Závěť (Zaříčanský)/IV

Závěť Josef Zaříčanský
III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Závěť
Podtitulek:	IV
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Závěť. Povídka veršem. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 47–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo krásné odpolední
v létě jednou v neděli,
na návsí se chasa baví
žerty, zpěvy bez únavy,
neníť práce, den dnes všední,
hospodář jí nevelí.

Ten si vyšel na svá pole
shlédnout zlaté úrody,
zkoumat, kdy by žít moh’ klasy,
uhodí-li krásné časy,
uložiť je ve stodole
suché, zralé, bez škody.

Pan učitel po nešporách
odebral se s knihou v les,
určovat šel květin rodů,
podívat se na přírodu,
po pažiti, po komorách
v jejím šíru bloudil kdes.

A dědeček na zahrádce
ukryt stinným pod štěpem,
kde jen skulinkami zlatí
trávník, slunce, čas si krátí
s Verunkou tak libě, sladce,
s kvetoucím tím poupětem.

Po silnici do dědiny
hoch si kráčí zvesela
kučeravý, černooký,
písničky si pěje sloky, —
luhem drahé domoviny
píseň jeho zvučela:

„Už tě vidím bore krásný,
milá pod ním dědino,
už mi kyneš se vršíčku
ty můj známý kostelíčku,
cíl své pouti zřím už spasný,
tebe rodná krajino!

Už zas známým hájem vánky
slyším libě šelestět,
bystré Doubravěnky šumy,
družných ptáčků milé dumy,
ach s našimi se skřivánky
vesele si musím pět!

Potkávám ty známé tváře,
upřímné a veselé,
co to bude radování
brzo šťastném při shledání,
až vám řeknu slasti záře:
Pozdrav Bůh vás přátelé!“

Došel. Přímo k škole míří,
na zahrádce děda zhled’
zná jej, zná tu drahou hlavu,
patří dosud byť jej zdrávu,
co mu slastí duší víří,
slz co v oku jim jde v sled!

„Dědoušku můj, děde drahý,
ach zda-li mne ještě znáš?“
Toužebně hoch k němu letí,
v sladkém líbá ve objetí,
z prsou hlas se dere blahý:
„Tu mne, drahý děde, máš!“

Pak zas k srdci sestru vine.
„Verunečko, tys to, ty?“
„„Bratříčku můj, bratře milý!““
Teď se vřele políbili —
ach co slastných slov tu plyne,
co tu lásky štědroty!

„Nelze věřiť, co zřím zjevně“ —
v zanícení pravil děd, —
„že by to byl náš Pavlíček,
ten ubohý pacholíček,
jak mi utkvěl v mysli pevně,
kdy jsem zřel jej naposled!

Opravdu, toť přec ty zraky,
lesk jich, známka odvahy,
a cit lásky, v nich co září,
ano dobrota těch tváří
a ten úsměv na rtech taky,
ty’s to, ty’s to, předrahý!“

V tom, co děd jej líbal zase,
hladil hlavu, hladil líc,
pan učitel kráčí domů,
k shledání se hodil tomu,
v tom by ještě blahém čase
nastalo tu plesu víc.

Krušných příhod pásmo celé
vypravoval Pavel pak,
ve světě co s ním se dálo,
nežli štěstí se usmálo
na něj, na jeho mu čele
zaplašilo strastí mrak.

Jak mu nebe dobroděje
slalo na pouť života,
brzo tak jej musil ztratit,
nemoh’ dluhu lásky splatit
tomu, jejž zem dávno kreje,
hlad jejž sklál a nuzota.

Dlouho pak dlel v sirotčinci,
veden k ctnosti, vzdělání,
k pilnosti a práci bdělé,
laskavé měl učitele,
nalez’ mezi dobrodinci
lásky, těchy, zastání.

Na další pak žití dráhu
skytnuto mu podpory,
za práce, jež v prázna době
konal, ze ústavu sobě
nese malý základ k blahu,
peněžité úspory.

Řemesla se nyní chopí,
práce, žití opěry,
strojníkem teď chce se státi,
k čemu chuť jej, touha chvátí,
s té už nesvedou ho stopy
klamné vyšší záměry.

Obrácen pak k učiteli
jeví vřelý jemu dík:
„Byl jste chráncem sestry, děda,
když je hnětla strasť a běda,
kéž vám sladí život celý
za to věčný slitovník!

Dědečka i sestru nyní
k sobě vezmu v ochranu,
stačíť k tomu mé už síly,
bych jim zjednal život milý,
za vaše pak dobrodiní
vděčen s nimi zůstanu!“

Učitel však na to větí:
„Úmysl tvůj dobrý jest.
Svěť se práci a služ světu
v jaré síle, v zdraví květu,
dobru dané za oběti
nemine tě chvála, čest!

Radím, bys šel do blízkého
města, jak tvé toužení,
můžeš často přicházívat
k nám a miláčky své vídat;
znám tam muže mistrného,
k němu vstoupíš v učení.

Verunce však, dědouškovi
přej tu u mne dále dlíť,
zvykli jsme už tři my sobě
v spolných žalů, slastí době,
že nám pod různými krovy
nebylo by možno žíť.“

Pavel ale nesouhlasí
bez námitky s řečí tou,
dí: „Já uposlechnu rady,
vážímť si jí nad poklady,
onať cílem mé jest spásy,
v žití boji záštitou.

Leč otcovu závěť svatou
povinno mi vyplniť,
sám už mohu dědu býti
podporou, jej střežiť v žití,
ó tu žádosť v srdci vzňatou
přejte teď mi ukojiť!“

„„Té jsi dostál povinnosti
dávno, hochu milený,
odvážně se zastav děda,
kdy jej hnětla krutá běda, —
způsobil’s, že teď jej hostí
krov mu k míru určený!

Kdybys býval snášel tiše
ukrutnosť těch duší zlých,
byly by vás utrýznily,
vždyť vás jmění pozbavily
lidé ti v své zlobné pýše
ten by netížil je hřích!““

Pavla jme cit vděku vřelý
při slovech těch potěšných,
slastí září jemu oči,
vstav teď k dobroději kročí,
ruku líbá učiteli
v důkaz lásky, díků svých.

A když týden minul záhy,
s miláčky se rozloučil,
na čas krátký zas je ztrácí,
věnovať se musí práci,
aby, co cíl jeho snahy,
sám ctně sebe uživil.

V městě v strojnické teď dílně
učněm jest, svůj tuží sval,
v potu práce sebe kruší,
nítí oheň, v ocel buší,
zručně, mrštně kove, pilně,
perlíkem jak by si hral.

Osmahlé jsou údy jeho,
čoudem zčerněnou má líc,
zástěra mu hlavním šatem,
deštěm srší na ni chvatem
z kovu v žáru tepaného
rudých jisker na tisíc.

Při svižné pak ráně stále
mysl zkumně napjata,
a kdy pilník v ruce třímá,
pozorný duch jeho jímá
účel strojů, hloubá dále,
v čem jich vězí podstata.

V knihách v prázné chvíli čítá
bez únavy, úmoru,
aby nabyl poučení
a k čemu jej pudí chtění,
v čem mu štěstí zora svítá —
v svém vynikl oboru.

Píle jeho neúnavná
obtíž každou překoná, —
byliť muži nízkých rodů
a co ducha vzácných plodů
skytli světu, — paměť slavná,
úcta vždy jim potrvá!

Tak čas ubíhal jak letem,
a hoch Pavel v mládce rost’,
dělník už je statný z něho,
sestaví cos’ dovedného,
vyšším k tomu puzen vznětem,
umu, důvtipu má dost.

Vymýšlel i vynálezy,
jimiž pochlubí se rád
tam, kde chvíl’ vždy tráví blahou.
Navštívil zas školu drahou,
celý čas kde v prázdni vězí,
kde má pravých slastí sklad.

Přímo kvapil k dědouškovi,
uzel velký v rukou nes,
vyndal divné z něho věci:
„Konečně jsem hotov přeci!
Tu, hleď, stroj jsem zrobil nový,
chci, jak chodí, zkusit dnes!

Jest to moje vlastní práce,
radosti mé proto zdroj!“
A již části v celek snuje,
na stole je sestavuje,
a co z nich tu bylo v krátce?
Lesklý, malý parostroj!

Již to hučí, sviští, píská,
plamínek jak rozžehnut.
S podivem všech hledí oči
na kolečka, jak se točí,
páka, hřídel jak se blýská,
ze zlata jak byl by skut.

„Věru, velkým jsi už mistrem,
přivedeš to ještě dál!“
Učitel tak Pavla chválí.
„Buď jen v práci vytrvalý,
nadání máš v duchu bystrém,
hleď, bys jím se slavným stal!“

Bylo pak to radování
celý den až k večeru,
a dědeček zahovořil:
„Překrásnou věc duch tvůj tvořil,
hochu, Bůh dej požehnání
v každém tvém ti záměru!“

Však to poslední též bylo
požehnání dědovo.
Hlásiloť se vetché stáří,
které život lidský maří,
pozemskou pouť ukrátilo,
lkání na ní chodcovo.

Usnul tiše, v svaté zemi
vedle drahých spočívá,
často dvé kde vnuků, dětí,
otci, matce, dědu světí
slzu lásky, — nade třemi
rovy bolně kvílívá. —

 * 

Prchlo zase více let
jako vody tokem,
v moři času zmizela
širém, ve hlubokém.

Pavel musil v cizinu
dálnou zas se bráti,
zaměstnání našel si
při železné trati.

Strojvůdcem se v brzku stal
vzácné pro nadání,
s parovozem jezditi
jediné měl přání.

Jest to život veselý
shlížeť kraje, hory,
zeměmi se prohánět,
lučinami, bory.

Jest to život vábivý
shlížeť lidská sídla,
na cestu si připnouti
bleskurychlá křídla.

Jest to život blažený,
jak pták krajem lítat,
denně v širý luh a les,
v údolí hor vítat.

Jest to život svobodný,
plodící slasť mnohou,
bloudit s větry o závod
nebes pod oblohou.

Ale, jak vše, mívá též
nepříjemné stránky,
leckdy také mizí v něm
letem radovánky.

Klopot, nástrah živlů zlých
strojvůdci jest nésti,
kdež by dlelo na světě
nezkalené štěstí?

Bdíti musí vozotaj
na přísné vždy stráži,
okamžik si pohovět
ať se neodváží!

Horko dne a noci chlad,
déšť i metelici
musí nést, co hoví si
jeho cestující.

Tolik drahých životů
svěřeno mu bývá,
často v plesu ustane
mysl starostlivá.

Jen když šťastně ubíhá
cesta širou plání,
radosť cele usedá
na jeho si skráni. —

Pavel řídíval svůj stroj,
málo kdo jak umí,
však si proto chodíval
k vědě pro výzkumy.

Snadno může bohatnout
z zkušenosti zlaté,
mnoho můž’ z ní kořistit
vědění s ní spjaté.

Takéť slavně vyniká
nad všechny své druhy,
ano předčí v strojnictví
odborníkův kruhy.

A jak v mládí, v mužství též
pracovit jest, pilen,
dozorcem jest strojíren,
parovozních dílen.

Pojištěn má blahobyt,
dobylť si ho prací,
ta jej dává v náhradu,
hojnou mzdu jím splácí.

Ale víc než blahobyt
vědomí to blaží,
že jsme k dílu čestnému
připojili paží.

Že jsme roli práce tak
vzdělávali živnou,
že jsme dobru člověčstva
přispěli svou hřivnou.

Kdyby nic, než památka
chvalná po nás zbyla,
dost to vzácné odměny
za pracná nám díla. —

Pavla nad to čekala
pocta ještě, sláva,
kteréž skoupá štěstěna
vždycky nerozdává.

Dostalo se úřadu
čestného mu záhy,
prvním stal se strojvůdcem
v společnosti dráhy.

Jen on jízdu řídívá
vlaku císařského,
kdy-li mocnář projíždí
říši panství svého.

Již mu za to velký řád
prsa zdobí zlatý,
tak se může proslavit
i syn z chudé chaty.

Však to také vozotaj
moudrý, přeumělý,
tiše rozjet umí vlak,
let mu dává střely.

A kde chce, vlak zastaví
koles těžkým smykem,
bremzami, jež vynašel,
rychlosť zmenší mžikem. —

Arcikníže právě jel,
Pavel vlak zas řídí,
koho zrak tam zděšený
na koleji vidí?

V blízké dáli zoufalec
na trať hle se staví,
ještě malý okamžik —
života se zbaví.

„Nikoli, tě zachrániť,
musím hlavo chorá,
líto mi tě, osudem
týraného tvora!“

A již páry táhlý svist
bremzy k práci vzruší,
zastaví vlak na krok jen
před nešťastnou duší.

„Kdo to?“ Pavel poznává
v tváři tahy známé,
jest to otčím ukrutný,
či snad zrak jej klame?

Nikoli, toť věru on,
za smrt tady úpí.
oněmen pak na Pavla
hled upírá tupý.

Nepoznal však ochrance,
toho hrůza chvátí,
němůž’ na něj promluvit,
nedá se mu znáti.

V chvíli dál vlak odjíždí,
vesele teď hvízdá,
ze všech jízd toť Pavlova
nejšťastnější jízda.

Vidí z dáli ještě jen,
muž jak za ním kyne,
snad z úst při tom díků též
radostný hlas plyne.

Snad s té duše zoufalé
sejmuta jest tíže,
a ta šťastná záchrana
s nadějí jej svíže:

že mu osud šťastnější
změní trud a žaly,
vždyť mu ruce štěstěny
život znovu daly!

 * 

Divné zprávy Pavlovi
pan učitel píše,
pravdou že jest veřejnou,
tajeno co tiše.

Dvorec přijde do dražby,
z něhož pán se ztratil,
neměl, čím by velký dluh
věřitelům platil.

Zavinil svůj úpadek,
jak i paní jeho,
nesřekli se nádhery,
žití hýřivého.

Zmizeli, teď už jen krov
hostinný je kreje,
v dvorci prázno, odevšad
pustota jen zeje.

V listě dál jest připsáno
rukou Verunčinou:
„Já zas, milý Pavlíčku,
zprávu dávám jinou.

Posledně když’s u nás dlel,
o naší to pouti,
nemohl’s mé tajemství
nijak uhodnouti.

Dnes je tobě svěřuju,
slož je v srdce schránu,
nejspíš že se nevěstou,
drahý bratře, stanu.

A ženicha mého snad
také budeš znáti,
přítel tvůj to, Doušů Jan,
jehož mám se státi!“

Pavlu zrak se zajiskří,
radost z něho září
a růměnec zaplane
v blažené mu tváři.

A v té slastné hodině
v libém zadumání
jakous chvácen myšlénkou
hlavu k hrudi sklání.

Ó co blaha skytá mi
náhle dobré nebe,
teď jest čas, bych poslechnul,
drahý otče, tebe!

Cele abych naplnil
poslední tvou vůli,
nemohu ji nechati
vyplněnu z půli.

Chtěl’s, by v dvorci příště kdys
s láskou mír zas vládl,
v posledním to’s dechu svém
na srdce mi kladl.

Ano, otče, dokona
chci tvou splniť závěť,
na tvém, otče, žehnání
štěstí své chci stavěť.

Moh’ bych víc si majetku
dobyť prací, pílí,
nad vše ale ceniť chci
otcův odkaz milý!

Odkaz jest to vznešený,
zákon svrchovaný,
na té zemi budovať
míru, lásce stany.

Jiný zde ať zastává
úřad po mně zbylý,
jdu tvé drahé závěti
plnit, otče milý!

Odjel téhož ještě dne
rozloučiv se s druhy
do dědinky Doubravské,
v rodné, krásné luhy.

 * 

V údolíčku Doubravy,
s krajem kde se pojí,
o samotě u boru
bílý dvorec stojí.

Pavel Skalák jeho pán,
dobroděj to vlídný,
tráví běh tam života
utěšený, klidný.

A s ním dobrý učitel
na výslužbě svojí,
dvé těch duší přátelských
nic už nerozdvojí!

V blízké vísce za lesem,
ve Doušově statku,
Verunka zas nalezla
hodnou sobě matku.

S ní a chotěm mileným
často v dvorec chodí,
v upřímný kam přátel kruh
láska duše vodí.

V dvorci opět veselo,
příjemno a milo,
jak by nebe krásněj’ se
nad ním vyjasnilo.

A kdo v dvorci pobývá
nezná žalu, tísně,
zvučí jen tam samý ples
a veselé písně.

Dobrý dlí tam hospodář,
dobrou má též paní,
kvete zas tam láska, mír,
s nimi požehnání.

Dělník rád tam pracuje,
žebrák rád je hostem,
jest ten bílý dvorec ráj
v údolíčku prostém.