Záhuba pohanův na Litvě/VIII.
| Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski | ||
| VII. | VIII. | IX. |
Zelenou dolinu uprostřed hustého pralesa, protékanou malou říčkou, obstupovaly duby a lípy, habry a lísky. Jak osamělí, uvěznění, sklíčení vypovězenci vynikaly dvě neb tři obrovské sosny a několik smrků temnějšími větvemi svými vzhůru nad jarní zeleň svých listnatých bratří. Nahé jejich kmeny strměly k nebesům, neboť žádný z nich nemohl vyháněti ratolestí v té houštině dušených. Smrky a sosny ty stály tu jako nevolnice, majíce jen tolik vzduchu a slunce, co bylo nad nimi. Za to tím lépe dařilo se vítězům bujně se plemenícím, a nikde ani sledu lidské ruky, jež ohrožovala by ty pány pralesa, jichž i bouře musila šetřiti nemajíc k nim přístupu. V dolinu slunce dopadalo, ale do hlubin lesních, když se listím pokryly, nepronikl žádný paprsek, aby odhalil tajemství jejich. Jako zelené klenutí rozprostíraly se tu větve spletené mezi sebou a křižující se, skrývajíce pod sebou stín a chlad.
Při kraji lesa, na malém pahorku, jejž říčka podemílajíc na jaro jeden bok jeho svlékla z drnu, pod nímž obnažila žlutý písek a hlínu, seděl stařický dub, král lesa, snad otec houštiny té. Koruna jeho povznášela se nad nejvyšší stromy, a kořeny rozložité, porozpukané, silné jako kmeny, zaujímaly veliké prostranství. Zdali to byl dub jediný. anebo tři spolu tak srostlé. že slily se v jeden obrovský peň, nelze již bylo rozeznati. Zda hrubou kůru blesky tak hluboko proryly anebo věkové v ten způsob utvářili, nikdo neuměl pověděti. Trhliny zarastaly mechem, zde onde travou, ano i kvítky. Cizopasky tyto přirostlé k štěrbinám věšely své lodyhy a listí k dolině, jakoby doprošovaly se k zemi. Pod dubem nerostlo nic, kromě trochu mechu a chudičké, nažloutlé trávy.
Na silných větvích dubu po třech stranách rozvěšeny byly celé postavy šarlatového sukna, spadajíce až k zemi. Toliko jedna řada osvětlena byla od slunce. Na menších živých i suchých snětvích viselo nesčíslné množství vyšívaných ručníků, zástěrek, závojů a plachet v nejpodivnější směsici. Některé z nich byly bílé a čisté, jiné sežloutlé, zčernalé, pošpiněné, roztrhané na cáry, zetlelé na dranc. Zde onde červený pás anebo nějaká stužka pyšně vypínaly se mezi těmi hadry a tím prádlem. Opodál dubu krále velikým kolem táhl se vysoký, hustý plot běžící až k říčce, kterou překročiv zahajoval čásť louky. Nazad od lesa stála v ohražení tom vysoká, mohutná vrata střechou pokrytá, a po obou jejich stranách dvě fortny se vchody.
Tam, kde starý kmen dubu obrácen byl k světu a slunci, rozpadaje se jako ve dvě půle, viděti bylo v hluboké díře neforemný pařez. Byl to peň jiného stromu, jejž vzrůst, kořeny, suky a rozpukliny byly utvářily v tak divnou podobu, jakoby na něm lidské ruce byly pracovaly. A přece nikdy se ho nebyly dotknuly ani kámen ani železo. Působilať tu jakási neznámá síla, kdy potvora ta vyrůstala ze země, že jí udělovala postavu jaksi lidskou neboli zvířecí způsobu neobyčejného a strašného. Peň tento měl hlavu obrovskou. v ní důlky jak oči, rozevřenou tlamu, pod ní zarostlou bradu a pod čelem jako střecha vystouplým huňaté okruží. Hlava seděla vražena mezi široká ramena bez krku, prsa byla vypuklá a jako nafouklá, po stranách jakoby dvé hubených rukou přilepeno bylo k bokům, dole dva spletené kořeny podobaly se dvěma skrouceným nohám. Byl to hnusný netvor, a jakkoliv tu nebylo viděti žádné úmyslnosti a toliko náhoda jakási urobila mu tu strašnou tvář, obličej ten mluvil, balvan ten byl jako snem nějaké bytosti, která na prahu života ztuhla ve špalek. Člověk hledící na tuto modlu vyrostlou ze země mimovolně se děsil, mráz jej pocházel, zdálo se, jakoby ty dvě černé jamky koukaly, ta rozjizvená huba mluviti uměla a ty ruce peruny metaly. Na čele mech a zbytky oloupané kůry kreslily hrozné vrásky, a na lících tkvěl jako strnulý, pošklebný úsměv. Spolek ten mluvil k lidem, jakkoli mlčel.
Když padaly naň paprsky slunce a pohyblivé stíny listů, oživoval se obličej, měně výrazy své hned ve hrozný a ukrutný, hned v úsměšný a nelítostný, hned v klidný a ospalý. Balvan se probouzel, žil, rděl se, blednul a při nočním ohni se pohyboval. Stál naproti slunci rouhuvě a vyzývavě. Dub byl svatyní Perkunasovou, špalek zázračný obraz jeho. A dokola rozkládalo se nové posvátné Romove, místo věšteb a divů. I potok obmývající jeho patu byl posvátný, i byliny tu rostoucí byly zázračné, a povětří nasyceně vůní listí životodárné.
Před dubem nad potokem vystavěna byla z mistrně otesaných klád jakási veliká i vysoká hranice, která vzhůru se zúžujíc obstoupena byla tyčkami. Na těch zavěšeno bylo sukno šarlatové, místy již větrem strhané. Od zadu vedly na hranici schody, jimiž kreve krevejto-evarto kreve, nejvyšší to kněz, časem vystupoval, aby ukázal se lidu a mluvil k němu, rozehřívaje ho ke vzývání domácích bohů a k odpuzování cizí víry.
Byly to řídké slavnostní dni, které oznamovány lidu shromažďovaly tu četné tlupy. Avšak ani v obyčejné dni nebývalo tu pusto. I tenkráte dolina hemžila se lidmi, v lese bylo viděti zde onde rozdělané ohně, přivázané koně, množství přecházejících lidí v oděvu bílém. Za dubem povznášel se zvolna vzhůru jako sivá páska dým od kamenného oltáře. Tu bylo věčné ohnisko, posvátný plamen nikdy nehasnoucí, živený smolným dřevem, pryskyřicí a obětmi nábožných lidí.
Ačkoli nashromážděny dokola četné davy, panovalo v dolině jakési sváteční ticho, přerývané toliko hlukem lidí kolem posvátného ohně přecházejících, ržáním koní a šumem lesa. Pobožní mluvili nízkými hlasy a chodíce zdržovali se všeho povyku, z úcty k posvátnému místu. Pouze ptactvu a potoku volno bylo svobodně hlásiti česť litevského boha. A kdežto po četných příchozích nacházela se v dolině ustavičně hojnost drobtův a zbytkův od jídla, tož nad ní kroužila hejna lesních obyvatelů, ozývajících se nejrozmanitějšími hlasy.
Pohled na dolinu poskytoval veliký obraz plný rozmanitosti. Po jedné straně nad vyhaslým ohněm seděla tlupa šedých starců, již potichu spolu hovořili. Dále v pozadí viděti bylo pohromadě ženy a dívky, připravující pokrmy pro poutníky, any otáčely se okolo kamenů. uprostřed kterých oheň hořel. Ve skupinách stáli mužští z různých stran i krajin, vyměňujíce mezi sebou přinesené zprávy. Mládež na kraji lesa hovorněji rozmlouvajíc, potichu se smějíc, někdy vyzývala se k zápasu a chytala do křížku, brzy však, pamatujíc kde se nalézá, utišovala se u napomínala k umlknutí.
Poblíže hranice, dubu a ohně přecházeli kněží rozličného stupně, místní i odjinud přišlí… krevové nižší v bílých šatech i pasech, s bílými hůlkami v rukou; vejdaloti v hazukách olemovaných bílými stužkami a třapci, někteří majíce na hlavě věnce, jiní v rukou je nesouce, někteří s hlavou obnaženou v zaprášeném oděvu cestovním. Méně okázale drželi se chudobně odění věštci vuršajtové uctivě za staršinou na úbočí pahorku, a při nich sigonoti, obětníci, mužové silní a vzezření surového. Těm často připadalo nejenom kozla neb ovci zabíjeti u oltáře, nýbrž i válečného zajatce provázeti svázaného na hranici a dobíjeti, jestliže se trápil. Celým zástupem za ohradou posvátného dubu tábořili hadači, kejklíři, potulní zpěváci, svalgonové, pohřební sluhově lingusoni.
Po jich kroji, nelišícím se hrubě od hazuk, jaké nosil lid v rozličných krajích, možná bylo poznati, přicházejí-li z hořejší neb dolejší země, od rozhraní jazyka, od pomezí křivického, z hlubin lesních, z blat neb divokých pouští. Ti všichni musili alespoň jednou do roka posilniti se u posvátněho zřídla i dubu, nabrati vody pro nemocné, popela z ohniště, listí se stromu. Každý z nich přinášel kreveovi neb vejdolotům zprávu o tom, co se dálo v jiných posvátných místech, a odtud bral rozkazy a napomenutí. Prokazovánať poslušnosť kunigasům, vládnoucím železným mečem v rukou, ale bílá hůlka kreveova, když jí kynul, ne postrachem, leč jakousi nepochopitelnou silou hýbala tlupami. Nejvyšší kněz, ještě od prastarých časů, měl větší moc nežli železo knížecí.
Poblíže svatého ohně, odděleny od jiných, dlely ve zvláštním ohražení strážnice vejdalotky, děvčata vybíraná z nejsličnějších, nejztepilejších, nejsilnějších… všecky v stejném obleku bílém a zeleném, trvajíce u vážném mlčení, k nimž mužům nebylo dovoleno blížiti se. Vycházejíce po třech z ohrady své přinášely dříví a smolu, přistupovaly k ohni, aby na něj přikládaly, pak do plamene hledíce čekaly, až tři jiné je přijdou vystřídat. Chvílemi zapěly zvolna tichou píseň, znějící žalostně, jako stesky lidu k bohům.
Vejdaloti, přisluhující u dubu Perkunasova, ustavičně byli zaměstnáni. Přicházeli k nim potulní věstci na radu, nemocní pro léky, matky přinášely jim děti, chudí nosili oběti. Krevule, staroušek se šedou bradou, malý, dosti otylý, umdlený, seděl v ústraní pod stříškou u parkánu, o nějž byl opřen, a dřímal čekaje, až některý z vejdalotův přijde ptát se ho na něco. On rozhodoval v pochybnostech a sporech. Vedle něho viděti bylo pootevřenými dveřmi v kolně tenkým šindelem kryté složené rozličné oběti, přinesené Perkunasovi. Na policích stály hrnky s medem, kruhy vosku, otepi lenu, stůčky plátna, pásy a zástěrky, ano i šňůry jantaru a průhledných skel… V bednách nasypáno bylo zrní, na kolech visela zabitá zvířata. Byla to pokladna a zároveň i špižírna. Chvílemi některý z vejdalotův buďto přinášel a skládal nový dar, buď přijímal potřeby na výživu.
Mlčení, zachovávané kolem dubu uprostřed toho ruchu, činilo výjev ten podivným, jakoby ne živí lidé, ale duchové a němé stíny otáčeli se kolem modly. Bílé sukně vejdalotek i kněžek činily je skutečně podobnými k nějakému přeludu. V táboře, jestliže jen děcko zakňouralo, matky hned ústa mu zacpávaly, aby nerušilo slavnostního mlčení… Každodenně při východu slunce, jakmile první jeho paprsek dolinu pozdravil, také při obnově a úplňku měsíce ozývaly se zpěvy vejdalotův. Ostatní oběti konaly se potichu.
Tak vyžadovaly starožitný obyčej i skutečná potřeba, neboť Romove i svatyně musily býti skrývány před křižovníky, a zpěvy mohly je vyzraditi. Trojím řetězem obehnáno bylo dokola posvátné místo. Ozbrojená stráž obcházela dolinu, a též všichni kněží nosili zbraň, hotovi jsouce k obraně svatyně své. O několik honů dále obtáčel Romove druhý kruh. Po kraji pralesa rozestaveni byli třetí ostražití hlídači, kteří oznamovali nebezpečí houkáním a napodobováním rozličných ptačích hlasů. Byltě již do té doby padl nejeden posvátný dub pod sekerami německými, nejedno Romove bylo zničeno, množství vejdalotův porubáno; poslední útulky staré modloslužby musily býti pilně střeženy. Vzácnější poklady, zlato, stříbro a měď, chovány v tajných skrýších podzemních v lese, o kterých věděli toliko nejvyšší kněží.
Jarní den schyloval se k západu a paprsky zacházejícího slunce dopadaly úkosem, pozlacujíce stromy svěžím zelenem pokryté; jedni poutníci ubírali se na zpáteční cestu, jiní chystali se na odpočinutí, opět jiní docházeli teprv do tábora, když zdálí slyšeti bylo šramot jakýsi a lidé počali vstávati od ohně a kupili se v jedno místo. Starší vejdalota Nergeno, jenž pilné na všecko měl oko, spatřiv zdaleka ten ruch přiložil ruku k čelu a dlouho pohlížel v tu stranu, načež poslal chlapce v to místo, kde se lidé kupili, aby mu přinesl zprávu, proč se tam sbíhají. Ten protáhl se mezi ohnisky a tlupami okolo nich sedícími, a poněvadž měl bílý pás jako odznak, že náleží ke službě Perkunasově, všichni ustupovali mu z cesty.
Na kraji lesa spatřil uprostřed zvědavého zástupu státi tři mužské a ženskou od hlavy do paty v bílou roušku zahalenou, jíž sotva čásť obličeje viděti bylo. Najednou, jako z veliké mdloby, nachýlila se žena v bílé roušce a padla k zemi. Kdosi ze zástupu přinesl jí číši posvátné vody k občerstvení. Ze tří jejích tovarysů jeden mladý, švarný, postavy rytířské a vzezření smělého, podobal by se nějakému vůdci, kdyby nevypadal skoro ještě jako chlapec, maje bradu sotva ještě pýřím pokrytou. Druhý byl pacholek malého vzrůstu, s hlavou velikou, silný, složitý, maje v ruce obušek a na zádech ranec. Třetí, štíhlý to, hubený jinoch v těch letech, kdy člověk vyrůstá z dětství, avšak nedospěl za muže, držel se stranou, opíraje se o cestovní hůl. Z oděvu těchto poutníků, z jich tváří a vysílených postav bylo viděti, ze přicházejí zdaleka, majíce za sebou cestu dlouhou i obtížnou. Nohy jejich obaleny byly prachem a blátem, oděv rozedrán od větví a pošpiněn, tváře vyzáblé.
Dívka na zemi ležící chvílemi zvědavě zdvihala hlavu, pohlížela modrýma očima na dolinu a k dubu, úsměv pohrával jí kolem úst, ale hned zase mdloba nutila ji ulehnouti na trávu, a jakkoli obstoupena byla lidem hlučně k ní se tlačícím, aby si ji prohledl — ubohé stvoření zavíralo víčka oční, jež obtězkával olověný sen. Vyslaný chlapec, který tu byl viděl již rozličného druhu poutníky, při těchto ze žádného významného znaku nemohl poznati, kdo by byli. Oblek jejich, ani domácí ani cizí, neměl žádné známky kraje, odkud přicházeli. Sama tvář i postava jinochova, kterýž nad ostatní vynikal, měly do sebe cosi neobyčejného — pohyby jeho prozrazovaly návyk jakýsi nelitevský. Poutníci tito byli: Jiří kunigas, Šventas, Rymos a Baniuta.
Jakým způsobem dostali se krajinami křižovnickými strážemi obsazenými na bezpečné, v lesích ukryté Romove? Všichni se jich vyptávali, neboť to nikdo nepochopoval, ale jejich odpovědem mnozí nevěřili. Obzvláště kunigas byl mnohým podezřelý, lidé šeptali mezi sebou s nedůvěrou naň pohlížejíce, neboť mluvil po litevsku, jakoby se včera teprv byl naučil tomu jazyku, slova přicházela mu těžko, a když se mu jich nedostávalo, netrpělivě se mračil a zlobil.
Příchozí neuměli zevrubně popsati svou cestu. Jenom Šventas nesouvislými slovy dával na jevo radost, že obtížná pouť jest ukončena. Když Merunas, vyslaný chlapec, přistoupil a vyptávati se počal, pošeptal mu jeden ze zvědavé tlupy, že příchozí unikli z otroctví křižovnického, a jeden z nich že se vydává za kunigasa. Mezitím Baniuta, jakkoliv na ni tolik lidí hledělo, zahalivši sobě rouškou hlavu chystala se na holé zemi usnouti; ale tu několik starších lidí jalo se reptati, pravíce, že by slušno bylo některé ženě ji odevzdati, aby se o ni postarala. Tu vzchopiv se jeden z tlupy odešel ke starším ženám, které u ohně sedíce připravovaly večeři. Ihned povstaly dvě z nich a rychle pospíšily k dívce na zemi ležící. Pohlížely na ni s obavou a podivením — Baniuta spala. Jedna z nich přiklekla k ní, opatrně zdvihla jí roušku s obličeje a zahleděla se jí do tváře, pohřížené již v sen takměř smrtelný. Šeptáno nad ní — ona neslyšela, dotýkáno jí — ona necítila; dech její byl volný, líce barvil horký ruměnec, ústa napolo otevřená čerpala ze vzduchu život, jehož nedostávalo se prsům.
Slitovavše se nad ní obě ženy zlehounka chopily se Baniuty, vyzdvihly ji se země, a opatrně kráčejíce s břemenem svým odnesly ji k svému ohnisku. Jenom jednou otevřela oči, vzdychla, usmála se… pak znovu jí zapadla víčka, a tak spící, položivou složily ji rychle na uchystané lože.
Rymos rovněž tak unaven jak ona, usedl do trávy a podepřev se rukama — dřímal. Šventas nejlépe ovládal své utrmácení, drže se na nohou smál se a vůkol se rozhlédal. Kunigas též nepoddával se unavenosti své, ačkoliv bylo ji znáti na jeho tváři. Koukal a hltal očima co viděl… Vše vůkol bylo mu něco nového, podivného, jako z jakýchsi dětských snů vzkříšeného, a nesmírně rozličného od toho, v čem byl vychován a vyrostl.
Mladík, jenž se byl vžil do mravů křižovnických, zápasil sám s sebou, aby se vpravil do nových… Zdaleka viditelný dub, hranice, plápolající oheň, vejdaloti v bílých rouchách přecházející, ta svatyně pod širým nebem, ten bůh ctěný bázlivým mlčením — to vše dojímalo ho postrachem a nepokojem. Byltě navykl věřiti v jiného Boha, klaněti se jiným kněžím… v duši ozývaly se mu vážné písně kostelní i slova modliteb k srdci pronikající… Sám ještě nevěděl, má-li se odříci onoho Boha pro tohoto, či sjednotiti v sobě oba.
Merunas vrátil se k dubu, a věsť o uprchlících z úst do úst podávaná naplnila za malou chvíli celou dolinu. Ke spící Baniutě sběhly se všecky ženy, okolo kunigasa tlačili se všichni mužové, na starého Šventasa doléháno otázkami.
„Proč se mne ptáte, jak jsem se sem dostal?“ pravil pacholek, jemuž někdo na posilněnou podal březového soku. „Což já sám vím, jak se mně podařilo je sem přivésti?… Snad nás vedl nějaký bůh, snad duchové… tolik jisté jest, že to nebyl můj rozum, aniž jejich moudrosť.“ dodal ukazuje na Rymosa i kunigasa. „Plavili jsme se po vodě, šli po suchu, mřeli hladem, spali ve dne, chodili v noci. Vlci nám ve tmě očima svítili, ptačími vejci z hnízd a syrovými houbami živili jsme se časem. Míjeli nás křižovníci a neviděli, jakoby nás mlha zahalovala… medvědi razili nám cestu… Ó, ó! Kdož to vypoví? Kdo to pochopí?“ Šventas oddechl si, utřel si čelo a zasmál se. „Stal se zázrak, a nyní přejte nám ubohým odpočinku, neboť ne den, ani dva, ani deset nevlekli jsme se… neboť i počítati jsme zapomněli. Menes byl na půl přeťat, když jsme se vykradli z Malborgu, a hle, opět jej meč sluneční rozpůlil… a my teprv přišli.“
Šventas též, za příkladem, rozhlednuv se poněkud usedl na zemi. Jenom kunigas nepomýšlel na odpočinek. Stál mlčky, když Merunas vrátiv se pojal ho za ruku a ukázal k dubu, že ho tam volají. Jiří byl již na cestě, kdy starý jeho tovaryš spatřiv ruch ten broukaje vstal a ubíral se za ním.
„Beze mne, kunigase,“ pravil, „byste se sotva se svatými lidmi smluvil, neboť nerozumějí oni vám, ani vy jim. Půjdu s vámi.“
Jiří kráčel směle nic neodpovídaje. Několik vejdalotův čekalo na ně u parkanu. Šventas potřev si čelo předešel svého kunigasa.
„Kdo jste?“ otázal se starší z vejdalotův.
„Vracíme se ze zajetí křižovnického,“ odvece Šventas. „Víte, kdo tento jest?“ ukázal na Jiřího; „to jest syn Redin jako dítě jí ukradený, z kterého křižovníci již byli utvořili Němce… Ozvala se krev… má znamení na šíji jako zrnko hrachu… on to jest!“
Vejdalota pozdvihl ruce. „Od dětinství u nich byl?“ zvolal svraštiv čelo, — „což nám jest nyní po něm?“
To slyše Jiří pozvedl hlavu pravě krátce a hrdě: „Vracím se k svým.“
Vejdaloti pohlíželi na něho — postava shodovala se; vrtěli hlavami, dívali se na sebe. Zatím Šventas bez ladu a skladu vypravoval o jejich cestě, přerývaje povídání své smíchem a klením. Co vypravoval, bylo tak podobno k báchorce, že posluchači krčili ramenoma. Šventas přiznal se, že dlouho sloužil Němcům, nežli se mu, jak povídal, srdce v prsou převrátilo. Též, o Baniutě vypravoval.
Vejdaloti nevědouce co počíti s tím příchozím, mlčícím a hrdým, vzhledu cizáckého, odvedli jej ku krevulovi.
A Baniuta? Baniuta spala… Byl to spánek jako dítěte v kolébce, které cítí, že někdo nad ním bdí. Jedna po druhé přicházely baby i děvčata podívat se jí v obličej, potřásaly hlavami a šeptaly si. Baniuta spala… Chvílemi se jí vyrval povzdech z prsou, i zdálo se, jakoby se měla probuditi, ale sen vracel se znova, kolkolem zahalila ji noc, a děvče jak spalo, tak spalo.
Již všecky ženy, jedna po druhé, mnohá dvakráte, byly se přišly podívat na spící dívku, jediná toliko stará Jargala, sedíc nedaleko u ohně, ač jí domlouvaly a tahaly, nechtěla se hýbati z místu podívat se na děvče. „Nechci jí viděti.“ pravila; „nač to? Rozedralo by se mně srdce… Měla jsem dceru v těch letech, která mně zahynula… Zdali ji dravá zvěř roztrhala nebo Němci zabili, žádný hadač neví… zmizela jako kámen ve vodě.“
A stará Jargala nešla; připomínajíc sobě dítě své zaplakala a podeprouc se o ruku zazpívala píseň, jakou zpívati obyčej byl při pohřbu dívky pod věncem. Ostatní ženy daly jí pokoj.
Dlouho seděla: najednou jakoby jí něco bylo na srdce zaklepalo, vzchopila se, vstávala, ale zase usedla. „Mám jíti? nemám jíti?“ pravila sama k sobě. „Nač? darmo bych si rozedrala srdce!“ Seděla dále, ale byla nepokojná. Cosi hnalo ji a cosi zdržovalo. Vzmohla se, postavila na nohy, ale nedostávalo se jí odvahy. V tom zdálí ozvalo se tichem lehké vzdychnutí… To Baniuta ve spaní tak oddychovala. Povstalý větřík rozdmychal přihaslý oheň, a záře jeho padla na spící. Jargala ubírala se k ní, zpočátku volným krokem, čím dále tím rychleji; ohlížela se, jakoby se styděla, přiblížila se, sehnula se, uklekla — sedla.
Oči stařeny jakoby z víček vyskočiti chtěly, ona bezděky vztáhla ruce, otevřela ústa… dívala se… nemohla se dosti nadívati. Z prsou dobýval se jí vždy živější oddech, s očí začaly jí kanouti slzy.
„Ach! takovou zlatou rybkou asi byla by moje dcera, kdyby žila,“ jala se plakati potichu; „takové měla kadeře jantarové, taková ústa malinová takové čelo jako sníh… Moje dítě! moje dítě!“ — mluvila plačíc tak zticha zdržujíc dech, že sotva sama sebe slyšela.
V tom spící sebou pohnula, otevřela široko víčka, ukázala světlé blankytné oči, upřela je na stařici, dívala se na ni a kolem úst zahrál jí úsměv. Tak oko v oko pohlížely na sebe, dlouho, dlouho… Po Jargale šel mráz… Baniuta nemohla zavříti víčka. Na prsou dívčiných oddech košili rozhrnul i odkryl zlatý kroužek, jejž na šňůrce navlečený nosila. Najednou slyšeti bylo dva výkřiky… dívka vzháhla ruce, stará chytila ji do náručí. „Baniuta!“ Matka klesla do mdlob.
Ženy opodál sedící polekány sběhly se křísit starou a dívku jí z vystydlých rukou vyrvat — ale obě držely se tak, jakoby byly k sobě srostlé. Baniuta byla nalezla matku.
Zpráva ta způsobila všeobecný ruch: spící jsou buděni… děvčata sbíhala se, přicházeli též zvědaví muži.
Jargala poznala dceru!!
Někteří nevěřili, ale Baniuta začala jíž povídati, co pamatovala ze svého dětinství… a při každém slově stará rukama tleskajíc volala: „Holoubek můj! dítě moje!“ I zlatý kroužek vydával svědectví.
Kreve pod stříškou sedě poslouchal vypravování Šventasovo. Kunigasovi velel ukázati mu znamení hrachového zrna na šíji… vrtěl hlavou, nevěřil. Jiří mu vypadal jako křižovnický špeh a Šventas jak ošálený hlupec. Po pilné poradě kázal starý potichu všecky příchozí umístiti v kolně u dubu, dáti jim jíst a postaviti k nim stráž. Přiveden i rozespalý Rymos, který sotva se přivlekl, padl a znova začal klímati.
Jiří, jenž málo uměl po litevsku, necítil se tu volným; divil se, že ta Litva, po které tesknil, nyní zblízka jinou mu se objevovala, než jak o ní blouznil, když Rymos o ní vypravoval. Mechanicky chtěl několikrát udělati kříž, ale — zdržel se. Úzkost jakási a smutek skličovaly jeho duši. Lidé, jež viděl okolo sebe, měli v očích jeho do sebe něco divokého.
Nastala noc. V dolině ohně pohasly, jenom na oltáři pod dubem hořel posvátný plamen, a při něm stály na stráži tří dívky v bílém obleku, udržujíce jej, podobny třem mlčícím sochám. Ve křovinách zpíval sbor slavíků tisícerými hlasy píseň jarní.
Jiří na loži svém jednak podřimoval, jednak pozvedal se a poslouchal. Jakživ dosavad neslyšel ještě těchto lesních písní; mluvilyť k němu jazykem, jemuž nerozuměl, a hýbaly jeho duší… Bylo mu začíti život nový… proklíti a zapomenouti všecko staré. Pojímalť ho jakýsi nevysvětlitelný žal po nesnesitelné, nenáviděné minulosti. Spatřovaltě v ní na černé půdě příkrovů jako zlaté hvězdy, jasná slova života i lásky… i bylo cosi velebného v postavách těch mnichů, které vídal, časem milosrdných, pokorných… Úsměv špitálníka Silvestra nad ložem nemocných oslavoval starce jako svatou září. Zde všecky obyčeje byly děsné a zasmušilé. Spánek zmizel s jeho víček, on vzchopil se, hlava jej tížila, v prsou bylo mu dušno… Měl nabyti matky… Marně hledal obraz její v paměti své — nenalezl ho… vše bylo jako smazáno.
U jeho nohou spal Šventas jako zvíře najedené a napité; Rymos ležel přímo jako trup… Jiří spal, štěrbinami v stěnách viděl přecházející stráž. Dále v temnotě noční červený dým a žlutá záře ohně zahalovaly větve dubu, kmen jeho, šarlatové opony, oltář i tři nehybné vejdalotky. Střídavě jedna neb druhá jako ve snách zvyklým pohybem vztahovala ruku k ohni, házejíc mu pokrm, plamen vyšlehoval jasněji, dým vystupoval hustěji, vyskakovaly jiskry víříce a hasnouce ve vzduchu, anebo se rozpryskujíce. Jiřího opanovala sklíčenosť.
V kolně mu počínalo býti dušno; nebe postřibřovaly první zábřesky májového jitra. — Jiří pootevřel dveře a vyšel ven. Na zemi lidé spali jak by je byl pokosil, stráže patřily na vycházejícího a neřekly mu nic. Jiří počal blouditi uvnitř ohrady… Vrata byla zavřena, ujíti nemohl; dovoleno mu se procházeti, a pozorováno ho jenom zdaleka. Jakási zvědavosť vedla jej kolem. Šel dále cestou mezi stromem a hranicí krivejtovou. an tu z temna pohledl naň balvan Perkunasův. Ranní svit osvětloval zlehka šerednou nestvůru. Práchnivějíc místy zdálo se v soumraku, jakoby zářila vlastním světlem.
Kunigas pohleděv na ni nemohl s ní spustiti očí. Potvorný, nelidský obličej zdál se mu bráti na sebe výrazy divné, vesměs hrůzyplné, krvolačné, ukrutné.
V těch vyobrazeních trpícího Boha, jež viděl v kostelích, zračila se láska, milosť, dobrotivosť jakási. Byl to Bůh viny odpouštějící, umučený od lidí, vlastní krev prolévající. Ten, který naň pohlížel s dubu, zdál se nenasycen požadovati cizí… neznaje milosrdenství… Byl to bůh ohně, zničení, hromu. Kunigas, neuměje vysloviti, čeho doznával při pohledu na Perkunasa, cítil ten rozdíl srdcem stísněným… Tam s kazatelen hlásána slova odpuštění, milosti, lásky; zde — vládla pomsta. Tam kněží učili, že všichni lidé jsou anebo mají býti bratřími: zde všichni byli sobě nepřáteli. Hlava Perkunasova, bledě v soumraku prosvitající, s tlamou široce rozevřenou, lačněla po obětech, jež zdála se, rozžvykovati svými čelistmi a s rozkoší požívati.
Kunigas stál úzkostlivě zadíván v strašný ten špalek, po němž běhala světélka práchně, proměňujíce obličej netvora, když jeden ze strážných vejdalotů přiblížil se k němu. Byl to mladý, sličný Konis, dítě vzácného rodu, jemuž záhy přisuzována berle krevule, a snad i stolice kreveho. V očích jeho, rozumných a ohnivých, zářil život podnícený náboženským zápalem. Byl již zpraven o Jiřím i osudech jeho, i toužil dověděti se ještě něčeho více od něho samého. Jako všecky obránce ohrožené Litvy, i jej velice zajímalo tajemství těch zbrojných lidí, kteří přicházeli od západu s novou vírou i se zbraní dobývat a hubit jeho vlasť. Jiří chtěl jej odbyti úklonem a mlčením, leč Konis lahodně jej zadržel.
„Žil jste asi po dlouhý čas u Němců a v jejich víře,“ pravil k němu. — „Měl jste příležitosť je seznati, je-li pravda? Jsouť silnější nad nás ti nájezdníci?“
Kunigas rozmýšlel se chvíli. „Tak jest, bohužel,“ odpověděl pak: „oni silni jsou železem, oružím, zbraní, bohatstvím, a snad i tím, že nemají ani žen, ani dětí, ani rodin. Jsou to kněží tamního jejich Boha, ale ozbrojení a válčící ku podrobení mu všech zemí.“
Konis obočí svraštil. „A jakýžto ten jejich bůh?“ tázal se. „Jest on mocný.“
Jiří zamysliv se sklopil oči. Byloť mu v srdci pozůstalo cosi z učení křesťanského… Nechtěl dáti odpověď jasnou, neboť jakási sklíčenosť bránila mu rouhati se tomu, jejž nedávno byl vyznával.
„Já nemnoho vím o něm,“ pravil. „Jest to věc kněží, lépe jej znáti. Patrno, že má sílu, když jim ji uděluje. Oni mu již mnoho zemí vybojovali.“
„Také-liž on vládne hromem?“ tázal se Konis dále.
„Nikoliv.“ odvece Jiří, „mluvíť o něm nejinak, nežli o Bohu lásky a odpuštění.“
„A přece oni neodpouštějí nikomu,“ Konis namítal rozkládaje rukama. — „Musíť v tom zajisté býti nějaké tajemství, o kterém nemáte žádné vědomosti.“ To pověděv ukázal na dub a na Perkunasa, načež pokračoval vždy s rostoucím nápadem: „U nás není žádného milosrdenství ani odpuštění. Náš bůh jest mstivý, káže mstíti se a zabíjeti, neboť jest silný. Té země, jížto on i my jsme pány, brániti budeme s jeho pomocí do poslední krůpěje krve, s ukrutenstvím, bez slitování. Seděli jsme tu tisíce let, naší byla… hroby dědův i otcův našich jsou po ní roztroušeny. Bohové nám ji dali; kdo má právo vyháněti nás z našich hnízd?… Smrť vrahům!“ Při slovech těch pozdvihl ruku vzhůru.
Kunigas hleděl naň neodpovídaje. Rozednívalo se, a v odlehlém táboře začalo býti pomalu živo. Konis poněkud se zpamatovav přistoupil blíže k Jiřímu i tázal se dále: „Pověz mně, kdo je naučil kování železa a všem těm uměním proklatým, kterými nad námi vítězí? Stavějí prý hrady z kamení a dovedou přinutiti křemeny, aby v jedno srůstaly. Odkud mají veškeré své bohatství?“
„Viděl jsem co mají a co umějí,“ pravil Jiří; „ale jak toho dosáhli, nevím. Jestiť národů těch nesčetné množství, a všichni přiznávají se k jednomu Bohu… to je učinilo silnými.“
„Tak,“ odvece Konis zamysliv se, „tak byla též u nás doba, že jeden kreve panoval nad celým krajem Letuvy, potom rozmnožili se krevulové u povstali kunigasové, a země rozpadla se na kusy… ale nynější veliký kunigas Gedemin znova pojme vše v jednu ruku.“ Při slovech těch zakaboniv čelo pohleděl na Jiřího. „Roztrušují o něm pomluvu.“ doložil, „že ze strachu chce se poddati tomu německém bohu a jeho nejvyššímu krevovi… povídá se, že vypravil posly… že dceru svou dal v zástavu Polákům… Dost možná, ale on se neodřekne bohův litevskych, jinak Litva by se odřekla jeho… Ne! ne! chytrá to liška jest… chce získati času, aby se mohutněji ozbrojil.“
Kunigas poslouchal nerozuměje. Rozhorlený Konis mluvil čím dále tím živěji, nepomýšleje na to, zdali posluchač jeho řeč pochopí. „Pravda, že ta cizí víra odevšad k nám se tiskne… od Křivičan, od Rusův… stavějí sobě svatyně… přicházejí sem jejich kněží… ale musí se skrývati, nejsouce životem bezpečni… Cizím bohům nedáme se zde usaditi.“ Odmlčev se na chvíli pokračoval dále: „Praví se, že jste synem Rediným? Vrátíte se do Pillen, na hranice, do své otčiny? Braňte jí statečně, nedávejte v ruce Němců.“ Badavě upřev zrak na Jiřího dodal: „Na vašem místě raději svěřil bych obranu hradu jiným… Vy jste příliš dlouho žil s křižovníky… vy nebudete míti k boji s nimi takové síly jako my…“
„Proč?“ ozval se Jiří pocítiv se znova Litvínem. „Zdaž vězeň dlouho v okovech sedící přivyknouti může katu, kterýž ho jimi spoutal? Já se naučil jich nenáviděti.“
Konisovi zajiskřily se oči. Hlas, jakým ku konci mluvil Jiří, nalezl ozvěny v jeho srdci… počínal důvěřovati příchozímu. „Také byste se byl měl naučiti těm uměním, kterými oni vládnou. Dále odkud berou zbraň, a jak jí užívají, tím byste se nám stal velice užitečným.“
Okolo dubu začalo pomalu býti živěji. Od východu rdělo se nebe, za chvíli mělo se ukázati slunce. Celý sbor vejdalotův, burtynikův, vuršajtův, děvčat od ohně rozestavoval se kolem oltáře a dubu, aby zazpíval ranní píseň vítající slunce.
Na oltáři znova oživený oheň vysoko vyšlehl jasným plamenem a sloupem dýmu… Kunigas nyní zpomněl si na Baniutu, rozhledl se tesklivě dokola, a nevěda co se s ní stalo, umínil si bez odkladu ji hledati. Považovalť ji za svou nevěstu, miloval ji jako sestru… chvěl se při pomyšlení, zdali po strašné té cestě nepodlehla uchvátivší ji chorobě.
Spatřiv nedaleko stojícího Rymosa spěchal zeptat se ho na ni: ale hoch věděl jenom tolik, že včera večer ženy na svých rukou ji odnesly na odpočinek.
Již chtěl jíti, když uprostřed posvátného toho ticha, od včerejška neporušeného, z nenadání zapěli kněží píseň ke cti Saule-Lajmy a Saule-Perkunasa… Ponejprv to, co Jiří po církevních hymnech Malborských, po kajících žalmech uslyšel náboženskou píseň pohanskou. Nesměli jí zpívati plnými hlasy a z celých prsou, neboť lev byl by se zachvěl a daleké ozvěny probudily… plynula jako tichý, klidný a smutný potůček. Jiří jí nerozuměl, ale ozývalo se mu v ní něco tajemného, velikého, vystouplého z prachu věkův.
Hymny a žalmy, které slýchal v kostelích, byly díla nadšených lidí, svatých věštcův; tato píseň neměla otce ani matky. Otcem jejím byl veškeren lid, matkou její věky. Rostla slovo za slovem, verš za veršem, přibírajíc od každého pokolení, aby budoucím byla památkou po praotcích a pravěcích.
Kunigas nevěděl o tom, ale v duši mu něco povídalo, že píseň tu neutvořil člověk, toliko… národ. V prsou jeho probudila dřímající upomínku na starou krev pradědů, od kterých vycházela. Jiří nechápal slov, ale zpěvu tomu ke slunci zdálo se mu, že rozumí.
Z černých zdí lesních, za hradbou sivých mraků vystoupilo v tu chvíli Lajma-Saule, a posvátný dub všecek zářil v zlatých paprscích.