Z Čech až na konec světa/Kapitola IX.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola VIII.	Kapitola IX.	Kapitola X.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IX.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

VTOM STRHL SE VENKU nějaký hlomoz. Někdo přikvapil a něco nachvat i hlučně oznamoval. Starý vladyka Mezihorský přestal vypravovat, paničkové se sestrou nemile vyrušeni naslouchali. Otec jejich, vladyka na tvrzi nyní vládnoucí, rychle zatím vstal a chtěl ke dveřím. Ale již se otevřely a pacholek v krátkém ovčím kožichu, ve vysokých botách, maje v jedné ruce beranici, v druhé těžkou čakanu, rychle vstoupil a všechen zardělý od prudkého běhu oznamoval, že u dvora se ukázali vlci.

Ihned nastal ve vladycké jizbě poplach a panicové, rázem zapomenuvše na francouzskou zemi i španělskou, vesele si zahoukli, že nastal bezděčný hon. Otec jejich zkrátka se vyptav, kolik těch šelem ve dvoře viděli a kde, rychle odešel do vedlejší komory, odkud vynesl oštěpy dva, kuše dvě, tesák a touly jezevčinou potažené. Rychle na se oblékl lehkou, kožešinou podšitou šubu a chystal se na lov. Zatím se již oba synkové také oblékali, chtíce s otcem. Ale jak se zarmoutili, když otec nesvolil řka, že je psotný čas a ty šelmy velmi hladové, a tudíž zuřivé, to že není srnčí nebo zajíčkové, na něž už synkové vladyčtí s otcem vycházívali.

Statný jejich děd, jenž se také přistrojil na hon, připínaje k boku tesák, těšil vnuky, že zanedlouho již také půjdou, jen aby měli strpení.

Panicové se nějak kysele tvářili a netěšilo je nikterak, že musili doma zůstali. Smutné dosti, zvláště starší Jaroslav, hleděli, jak otec i děd vyšvihli se na koně na dvorci čekající a jak vyjeli bránou tvrze přes spuštěný most ven. Ano na zasněžený val si pak vyběhli nedbajíce větru, jenž jim pěkné jejich dlouhé vlasy zprudka cuchal. Hleděli za odjíždějícími k nedalekému dvorci, kdež čekalo několik pacholků oštěpy ozbrojených.

Bylo nutno na vlky pustit hrůzu, nebo stávali se v ten čas velice dotěrnými a mnoho škod již způsobili.

Panicové stáli na náspu tak dlouho, až děd i otec s loveckou družinou zmizeli v chumelenici, berouce se k lesu, jenž se za dvorem pod bělostnou rouchou sněhovou pročernával jako mrak.

Panicové vrátivše se do jizby o ničem jiném nemluvili nežli o vlcích a honu a nedočkavě čekali, až se lovci navrátí. Teprve samý večer byla jejich tužba splněna. Otec i děd vrátili se zdrávi, ovšem znamenitě promrzlí. Za nimi honci přinesli na žerdích dva chlupaté zimní slavíky, jak žertovně říkali vlkům, kteří na honu byli ubiti. Panicové si je při světle prohlíželi a zajásali, když uslyšeli, že oba dva skolil jejich bělovlasý, ale statečný děd. Otec se poněkud chmuřil, že mu dnes lovecké štěstí tak málo přálo; ale nechmuřil se nadlouho, neboť měl také radost ze starého, křepkého otce svého, jehož otužilosti, síle a zkušenosti lovecké se divil.

Toho večera byla řeč jen o těch chlupatých zimních slavících. Panicové z děda očí nespustili, když o honu vypravoval. Nikdy však ho tak nevyrušovali jako tentokráte, tázajíce se jeho a zase otce, jak to a ono na honě bylo a bývá. Starý vladyka nic se nehoršil, maje potěšení z toho, že vnukové mají takovou zálibu v mužném lovectví, jež tělo sílí, mysl bystří a ve statečnosti utvrzuje. Teprve příštího večera došlo zase na putování v cizích zemích a tu starý vladyka Mezihorský začal o tom, jak se dařilo jemu a všemu českému poselstvu Jiříka krále, slavné paměti.

»Mnoho jsme viděl, milé děti,« vypravoval, »mnoho však také z toho v paměti vybledlo; ale na některé ty kraje jako na krásné obrazy nelze mně zapomenouti a vidím je, rozpomínám-li se, živě před sebou. Takový krásný obraz, který by však žádný malíř nemaloval, namanul se nám, když překročivše dotčenou řeku hraničnou, stanuli jsme na jedné vysoké vyvýšenině v té zemi bisajské. Vpravo v dáli rozkládalo se nějaké město, k němuž vinula se pod námi krásnou krajinou ta řeka, o níž jsme se zmínil, svítíc se na slunci jako stříbro. Nalevo pak nad spoustou rozlehlých, tmavých lesů vypínaly se ohromné skály a hory s posněženými temeny a před námi hornatá krajina, plná krásných údolí, hájů, strání a luk, daleko před námi, do nedozírna, až se nám tratila v požáru horkého dne jako v mlze.

Lidé se nám však v těch končinách hrubě nelíbili, a to hlavně pro jejich nehezký kroj. K smíchu pak byly ženské, ženy a dívky, jež skoro všechny napořád měly vlasy krátce ostříhány.

Zato však divili jsme se, s jakou pílí pěstovali ovocné stromy. Kolem dokola byly stráně a chlumy ovocným stromovím posázeny. Z ovoce připravovali dosti chutný nápoj, poněvadž révě se tu v horách nedaří a pivo žádné nevaří, poněvadž o něm ani nevědí.«

Tomu se posluchači Mezihorského vladyky, mladí i staří, nemálo divili.

»A divnou spravedlnost tam také mají,« pokračoval vladyka. »V každém městečku měli šibenici a zrovna na nejhlučnějším místě, na tržišti, a na ni věšeli, abych řekl, pro všechno, zvláště pak pro krádež všechnu, a kdyby ukradeného i jen za haléř bylo. Žasli jsme nad tou ukrutností a ošklivo až nám bylo, když v jednom městě spatřili jsme ani zločince u železného kolu uvázaného a stojícího mezi čtyřmi vysokými planoucími hranicemi, zvolna tak upalovali a hrozně mučili.«

Liduška až oči přimhouřila a bezděky si uši zadělala. Ihned je však spustila, když děd, rychle řeč obrátiv, o něčem jiném začal.

»V těch hornatých končinách španihelských byli bychom se málem dostali do krvavého boje —«

»Aha! Žehrovský! Pan Kolovrat!«

Děd se jen usmál a vypravoval:»Přišli jsme v těch končinách k potoku jakémusi, jenž byl hranicí mezi Biskajou a Kastilií. Přes ten potok vedl dřevěný most; za mostem na chlumu zrovna nad samou cestou stála vysoká kamenná věž kulatá. Před tou jsme spatřili již zdaleka několik ozbrojených mužů, osmahlých, černých, jiskrných očí, hubených, ale dlouhých knírů a brad.

My byli vzadu. Před námi šli čeleď a koně a soumaři nesoucí naše vaky za potokem, spatřili jsme, že ti ozbrojenci zastavili náš průvod a že koně se vším všudy pryč odvádějí.

‚Hle, té roty loupežnické!‘ vzkřikl pan Žehrovský. ‚Vizte, co nám dělají. Páni bratři, na ně! Ukažte jim, že se nebojíme.‘

Hned chystal zbraň a my všichni. Kuše se napínaly, a co jsme měli několik pušek střelných s sebou, ty se také chystaly. Než pan Lev byl opatrný a rozvážný.

‚Nestřílejte!‘ vzkřikl. ‚Ani jedinou ránu, pravím! Dříve zvíme, kdo jsou a co chtějí!‘

A tu náš tlumočník, onen, kterého jsme měli z Brabantu, zvěděl, že jsou to celníci a že chtějí clo. Pan Lev rád je zaplatil a hned nám pak vydali koně a vše a ještě i list psaný přidali, ale vyznali se také, že kdybychom byli stříleli a jenom jediného z nich jen něco málo zranili, že by nás všecky byli pobili a o zboží naše se rozdělili. Tak se dobře osvědčila rozvážnost páně Lvova.

Ach, milé děti, tenkráte nám uhodily zlé časy. Tenkráte se mně nejednou v těch divokých horách zastesklo a na domov, na tuto naši tvrz jsme častěji vzpomínal nežli kdykoli jindy. Dobrých třinácte dnů tloukli jsme se těmi pustinami, někdy samou krkolomnou strání, někdy zase roklemí a opět cestičkou vzhůru jako do střechy, a nadto ještě nad hlubokými, hroznými propastmi, jeden za druhým, pěšky, stěží koně vedouce. Ba začasté jsme je zrovna za sebou táhli, neboť strachy se třásli a z místa se jim nechtělo, nebo nemohli dále unavením, slabotou a ještě více palčivou, hroznou žízní.«

»Ale léto ještě nebylo,« mínila Lidka, naslouchajíc s nemalým účastenstvím a pomýšlejíc, co dědeček jakživ zkusil.

»Bylo v červnu měsíci, ale v těch končinách země španihelské, milá beruško, je horko jinačí nežli u nás. Hrozné, veliké, někdy k nesnesení. V horách samých ještě nebylo tak zle o vodu, neboť přece jsme v údolích a ve skálách uhodili na potůček nebo studánka nebo pramének. Ale pak, když jsme jeli vyschlou, pustou, široširou plání v zemi kastilské, tu bývalo jak náleží zle. Vesnic nebo jen osamělých stavení lidských viděli jsme pořídku a začasté jsme jeli celý den, ano i více a nespatřili jsme ani střechy, ani člověka. Kolem samá divočina, na níž se jen bejlí dařilo a — to byste si nemysleli — množství šalvěje a rozmarýny.«

Panicové své překvapení netajili a Liduška nahlas vykřikla. Byloť jim divno, že rostlina ta, již jen ve světnicích za okny vídali jako rozmarýnu, rostla tam divoko.

»Celé houštiny jí tam bylo,« pokračoval starý vladyka. »Jako v lese. Zpočátku se nám to líbilo a ulamovali jsme si haluze za klobouky a čapky a koním do ohlávek. Záhy však jsme je zase zahazovali. Šla z nich a z těch rozmarýnových houštin taková silná, těžká vůně, že se nám všem hlava rozbolela. A bolela nás ustavičně po tři dni, protože jsme jeli pořád samou rozmarýnou a slunce pražilo, div že jsme se nezalkli. Tu jsme zkusili nejvíce žízně. A více ještě naši koně. Zle bylo tenkráte. Nikde ani krůpěje; my pro sebe ještě malé zásoby vína s vodou měli, ale pro dobytek nebylo nic. Slabší koně, a zvláště ti, kteří nosili těžké vaky, sotva nohama pletli, až pak mnozí z nich, všichni vysíleni, padali. A my jsme museli nechat. Nebylo pomoci.

Pak již došlo na lepší, na dobré koně. Panu Lvovi zhynuli tam dva krásní klusáci, a —«

Tu se starý vladyka zamlčel a hleděl zamyšleně před se. Pohladil si hlavu a pravil:

»Pamatujete-li se na Jiskru?«

»To byl tvůj hnědák!«

»To byl tvůj klusák!« odpovídali chlapci najednou a Jaroslav dodal:

»Však jsem se chtěl právě optat, jak ten to vydržel —«

»Ba nevydržel, milí chlapci,« odvětil stařec a mávl rukou. »Tolik tomu již let, a přece je mi nějak lítostně, když na to věrné, dobré, krásné zvíře vzpomenu. Dlouho se bránil, dlouho snášel žízeň, až pak ho přece zmohla a hrozné unavení. Šetřil jsem ho dost, ale nic naplat. Padl posléze a zhynul. Věřte mně, když jsem tak na něj hleděl, jak sešel, když se po mně obracely jeho věrné oči, jako by mluvily a prosily, slzy mne polily. Připadlo mně, jaký kus světa mne nesl, jak byl statný a poddajný, vzpomněl jsem si také na tu chvíli, když jsem na něm přijel na tuto tvrz, tenkráte před cestou, abych se tu se všemi rozžehnal, jak se všichni sběhli kolem krásného hnědáka, plného ohně a bujnosti, jak ho chválili, a on jako by rozuměl, jak bujně hlavou pohazoval a kopytem hrabal.

I nebožka matka má, vaše prabába, přišla se tenkráte podívat a otec, jako váš praděd, ten na Jiskru mého mlaskal a prsty louskal, opakuje si: ‚Synku, ty pojedeš jako kníže —‘ a sestra Peltrata, ta koníka hladila, lichotně k němu mluvíc: ‚Jiskro, Jiskřičko, ať mně přivezeš bratra ve zdraví!‘

A nepřivezl. Zůstal tam v té pustině v kastilské zemi. Pospíchali jsme, a tak nebylo mně ani možno, abych mu dal vykopat jámu. Zůstal tak, jak padl. A nežli jsem se s ním rozloučil, nasekal jsem haluzí rozmarýnových a šalvěje a tím jsem ho celého pokryl. Pak vsedl jsem na koně, kterého mi pan Lev ze svých zapůjčil, a chvátal jsem za krajany jedoucími drahný kus přede mnou. Ale po tom kopečku z rozmarýny a šalvěje, pod nímž ležel můj Jiskra, dlouho jsem se ohlížel.«

Panicové za tohoto vypravování ani nedutali. Teprve nyní, když se děd odmlčel, povzdychl Václav zhluboka a zvolal:

»Chudák Jiskra!«

A Jaroslav dodal:

»Škoda ho bylo!«

»Ba, veliká škoda, a dlouho jsem pak na něj vzpomínal,« mínil starý vladyka. »Ani pak mne tak netěšil krásný kůň španihelského plemene, kterého jsem si koupil, když jsme se dostali do prvního velikého města. Majíť ve Španihelích koně velice krásné, zvláště v krajině, jež slove Andalusia. Tak čistých klusáků u nás vídati pořídku.«

»Byl ten tvůj nový kůň také hnědák?« ptal se Jaroslav.

»Nikoliv, to byl pěkný grošovaný bělouš. Toho jsem si koupil v tom městě, Burgos se jmenovalo.