Z Čech až na konec světa/Kapitola XI.
Z Čech až na konec světa Alois Jirásek | ||
Kapitola X. | Kapitola XI. | Kapitola XII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola XI. |
Autor: | Alois Jirásek |
Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971. |
Licence: | PD old 70 |
»VE MĚSTĚ SEGOVII odpočívali jsme tři dny. Pak opět na cestu se vydavše, dorazili jsme do města, jež slove Ulmetum. Tam přebývali Saracéni víry mohamedánské i křesťanské. Ale ani na ty, ani na ony si rád nevzpomínám. Kteří z nich byli horší, nesnadno mně říci. Zle se k nám zachovali. Však uslyšíte.
V tomto městě stihli jsme také kastilského krále i všechen jeho dvůr. Přijal nás poctivě, je pravda, ale přec to nebylo tak jako jinde, v Brabantě nebo ve Francouzích nebo i v englické zemi. Také dvořané a páni a všichni šlechtici, i takoví, že by se ani nejchudšímu zemanu u nás nevyrovnali, vedli si hrdě, příliš hrdě, ano pyšně. Mnohý takový šlechtic španihelský neměl nic než to, co na sobě, a meč svůj, a přec bradu vzhůru nesl, jako by byl nějaký pán korouhevný.
To nebyli ti dvorní páni a rytíři, jaké jsme shledali všude jinde, a zvláště v Brabantě a ve Francouzích. A jaký pán, takový krám, jak se říká. Lid obecný byl zlý, nehostinný a zle se k nám choval a urážel. Ale abych nezapomněl. Také jsme tam měli zvláštní setkání. Meškaltě při dvoře královském princ z Viany, Gaston de Foix, jenž se měl stát krále navarským. Byl mladý, sličný muž a měl za manželku Majdalénu, dceru francouzského krále, onu, která již předtím byla zasnoubená nebožtíku našemu králi českému Ladislavovi a pro kterou již přibylo do Francouz velké poselstvo od nás, víte-li, jak jsem už vypravoval.
Mnoho ten princ jednal s panem Lvem a na Čechy a na našeho krále Jiříka se vyptával.
Pro naši poctivost a kratochvíli odbývány všeliké hry a zápasy, jak nařídil sám kastilský král. Při jedněch zápasech, kdy se shromáždilo velké množství šlechty a lidu, také tři biskupové tu byli, dal se pan Jan Kolovrat Žehrovský v zápas se španihelským rytířem, jenž byl pro svou sílu obecně na slovo brán. Byl sám člověk nevelký a napohled nepatrný. Ani jsme věřit nechtěli, toho že ještě nikdo, ani nejsilnější, nepřemohl. Viděli jsme, jak se Španihelové posměšně usmívali, když pan Jan, jako Žehrovský, se proti němu postavil.«
Panicové se také usmívali, a jsouce jisti, že uslyší o vítězství svého hrdiny zalíbeného, mnuli si ruce.
»Na dané znamení,« pokračoval starý vladyka, »vzali se oba do křížku. Žehrovský chytil Španihela za ramena a sevřev ho jako kleštěmi, zatlačil ho asi dva kroky k nedaleké zdi a tu ho přitiskl na lavičku, takže Španihel chtěj nechtěj musil naráz usednouti. Když se marně namáhal vymknouti se panu Žehrovskému a silně kopal, pan Žehrovský přitiskl více, až se Španihel svalil na zem. A tu si náš hrdina na něj sedl na znamení, že zvítězil.«
Panicové tleskali radostí a Václav zvolal:
»Což ti hrdí Španihelové? Co tomu říkali?«
»Byli jako zařezáni. Žasli nad silou Žehrovského a velice se mrzeli, že cizinec pokořil jejich siláka dosud nepřemoženého. Ani krále to valně netěšilo. Ačkoliv bylo již vlastně po zápase, poslal biskupy, o nichž jsem se zmínil, a několik rytířů k panu Lvovi, aby přiměli pana Žehrovského k novému zápasu. A tak se stalo.
My se radovali z vítězství svého krajana a těšili jsme se, že i podruhé pokoří hrdé Španihely. Byli bychom jim toho z té duše přáli, ale štěstí nám tentokráte nesvědčilo. Onen rytíř, nepatrný postavou, již jednou přemožený, obořil se nyní na pana Žehrovského tak, že ho na zem povalil. Stalo se to statečnému pánu poprvé a naposled. Státi se to může každému zápasníku, jakož se i tomu Španihelu přihodilo. Bylo by nás to trochu mrzelo, a dost — ale my se tenkráte rozhněvali, rozzlobili. Musili. Jak pan Žehrovský totiž byl povalen, strhl se kolem nesmírný křik a jásot. Prve, když se statečnému pánu ještě posmívali, jemu i nám. To jako nejvíce obecný lid, měšťané a pak všeliká chasa na potkání, až to samého krále i lepší dvořany jeho mrzelo.
Kdekoliv někoho z nás Čechů pak na ulici potkali, již si na něj ukazovali, posmívali se mu, ano na některé i plili a kamením po nich házeli. Rozkaz královský nic nezmohl a již jsme viděli, že bude nutno nám samým se brániti. Pan Kolovrat Žehrovský chodil jako mračno. Hnětlo jej, že byl poražen, ale ještě více, jak s námi nakládali.
Tu jednou v naší hospodě jakýsi Španihel, sedě v koutě u vína, tak se osmělil, že začal o nás Češích potupně mluviti. Náhodou tu byl pan Žehrovský, on sám. Něco z té hanebné řeči Španihelovy vyrozuměv, ihned k němu šel a nemeškaje, vyťal chvástavému Španihelu takový políček, až zavrávoral. A vtom pan Žehrovský, chytiv ho za sukni na hřbetě, vynesl ho jako štěně ven a na ulici vyhodil.
Co z toho pošlo! Nežli hodina minula, přichvátali někteří naši známí a ptali se, co se děje, že ten Španihel bouří proti nám všechno město. Vtom už bylo slyšet hluk a křik blížícího se zástupu. Byla to všeliká chasa, ale ozbrojená a rozzuřená, a hnala se přímo na naši hospodu. Naštěstí byli jsme tam všichni Čechové, žádný z nás v městě se neomeškal.
Pan Lev dal zavříti a zatarasiti vrata, jakož i okna a jen jsme si nechali proliny ke střílení. Pan Žehrovský nás pěkně rozděli, sám se postavil na nejhorší místo nad vrata, aby je hájil. Té chátry španihelské bylo přes čtyři sta. Rojili se před hospodou jako hladoví vlci, osmahlí, blýskajíce očima, křičíce na nás, tupíce nás. Pak přitáhli žebříky a trám veliký, aby jím jako beranem vypáčili vrata. Nezbylo než brániti se, když nás, hosty, nevzal nikdo pod ochranu. Ta chasa zběsilá více křičela, nežli měla statečnosti. Jak jsme do nich střelili a několik se jich svalilo na zemi, ostatní couvali, až pak hrozně lomozíce ustoupili. Kleli, hrozili nám a přísahali, že se nám pomstí. Za drahnou chvíli přihnali se opět u větších ještě počtu a znova jali se útočiti. My se bránili, seč jsme byli, a také tento druhý útok jsme odrazili. Než jich bylo několik set a nás málo; nadto pak nebyli jsme zavřeni v nějaké tvrzi pevné nebo na hradě s příkopy a náspy, ale v chatrné hospodě, kdež jsme se udržeti nemohli.
Již vrata vypáčili při třetím útoku, již valili se do stavení, vtom se náhle zarazili a zase ven tlačili, kdež se strhl strašlivý křik. Přiharcovala znenadání tlupa královských jezdců a ti s naší pomocí chátru pak rozehnali.
Tak nás na tu chvíli vytrhli z nebezpečenství. Sami pak nás varovali, abychom neotáleli, že je všechno obyvatelstvo rozvášněno, že by mohl nastat nový a nebezpečnější boj, ve kterém by nám třeba ani sám král nemohl pomoci.
I rozhodl se pan Lev, že hned se vydáme na cestu. Šel se rozloučit s králem, my pak se připravovali a všechno na cestu chystali. Pan Jan Žehrovský se nehorázně zlobil, jaká to prokletá země, kde není žádné kázně a hostinnosti, a to ho nejvíce hnětlo, že ta chasa cikánská, jak říkal osmahlým Španihelům, bude se ještě chlubit, jak nás zkrotili. Nebylo však nic naplat. Ráno před slunce východem ještě za šera opustili jsme prožluklé město Olmedo a zamířili do Salamanky.«
»To jste byli již blízko na konci světa?« tázala se Lidunka.
»Milá zlatá, měli jsme tam k němu ještě drahný kus, ale přece jsme se mu přiblížili valně.«»To jste zase domů zamířili, když pan Lev již mluvil s králem kastilským,« mínil Jaroslav.
»Domů jsme, brachu milý, ještě mířit nemohli, neboť pan Lev chtěl ještě jednat s králem portugalským. A tak jsme do portugalské země ubírali. Bylo by nám ovšem milejší bývalo, kdybychom byli na cestě k domovu, neboť nejednomu z nás, a mně také, se časem silně zastesklo, zvláště ve španihelské zemi, kde jsme tolik zkusili. Ale abych nezapomněl, milé děti. Nežli jsme se dostali na portugalské hranice, ano nežli jsem přijeli do Salamanky, udála se nám cestou zvláštní, neobyčejná příhoda. Bylo to mezi tím prožluklým městem Olmedem a Salamankou. Než o tom až zítra. Dnes se již připozdilo.«
Panicové i Lidunka, jejichž zvědavost děd podráždil, byli by nejraději ještě zůstali a poslouchali. Tentokráte však jejich prosba nic nevydala a dědeček na jejich naléhání odvětil, usmívaje se:
»Až zítra, broučkové, až zítra. Kroťte svou zvědavost, cvičte se v tom. Zítra bude vás ještě více těšiti.«