Zářivé hlubiny/Skandál a žurnalistika

Zářivé hlubiny
Loutka	Skandál a žurnalistika	Mezi dvěma polibky

Údaje o textu
Titulek:	Zářivé hlubiny
Autor:	Karel Čapek, Josef Čapek
Zdroj:	https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/34/55/43/zarive_hlubiny_a_jine_prozy.pdf
Vydáno:	1916
Licence:	PD old 70

V květnu 1911 byla celá Paříž vzrušena událostí, která se zpočátku nazývala Tajemství lávky čili Zmizení pána Abbadie z Arrastu. Historie tato sama o sobě není všední, ale její svrchovaná zajímavost leží v okolnostech, hlavně v chování žurnalistiky.

Dne 9. května v noci našli dva domovníci na lávce přes Seinu z Quai d’Orsay pohozený mužský svrchník, rukavice a klobouk. Ve svrchníku kromě saldovaných účtů byly nalezeny vizitky se jménem M. d’Abbadie d’Arrast. Nazítří žurnály přinesly zprávu o tomto nálezu a připojovaly: pán d’Abbadie d’Arrast je zámožný provinciální šlechtic, předák katolického hnutí, organizátor církevního školství a osobnost vysoce známá v kruzích katolických militantů; dále otec sedmi dětí, notabene otec velmi pečlivý a něžný, manžel dcery katolického spisovatele Henri Lasserra, zkrátka člověk vážený, šťastný a vzorný, který přijel den předtím do Paříže, aby pořídil drobné nákupy a záležitosti, jakož jezdíval do Paříže často během dlouhých let.

Současně došla zpráva, že se pán d’Abbadie nevrátil domů do Evreux. Ihned vynořily se tři otázky: Zločin? Sebevražda? Útěk? Žurnály odmítly sebevraždu pro mravní i hmotnou situaci zmizelého pána; policie pak sebevraždu hned od počátku rozhodně vyloučila, jelikož nalezené předměty byly nikoliv pohozeny, nýbrž uloženy na lávku, dokonce s jistou pečlivostí.

Jedna podotázka: Vrhl se snad do Seiny ze šílenosti? Ale dvě hodiny před zmizením byl pán Abbadie návštěvou u svého bratrance Zoeggera, zdržel se půldruhé hodiny, velice žertoval, mluvil mnoho o svých dětech a o svých organizačních plánech a pak odešel, prý pro zavazadla, jež nechal někde (nezjištěno kde) uložena; za půl hodiny po svém odchodu měl odjeti svým obvyklým vlakem, a za další hodinu byly nalezeny zbytky jeho existence na lávce.

Tedy (hypotéza žurnálů): Pán Abbadie byl cestou k nádraží (nebo k domu, kde měl uložená zavazadla) přepaden, oloupen a vržen do Seiny na místě, kde byly nalezeny ony předměty. Naproti tomu policie zjistila lidi, chudáky bez přístřeší, kteří té noci spali pod lávkou; mezi nimi byl stařec se snětivou nohou a matka s nemocným dítětem, kteří po celou noc nemohli zamhouřit oka; tito prohlásili, že po celou noc neslyšeli žádného výkřiku, žádné rvačky ani pádu lidského těla do vody. Tím byla vyloučena smrt ve vodě.

Proto sestrojily noviny druhou hypotézu: Pán Abbadie byl přepaden cestou k nádraží (jež vede právě podle oné lávky), zabit, oloupen a odstraněn (ale kam?) a pak byla pomocí předmětů pohozených na lávce fingována od zločinců sebevražda.

Variace: Pan Abbadie byl cestou k nádraží přepaden nikoliv od apačů, nýbrž od politických nepřátel (tj. svobodných zednářů), a buď zabit, nebo unesen; to byla málo věrohodná hypotéza politického zločinu, kterou hájil hlavně bratr zmizelého Martial, jenž se vypravil do Paříže na sledování stopy skutku.

Jelikož však policejní hlídky, které tu konají každonoční službu, stály v kritické chvíli nablízku a neslyšely žádného výkřiku ani rvačky, bylo přepadení neudržitelno. Proto převládalo mínění, že pan Abbadie šel pro svá zavazadla uložená v neznámém domě, a teprve v tom domě byl přepaden a snad zabit. To byla první skutečná pravděpodobnost, a zde začínal velký úkol policie zjistiti mysteriózní dům.

Ale policie hledala dosti nedbale a zajímala se více o to, kde pan Abbadie obědval, dříve než šel na návštěvu k bratranci; neboť policie měla svou hypotézu: že pán z Arrastu utekl.

Tato teorie platila za absurdní a ukvapenou: neboť žurnály všeobecně zjišťovaly, že pán Abbadie neměl ani morální, ani hmotné příčiny k útěku; že nebylo věrnějšího manžela, pečlivějšího otce a přísnějšího katolíka a šlechtice, než byl zmizelý pán; že vůbec jeho manželský život byl nezkalený, jeho styky korektní a pověst co nejlepší. Dále že neměl s sebou dosti peněz, že v den svého zmizení zapravil v Paříži různé nepospíchající dluhy, že čtrnáct dní před svou cestou do Paříže bral ze svých statků značnou sumu, kterou neprodleně a celou obrátil na zalesňování a meliorace, že zrovna v den svého zmizení nakupoval s nevšední pečlivostí obleky a potřeby pro své děti. Konečně že ještě posledního dne v Paříži vyjednával o organizačních a stranných záležitostech. A tak hypotéza policie vzbudila proti sobě jen rozhořčení.

V té době noviny uveřejňovaly různé dokumenty o privátním životě pohřešovaného pána, mezi nimiž se zcela náhodně octly tyto dva: Především v prosince 1910 psal pan d’Abbadie d’Arrast jednomu příteli dopis, v němž položertovně a polotruchlivě praví, že mu je určena smrt v noci na lávce nad řekou. Podivná předtucha.

Za druhé mluvilo se o jeho lásce ke krbu a k rodinnému životu, o jeho lásce k dětem; že když na začátku tohoto roku bona jeho dětí, Mlle Helene Benoît, se rozhodla odjeti do Kanady, zdržoval ji všemi prostředky, i zvýšením platu, varoval ji, neboť sám v mládí strávil několik let v Kanadě, a dal si poslati od svých známých z Kanady dopisy odvracející mladou dívku od tohoto rozhodnutí. Ale Mlle Benoît se nenechala zdržeti, tím spíše, že nedlouho předtím se vypravili do Kanady dva její bratři, a opustila službu.

Srovnejte tyto dva dokumenty. Jsou jasné, tak jasné, že… policie měla odvahu je prohlásiti za rezultáty pokryteckého plánu, a postavila se se vší určitostí na stanovisko, že pán z Arrastu odejel do Ameriky s guvernantkou svých dětí; a nato se policie zahalila v mlčení, neboť přestala se zajímati o tuto nekriminální aféru.

Dříve než budeme líčiti dále, všimněme si trochu moderní kriminální policie, jak její stanoviska v této aféře jako by byla složena z romantismu a exaktnosti; totiž její předpoklady hraničí s romantismem, tak jsou odvážné, ale její metoda je téměř vědecká; ale ty předpoklady jsou čerpány ze znalosti lidského nitra, ze znalosti trochu primitivní, trochu brutální, z analýzy jistě nejemné, tvrdé a neučené. A tak policie jediná zde předpokládala s jakousi tvrdostí citovou záležitost, poblouzení srdce, a to beze vší sentimentality, beze vší vážnosti právě k oněm citům, právě k tomu srdci, jehož používá jako dané veličiny ve svých kalkulech.

Nebudeme se již zdržovati námitkami a opačnými hlasy. Žurnalistika zde pocítila senzaci a počala hledati na vlastní pěst, a dokonce živila později tuto aféru s hrubou rafinovaností; skoro se zdá, že pak žurnalistika částečně zavinila další konec, neboť její nadouvání tohoto útěku mělo snad nějaký vliv na kanadské úřady. Jistě ve všech státech je nedotknutelnost domácího života jedním ze základních zákonů; jen šestá velmoc je v tomto ohledu absolutní, a ještě nikdy snad nebylo cítit její hroznou všemohoucnost jako v tomto případě.

Tedy zvláštní zpravodajové deníků se rozjeli, především na sídlo pána z Arrastu, do Evreux; tam interviewovali místního starostu, biskupa a důvěrné přátele; nejrozhodnější vyvrácení poměru mezi guvernantkou a pánem. Zpravodajům odepřen přístup do domu, paní z Arrastu nemocna; „sluhové nevědí ničeho“; novináři z nudy interviewují po čtrnáct dní všechno obyvatelstvo. Žurnály přinášejí podobizny pána a paní, životopis tchána Henri Lasserra atd. Druhá výprava reportérů se rozjela k rodičům slečny Benoîtové, do Bourgoin; otec je vyhodí, matka přísahá, že jsou to pomluvy, a předloží doklady, že její dcera odjela sama z Londýna na lodi Lake Champlain; ukáže dále dopis své dcery, v němž ona líčí svou cestu po moři na palubě Champlainu, kterýžto dopis prý byl poslán ze širého moře, po několikadenní cestě, poštovním parníkem. Sousedé a známí nevědí nic určitého. Třetí a čtvrtý směr žurnalistů byl na zaměstnavatele obou bratří Heleniných. Jeden z nich jen ví, že mladý Benoît chtěl už dávno do Kanady, druhý není doma a jeho syn líčí dobré vlastnosti druhého bratra.

Tu však londýnský zpravodaj Matinu zjistí, že Lake Champlain vůbec nevyjíždí z Londýna, nýbrž z Liverpoolu. Liverpoolský dopisovatel nenalézá jména slečny Benoîtové v seznamech společnosti Lane Pacific, jíž patří Lake Champlain; naopak zjistí, že příjemné cestovní dojmy, jimiž naplnila slečna Benoîtová svůj dopis poslaný matce, byly pouhým opisem prospektu lodní linie Lane Pacific, trochu pozměněným. Konečně zjistí se, že onen dopis byl odeslán nikoliv z moře, nýbrž z Liverpoolu, a že loď, která právě v té době vyjížděla z Liverpoolu do Kanady, do Quebecu, nebyla Lake Champlain, nýbrž Lake Manitoba společnosti Canadian Pacific. Ta odhalení se objevovala v novinách den po dni.

Nyní interviewováni: advokát rodiny Arrastovy, advokát Benoîtových, pán Martial z Arrastu, dva katoličtí poslanci a blízcí příbuzní obou rodin; u všech těch osobností převládá zaražený, zmatený tón.

Matin na svou pěst zjistí v pařížské kanceláři Canadian Pacific, že v lednu téhož dne, kdy pán Arrast přijel do Paříže za svými záležitostmi, předplatil jistý Mr. Wye dvě místa na Lake Manitoba pro 11. květen. V březnu, téhož dne, kdy do Paříže zajela na dva dny slečna Benoîtová, v té době na delší návštěvě u svých rodičů, představila se v téže kanceláři mladistvá Mrs. Wye a doplatila lístky; ale téhož dne byl v Paříži také pán z Arrastu, jehož jméno bylo nalezeno v knize jednoho hotelu vedle jména paní Wye. Konečně v lodní knize Lake Manitoba se nalézá dne 11. května jméno Mr. et Mrs. Wye jakožto držitelů jedné manželské kabiny. Další shody, jako záležitosti zavazadel atd., pátrání v hotelích a zkoumání podpisů prokázaly úplnou jistotu, že zkrátka pán z Arrastu a slečna Benoîtová odpluli spolu do Quebecu na parníku Lake Manitoba pode jménem Wye. Triumf novinářské metody.

Ale noviny nejsou nasyceny a nemohou tuto aféru opustiti na tak zajímavém bodě. Všichni příbuzní jsou znovu interviewováni, ale nyní se zahalují v mlčení. Katolické kruhy jsou interviewovány a rozhořčeně odsuzují uprchlíka. Zpovědník paní z Arrastu mluví o poblouzení mysli. Zjistí se, že slečna Benoîtová měla kdysi poměr s mladým silničním úředníkem, jehož jméno není známo, a zvláštní zpravodaj ho marně hledá, interviewuje silniční úřady a dělnictvo atd. Zvláštní dopisovatel Matinu navštěvuje předsíň paní z Arrastu a interviewuje dobré příbuzenské duše, jež ošetřují zdrcenou paní, staré šlechtické panny, jež se vyslovují zdrženlivě a důležitě; konečně se reportérovi podaří proniknouti až k opuštěné paní a po prvních svých neopatrných slovech pozná, že ubohá žena doposud nezná provinění svého manžela. Zatím uprchlíkův bratr pán Martial d’Abbadie žádá, aby se noviny přestaly starati o tuto záležitost, jež se stala čistě rodinnou.

Ale nastává otázka, zda kanadské úřady nevyhostí „nepravidelný párek“ jakožto tzv. nepohodlné cizince. Zpravodajové z Quebecu se dozvídají, že asi ano; v tom případě byl by uprchlý párek dopraven do Evropy toutéž lodí, kterou přijel (Lake Manitoba). Noviny přetřásají otázku, zda paní z Arrastu svému manželu po návratu odpustí. Šlechtické příbuzné z jejího okolí sdělují, že již je odpuštěno. A nyní Matin hledá prostředek, kterým by zájem veřejnosti protáhl ještě o jeden den; proto předloží fotografii a rukopis pána z Arrastu pařížským věštkyním, jež poznávají jeho charakter jako zlý, autoritativní a úskočný. Konečně Lake Manitoba doplula do Quebecu.

Na můstku očekávají zpravodajové s fotografickými aparáty; z lodi vystoupí párek vedený dvěma úředníky: Mr. Wye, oholený (pán z Arrastu nosil silné roajalistické kníry!) a mladá Mrs. Wye. Žurnalisté rychle interviewují. „Já nejsem pán z Arrastu,“ prohlásí Mr. Wye, „a jakživ jsem neslyšel toho jména.“ Přesto přístavní úředníci proklestí párku cestu a dovedou jej prozatím do přístavního hospitálu, kde jsou umístěni odděleně.

Nyní trvá celý týden internování dvou francouzských přistěhovalců. Oba zprvu zapírají, pak se přiznají: je to pán d’Abbadie d’Arrast a Mlle Benoît. Dobu svého věznění tráví tím, že neustále přecházejí spolu po koridoru a hovoří zcela klidně. Vůbec jejich klid a pevnost vzbudily v Kanadě nepříznivý podiv. Posléze úřady v Ottawě rozhodnou, že pán z Arrastu a slečna Benoîtová jsou vypovězeni z Kanady jako nepohodlní cizinci. Tedy pán d’Abbadie přijal své vypovězení, kdežto slečna Benoîtová podala proti němu rekurz; a tak po tomto týdnu byl pán z Arrastu naloděn sám na Lake Manitoba a vezen zpět do Evropy.

Zatím paní z Arrastu s nějakou příbuznou a jedním ze synáčků odjela do Paříže, snad „aby očekávala manžela“, jak hádají noviny. V Paříži na Gare d’Orléans očekává reportér; ale paní ve smutku podaří se uniknouti a odjeti do tichého hotelu v Champs Élysées; tam vystoupí, podlomená, a vejde dovnitř. V chodbě hotelu již čeká zpravodaj Matinu; ale paní ve smutku přejde beze slova, samaritánská průvodkyně řekne žurnalistovi spěšně několik slovíček a zničená rodina se usídlí v hotelu.

Paní z Arrastu jsme doposud neviděli vyjíti z hotelu,“ píše Matin po dvou dnech.

Avšak pán z Arrastu nevrací se sám a nestřežen; na Lake Manitoba jede zvláštní zpravodaj Matinu a vrhá denně radiogramy do Paříže. A tak víme všechno: Pán d’Abbadie d’Arrast vychází málo, dívá se do vody, a když někdo na něj promluví, odstrčí ho, tváří se jako němý, zpívá jen mezi zuby nějakou melodii. Konečně se spřátelí se dvěma kanadskými farmáři. Nikdo z pasažérů nezná jeho osudu.

Když on je již v polovici cesty, dostala Mlle Benoît druhé nařízení vrátit se do Evropy; je naloděna na parník Empress of Ireland, patřící téže společnosti (Canadian Pacific) a vezoucí do Anglie deputaci kanadských důstojníků ke korunovaci nového krále. Také touto lodí jede zvláštní zpravodaj Matinu, aby pozoroval mladou dívku; slečna Benoîtová málo vychází, jí s chutí a nemluví s nikým, neboť neumí anglicky.

Zatím Lake Manitoba s Abbadiem se blíží k Anglii, a v tu chvíli se podařilo Martialovi z Arrastu, bratru uprchlíkovu, a paní z Arrastu bez vědomí žurnalistiky proniknouti až do Liverpoolu, aby očekávali vracejícího se člena rodiny. Martial z Arrastu posílá na Lake Manitoba jiskrový telegram: „Pána z Arrastu očekává jeho bratr.“ Ale uprchlík odpovídá ke kapitánovi: „Neznám žádného bratra a nepřeji si setkati se s ním.“ Avšak přesto Martial sedne na parník, jenž jede proti Lake Manitoba, a potká loď se ztraceným bratrem ještě na volném moři. Na dané znamení se Lake Manitoba zastaví, druhý parník se přiblíží a po můstku přeběhne pán Martial. Pán d’Abbadie d’Arrast mluví se svými farmáři; ale dříve než ho mohl bratr poznati, uskočí a zmizí na schodišti. Nikdo z přítomných neví, kde je jeho kabina. Konečně kapitán jde zprostředkovati; ale pán d’Abbadie d’Arrast odpovídá jen krátkými lístky po groomovi, že svého bratra nezná, že nezná žádné rodiny, že nechce nikoho viděti. Zpravodaj Matinu pak oznamuje, že pán Martial z Arrastu plakal na lavičce až do příjezdu do Liverpoolu.

V Liverpoolu na přístavišti se tlačí zástup francouzských a anglických žurnalistů; Lake Manitoba přistála a první pasažér, jenž přeběhl můstek, byl pán Abbadie z Arrastu; přeběhl a odstrčil čekající žurnalisty (dosti surově, jak psaly noviny) a utíkal z přístavu; to bylo již večer. Zástup novinářů za ním, v automobilech; pán z Arrastu prchal se svým balíčkem po ulicích, až zašel do nějakého hotelu; ale za pět minut vyběhl z hotelu opět se svým tlumokem a prchal dále; žurnalisté za ním. Prchající se zmýlil v cestě a zaběhl do doků; a nyní stíhali ho žurnalisté v noci přes doky, a když už ho doháněli, podařilo se mu přeběhnouti před jedoucím nákladním vlakem, zatímco stihatelé musili čekati u spuštěných závor; a když vlak přejel, pán d’Abbadie d’Arrast už zmizel.

Poslední pasažér, jenž vyšel z Lake Manitoba, byl pán Martial z Arrastu; ten šel domů pomalu, též pěšky, do hotelu, kde čekala paní z Arrastu marně na svého manžela.

Hotel, v němž se uprchlý pán Abbadie usídlil, zůstal v té době nezjištěn.

Zatím z paluby Empress of Ireland, lodi, po níž jela Mlle Benoît, druhý reportér Matinu posílal denní radiogramy: že Mlle Benoît flirtuje s jedním kanadským důstojníkem, že se s ním baví pomocí slovníku, je krajně veselá a již důvěrná, chodí s ním po palubě zavěšená atd. Reportérovi se poštěstilo mluviti s ní o hudbě. Kanadští důstojníci se konečně dozvěděli, kdo je tato pasažérka, a od té doby se tísní všechno obecenstvo na lodi tam, kde ona je, a prohlíží si ji; je prý velice hezká. V té době se již její loď blíží k Liverpoolu, a z prvního parníku, který jede naproti, přestoupí na palubu Empress of lreland nový zpravodaj Matinu.

Tento pán vidí tu tedy hezkou dívku stojící na palubě u zábradlí, přistoupí beze všeho k ní a řekne: „Pohleďte na ty kolosální přístavní budovy, na ty stojící lodě, na břehy Merseye v mlze ozářené sluncem; slečno Benoîtová, neřekla byste, že je to jako krásný obraz starých holandských krajinářů?“ Mlle Benoît se pomalu obrátila a řekla: „Vy mne znáte?“ A nyní počal pravidelný interview.

Mlle Benoît lhala, jak mohla. Pán z Arrastu je prý jen její přítel, tvrdila, téměř otec, a jel do Kanady pěstovat zemědělství; tento plán byl prý už dávno předem usmyšlen. Ona s ním jela jen proto, že slíbil místo jejím dvěma bratrům, kdežto ona se chtěla stát v Kanadě vychovatelkou. Zkrátka je to „ubohý muž“. Přitom se slečna velice mnoho smála, jmenovitě když slyšela, jak byla prohledávána Seina během pátrání po zmizelém pánovi. Další parník jede naproti a vymění s Empress of Ireland několik osob; na palubě Empress vznikne z toho znepokojení, že se pán Abbadie sem vloudil; a když slečna vidí zmatek úředníků, směje se opět: „Ubohý člověk.“ Pak projevuje úmysl vrátiti se přímo domů do Bourgoin. Třetí parník jede vstříc a přinese list pro Mlle Benoît. Slečna pak prý velice zbledla a ihned zmizela ve své kajutě.

Je nutno říci, že na příchod kanadských vojáků čekal v Liverpoolu nadšený dav. Proto byli dovnitř přístaviště pouštěni jen ti, kdo si předem opatřili písemné dovolení od pana Forstera z Canadian Pacific. I čekalo se neustále, že pán z Arrastu si přijde pro toto povolení, neboť bezpochyby čekal v Liverpoolu na svou milenku. Avšak on nepřišel.

Když tedy Empress of Ireland přistála, vystoupili kanadští vojáci, pak ostatní pasažéři; konečně i zvláštní zpravodaj na rozkaz důstojníka musil opustit palubu, ale Mlle Benoît vůbec nevyšla ze své kabiny. Empress of Ireland odrazila od můstku a spustila kotvy uprostřed přístavu, patrně čekajíc, až se uvolní přístav nákladní. Po dvou hodinách k ní připlul člunek, v němž seděl mladý, asi třicetiletý muž. Slečna Benoîtová sestoupila do člunku, na břehu sedla se svým průvodčím do automobilu a jela do města; novináři ve svých autech za ní. Slečna vystoupila s mladým mužem před 6 Red Cross Street, tlustá dáma otevřela vrata a slečna zmizela; byl to soukromý dům, jehož majitelka přijímala občas penzionáře. Ale tato majitelka byla manželkou sklepníka z lodi Lake Manitoba!

Je přirozeno, že novináři hnedle usoudili, že v tomto domě očekává slečnu pán d’Abbadie. „Zvonili jsme nadarmo; nikdo nepřišel otevříti.“ Proto zpravodajové čekali ve svých automobilech před hotelem až do šesti hodin ráno, a byl jich takový počet, že ráno je policie musila rozehnati. Nedlouho po tom vyšli z hotelu pán z Arrastu a slečna Benoîtová, jeli automobilem na jisté předměstské nádraží ( – to vše se zjistilo až příštího dne) a odtud odjeli neznámo kam. Avšak víme, že pán d’Abbadie (pode jménem Gaudin) projevil úmysl odebrati se do Švédska nebo do severního Ruska.

Téhož dne, ale náhodou již pozdě, totiž dávno po přistání Empress of Ireland, jež přijela nad očekávání časně, se přihlásila u pana Forstera v Canadian Pacific stará dáma a žádala o povolení ku přístupu na přístav. „Já jsem Mlle Benoît, přijela jsem si pro dceru.“ Ale místo povolení počala býti vyslýchána; krátce, nějaká Mlle Benoît se prý představila už včera a vyžádala si dovolení pro svého prý bratrance (s polským jménem, asi třicetiletého), jenž tedy dostal povolení vstoupiti až na palubu Empress of Ireland a odvésti slečnu Benoîtovu, což se vskutku stalo. – Nyní druhá stará dáma dokázala, že ona je pravá Mlle Benoît a že žádného takového bratrance nemá; ale bylo pozdě. V tu dobu její dcera již odjížděla „vstříc neznámému osudu“, jak psaly noviny.

Na zpáteční cestě byla Mlle Benoît v Londýně ovšem také interviewována; prý „neodpouští ani neodsuzuje“. Matin přinesl její fotografii, abychom viděli, jak pláče.

To je konec té senzační aféry. Dříve než skončíme, chtěli bychom jen upozornit na poměr obou uprchlíků, který se snad poněkud ztrácel v rychlých faktech. Především je to podivné, dlouhé pokrytectví tajného plánu podrobně chystaného a skrývaného; a potom opět sebezapírání během jejich zpáteční cesty, zřejmé hlavně v interviewu slečny Benoîtové. To jsou jistě skutky, jakým nelze upříti podivné síly, vyvolané v lidech do té chvíle snad obyčejných.

Jinak jsme se omezili na to, že jsme vypravovali vše podle své nejlepší paměti, nepřidávajíce ani jedné podrobnosti, ani přibarvení k faktům, jež přinášely francouzské noviny (hlavně Matin, přijavší tuto senzaci za svou) od 9. května, tj. od nalezení svrchníku, klobouku a rukavic na lávce, až do 11. června 1911, do přistání Empress of Ireland v Liverpoolu.