Z Čech až na konec světa/Kapitola XIII.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola XII.	Kapitola XIII.	Kapitola XIV.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

PŘÍŠTÍHO DNE, BYLO v neděli odpoledně po nešporách, sesedla se opět vladycká rodina na tvrzi mezihorské kolem bělovlasého děda. Venku se slunce nachylovalo k obzoru; mrzlo, bylo ticho, ani větříček se nehnul, ani hlásek se neozval. Starý Šašek Mezihorský, pohladiv si bílé kníry a přelétnuv zrakem své milé posluchačstvo, panice i Lidku, jejichž zraky dychtivě utkvěly na jeho rtech, usmál se a začal:

»Tedy abych dopověděl; mířili jsme k Sv. Jakubu do Kompostelly, slavného poutnického místa, kam chodívají poutníci ze všeho téměř světa křesťanského. Však se dobře pamatuji, bylo zrovna v úterý ve svátek Nanebevzetí Panny Marie, kdy jsme k tomuto městu dojížděli. Na půl míle kolem něho bylo osm velikých klášterů, jejichž vysoké věže již zdaleka bylo viděti. Město samo mělo parkán a hradební zeď se čtyřhrannými baštami. To všecko bylo břečťanem porostlo jako ve městě Braze, ale co tu zvláštního bylo, že ze zdí rostlo také mezi břečťanem nesmírné množství žlutých fialek, které všechno povětří naplňovaly líbeznou vůní, zvláště když větřík zavál.

V městě šli jsme především podívat se do chrámu svatého Jakuba, kterýž tu dle obecné víry odpočívá. Kostel byl velmi veliký, se čtyřmi kulatými věžemi a s dvěma čtyřhrannými, vnitř však hrubě temný. Mnoho památných věcí nám tam ukázali, a to ještě si vzpomínám, že nás do kostela teprve pustili, když jsme zuli střevíce a škorně své.

V městě Kompostelle dlouho jsme se nezdrželi. Odtud zrovna jsme namířili –«

»Na konec světa,« vpadli panicové.

»Ano. Brali jsme se na západ krajinou lesnatou, až jevše dobře půl dne, dostali jsme se na mořské pobřeží. Bylo skalnaté, divoké a mořské vlny, strašně hučíce a pěníce se, bily do těch skal a vysoko stříkaly. Daleko široko ozýval se jejich hlas jakoby bouře nějaké. Na jednu z těch skal z moře trčících jsme se dlouho dívali. Podobalať se korábu a bylo na něm znát i kormidlo a zlomený stožár; menší skály na ní vypadaly jako plavci. Pověst o ní v okolí vypravovala, že ta skála není obyčejná skála, ale že to loď, jež se vším všudy zkameněla. Nyní stála nehnutě a všecko na ní: kormidlo, plavci, a jen mořské vlny šlehaly do jejích boků, hučíce jako hrom, ustavičně, bez umdlení.

Kolikráte jsem se ještě po zkamenělém korábu ohlédl, až jiné skály a balvany mně ho pak zaclonily. Tak jsme pořád před se jeli po kraji moře krajinou divokou, velmi skalnatou. Bylo smutno v té pustině a tím smutněji, že se nebe všecko zaklopilo a že černé mraky hnaly se nízko přes skály a přes moře.

Pojednou zahlédli jsme na kopci výstavný kostel, jehož zdi se do daleka bělaly. Pod tímto kostelem na samém pobřeží mořském byla ves a ta slula jako ten kostel na vrchu Stella obscura. To byl ten nejzazší konec světa. Ani sobě neodpočinuvše, vyšli jsme k moři, a tu stanuvše na vysoké skále do moře trčící, hleděli jsme před se na nekonečnou, široširou pláň vodní. Jak jsem řekl, mračna se hnala nám nad hlavami dále k západu přes moře, jež se prudce dmulo. Kdybychom byli dosud nevím jak veselí, v tu chvíli byl by nás každého přešel všechen smích a všechna veselost. Všichni jsme se tak zahleděli a zamyslili nad vlnobitím nekonečného moře, zvláště když stařeček jakýsi ze vsi nám skrze tlumočníka pověděl, na moře ukázav:

‚Tuto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, bůh milý sám toliko ví.‘

Pak nám ten stařeček vypravoval podivnou pohádku o smělých plavcích, kteří nevěřili, že tu je konec všemu, a kteří přes nekonečné to moře se pustili myslíce, že za ním uhodí na nějakou zemi. Jeden portugalský král sám je k tomu měl a vypravil tři lodi vším dobře na čtyři léta opatřené. Ty vypluly, jak ten staroušek vypravoval, od jejich pobřeží a sám se dobře na to pamatoval. Plavci na těch lodích byl samý mladý a zdravý lid; s nimi jelo také několik písařů, aby všecko cestou jak náleží zapsali a zaznamenali, cokoliv by se jim přihodilo nebo co by obzvláštního uviděli. Tak ty tři lodi spánembohem odtud vyjely a dlouho se za nimi lidé dívali z pobřeží; ten staroušek, jenž nám to vypravoval, tenkráte prý s povzdechem řekl, že je vidí naposled, že se vícekráte nevrátí.

I minul rok, a po lodích ani památky. Minulo čtvrt i půl léta, druhý rok docházel, a marně vyhlížel k moři, jedou-li ony tři lodi. Moře bylo pusté, prázdné. Až tu třetího roku přijela loď, ale ne sem, odkud vyjeli, ale k hlavnímu městu Lisabonu. Loď ta měla divné plavce, samé šedivé, přepadlé, ustarané, zrovna samé starce. I ptali se jich, kdo jsou a odkud přijíždějí.

Řekli, že jsou z těch, kdož přede dvěma roky vypluli, aby ohledali, kde je konec moře západního, a je-li v něm ještě nějaká země.

Ale nikdo nechtěl věřit, a to proto, že ti, kteří za tím účelem vyjeli, byl samý mladý a zdravý lid, kdežto tito byli jako sešlí starci. Ba dokonce si lidé o nich myslili, že to jsou mořští loupežníci, kteří tamty lodi přepadli, plavce zabili a lodi jejich se zmocnili. Ale když vše pověděli, když příbuzným se prokázali a vše o odjezdu těch mladých věděli, uvěřili jim. Přivedli je ke králi, jenž se jich otázal, proč se na jedné lodi navrátili, kdeže jsou ostatní dvě, a vykonali-li vše, jak jim nařídil. A tu takovouto podali zprávu:

Když z Finisterre se vypravili, měli po pět měsíců nejkrásnější plavbu. Nebylo ani velkých bouří a ani hrozného vlnobití, ani děsivé tišiny mořské a příznivý vítr vál ustavičně.

Než pojednou, bylo počátkem šestého měsíce plavby té cesty, dostali se do tmavých končin, kdež bylo nevolno a smutno. V těch dvě neděle pobyli, sem tam se plavíce, aby našli nějakou pevnou zemi. Posléze zahlédli ostrov, u něhož pak spustili kotvy. Ostrov ten byl zdéli tří mil mořských a skoro také tak široký. Tři hodiny se jím procházeli, než nespatřili ani človíčka. Leč stop lidských bylo tu dosti a rozmanitých. Přišli také k lidským obydlím, kolem nichž zelenaly se překrásné sady a zahrady; v domech pak zhlédli tolik věcí od zlata a stříbra ryzího, že až strnuli, a rozumí se, že po něm zatoužili a že již někteří po něm žádostivě sahali. Než společnou úradou bylo ustanoveno, aby se nikdo zlata ani nedotýkal. Činili tak z opatrnosti, nevědouce, čí je a v jaké zemi se octli.

Pak odebrali se opět na palubu, lidské duše nepotkavše, a vyzdvihli kotvy. Pak se plavili okolním poklidným mořem po nějaký čas, až pojednou se dostali do temných, hrozivých vod. I nebe nad nimi bylo ustavičně zataženo a moře, třebaže nedul žádný bouřlivý vítr, dmulo se v těch končinách jako divé. Dále před nimi kupily se nebetyčné vlny; divný hlas jejich jako hřímání i řev, omamující hukot a syčení, jak jedena přes druhou se hrnuly, naplňovaly všechno povětří. Na všechny padla v těch místech nevýslovná úzkost. I jednali o tom, co činit, mají-li se do hrůzy pustit a dále plout, nebo hned se vrátit. Plavci dvou lodí rozhodli se posléze, že pustí do toho vlnobití, za ním že bude zajisté rozkošná země.

Plavci však na třetí lodi ustanovili se, že se tam nepustí, že však spustí kotvy a zůstanou před tím rozzuřeným, nevídaným vlnobitím a že počkají ty čtyři dny, jak si jejich smělí druhové vyžádali. Tak se stalo. Všichni se vespolek vážně rozloučili, neboť dobře věděli, že tu běží o hrdlo. Smělé ty dvě lodi, naposled na pozdravení vystřelivše, zamířily zrovna do té divoké spousty vodní, kdež se vlny kupily a zase kácely a válely jak zuřivé šelmy vespolek se potírající. Druhové jejich úzkostně hleděli za loďmi, jež mezi bouřlivými vlnami záhy zanikaly jako mezi horami. Lodi zanikaly a marně na ně čekali den, druhý, třetí. Když ani čtvrtého se neukázaly, tu druhové počali se naděje vzdávat. Než zůstali přec ještě a čekali pátý i šestý den, ano více. Když však ani šestnáctého dne po zmizelých nebylo ani potuchy, tu obrátili loď, míříce zpět k domovu. Smutně se ohlíželi po divném moři, jež zajisté pohltilo jejich odvážné druhy.

Cestou tam, pak za těch šestnácte dnů plných nejistoty, i na zpáteční cestě zkusili plavci mnoho běd a svízelů, zvláště strachu a nejistoty, takže jim z toho až vlasy prokvetly, tváře pohubly a povadly jako starcům. Co plavci vypravovali, to měli také zaznamenáno v lodních knihách. I uvěřil jim král a hojně je podaroval za jejich odvážlivost.«

»Tak tam, co jste vy, dědečku, přišli, přece nebyl konec světa,« zvolal pojednou Jaroslav.

»Tenkráte byl, milé děti, tenkráte všude říkali a věřili, že to skalnaté místo u moře, Stella obscura, je nejzazším na světě a že za ním nic není nežli pustopusté moře.«

»Ale ti plavci připluli k ostrovu plnému zlata,« bránil se Jaroslav.

»Ano, ale to byla jenom pověst, co jsem vám vypravoval. Něco pravdivého však na tom přece bylo, neboť asi třicet let po tom, co jsme my tam ve Španihelích na konci země meškali, vydalo se opět několik lodí na západ tím neznámým mořem a uhodily na pevnou zemi. A nyní tam ustavičně jezdí, jak slyšeti, a jsou tam prý za mořem mnohé ostrovy a země plné zlata, drahého kamení, divných lidí a zvířat i vzácného koření a léků.«

»Ano, plebán nám onehdy také o tom vypravoval.«

»Tak už tedy, milé děti, Stella obscura, čili jak také po latinsku říkají konci světa Finis terrae, není koncem světa; ale já ještě na něm byl,« dodal starý vladyka s úsměvem.

»A jak dále?« ptali se vnukové.

»Dále jsme tenkráte přece nemohli, když jsme byli na konci světa,« odvětil vesele děd a dodal:

»Když jsme tedy uviděli Kompostellu a za ní konec světa, navrátili jsme se opět do města Bragy, kdež jsme se byli s králem portugalským rozloučili. Když jsme tam přijeli podruhé, již tam nebyl, ani jeho dvůr. V polovici měsíce září byli jsme poté v městě Evoře, kdež jest krajina nad jiné krásná a úrodná. Tři měsíce po zasetí mají tam žně, víno pak se daří tak ohnivé, že se pije jen s vodou, a nikoliv čisté. Odtud z portugalské země zamířili jsme opět do Kastilie, kdež nás stihla zlá nehoda. Pan Burian ze Švamberka se nám náhle roznemohl. Bylo ještě štěstí, že jsme přijeli v ten čas k jednomu klášteru v horách, jenž slul Guadalupe. Byl velmi veliký jako nějaké městečko a množství poutníků se tam scházelo ze všech končin světa. V tom klášteře přijali pana Buriana do nemocnice a tam jsme ho musili nechat, poněvadž pan Lev nemohl tak dlouho čekat, až by se postavil.

Smutně se pan Burian s námi loučil hlavně proto, že musil sám v cizině zůstat, a nám ho bylo také líto, poněvadž jsme mu dobře neutišili. A také jsme se nemýlili; nebo pan Burian se více do Čech nevrátil. Zemřel tam v tom španělském klášteře. Škoda ho, byl to statečný pán, mysli udatné.

Odtud přibyli jsme do slavného města Toleda. Odtud přes Madrid do Zaragozy, kteréž bylo hlavní město Království aragonského. Tou cestou brali jsme se také krajinami, kdež přebývali Saracéni víry mohamedánské, a viděli jsme mnoho jejich kostelů velmi pěkně, ale divně stavěných, našim stavbám nikterak se nepodobajících.«

»A byli zlí?« ptala se Lidunka.

»Nebyli. Saracéni ve Španělích byli lid hodný a dělný; nezabývali se jako krajané jejich v Africe loupežením a jímáním křesťanů, ale hospodářstvím a řemesly. Dobře jsme s nimi vycházeli, i se židy, jichž mezi nimi žilo hojně; zato se nám zle dařilo, když jsme putovali dále ze Zaragozy a brali se krajinami křesťanskými.

Tam jsme ztratili pana Bořitu a tam bych já byl málem se dostal do otroctví nebo přišel o život –«

Starý vladyka se odmlčel, pobídnut však tázavými pohledy i hlasy svých vnoučat, jal se vypravovat o nehodě pana Bořity z Martinic i o své.