Záhuba pohanův na Litvě/I.
| Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski | ||
| I. | II. | |
V křižovnickém Marigrodě zvoněno na večerní klekání. Hlas nevelikého zvonku, tichý, smutný, jaksi lenivý, rozléhal se po dvorech zámeckých, hned povznášeje se, hned tichna, jak právě kde vítr jej odpuzoval anebo přibližoval. Kaplička, jejíž dvéře byly otevřeny, byla ještě zcela prázdna a skoro tmavá.
Bylo pozdě na podzim, soumrak mlhnvého dne zahaloval budovy zámecké, které v tom pološeru braly na sebe podoby fantastické. Část jich ztrácela se v temnotě se rozplývajíc, některé stěny vystupovaly ostře, osvětlené napolo zbytkem dne anebo rozžatými lampami a pochodněmi, jež zářily jako skrze dým. Zde onde otevřená vrata podohala se černým ústům, jinde zamřížované okno, vnitřním světlem se rdíc, ve kterém tmavé postavy se přesouvaly, hořelo jako tichým a tím strašnějším požárem.
Celý zámek vyhlížel zasmušilý a neveselý jako vězení. Mlčky, smutně, zvolna přecházely po dvorech postavy rytířské, čeleď v krátkých kabátcich, pacholci s ostříhanými hlavami. Lidé tito, zvyklí v jistých dobách odbývati povinné výkony, ubírali se bez řeči, bez znamení života, podobni kolečkům nějakého umělého přístroje, kam je posýlal němý rozkaz. Hrozné to ticho přerývalo jenom chvílemi zavytí uvázaného psa nebo ržání koní ve stáji. Avšak i tito tvorové, jakoby uvyklí byli klášternímu mlčení, brzy zase utichali. V té velebné tichosti spočíval jakýsi slavný smutek a síla, jakou se značí každý čin, konaný bez hluku pokojně, ana sbírá se naň všecka mohutnosť lidského ducha.
Všeliký povyk při činnosti lidské maří dojem vítězné moci, jaký provází dobrovolnou němotu. Zde mimo slabý hlas zvenku, svolávajícího bratry k modlitbě, jiného nic nebylo slyšeti. Chvilkami vítr podzimní přeříznul těžké povětří vlhkostí nasáklé, a prodíraje se úzkými prosmyky mezi stěnami rouhavým hlasem posmíval se přikázanému mlčení.
Do kaple, kde před oltářem hořela se stropu visící lampa, jenom slabě osvětlujíc stěny, pokryté nápisy a korouhvemi náhrobními, sešlo se lenivě nemnoho pohožnějších rytířů k večerní modlitbě. Kněz v kápi stál u stupně oltáře, modle se rychle, polohlasitě, jako z povinnosti, ospalý a roztržitý. Stojící ve svých vyřezávaných lavicích starší bratří, kteří více z povinností a pro příklad, nežli z pobožnosti se byli shromáždili, nejevili při modlení velikou horlivosť a vroucnosť. Někteří z nich schoulení do sebe šeptali; jiní s rukama na prsou složenýma zdáli se s omrzelou odevzdaností očekávati konec. Jeden, podepřen o stolici a jako v myšlenky pohřížen, měl zavřené oči a dřímal neho spal. V temné hloubi kaple těžko bylo rozeznati ty, kteří zvonkem zavoláni shlukli se byli u dveří, nekladouce velikou váhu na pobožnosť.
Světlo lampy fantasticky kmitalo se na bronzech, pozlacených obrazech a nářadí i na třapcích u korouhví. Paprsky jeho, vlnícím se vzduchem pohybované, poskakovaly co žilky, jakoby byly oživenou nějakou bytostí, tu sahajíce dále, tu stranou se uchylujíce, tváří a obrazů proměnlivě se dotýkajíce anebo v temnu se topíce. Světlo lampy bylo zde jedinou věcí životem a vůlí obdařenou. Vše ostatní spalo němě a ztuhle.
V lavici řezbami ozdobené uprostřed pošmourné řady bílých pláštův a černých sukní jediná jen výraznější postava obracela na sebe pozornosť. Právě vrhala lampa chomáč paprsků svých na její tvář, vystupující zřetelně z temnosti ji obklopující. Byl to obličej muže životem již otuženého, z něhož léta byla učinila bronzovou masku, poznamenanou četnými rysy, podobnými hieroglyfům, jež minulost byla na ni napsala — nečitelným a tajemným. Obnažené vysoké čelo složeno jest v hrubé vrásky, temnými pruhy na více částí rozdělené. Pod srostlým černým obočím září dvé bujných, hluboko ukrytých očí, jimžto někdy pěkná ta obruba musila dodávati zvýšeného lesku. I tváře zorány vráskami, tvořícími kruh kolem úst. Vousy a brada, jakkoliv doposud tmavé, prokvetají už zde onde šedinami. Světlo lampy, vrhajíc silné stíny, ještě význačnějšími činilo rysy té tváře, jako rázným dátem vyryté. Výraz její byl pošmourný, surový, hrdý a zpupný vědomím jakési vnitřní síly. Obvyklé roucho mnichů rytířů leželo na širokých ramenou a prsou ve velikých záhybech, jakoby nedbale bylo přehozeno. Nebylo tu znamenati ani nejmenší bedlivosti, a sukno bylo ošumělé a zvetšelé.
Ústa hluboko vpadlá nepohybovala se modlitbou, a ze zamračeného čela nebylo možná uhodnouti, zdali se modlí duše. Oko se upíralo na lhostejne předměty jako bezděčně, sledovalo všecky v kapli shromážděné jako bližší spolubratry, tak i dále u vchodu skupené polobratry, služebnou čeleď i knechty. Oku tomu nic nemohlo ujíti, ono pronikalo skrz temnotu a dovedlo uhodbout její tajnosti. Zdálo se jakoby tento svědek ale nikoliv účastník modlitby naplňoval všecky přítomné jakousi obavou a úctou. Právě tak, jako zrak jeho po lidech, tak i pohledy lidí úkradkem na něho se obracely. Čeleď jako pudem odvracela se od něho a za přístěnky se skrývala, aby se vyhnula zraku tomu pronikajícímu a strašnému.
Na chladné tváři řeholníkově nebylo ani stopy nějakého dojmu. Vedle hrdosti, která zdála se býti přirozeným dědictvím té sličné rytířské tváře, jevila se na ní též mnišská pokora, přijatá z nutnosti. Nezdálo se, že by nějaké důstojenství neb nějaká moc byla sloučena s významností, jakou rytíři dodával jeho obličej. V lavici bratří stál on na nejnižším místě, všickni ostatní výše.
S místa toho se ohlížel kolem, zrakem slídě. Večerní modlitby se chýlily ku konci, temným mručením odpovídáno ze stolic hlasu kněze. Ten posléze sklonil kolena, odvrátil se zvolna s hlavou sklopenou, a zaměřil k sakristii. Zároveň vzchopili se všickni, dřímající řeholník se probudil a čeládka u dveří spěšně vysypala se na dvůr.
Chvíli zůstal rytíř nepohnut na místě svém, pouze hlavu k oltáři obrátiv. Ti, kteří vycházejíce z kaple jej míjeli, nepozdravili ho ani kynutím hlavy, přešli hledíce v jinou stranu, jakoby unikali jeho pohledu, jakýmsi spěchem, neobratně ukrývaným. Nikdo nejevil úctu k němu, spíše zdálo se, že vzbuzoval při nich bázeň.
Kaple již skoro byla prázdna, když i ou hnul se s místa svého a těžkým krokem ubíral se ke dveřím, kde ještě tlupa čeládky prodlévala. Ve středu jejím na něco se vyptávaje stál bratr špitálník, člověk již ne mladý, šedý, pohybů čilých, řeči prudké, letory ohnivé. Plášť, s ramen proti vůli mu padající, popouzel ho k netrpělivosti, že poopravovav jej na sobě jím zlostně škubal.
Vycházející řeholník zastavil se u něho. Knechtové i služebná čeled spatříce ho počali se rozcházet. Ze širokých prsou jeho dobyl se hlas mužný, přitlmuený, ale silný, vycházející jako z hlubiny a zvuku tak obzvláštního, že bylo možno rozeznati jej mezi tisíci jinými. Jako celá postavu rytířova vymáhal úctu, nepřipouštěje žádného odporu. Obrátiv se ke špitálníku, jenž naň upřel nepokojné, svítící se oči, tázal se ho: „Jak jest mladému Jiřímu?“
„Jest churav, churav,“ odpověděl živě tázaný, krče ramenoma; neboť nemiloval mnoho řečí.
Rytíř upjal naň bodavě zrak. Byli již sami, neboť čeládka se byla rozprchla. Špitálník pohnul sebou, jakoby chtěl odcházet. vida však řeholníka nehýbajícího se s místa, musil chtě nechtě také zůstat.
Řeholník opakoval otázku: „Churav, pořád churav?“
Špitálník odpověděl pouze potakujícím kýváuím hlavou. Zamyslil se poněkud. „Ustavičně jest churuv,“ pravil pak, „a já ani nevím co soudit o jeho chorobě… Viděl jsem již mnoho přerozličných nemocí, bratře Bernarde, ale takovéto neznám, aniž vím léku pro ni.“
Chtěl odejít, ale Bernard jej zadržel za, ruku. „Posečkej ještě malou chvilku,“ pravil. „Vím sice, že máš vždycky na pilno, ale pověz mně, co mu jest.“
„Co mu jest?“ odvece tázaný s jakousi netrpělivostí a s polovičním smíchem, v tom vězí právě ta nesnáz, že to nevíme. Jest to těžko říci. Účinek choroby jeho vidíme, ale jí samé porozuměti a ji uhodnouti neumíme. Chlapík náhle scházel, hubeněl, žloutl, stal se zádumčivým, pozbyl chuti k jídlu, ano řekl bych že i k životu. Celé hodiny vysedí jak strnulý, s očima upjatýma na stěnu nebo na okno, na podlahu nebo na strop.“ Řeč svou zakončil novým pokrčením ramenou.
„Mladost potřebuje pohybu a vzduchu; myslím, že by dobře bylo posadit ho na koně a poslat na nějakou příští výpravu, do světa, mezi lidi; učinit proměnu v jeho živobytí, dát ho na zámek některého komtura, popřát mu svobody…“
Špitálník slyše ta slova potřásl hlavou. Můžete to s ním zkusit,“ pravil: „já svou lékárnu vyčerpal již do samého dna; ale pochybuji, že by to bylo co platno. Na koni sedět nevím zdali má dostatečné síly. Dát ho do některé z těch tvrzi, kde ve dne v noci potřebí na stráži být, to není odpočinek. Nevím,“ dokončil řeč svou, chystaje se znova k odchodu, ale Bernard ještě jednou ho zadržel za plášť.
„Co myslíte,“ tázal se, „jest živobytí jeho v nebezpečenství?“
„Kdyby byl v dospělejším věku,“ odvece špitálník, přikrčuje se, neboť měl naspěch, spíše dalo by se hádati, zdali se uzdraví anebo-li zemře. 0 mládí, které vládne velikou silou a mívá nenadálé vrtochy, nikdy člověk neví, zdali zvítězí anebo snad dosti slabým hnutím větru shasne, jako doutnající pouze knot lampy.“
„Bylo by ho škoda,“ zamručel Bernard. „Chovali jsme jej od dětinství, ano spoléhali se naň.“
Bratr špitálník, v roztržitosti své sotva do konce vyslechnuv poslední slova, dal průchod živé letoře své. „Bratře Bernarde,“ rozjařil se, „jsem starý muž a, věřte mně, viděl jsom mnoho. Krve nepředěláte v člověku, máť ona svá práva. Chovej jak chceš plaché ptáče. sotva ukážeš mu okno a uslyší hlasy svých druhův — uletí.“
„Proto musí se mu zastřihnout křídla,“ šeptal Bernard špitálníkovi do ucha.
„Snad nikdo nevyzradil mu tajemství? To není možná.“ V rozhorlení povznesl vzhůru obě ruce.
„Kdož by to mohl? jakým způsobem?“ dí špitálník. Mimo několik nás, kteří jsme se přísahou zavázali k mlčení, neví o tom živé duše. Nikdo! Aniž tak snadno možná se toho domysliti. Jiří, jako všickni zde, má za to, že sem co malé pachole přivežen byl z Němec.“
„Pravda“ přisvědcil Bernard; „ale což dětská pamět? Časem přiházejí se divné věci. Nemůže-li mu pamět jako nějakým divem připomínati chlapecká léta co sen?“
Špitálník potřásl hlavou. Ty zpomínky tak dlouhý čas úplně zahladil. Žádný člověk nepamatuje se na dobu svého prního dětství, on právě co nemluvně dostal se v naše ruce.“
„Ne, ne,“ odporoval Bernard,“ on tenkráte již blekotal tou dábelskou, divokou, barbarskou řečí, kterou mu teprv hrůzou a velikou prací vypudili z hlavy.“
„Buďte upokojen, již nezná z ní ani slova,“ pravil špitálník. „Takového něco nemohlo mu přijíti do hlavy. Příčina choroby jeho musí býti jiná. Jaká? Kdož to rozhodne? Tělo skličuje v člověku duši, duše někdy hubí tělo — obé pak trpí. Nevíme co léčit, zdali jedno neb druhé; tak těsně jest obojí spolu sloučeno.“
„Musíme pátrat, co z obojího jest mocněji dojato.“
„Tak!“ usmíval se špitálník. „Kdyby jen lidské oko mohlo vniknouti do těchto hlubin. Tu jediné milosť boží může poskytnouti světla.“
To pověděv hnul se od prahu kaple, potřásaje svazkem klíčů na pasu zavěšeným, čímž dával na rozum, že volá jej pilná povinnosť. Bratr Bernard již ho nezdržoval, odcházeje zároveň s ním. Špitálník pohlédl naň, jakoby se divil, že ho provází, což Bernard znamenaje pravil: „Rád bych jej sám spatřil. Nebude to nic neobyčejného, když spolu s vámi vejdu do nemocnice.“
Špitálnik se usmál. „Vám přece,“ pravil, „přístup nikam a nikdy není zabráněn. Čiňte dle své libosti.“
Z kaple do nemocnice musilo se jíti přes druhý, nižší dvůr. Vzdálenost byla dosti značná. Uvnitř zdí zmáhala se tma, ale zde onde světlo z oken padající ukazovalo cestu. Bernard kráčel mlčky a zamyšlen, ale při tom jako ze zvyku upíral na cestě zraky své sem i tam, nahlížel do každých polootevňených dveří, do každého osvětleného okna, a všímal si každého, jejž potkávali, a bedlivě si jej prohlížel. Zdálo se, že tak činí více z dávného zvyku nežli z úmyslu, jsa všecek v myšlenky pohřížen.
Špitálník puzen živější letorou provázel jej v patách, nucen kroky své mírniti, aby volněji postupujícího řeholníka příliš nepředháněl, maje mu sloužiti za průvodčího.
Konečně vešli do síně, z které na pravo vedly dvéře ne do prostrannějších světnic, kde umístěna byla větší čásť nemocných a raněnych, nýbrž do několika menších, ustanovených pro řeholní bratry a starší.
Vešli. První, tmavá, byla prázdna, z druhé prokmitalo skulinami u prahu a nahoře slabé světélko. Otec špitálník zvolna ji otevřel, ale sám nevešed chtěl tam pustiti napřed Bernarda, tento však žádal, aby vkročil před ním. Stalo se jak kázal, žvavý malý mužík vešel do těsné světničky, osvětlené malou lampou. Mimo lůžko s neveliký stolek, na kterém stál talíř s nedotknutým jídlem a džbáneček pokrytý koflíkem, byly pouze lavice v prohloubeném okně a několik polic veškerým nábytkem malé komnaty.
Lůžko pokryto bylo vlněnou pokrývkou — tvrdou a úzkou. Na něm, s nohama spuštěnýma a hlavou o ruce podepřenou, seděl mladík asi sedmnáctiletý, na svůj věk bujně vytáhlý, ale hubený. Vlasy krátce, přistřižené, světlé, naježené a rozcuchané, pokrývaly dosti pěknou hlavu jeho, pozdviženou naproti vcházejicím a obrácenou k nim tváří, jejížto smutný výraz vzbuzoval soustrasť. Oči měl hluboko vpadlé, líce stažené, ústa zakleslá, čelo vráskovité. Sličné rysy mladíkovy činil jakýsi bol sympathickými, ale zároveň i strašnými. Pod očními víčkami hleděla horečná netrpělivosť, utýranosť a výraz vnitřního boje v sobě tlumeného. Skrovný ohlek polomnišský, polorytířský, sukně těsně přiléhající, zjevnou činil složitost těla, silnou, kostnatou, ale vyzáblou a seschlou.
Jakmile spatřil vcházející, stáhl bezděčně brvy a v okamžení postavil se na nohy, s úctou hlavu kloně; ale při tom zachvěl se a musil se opříti o stůl.
Bratr Bernard, jehož obličej býval obyčejně drsný, hleděl všemožně jej ulahodit a vlídně přistoupil ku mladíkovi. „Což to? slyším, že jste dosavad churav,“ pravil mírným hlasem. „To není dobře; co jest vám? Otec Silvester mně to neumí pověděti.“
Mladík, oči maje do země upřené, mlčel. Špitálník, popatřiv zatím na nedotknuté jídlo a na džbánek nepošinutý, stáhl ramena.
„Bolí vás něco?“ tázal se Bernard starostlivě dále.
„Nic, nic,“ odpověděl hoch krátce a chladně.
„A co vám jest?“
Na druhou tuto otázku nespěchal jinoch s odpovědí. „Nemám sil,“ pravil konečně.
„A kterak jste jich pozbyl?“ pátral Bernard.
Mezitím Silvester u stolu stojící s netrpělivostí přebíral prsty a hleděl do stropu, jakoby nevěřil v účinek takového vyptávání a nižádné váhy mu nepřikládal.
„Nevím.“ ozval se slabým hlasem nemocný a vzdychl sobě.
Tím zdálo se vše skončeno. když jinoch nejevil nejmenší chuti k další zpovědi a Bernard neuměl ho k tomu přiměti. Otec špitálník zase neukazoval žádné chuti pomáhati mu v tom. Stáli mlčky, až Bernard porozmysliv se uznal za dobré ukončiti mravním naučením. „Potřebí, milé dítě,“ pravil, „modliti se, prositi Boha, i nejsvětější Matku jeho, aby vás milostí svou povznášeli. I sám také musíte hledět přemáhati tu mdlobu, setřásti lenost, zkoušeti, usilovati, nepoddávati se. Nepřítel lidského pokolení klade osidla duši i tělu; modlitba ho zahání.“
Naučení to vyslechl mladík ani se nehýbaje, s očima stálo sklopenýma, nedávaje na sobě znáti, že by naň učinilo nějaký dojem. Stál jako zkamenělý, toliko chvění jeho těla svědčilo o vnitřním vysílení. Neodpovídal ničeho.
Bernard naň dlouho pohlížel, ale mlčel. Špitálník prohodil: „Máš na něco chuť, zakusil bysi rád něčeho? nějakého jídla nebo nápoje? Příroda lidem, rovněž jako zvířatům, časem pomoci poskytuje pudem.“
Za hodnou chvíli teprv měl se jinoch k odpovědi.
„Kromě někdy na vodu,“ pravil nucené hlasem slabým, „nemám chuti na nic.“
Bylo po vyzvidání, bratr Bernard zamumlal cosi těše lepší naději, radil k odpočinku, k ležení, k spaní, a již odcházel. Špitálník zvolna za ním ze dveří se ubíraje úkradkem pohlížel na jinocha, stojícího vždy u lůžka, pokrčil ramenoma a vyšel.
Nemocný, jakmile zamkly se dvéře, sklesl ihned na lože, a ruce o kolena opřev a oči si zakryv zamyslil se touž měrou, jako před návštěvou obou řeholních bratří.
Lempicka prskajíc hořela bledým plamínkem, který hned poněkud do výšky vyšlehl, hned zase klesl do hliněné mističky, ve které vězel knot. Kroky vzdalujících se nedlouho bylo slyšeti, znovu vše utichlo v hrobovém mlčení. Z dáli zavrzly několikráte dvéře a nemocnice jakoby již spala nebo byla vymřelu — nic dále se nehýbalo. Nemocný neulehl, jakkoli hodina vyznačená k odpočinku dávno již byla minula. Chvílemi pozvedl hlavu a poslouchal, pak zakryl tvář rukama a jako v polosnění seděl všecek strnulý bez citu.
Lampa hořelo pořád hloub. Sotva slyšné vrznutí dveří v předsíňce probudilo Jiřího z jeho strnulosti. Jakési tiché opatrné kroky blížily se k jeho celi, dveře zvolna se otevřely, a jakási v plášt zahalená postava jimi vklouzla do vnitř. Jiří patrně ji očekával, neboť povstal s lůžka a tvář mu se oživila, zábleskem radosti osvětlena. Příchozí byl jinoch stejného věku jak on, aneb o něco málo mladší. Tvář jeho byla obyčejná, ne sličná, ale příjemná, této chvíle pak úsměvem snlečného soucitu zlahodněna. Vlasy krátce přistřižené, sukně z hrubé látky, sprosté škorně na nohou, samy rysy obličeje a postava zavalitá i neohrabaná vedly k domnění, že to sprostý knecht. V porovnání s nemocným, jehož tvář měla do sebe cosi panského, vyznačujíc se pravou ženskou jemností, vyšlechtěnou jakousi krví, vypadal příchozí jako neokřesaný pacholek. Jenom výraz dobromyslnosti na tváři činil šerednost její milou, uhlazuje hrubé u neforemné její rysy.
Nemocný spatřiv jej usmál se. Host blížil se nesměle, uctivě, s velkou starostlivosti, po prstech, opatrně. „Jak pak,“ zeptal se zticha, „není vám lépe?“ Otázku tu pronesl ve špatné němčině s protáhlým cizím názvukem. Nemocný potřásl hlavou. Usedl na lůžko a příchozímu ukázal na lavici, neboť jiného sedadla tu nebylo. Ten umístil se na jejím konci.
„Povídej mně o tom.“ pravil nemocný zakaboniv se, „o čem jsi včera mluvil. Přemýšlím-li jsa o samotě, přichází mně vždy víc a více vzpomínek. Ta vaše řeč, ze které jsi mně pověděl několik slov, byla mně známa za mého dětinství. Jedno tvé slovo vydobylo ze mne celé množství jiných takořka utopených a zasypaných. Povídají mně, že mne sem přivedli z Němec co sirotka, ale klamou mne. Jako děcko slýchal jsem tu řeč, mluvil jí; jest to řeč litevská, a já jsem Litvín tak jako ty. Nyní, když pohlížím v to temno dávných let, čím dále tím na více věcí se rozpomínám, pokrytých mlhou. Mlha se rozstupuje.“
Výrostek sedící na lavici položil prst na ústa a pohledl starostlivě ke dveřím. Vzdychal a třel si čelo. „Nešťastná chvíle,“ zakoktal. „ve které o tom učiněna zmínka! Co již pomůže na to přemýšleti? co Vám pomůže to věděti? Co jednou dostalo se do jejich rukou, nikdy se z nich více nevyprostí. Pohleďte na mne. Mne též někde urvali z chaty jako chlapce, přihnali na provaze při koni jako dobytče, pokřtili, ostříhali a učinili mne svým sluhou. Když jdou na mé rodáky, musím za nimi nésti pavezy a meče. Vidím, jak se moje krev prolévá, jak bratří moji hynou… vše ve mně kypí, slzy vstupují mi do očí; ale já jsem sám a nemám síly!“
Jiří pozvedl se poněkud na lůžku, stáhl brvy a zaťav pěsti zašeptal: „Uprchnouti přece možná.“
„Kam? jak?“ pravil polekaný pacholek. „Co by nám to dnes bylo platno? Tam by nás už nikdo nepoznal a nikdo nepřijal. Ještě by nás zabili jako křižácké knechty, neboť těm neodpouštějí. Musíme jim sloužiti, třeba jich nenávidíme. Takový jest osud náš, a osudu svého nikdo není pánem.“ Po krátkém přemýšlení pokračoval: „Jestliže vás někdy z Litvy urvali, chovali a pěstili, krmíli a po pansku šatili, myslíte, že by vám dnes dovolili uprchnouti? Však oni vás bedlivě střehou, a kdyby přišli na nejmenší stopu… ho! ho!“ Při tom sáhl si rukou po ăíji, jakoby naznačoval ztrátu hlavy.
Jiří hluboko se zamyslil. Po nějaké chvíli jal se vyptávati pacholka na litevské názvy rozličných věcí, jak se jmenuje matka, otec, bratr, dům, oheň. Poslouchaje zamýšlel se, chytal za hlavu, stahoval brvy a oči mu se blýskaly. Pacholek divil se, nastavoval uši, vzdychul, rukama lomil, a nepřestal napomínati, že potřebí mluviti po tichu.
„Byl tu starý Bernard?“ tázal se konečně. „A co tu chtěl u vás? On nikdy nepřichází nadarmo. Posýlají ho větřit, když jiným čichu se nedostává. Člověk to chytrý a strašný, pohled jeho proniká vnitřnosti. Na zámku však jakoby nebyl ničím — bratr jako jiný, k staršině nenáleží a s nimi nechodí, stojí po straně. Úřadu nemá, ale všichni bojí se ho, vůle jeho platí. Všady se dotírá, nikde před ním dveře nezavírají; přihlíží, poslouchá, domýšlí se. Na koho popatří, tomu nabíhá husí kůže. Jeho k vám nevyslali nadarmo. Snad jste se mu v ničem nevyzradil?“
Jiří pohrdlivě a hrdě pokrčil ramenoma. „Ani slova ze mne nedostal,“ pravil.
„Špitálník,“ mluvil pacholek, „to hrubec, netrpělivý, láteří, brouká, pohání; ale má dobré srdce. Hubuje na nemocné, když se mu nechtějí pozdravit, a ve dne v noci chodí okolo nich jako matka. To je ten pravý, jemu stačí jediný pohled… zdá se, že pohlcuje očima.“
Nemocný Jiří náhle, jakoby se probudil ze sna, zvolal: Kunigas, kunigas!“
Aha! tak u nás nazývají nejpřednějsí pány; dí pacholek.
„Dobře se pamatuji,“ pravil Jiří bije se v čelo, „že mne tím jménem volávala u chlácholila chůva.“
Pacholek povznesl obě ruce vzhůru, pak jednu z nich na ústa položiv dával znamení; aby Jiří nemluvil dále. Pak všecek polekán vstal a šeptal: „Pro živého Boha! ticho, ticho! Po mně již jde mráz. Kdyby se toho domakali, že jste se o tom dověděl ode mne, byla by to moje poslední hodina, a s vámi Bůh ví co by se stalo. Ticho, mladý pane, ticho!“
Jiří podepřev hlavu o ruku zamyslil se. Svraštělé čelo dávalo na jevo, že duše jeho úsilně se namáhala, dobýti z mrákot minulosti dávné vzpomínky. Krápěje potu mu vyvstávaly na skráních.
„Litva! Litva!“ jal se pak opakovati. Povídej mně o ní. Ty se na ni můžeš lépe pamatovati… ty jsi ji viděl, tys po ní s nimi chodil. Mne oni málokdy za vrata pouštěli na další vycházky, jakkoli jsem prosíval, bráti mne nechtěli. Povídali, že jsem tuze mlád a kázali mně čekali. Litva!“ opakoval upíraje oči na pacholka, který se třásl slyše to slovo, ana poctivá jeho tvář všecka zastřela se stínem tesknoty. „Litva! povídej mně o Litvě.“
Pacholek, mohutným citem pojat, vzal hlavu do obou rukou a dlouho jí kolísal. pak s povzdechem, z hloubi duše vycházejícím, vyrazil ze sebe slova: „Litva! oj Litva! to jiný kraj, jiný obyčej, svět i lidé jiní. Dosavad ji vidím, ve snách se mi zjevuje! Tolik let, a jakoby to včera bylo, cítím provaz, na kterém mne přivlékli. Litva, můj kunigase, kdež ještě taková jest, jakou ji před věky stvořili naši bohové, aby tam nebyl dosáhl meč křižovnický? Zde na zámcích, cokoli vidíš, všecko jest práce lidská; tam jest jináče. Bůh nesedí v kostele všude jich plno. Plno bohův, plno boha. Rostou nepěstované lesy, ohromné pouště. po nichžto divoká zvěř proháni se zároveň s divokým člověkem. Zvěř i pták, člověk i dřevo, všichni jsou rození bratří. Medvěd mluví k lidem, pes rozpráví s ptákem, rozumějí sobě. Zabíjejí se jako bratří, ale rozmlouvají spolu jako svoji. Los myslivci zlořečí, žežhulka zpívá písně děvčatům, která se jim od ní učí. I vichr a bouře mluví jazykem nám srozumitelným. Jakmile zašumí Perkunův dub, vejdaloti poslouchají a tlumočí. Všecko tam takové, jak to stvořil ten veliký Bůh, jenž má pod sebou tisíc malých, aby země nebyla pusta, dokud ještě měsíc a slunce se namlouvali. V každém dřevě i keři sedí duch je střehoucí; v každém potoku bydlí bohyně, která prohlížejíc skrze skleněné vody bdí nad lidmi i ostatními tvory. Divy rozkazují zvířatům, i umějí přímo do srdce mluviti lidem, tak že tito nevědí, odkud přichází hlas, ale cítí, že to hlas boží. Ony mluví ke bdícímu i spícimu, shůry, zpod země k nám šeptají, neboť bohův jest všude plno, i v zrnecb pískových. Ó panici můj! jaký to tam život, jaký život! a svoboda po lesích i polích. Jaké tam písně plynou, jaký stříbrný smích se rozléhá, kde křižovníků nebylo! Ale kam oni přišli, smrt přisla s nimi. Arciť není tam takového šatstva, ani takového nábytku, ani kostelův, do kterých zamykají Boha na klíč. Tam všecko jest otevřeno, dveře u chat dokořán, země všecka lidem. Všude Bůh volně poletuje i mešká kde chce, a člověk též. Všecka země, jak široká, nerozdělena, lesy bez pána. Kunigas sedí na hrádku vysokém, ale jen proto, aby zdaleka viděl blížícího se nepřítele, a panuje příčinou obrany proti němu. Za to mu dávají osyp a poplatek.“ Zamysliv se na chvíli dodal: „Na Litvě není lidí jako zde, jimž nedovoleno hledět do očí ženě a usmívat se na děvče. Naši vejdaloti a vejdalotky chodí svobodně, a třeba jim manželství zakázáno, užívati života, smáti se a zpívati není zabráněno. Boží sluhové chodí pod věnci a vesele usmívají se na sebe i na svět. My zde jako dobytek v stáji sedíme zamčeni: na hrad ani staré báby nepouštějí, aby jim nepřipomínala dívku. Oj, Litva!“ vzdychl sobě. „Tam, kunigase můj, svět jiný a lepší; jedině nám jest zamčen!“
Jiří zamračiv se pravil: „Ale oni přece jediného pravého Boha znají, tito křižovníci, jejž nás naučili znát a chválit.“
Pacholek svěsiv hlavu polekaným zrakem ohlížel se po celi. „Tento jejich Bůh jest hrozný!“ zamručel. — „bojuje a zabíjí. Pravda, že i náš hromem stíhá, ale jen provinilce; oni však prolévají krev, neptajíce se jakou. Já viděl nemluvňata povražděná v chatách, čím ta se provinila? Jejich Bůh jest nenasycený, neboť potřebuje celou zemi; naši vládli ve svém domově, nejsouce žádostivi cizího.“
Jiří pozorně naslouchal, obočí se mu stahovalo, víčka zapadala na oči. Nic nemluvě potřásal hlavou.
Pacholek odvážil se dodati: „Oni přece nazývají se sluhy božími, pravíce, že plní jeho vůli. Našim vejdalotům nedovoleno dotýkati se meče, aniž prolévati jiné krve krom obětního zvířete. Jejich Bůh vyžaduje krev.“
Jiří seděl mlčky, oba vzdychali.
„Pamatujcš se na Litvu?“ tázal se nemocný.
Já? lépe nežli vy. Mne již vyspělejšího odvlékli z lesa od mrtvoly otcovy a matčiny, když jsem již uměl sám chodit, a na stromy jako kočka se drápat. Byl bych utekl, ale když popustili provazu. bylo již pozdě. Knecht mne vzal na petlici a táhl za sebou, okrvavenébo, zbiteho, ačkoliv jako vlk jsem vyl bolestí a strachem. Pak zamkli mne do kolny spolu s jinými, ale my kolnu zapálili, abychom mohli prchnouti. Nic naplat, pochytali nás. Potom nás tloukli a trýznili, abychom zapomněli svou řeč. a svoje písně, a naučili se jejich brekotu. Ale já to, co jsem vynesl z lesa, tak hluboko v sobě zachoval, že ten poklad jenom s mým životem mně odejmou. Neodnaučili mne milovati svoje, ale klamat naučili.“ Přitom chytře a divoce se usmál. „Zeptejte se jich nyní! Praví, že nemají pacholka lepšího a poslušnějšího nade mne. A co? já se jim kořím až k zemi, líbám jim okraj šatu, chválím je, smějí se, aby myslili, ze jsem kdo ví jak šťasten. Co u mne v duši — to mé!“ A polo zpívaje, polo mruče dodal: „Kdo pak ví? kdo ví? Jestě jsou kunigasové, lidu síla. Možná, že i na Litvě udeří ještě hodina litovským dětem!
Jiří neodpovídal. „Kunigas! kunigas!“ chodilo i šumělo mu hlavou.
Lampa začala hnsnout a syčet; pocholek náhle se vzchopil. polekán, že se opozdil. Přistoupiv k zamyšlenému uklonil se před ním pokorně a soucitně. „Můj kunigase,“ šeptal snaže se pojmouti jej za ruku. „nepodávejte se tesknotě. Muži nesluší kvíleti. Muže nedůstojen jest hněv, zármutek náleží ženě. Ona jej ze sebe vyzpívá a vylije, když jí na duši naléhá; my s ním musíme chodit jako s jedem. Potřebí žití. Kdo ví, kdo ví,“ opakoval, „snad i nám, litevským dětem, udeří hodina.“
Jiří pohlednuv naň lehce jej poklepal na rameně. „Jdi,“ řekl, „máš čas. Špitálník nikdy nespí, také v noci slídí. Mohl by tě zde zastihnouti. Vrať se, a zítra moha se uprázdniti přijď mně povídat o Litvě. Tys první objevil mou krev — a ve mně cosi se probudilo. Jest to sen? či vzpomínky? či snad pokušení ďábelské?“
„Ďábelské?“ usmál se pacholek nedůvěřivě. „U nás na Litvě není dábla, tam jsou bohové, sluhové velikého Boha, jednak dobří, jednak zlí, jak on jim přikáže. Ďábla oni sobě vymyslili. Náš Perkunas by ho nevytrpěl a hned hromem vbil do země, nedaje mu panovati proti sobě! Ho, ho!“
„Mlč, nerozumný!“ zvolal Jiří. „Věci božské s lidskými nepleť. Což ty víš?“ A bázlivě úkradem poznamenal se křížem na prsou. Ale toho pohybu již neviděl Rymos, neboť co nejrychleji polootevřenými dveřmi protáhl se ven a tiše jako myš vplížil se do pokoje pro nemocné na svůj prázdný brloh.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.