Z Čech až na konec světa/Kapitola IV.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola III.	Kapitola IV.	Kapitola V.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

STARÝ VLADYKA MEZIHORSKÝ tuze rád vzpomínal na Burgundsko a na Brabant a na mocného těch končin vévodu Filipa Dobrého a ještě více na statečného syna jeho Karla Smělého. Posluchači starého pána Mezihorského také rádi poslouchali vypravování o nich, zvláště když začal o tom velkém turnaji v brabantské zemi, kdež Čechové dobyli si nemalé slávy, zvláště Žehrovský, pan Jan z Kolovrat totiž.

Poslyšme starého Šaška, jak na rodné tvrzi u planoucího krbu synu a vnoučatům vypravoval:

»Z Němec jsme se přes Cáchy dostali brzo na burgundské hranice. A sotva jsme za nimi urazili den cesty, již jsme spatřili něco neobyčejného. Přijeli jsme k jednomu městečku a u toho měli zrovna podivný hon na králíky. Rozumíte-li, na králíky, kterých tam mnoho chovají v širém. Ale divné měli na ně honce — ochočené tchoře, věříte-li. Ti byli tak vycvičeni, že králíky v jejich podzemních dírách vyčenichali a odtud je kousáním vyštípali a ven vypudili, kdež na králíčky již čekala tenata, sítě a myslivci. To vám byl rej a shon, to bylo pískotu a kvičení i štěkotu divného! Králíků bylo jako myší, jen se jimi vše hemžilo. Kteří proklouzli, utíkali jako vítr. Ale málo jen se jich zachránilo. Zabitých králíků napočítali lovci přes čtyři sta, a když jsme se tomu počtu divili, povídali, to že není nic přespříliš, to že o některém honě jich až šest set ulovili. Maso králičí rádi jedí a je dobré, bílé jako z kuřete, a kůže vydělávají na kožešiny. Až dosud jsme dosti bezpečně cestovali, ale nyní to přestalo, neboť přišli jsme právě nevhod; bylať v zemi zrovna válka. Vévoda burgundský Filip válčil totiž se zbojným a zlým vévodou geldernským a s městem Lutychem. A tak se všude hemžilo potulnými žoldnéři a záškodníky, u nichž nic neplatily naše průvodní listy; zato však spíše naše tesáky, meče a palcáty.

Zpočátku jsme opravdu byli několikráte přepadeni a šlo do tuha, ale že náš bylo dosti, přes čtyřicet, a že jsme se nedali, měli také pověst prospěla, nebo až tu si vypravovali o českých husitech, jací jsou to bojovníci, zrovna prý s ďáblem spřežení. Pro tu nejistotu, nebo nám bylo ustavičně se na pozoru míti a v noci pořád vozy a vše hlídati, se nám zpočátku v burgundských krajinách nelíbilo. A také ten kraj byl smutný. Samá širá rovina, stromů málo a dosti všude bahen. Některá město byla bahny a močály ze všech stran skoro obklíčena a jen na jednom nebo na dvou místech měla přístup do hradeb. A kromě měst na pahorcích samý povětrný mlýn, takže to divně vypadalo. Ale vesnice jsme všude shledali tuze pěkné a zvláště čisté, stavení zděných se střechami břidlicovými, takže jsme jednu ves, která měla pět kostelů, za město měli.

Koncem měsíce ledna dostali jsme se do hlavního města brabantského, Bruselu, kdež měl vévoda burgundský hrad. Tam také toho času byl se svým dvorem; syn jeho Karel obléhal s velikým vojskem město Lutych. Však bychom se tam k Lutychu byli málem dostali také do boje, toť se ví. Vzkázaltě pan Lev princi Karlovi, když uslyšel, že leží před Lutychem, že on, jako pan Lev, vydal se na cesty, aby seznámil se s knížaty a jinými urozenými a jejich přátelství sobě získal; a také proto, aby rytířsky si vedl; proto že se mu nabízí, že on i všechna jeho česká družina na své útraty budou válčit s ním, s princem, o němž se doslechl, že je statečný a vítězný vojevůdce. Ale mladý vévoda vzkázal od Lutychu panu Lvovi, že je, pan Lev totiž, znamenitý, v rytířství jak náleží zkušený muž, že jemu, vévodovi Karlovi, jeho nabídnutí bylo velmi milo, ale poněvadž už nepřítel je přemožen, že mu za pomoc srdečně děkuje, ale o to že prosí, aby pan Lev v Bruselu tak dlouho sečkal, až on, vévoda Karel, z vojny se vrátí.

Vidíte, jak ho nabídnutí páně Lvovo těšilo a jak dvorně odpověděl! A tak nás poctivě všude vítali a k nám se dvorně měli, jakož dosavad nikde. Tolik jsem poznal, že Francouzové, nebo tam v brabantské zemi panuje jazyk francouzský, jsou lid nad jiné dvorný a milý, o čemž nejednou jsem se přesvědčil. V Bruselu nás pěkně uvítali. My byli hospodou v místě, kdež jsme se divili nejvíce jeho krásné radnici s věží a přemnohým krásným obrazům vyvěšeným na radnici v jedné velké síni.

Pak nás na hrad pozvali. Rozumí se, že pan Lev co nejlépe se vystrojil a my s ním. Vše se na něm jen třpytilo, zvláště na aksamitové sukni višňové barvy a na zlatém, bitém pásu; a jak se leskly šňory na sametovém kožichu nejdražší kožešinou lemovaném a podšitém! Já vám byl také jako ženich, a všichni, nebo jsme se nutili, vidouce všude takovou nádheru v městě a bohatství. Ale což jsme teprve žasli, když jsme přišli na hrad! Takový nádherný hrad neměl náš král ani žádný jiný v křesťanstvu, jak jsme se pak očitě přesvědčil. Všecko se jen lesklo mramorem a drahým kovem a všude nejkrásnější koberce.

Toť byli jsme v brabantské zemi a tam je uměli zvláště čistě dělat jako nikde. A což strážců všude a divných drabantů bylo a bohatě oděných! Nejprve nás ke stolu pozvali. Pan Lev stoloval s třemi vévodskými princi, nevlastními bratry prince Karla, my pak s ostatními dvořany zvláště. Krmě vám byla vzácná, ale ještě vzácnější vína, taková jsme pak už nikdy nepil, leda ještě, když jsme byli ve francouzské zemi.

Po tabuli byl pan Lev uveden k vévodovi Filipovi, jenž přišel našemu pánu vstříc až do třetího pokoje. Co spolu hovořili, o čem jednali, kdož ví. Jistě že nejvíce o králi Jiříkovi, slavné paměti, ale také o veselostech a kratochvílích. Neboť pan Lev navrátiv se svolal nás všechny a nějak vesele a spokojeně pravil, že budou velký turnaj a zápasy, až se vrátí princ Karel z pole, a tu že on, pan Lev, slíbil vévodovi, že na té příležitosti ukáže se svým lidem panu vévodovi, všemu dvoru a Brabantský, jaké jsou u nás v Čechách turnaje a jaké my Čechové máme hry válečné a jaká sedání.

‚Tak, páni bratři!‘ dodal, ale díval se přitom nejvíce na pana Žehrovského, ‚pamatujte na čest a slávu jména českého!‘

To jste měli slyšet, jak jsme všichni chutě vykřikli, jak nás to těšilo! Oči všech nás, jako zrak páně Lvův, spočinuly na panu Žehrovském, ale ten stál mlčky a jen se trochu usmíval, hladě si své dlouhé, pěkné kníry. Než oči mu zasvítily, když slyšel o sedání; dobře jsem si toho všiml.

My se pak turnaje nemohli ani dočkati; byl jsem velice rád, když pojednou roznesla se novina, že princ Karel se vrací s vojskem z pole. Všecko se hrnulo uvítat slavného vítěze a pan Lev se také vypravil s námi. Vystrojili jsme se co nekrásněji; pan Lev sedl na svého vraníka, jemuž se všude, kudy jsme jeli, nemálo divili a na nějž nyní poručil vložiti kropíř zelený, aksamitový, zlatem krumplovaný. Však také si ten vraník pyšně vykračoval a bujně hlavou pohazoval, jako by věděl, že se všem líbí. Ale můj Jiskra, třebaže nebyl tak vystrojen a tak krásný, také si bujně vedl a zrovna jako by tančil pode mnou, jak krásně šel.

Tak jsme měli s dvořany vévodskými, kteří všude nám přední místa nechávali, až jsme prince Karla a jeho vojsko potkali. Ten pana Lva velmi poctivě přijal a již ho také nepustil, nechav si ho po svém boku. Tak jsme se vraceli u valném průvodu do města. Což tu bylo veselého troubení a bubnování, jak vesele vojsko praporci a korouhvemi mávalo a lid jak jásal, vítaje radostně vévodova vítězného syna! A jaká podívaná na všechen ten lid vojenský, šlechtice i měšťany v jejich divných a bohatých krojích, zvláště když pak zažehli všude četné pochodně, neboť se bylo zatím setmělo.

Když jsme přijeli do města, musil pan Lev s vítězným princem Karlem nahoru na hrad vévodský, kdež bylo slavné uvítání. My pak zůstali dole ve městě, kdež se všechno, vojsko i lid, veselilo po celou noc z radosti, že dobyli tak slavného vítězství. My se veselili také, ale ještě více jsme se těšili na zejtří, na veliké a slavné zápasy.«