Základy harmonie a zpěvu/Chybné postupy. Příčnost
Staří theoretikové zakazovali svým učňům postupování dvou hlasů v jistých intervalech. Tak nesměly ku př. vésti dva hlasy v rovném pohybu v oktávách, dvou velkých kvintách, dvou malých kvartách a dvou velkých terciích; ku př.
Co se týče zákazu dvou oktáv ve čtyrhlasé skladbě, tu panuje u starých i u nových theoretiků jedno a též smýšlení: že totiž dvě oktávy v rovném pohybu samostatnost hlasů ruší. Jinak jest ale se zákazem dvou velkých kvint; zde se mínění různí. Dvě velké kvinty v rovném postupu se zapovídají od starých naprosto, noví jich ale připouštějí. Jmenovitě se jich ujímá Weizmann. S dvěma velkými kvintami má se věc věru podivně. Zakazováno jich bylo dost, a předce jich bylo naděláno i v klassických dílech hojnost. V nejnovějších časích navrhnul Weizmann, aby se zrušil zákaz dvou kvint bez výminky a aby se dalo učiteli na vůli opraviti učňovi kvinty, kde by je byl nejapně položil. Uvážíme-li, že dvě velké kvinty někdy žádného zlého dojmu nečiní, jindy však opak toho působí, nejlépe jest, ani jich naprosto nezapovídati, ani úmyslně jich vyhledávati. Dá-li se jim vyhnouti, nechť se stane, což nikdy velkých těžkostí dělati nebude; nedá-li se jim vyhnouti, aneb povstal-li by vyhýbáním se jim nucený a nepřirozený zpěv, budiž jim místa popřáno.
Téměř vždy nelibě ozývají se dvě velké kvinty, udají-li se mezi dvěma více od sebe odlehlými hlasy; dále, když se udají při postupu do celého tónu a když náleží dvěma akordům, které nemají mezi sebou spojení; ku př.
Zlý účinek velkých kvint ale mizí postupem do půltónu, zvláště při mnohohlasné skladbě, kde jsou jinými hlasy kryty; ku př.
Ostatně jest pravda, že se k zákazu dvou velkých kvint hledělo a až posud hledí nadpříliš. Z většího dílu se zavrhovaly a zavrhují od mnohých ne snad proto, žeby zle působily, nýbrž jediné proto, že jsou to kvinty. Začátečníkům v hudební skladbě se ovšem opravují, ale jen proto, že nemají ještě dosti vytříbeného vkusu, aby rozhodli, které kvinty cvičený sluch uráží, a které ho neuráží. Ale v dílech mistrných po kvintách pásti a nad nimi se horšiti, jest věcí malichernou. V umění není nic naprosto zapovězeného; všecko může míti své místo; přijde jen na to, kde a jak čeho užito bylo. Nemotorné se chování učňů a nedouků v záhadných případech nemůže staviti volnost, kteréž mistrům třeba, aby umělecká díla vytvořili.
Vedlé těchto oktáv a kvint, které se nazývají zjevné, jsou ještě zapovězeny skryté kvinty a oktávy. Ty se objevují na takových místech, kde se kráčí od intervalu, jenž není kvinta neb oktáva, rovným pohybem k intervalu kvinty neb oktávy; ku př.
Takových případů jest velmi mnoho. Kdyby se chtělo ale všem vyhnouti, nemohlby se skoro ani jeden volný harmonický krok učiniti, a pro samé ohledy nepřišloby se při skládání k žádoucí volnosti. Že jsou mnohé skryté kvinty a oktávy šeredného účinku, ano horšího než zjevné, pravda jest. Vinou toho ale jest více nejapné a nemotorné vedení hlasů, nežli co jiného. Zlý účinek skrytých kvint a oktáv mizí, kde jsou hlasy plynně a přirozeně vedené.
Postup ve dvou velkých terciích, kráčí-li oba hlasy rovným pohybem o tón výše, vyjímá se trochu tvrdě a násilně, což zavdalo příčinu k jich zápovědi; ku př.
Z tétéž příčiny jsou zapovězeny dvě malé sexty, kráčí-li hlasy o celý tón dále; ku př.
Velkých tercií a malých sext, při nichž hlasy jen o půl tónu postupují, netýká se ta zápověď. Jak byl u starých postup dvou hlasů ve dvou velkých terciích v nenávisti, o tom svědčí název, jímž jej podařili. Zvaliť jej ďasem v hudbě (diabolus in musica).
Avšak nad to nade všecko nalézá se v mistrovských skladbách starých i nových dosti příkladů, kde kráčí dva hlasy ve velkých terciích, které sluchu nikterak neuráží.
K chybným postupům počíta se také příčnost. Ta se naskytuje mezi dvěma hlasy opět za příčinou nejapného a nepřirozeného vedení hlasů a sice tenkráte, když přichází zvýšení neb snížení tónu v jednom z obou hlasů, a zvýšení neb snížení to když se položí do jiného hlasu než do toho, ve kterém ležel pratón; ku př.
V příkladě tomto činí c ve vrchním a cis ve spodním hlase, jakož i a v prostředním a as ve vrchním hlase příčnost. Příčnost časem zle působí; jsou ale také příčnosti, které nejsou nikoli nápadné, ano spíše cosi poetického do sebe mají. I zde jest skladatel odkázán na vlastní cit a soud. Dobré vedení hlasů a vyšší účel, než právě šetření pravidel mluvnice hudební, omlouvá jako jiné záhadné případy i příčnost.