Z Čech až na konec světa/Kapitola II.
| Z Čech až na konec světa Alois Jirásek | ||
| Kapitola I. | Kapitola II. | Kapitola III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola II. |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971. |
| Licence: |  PD old 70 |
VÁCLAV ŠAŠEK Z MEZIHOŘE pocházel z četné rodiny. Otec jeho měl kromě něho ještě několik dětí, na něž na všechny dvorec mezihorský a malé jen kolem něho panství ovšem nestačily. A tak mladý Václav, když byl dospělejšího věku, vstoupil do služby mocného a bohatého pána, bohatého šlechtice, jak tenkráte méně zámožní nebo chudí šlechticové zhusta činívali. Ten pán byl pan Lev z Rožmitálu. Tak stal se mezihorský panic dvořanem nejvyššího sudí Království českého, jenž byl tím mocnější a váženější, poněvadž jeho sestra byla českou královnou, manželkou krále Jiřího.
U pana Lva z Rožmitálu mladému Šaškovi Mezihorskému se dobře dařilo. Žil s ním většinou v Praze při královském dvoře; občas vyjížděli ven, jmenovitě na hrad blatenský, jenž patřil panu Lvovi. Jednou, bylo v létě roku 1465, zavolal si pan nejvyšší sudí mladého Mezihorského a oznámil mu, že se vydá na cesty, chce-li on, Mezihorský, s ním. Panic se dlouho nerozmýšlel a chutě přisvědčil.
»Ale pojedu daleko, až přes moře. Rozmysli se dobře!« děl pan Lev. Mladý šlechtic se v duchu zarazil. Měl jet přes moře! A o tom slyšel tolik hrozných věcí! Vypravovaliť vážní lidé, jaké jsou v něm obludy nebezpečné, jaké bouřky na něm strašlivé a nejhorší že jsou mořští loupežníci, kteří poctivé křesťany zajímají a do otroctví prodávají, daleko do ciziny, do mouřenínské země, odkud není spásy ani záchrany.
To všechno se mihlo mladému zemanovi myslí; ale bez dlouhého uvažování přisvědčil, že půjde. To se patrně švagru Jeho Milosti královské líbilo, neboť mu vlídně poklepal na rameno a pochválil ho za tu odvahu a statečnost. Pak mu nařídil, aby pomáhal všecko na dalekou cestu připravovat a opatřovat, ale aby mlčel a žádnému nic neříkal.
To bylo ovšem divné dost a mladý Mezihorský něco se nahloubal a napřemýšlel, proč jeho pán úmysl svůj zakrývá, proč že obmyšlenou cestu tak tají. Ale na nic neuhodil. A když později teprve se dověděl, pak také tak jednal, to jest mlčel a žádnému nic neříkal; až teprve po letech, když už král Jiřík, slavné paměti, odpočíval v hrobce u Sv. Víta, tu teprve svým přátelům pověděl, proč že tu cestu pan Lev z Rožmitálu podnikl.
Tak tedy se pilně na ni chystali.
Obleky pořídili letní i zimní, a mnohé z nich byly krásy a nádhery nevídané, zbraně dost opatřili a krásná brnění válečná i na turnaje, a především dal pan Lev nakoupit pěkných, zdravých a silných koní, kteří by byli do tahu i k nošení břemene i k jízdě. A mezi těmi byli nejkrásnější jízdní koně páně Lvovi a z těch zase jeden vraník drahocenný a vzácný, kterého mu sám král daroval. A pan Lev si zase vzpomněl na svého služebníka šlechtického, na mladého Šaška, jejž překvapil pěkným, mladým hnědákem.
Tomu říkali Jiskra a na tom koníku bystrém a vytrvalém projel mladý šlechtic veliký kus světa.
Zpočátku nevěděl mladý Mezihorský nic, kam nejprve zaměří, který je cíl cesty páně Lvovy, neboť pan Lev všecko silně tajil. Tolik však přece zvěděl, že nebudou sami, nýbrž že pojede s nimi ještě několik pánů a rytířských lidí a dosti četné družiny.
Tak se pilně na ty cesty připravovali. Oč se pan Lev z Rožmitálu sám staral, to byly průvodní listiny a zlato i stříbro. Toho všeho bylo hojně potřeba, ale nesnází v tom neměl, neboť král Jiří ruku svou nezavřel. Průvodní listy, a jiné na doporučenou všecky po latinsku psané odevzdal pan Lev mladému Mezihorskému, aby je uschoval a opatroval. Vyznaltě se v takových věcech a nejednou opatřil svému pánu všeliké písařské a kancelářské věci.
Za těchto příprav uplynulo léto a nastal podzim. Tu jednou, bylo v listopadu, dal si pan Lev mladého dvořana svého zavolati a řekl mu:
»Milý Václave, již brzo vytrhneme a kdož ví, kdy se navrátíme a jak. Je slušno, aby ses rozžehnal se svými rodiči a příbuznými. Protož tě odpouštím a jeď si domů ke svým. Odtud přijeď zrovna do Plzně. Tam se všichni sejdeme.«
Panic tomu byl povděčen. Ihned se přichystal na cestu, a rozloučiv se se svými pražskými přáteli a známými, vsedl na milého Jiskru a uháněl domů na tvrz mezihorskou. Tam se nemálo lekli, poněvadž se ho nenadáli; a lekli se ještě více, když uslyšeli, co mu nastává a nač se odhodlal.
Matka byla by ho nejraději doma zdržela, děsíc se ustavičně moře a mořských loupežníků a toho, že by snad z jejího synáčka udělali otroka nebo machomta. I plakala, ale starý vladyka, Václavův otec, ten ani slyšet nechtěl, aby synek nejezdil, že ať jen něco zkusí a zví a že by pro smích zůstal jako pravý pecivál, kdyby nejel.
Panic byl tomu smýšlení otcovu rád; nicméně když se loučil, když pokleknuv objal panu otci svému i paní mateři kolena a ruce jim líbal a oni, kladouce ruce své na jeho hlavu, žehnali mu, aby ho pánbůh všude ochraňoval, aby se zdráv navrátil, tu se mu nějak hrdlo stáhlo a oči se mu zakalily.
Když však přešel přes rodný práh, když měl oteckou tvrz daleko za sebou, uvolnilo se mu a Jiskru živěji ostruhou pobídl, když zdaleka zahlédl vysokou věž plzeňskou.