, kamž se nedělního odpůldne v létě po obchůzce rolí k odpočinku s nejedným sousedem uchýlil.

I babičky tu usedly a některá hospodyně; děti pak slunce neslunce, stín nestín obíhají kolkolem celičkou zeď ve skotačivém cvalu, ač místy dosti příkře pahrbek pod ní uhýbá.

„Tak tedy myslí ten váš nový pan farář,“ ptá se člověk přespolní, který se u vesničanů shromážděných byl zastavil, „že by se tu kol Kameničky dobře stromům dařilo?“

„Inu on nám to pořád v uši cpe a v oči píchá; neustále poukazuje na ty štěpy ve své a učitelově zahradě, ba i na ty naše trnky ve trávnicích, ponejvíce pak na ty staré lípy na návsi; ale co platno, vždyť je to ve vsi, tam ten severáček, který nám tu v létě v zimě prozpěvuje, nemá mezi střechami tak živý spád jako na rolích a teprve na stráních pod šírým nebem. Všechno požaduje svého: „Ryba pod krovem nebude a vlašťovka v potoce.“

„A byli jsme tu povždy ve zdraví a bázni boží, a bydlo nás po takových věcech nepíchalo: co bychom se nyní novot chytali?“ dokládal druhý výměnkář.

„Ba že,“ přisvědčila stará žena shrbená, „a žili jsme tu u větší svornosti snad než nyní, a ve svatém pokoji. Ale já nic nepravím — Bože chraň — já praničeho nepravím než: Běda tomu, kdo pohoršení vyvolává.“

„Ale, ale,“ podivoval se pocestný, „snad by dokonce sám pan farář nějaké pohor —“

„Človíčku,“ zamezila mu řeč stařenka, „do podmáslí mouchy padají a v uši slova,“ a významně mrkla po některých dětech, které se uhnány usadily na drn nedaleko besedujících. „Děťátka,“ dodala zvýšeným hlasem, „já řku, že se mi právě nyní zamihl tamhle v žitě zajíček — běžel okolo Kostečkova dílu k Rozmarinovu. — Ale dejte pozor, ať žádné v tom kamenčí nespadne!“ volala ještě za dítkami, přímo ku Kostečkovu dílu se hrnoucími.

„Tak, tak,“ přichvalovala si nyní, „dříve šidlo z měchu než mouky nasypeme.“

„Hleďme,“ ujal se opět řeči pocestný, „tak dobrým, mírným, ba skroušeným zdál se býti ten nynější pan farář, když ještě kaplanoval v Oujezdě, že jsem nejednou myslíval, s ním že půl nebe spadne do kolatury, a zatím — vida, jak je to lidské usoudění ošidné — sám rozsévá pohoršení. Snad nějaká hospodyně —?“

„I to to,“ ozvala se mladší žena domkařka, „v těchto věcech by mu každý ukřivdil; má sestru u sebe.“

„Však je na jiném dosti,“ ujala se opět slova stařenka. „A marně to tajit, vždyť se to už stále otlouká mezi jazykem a zuby.“

„Ba, ba,“ přisvědčoval vážně stařeček, „už si jej lidé podávají, už má prohráno.“

„Na tohle si musím přisednouť,“ ozval se pocestný a trochu nepohodlně usedl na mez mezi hranoly.

„Tož mu již jako odzvánějí?“

„Tak na polo, na polo,“ zase pravila stařenka.

„Ale což na polo,“ pronášel jiný hlas, „málem už na celo. Když vám povídám, že už my Kameničtí odnášíme raději na modlení až do Lhoty, než bychom šli k němu, tak je toho dosť, či ne?“

„Juž jen řekněte, co bohaprázdného vyvedl ten velebníček, že je v takové nelásce a dokonce se už převaluje v ústech lidských?“

„Jé toho mnoho, je, pomalu se to už Pána Boha dovolává, zvláště to, čím těm chalupníkům ukřivdil,“ stará chalupnice se pronesla.

„Však on není Pán Bůh náhlý, ale je pamětlivý,“ vzdechla zase a cípem okolkovaného šátku, jenž jí hlavu zahaloval, oči si přetřela.

„Tak už jednou spusťte, co se přihodilo,“ vyzvídal pocestný.

„No, abych vám to zkrátka řekla: odstrkuje nás chudáky chalupníky od podílu Páně, jako bychom byli hříšníci nejhorší —“

Žena zase cípem oči přetírala a hlasitě zavzlykla.

„Hm, hm, a jakým pak to způsobem?“

„Co světlo „věčné“ v chrámu Páně znamená, vykládati vám nemusím, a na nejhorším by už s osadou dopadalo, která by o dostatek „čistého svítění“ na ně se nepostarala —“

„Vždyť je to oběť povinná z úrodné pastvy, které Pán Bůh našemu chodícímu statku dopřává,“ vplítal v řeč stařenčinu výměnkář.

„Bodejť, jak pak by ne!“ přisvědčoval pocestný.

„No, vidíte,“ stěžovala si stařenka, „to každý uznává, jen pastýř Páně — jakožto náš pan farář — ne —“

„Není možná —“ podivoval se přespolní.

„Ba je — je. My jsme arci poloviční žebráci — vždyť to nezapírám —, nemáme mimo té staré chajdy, drobečka rolí a té jedné kravičky ničehož; ale proto bychom měli na Pána Boha zapomínati, že jiným více uštědřil na statku? Však On ví, co činiti má; tu uzme, tam přidá — a před Ním jsme vždycky na rovni, i kdyby jeden po kolena v mouce stál a druhý chlebíčka ani celý týden neuzřel.“

„Jak jinak, jak jinak.“

„Ale vidíte. Přijdu já z jara, když první travěnka pučela, s prvním čistým svítěním na faru a prosím velebného pána, aby to máslo přijal na světlo věčné, a co on mi na to? „Nejste vy ta chalupnice z dolního konce, Špačkova tuším — co o kravičku přišla po vánocích?“ Jsem, poníženě prosím, a Pán Bůh rač zaplatit za dobrodiní, jež mně tím časem panna sestra poskytovala; posýlala nám potud po kapce mléka, až jsme se jiné kravičky — arciť, v poníženosti prosím, na dluh — dopídili.“

„Špačková,“ praví pan farář, „tohle vaše máslo nepřijmu; já se za vás pomodlím, a Rozárka z našeho na věčné světlo přidá; vy tímto máslem domácím omasťte stravu, jste pořád o jalovém, a to člověku právě tak nesvědčí, jako když mnoho maštěná jídla pojídá. Pozdravujte doma a běžte s Pánem Bohem!“ — Slyšíte, človíčku, tohle mně řekl pan farář, a věříte mi, že se o mne až mdloba pokoušela? Krve byste se mi byl nedořezal, slzy mi hrnuly potůčkem z očí, a sotva že jsem ze sebe vypravila: „Tak tedy ráčíte mé máslo odmítati?“

„Nejen vaše, milá ženo, nejen vaše; nemohu na déle dopustiti, abyste vy chalupníci — zde veskrze bídáci — více másla na věčné světlo obětovali než boháči ze statků. Pojďte se mnou, popatřte tu do kostelní zásobárny, co tu mám ještě másla loňského, co pak s ním? Tu má plesnivěti, a vy chudáci nemáte si dopřáti potřebného omastku? Toho Pán Bůh nepožaduje, nechť se starají více bohaté hospodyně ze statků o čisté svítění, a vy si přilepšujte.“

„Nehrozíte se človíčku? — Jak jsem se domů dopletla, ani nevím; — celou cestu jsem plakala, že my nebohé chalupnice máme býti odstrkovány od podílu Páně skrze bohaté selky, a když jsem to řekla druhým, plakaly jsme všechny.“

„Však jste nemusily pro nás,“ prohodila mladá selka; „nás pan farář stejnou měrou podělil. — Nevíte, jak jsem se o vánocích v té těžké nemoci přes moc vybrala, abych s celou důvěrou v kostelíčku u oltáře svaté Anny za uzdravení se pomodlila? Táhnu se tamhle za chalupami jako mračno, černá kola se mi dělají před očima, kolena se třesou jak osika, dech jakoby ze studně vážil, plížím se jako neštěstí, když mne dohoní pan farář.“

„Osobo,“ praví ohledna se na mne, „vy jste tuze chorá, kam pak se ubíráte?“

„A kamž jinam, velebný pane, než pro potěchu k sv. Anně do kostelíčka.“

„I to nemůže býť,“ velebníček na mne, „hned se mi obrátíte a půjdete ulehnout. Chorý člověk patří do lože a nikam jinam. V kostele se zaň zdraví mohou pomodliti, on nechť vzývá Pána Boha doma a nebude oslyšán.“

„Jářku, velebný pane —“ „Nic, nic,“ on na to zkrátka. „Chřástko,“ volal na ponocného, „zaveďte ji domů, ať jí tam uvaří bezového květu na zahřátí, je zimou zkřehlá na dobro; až se ze služeb božích vrátím, podívám se k ní a nařídím, čeho třeba.“ — Tož tak já jsem s ním pochodila. —“

„No konečně,“ započala starší selka, „v takovém případu nevím, jestli lépe nebylo, že vás odtud vrátil, nevím, zda byste se byla vyplížila až do toho vrchu příkrého; mohla jste to lehce zaplatiti smrtí. Okolo kostela fučívá v zimě stále ten nevázaný. A co je pravda — pan farář tenkráte zavedl za „jistou nemocnou osobu“ u oltáře svaté Anny krásné modlení, až jsme se všichni rozplakali; a lépe že jsme zaslzeli tenkráte my, než aby bylo po vás naříkalo čtvero sirotkův. — Ale to nebyl způsob sluhy Páně, jak se zachoval, když se nás lehce ruka Páně dotknula, tenkráte když jsme novou kůlničku stavěli. Již se jinak nepodobalo, než že ruka boží na nás úplně spočine, a pan farář se tenkráte tak zapomenul, že ani Pánem Bohem posloužiti nechtěl a neposloužil. Jak pak kdyby se byl Jakub s námi rozloučil bez zaopatření, bez posledního pomazání, kdo by byl vinu takovou nesl, kdo by ji byl před Pánem Bohem zodpovídal? My zajisté ne, my pana faráře pro pět ran Krista Pána žádali, a on nic — jak jinak než že on hřích takový na svou duši byl by uvalil?“

„Jak pak se to tenkráte vlastně přihodilo?“ ozvali se někteří.

„Stavěli jsme tu menší kůlničku, a náš Jakub — vždyť víte, jak je dovedný — nikterak nechtěl, abychom tesaře zavolali; to prý on si spraví sám. Trámy si přitesal až radost, ba i celé příbedří měl sbito, a podvečer jsme se měli dříve vrátit s pole, abychom je na podklady vyzdvihli, Jakub že si zatím srazí desky na stříšku. Já na poli jaksi žádného stání neměla, pořád mne cosi k domovu pohánělo, až se se mnou hospodář notně vyvadil; ale nic naplat, táhlo mne to domů jako čtyřmi koni; pojednou jsem motyku odhodila a tam ta k dědině. Přiběhnu na dvůr, ani chřístečka k spatření, a přece se mi před vraty zdálo, že mne Jakub ze dvora volal. Skočím ke kůlničce, a toť — v tu stranu ke stodole — shroutěné příbedří na zemi spatřím a pod ním Jakuba v látovisku krve; bledého, ztichlého, zabitého. — Juž jsem věděla, proč mne to s polí hnalo, proč jsem jej volati zaslechla; byloť to božím vnuknutím, neboť ústa jeho mdlobou již déle musila býti sevřena. Zaběduju hlasem, odhazuju příbedří, jež ten náš silák sám si byl — a jak nešťastně — na podval vyšinul, hlavu potlučenou nadzdvihuji, na tělo sáhám, a jakmile znamenám, že ještě není ztuhlé, letím jako šíp do fary a prosím pana faráře, aby mu udělil poslední pomazání. Velebný pán chápe se klíčův od chrámu Páně, a já zase letem na zpáteční cestu. Uchopím ve světnici ručník, džbán s vodou a plachtu, abych bezduché tělo omyla, zkrvácené šaty plachtou pokryla, než pan farář s posilou boží dojde, neboť na odnešení Jakuba do světnice ani pomyšlení nebylo, než naši s rolí přijdou. Kde koho na rychlo sháněti, když je vše v práci a žáden při domě ve vsi nezůstal kromě starých lidí neduživých a drobotiny dětské? Hrnu se zase ke kůlničce a oulekem se mi všechny žíly zastavily. Koho myslíte, že jsem spatřila klečeti podle Jakuba? — Našeho pana faráře. — Ale ne v rouchu kostelním přioděného; to to, v obyčejném oděvu. Kde by byl také doběhl za tu krátkou dobu až na vrch do kostela a zase nazpět? On ani nohou o cestu ke kostelu nezavadil, musil farskou zahradou ze zadní branky vystoupiti a rolím se dáti přímo k našim, že mne takto předhonil.

„Rychle, rychle,“ volá na mne, „sem vodu a plátno —“ a škrk — přetrhne vám náramnou silou zánovní ještě plachtu, a kus po kuse škube z ní ve chvatu a přitiskuje k Jakubově hlavě.

„Ach, velebný pane!“ zaběduji, „já myslila, že jste se ráčil odebraŤ do kostela —“

„Ženo, nyní mlčte a leťte na role pro koně a pro domácí.“

V tom vrazil hospodář s potahem a pacholkem do vrat.

„Vašku,“ volá velebníček, „sedni na náručního a skokem do Březnice, možná že tam ještě dostihneš lékaře; dnes tam na rychtě očkoval. Kdyby tam už nebyl, náručního se spusť, vyšvihni se na koně cizího — nechť je čí je — a úprkem za lékařem — koně nechraň — jde o lidský život!“ Na to juž jen podkovy zazvonily za Vaškem. A co vám mám dále povídať? Jakuba jsme přenesli na lože, lékař dojel, vzkřísil jej, ránu na hlavě zašil, pohmožděné oudy napravil, a chvála Bohu! za krátký čas Jakuba nám na nohy postavil. Ale za to pokaždé když do města se ubírám po práci, ode všeho, co dům nese, mu přinášívám, aby také zvěděl, že Zárubovi nejsou nevděční a že si toho umějí vážiť, že jediného synka jim zachránil.“

„No, a jakž? Když jste syna vzkřísili, zaopatřil jej pan farář?“

„Ale kde! Pravil, abychom nyní Pána Boha nehněvali, že Jakubovi už do smrti není, že bohda brzo zcela vykřeje; potom aby raději on, jak se na mladé lidi sluší, Pána Boha v kostele ku sv. zpovědi navštívil a tak mu poděkoval za uzdravení. — No, co tedy soudíte o tom našem velebném pánu?“

„Já bych jenom myslil, že je nějaký podivínský, ale že by dobrý nebo rozvážný nebyl, to bych podle svého sprostého rozumu neznamenal. Vidíte, nyní, když se sluníčko trochu okolo hor otočilo a tak palčivě nás tu kolem té zdi opéká, maně jsem na vašeho pana faráře vzpomněl, jestli přece pravdu nemá, že vás k vysazování těch stromů vybízí. Ono se to v chládku pod stromečkem v létě pěkně sedá a ještě pěkněji povídá. — Než co naplat, nohy vzhůru, na vás žádný vozík nečeká, hajdy v před! Pěkně vám děkuju za besedu; mějte se tady s Pánem Bohem!“

V té chvíli pan farář ve školce na trávníku pilně rovnal a přivazoval mladé stromečky lípovým lýkem k tyčkám a tiše i spokojeně zahleděn na sazeničky se usmíval.

Dejž Pán Bůh zdaru! —