Zázračný lék

Údaje o textu
Titulek:	Zázračný lék
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	Obzor. Ročník 2. Číslo 14. 20. července 1879 . S. 228–229. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1879
Licence:	PD old 70

Znala jsem stařenku, která ráda vypravovala „příběhy,“ nejraději však tento „pravdivý.“

Podávám ho tak, jak jsem jej byla od ní začasto slýchala.

Žil prý kdysi v horách starý, pobožný poustevník a poněvadž byl Bohu milý, obdržel i moc od něho uzdravovati lid.

Ale nejen choří a nemožní jej navštěvovali, i přemnoho zdravých, avšak soužením sklíčených osob z dálí putovalo k němu, by jim moudrou radou přispěl.

Kdesi velmi vzdáleně od obydlí svatého muže žili na velkém statku manželé, jenž se upřímně milovali a vždycky dobře se pořádali, jen tenkráte se mezi nimi nesvornosť rozmáhala, když se muž podnapil.

Přiházeloť se to arciť jen zřídka, ale potom bývalo zle, — až Bože chraň. Pokaždé pak muž ženu dobil, že se ji každý zlekl, kdo ji takto zmodřincovanou uhlídal.

To nebohou nad míru trápilo a sužovalo. Pobožně se modlívala, by se Pánbůh ustrnul nad jejím trápením a muži dobrého vnuknutí popřál, by se konečně toho zlozvyku zřekl.

Avšak ani modlitba, ani stesky ani slzy nepomohly, když si zavdal, pokaždé ji dobil.

Juž chodila chuděra jak tělo bez duše a rady si nevěděla. Tu ji navštívala jakás kmotřenka a přimlouvala jí, by se ještě odvážila na pouť k tomu vyhlášenému poustevníku, ten že snad přec nějakou dobrou radu poskytne.

Vydala se tedy žena na pouť dalekou; s pobožnou a důvěrnou myslí stála konečně v příkrých, smutných horách před malou poustevnou.

Vlídný, starý muž vyslechl trpělivě její stesk a když si nářkem uvolnila, předkládal jí mnohou otázku, konečně se vyjádřil, že jí přec ještě naděje kvete, avšak přikazoval přísně, by svědomitě plnila, co jí rozkáže.

Žena slzíc slibovala vše splniti, cokoliv by ji naporučil.

Poustevník se odebral do své jeskyně a brzo se vrátil s malou lahvičkou v ruce.

„Tu máš,“ pravil, „jediný lék, který tě trápení tvého sprostiti může. Jakmile se muž tvůj podnapije a výčitky neb výhrůžky činiti započne, vezmi hlt této vodičky do úst a nepozři ji dříve, než muž tvůj utichne a klidné mysli nabude. Doufám, že v krátkém čase trápení tvé pomine, nezapomínej však každodenně Pánaboha všemohoucího vzívati upřímným srdcem aby léku popřál platnosti.“

Žena co nejvroucněji děkovala a potěšena se vracela domů.

Brzo se udala příležitost léku použiti.

Sotva však muž počal hřešiti, žena juž se přežehnala křížem svatým a zbožně vpustila hlt vodičky do úst. Jak chuděra se podivila, když muž po chvíli utichl a ani prstem o ni nezavadil!

Zplakala radostí a tak vroucně se modlila aby Pánbůh poustevníku popřál za dobrou radu věčné radosti v tom nebeském ráji.

A lék se osvědčil i po druhé a pokaždé kdy jej užívala, prchlivost mužova mizela a i chuť k pití, ale i léku ubývalo a dobrá žena se úzkostlivě starala, jak bude, až léku dokonce nebude.

I umínila si poznovu putovati do hor k poustevníku, učinila tak a opět od něho obdržela plnou lahvičku vodičky.

Lidé se tomu náramně divili, že se manželé nyní v tichosti a svornosti snášejí a mnohá žena se hospodyně zeptala, jakým spůsobem se pokoj svatý vrátil do statku, a hospodyně žehnala poustevníkovi a poskytla mnohdy té které ztrápené ženě drahocenného léku a povždy se lék osvědčoval.

Když pak hospodyně po třetí putovala k svatému muži do hor, když mu vřelé díky vzdávala a opět o lék žádala, pravil prý k ní svatý tento muž: „Milá ženo, dvakráte juž jsem ti naplnil lahvičku lékem, po třetí můžeš si ji naplniti sama, viz tam ten potůček, je plný léku pro tebe a i ty druhé ženy, ale i v té studni vaší domácí a v kterékoli jiné lék ten je obsažen. Kdykoliv muž tvůj se počne hněvati, naplň ústa vodou, aneb umíš-li zadržeti jazyk za zuby i bez vody, učiň tak a uvaruješ jak muže tak i sebe ode zlého.“

Ale žena prý v jeho slova nevěřila a snažně žádala, by jí přec jen té „svaté vodičky“ popřál, která ji i ty druhé od ran zachránila.