Wolfgang Amadeus Mozart (Doležil)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Wolfgang Amadeus Mozart |
| Autor: | Hubert Doležil |
| Zdroj: | Wolfgang Amadeus Mozart Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | Státní nakladatelství pro Čechy a Moravu v Praze, 1942 |
| Licence: |  PD old 70 |
WOLFGANG AMADEUS MOZART, slavný hudební skladatel.
editovatV Praze je mnoho pomníků nebo aspoň pamětních desek, které nám připomínají slavné osobnosti z minulých dob a z různých oborů činnosti, mezi nimi také umělce hudební, mistry hry na jednotlivé nástroje a zvláště hudební skladatele. Uctíváme tím trvale a pro všechny časy nejen naše domácí mistry české národnosti, ale také vynikající hudebníky jiných národů, hlavně takové, kteří přicházeli i k nám do Prahy a uváděli k nám své umění. Bývalí to i slavní hudební umělci z ciziny, protože bylo obecně známo, jak je u nás hudba v lásce a vážnosti u vzdělanců i u prostého lidu, jak se tu i velmi umělé hudbě dobře rozumí a nová cenná díla, jinde snad ještě ani nepochopená, s nadšeným zájmem přijímají. Čechové bývali odedávna výborní znalci hudby, a dosáhnouti u nich úspěchu bývalo tužbou i nejlepších hudebníků jiných národů.
Zvláště jedno takové slavné jméno hudební ohlašuje se nám v Praze velmi živě i v nynější době, třebas od smrti tohoto umělce dělí nás právě nyní již půl druhého století. Mluví k nám z pamětních desek a soch na několika místech, a je zde dokonce celá usedlost, obytný dům s hospodářskými budovami s zahradou, odkudž návštěvníku výhradně zaznívá toto jméno, připravené již i názvem ulice sem vedoucí a nověji i označením mostu, po němž se do této čtvrti dostaneme. Také jeden z moderních hudebních závodů v Praze má název odvozený z tohoto jména.
Kdo zná Prahu jen trochu blíže, uhodne tohoto mistra jistě a bez váhání: je to Mozart, s dvěma křestními jmény Wolfgang Amadeus, jméno opravdu v Praze dávno zdomácnělé, jako by bylo již zcela naše, takže je dnes v Praze zná kdekdo aspoň v jeho zvuku a povšechném významu. Patří tak těsně k našemu hlavnímu městu, že i Praha sama bývá v hudebním smyslu nazývána městem Mozartovým. Předčí tím i mnohého našeho hudebně proslulého rodáka pražského, a v tomto uměleckém vztahu k Praze může se s ním měřiti jen jméno největšího českého mistra hudební skladby Bedřicha Smetany, všem Čechům ovšem tím dražší. A zrovna tak jako svého Smetanu uctíváme co nejzbožněji v prostorách Národního divadla za zvuků jeho nádherných výtvorů, tak se nám umělecký zjev Mozartův spojuje s budovou starého divadla Stavovského, kde vzácného hosta a jeho skvělá díla i výkony zahrnovali tehdejší Pražané nadšením a kde naopak také on těmito svými návštěvami zjednal Praze věhlas nejhudebnějšího města v Evropě.
Takového přijetí, oblíbenosti a nehynoucí paměti dobyl si Mozart v Praze právě jen svým velkým uměním, neboť jinak přicházel k nám zprvu osobně zcela neznámý. V samotné jeho hudbě bylo však jakési zvláštní kouzlo, které právě na Pražany mocně působilo. I odborným hudebním znalcům a také všemu ostatnímu posluchačstvu se zdálo, jako by tato hudba byla jejich domácího původu, třebas její tvůrce náležel vzdálenému a mnohem skvělejšímu hudebnímu středisku v hlavním a sídelním městě Vídni (Wien). S mocnou Vídní, která se honosila panovnickým dvorem, ústředními úřady, okázale žijící šlechtou a bohatým měšťanstvem, tehdejší skromná a tichá Praha zápolila: i v hudbě do té doby za nerovných sil, poněvadž zdaleka neměla takových prostředků a podpory pro její veřejné pěstění. Ale zato bylo pochopení pro hudbu v Praze a v naších zemích o tolik hlubší a opravdovější, oč méně bylo oslňováno jen zevnějším leskem velkých hudebních událostí a rychlým jejich střídáním. A že se také umění Mozartovo obracelo více k srdci a duši i prostého posluchače a nebylo budováno na klamu a vypočítavosti, promluvilo právě u nás s celou svou vážností, pravdivostí i srdečností, a stejně upřímně a láskyplně bylo také všemi přijímáno.
Wolfgang Amadeus Mozart náležel opravdu k vyvoleným umělcům, kteří ve svých schopnostech a tvůrčí práci spatřují božský dar a nástroj k zvelebení duchovního života všech. Byl nedostižný mistr ve svém oboru a vůbec jeden z největších hudebních skladatelů, jací se kdy zrodili. Smíme o něm bez nadsázky tvrditi, že byl hudebníkem „od kosti“, tělem a duší, že pro hudbu žil od malička až do posledního dechu a dovedl právě jen hudbou vyslovovati vše to, čím překypoval jeho silný duch a přetékalo citlivé srdce. Myslil a cítil téměř výhradně jen hudbou, neustále v něm vířily tónové představy, které se mu v hlavě hned také ustalovaly do pevných tvarů a přesné podoby, takže je pak stačilo jen zachytit v notových značkách a skladba byla hotova. Často se mu hudební nápady, všeliké melodie a zvukové útvary rodily i uprostřed společnosti a družné zábavy, a tu si je kradmo zapisoval do notového sešitku, který nosil stále u sebe, a říkal o něm, že to jsou jeho „cenné papíry“, dražší než jakékoliv hodnoty peněžní. Jen tak si vysvětlíme, že mohl za svého poměrně krátkého života vytvořit takové množství hudebních skladeb často i největšího rozsahu a vždy co nejlépe promyšlených a urovnaných. Rychlost jeho viditelné skladatelské práce budívala dojem, že mu jde až příliš lehce od ruky, bez námahy a delšího přemítání, zatím však celý tento složitý tvůrčí pochod byl vykonán již předem v jeho mysli. Mnohou skladbu nosil takto dlouho v sobě, stále ji v duchu přetvořoval a domýšlel, nežli uzrála do konečné tvářnosti, v které pak mohla býti napsána. Ani tvůrčí umělec není ovšem na světě sám a jenom pro sebe, je obklopen hudbou jiných skladatelů ze starších dob i současníků, jejichž díla musí velmi dobře znáti, aby neklesal pod jejich úroveň a zároveň přinášel i něco svého a nového. Právě Mozart se po celý život obíral předními výtvory jiných mistrů, vyhledával jejich provádění a svou ohromnou hudební pamětí ihned si je osvojoval. Měl bystrý smysl pro hudbu různých národů, kdekoli se s ní setkával, a ze všeho si dovedl vybrati, co tu bylo cenného, aby toho mohl pro sebe a svým způsobem využít. Také jako výkonný hudebník, znamenitý pianista, varhaník a houslista, pronikal při studiu a přednesu cizích skladeb do jejich ducha a celého složení až do nejmenších podrobností. To všechno pak bylo tím podivuhodnější, že Mozart neprošel ve skutečnosti odborným školením na nějakém vyšším hudebním ústavě, nevychodil konservatoř ani nebyl po delší dobu žákem některého z tehdejších proslulých učitelů hudební hry i skladby. Nahradilo mu to jeho úžasné nadání pro hudbu, které se projevovalo již v jeho nejútlejším dětství a rozvíjelo se pak dobrou výchovou již v domě otcovském, stykem s hudebním životem doma i v cizině, kam již za dětství přícházel na uměleckých cestách, a především vlastní pílí a horlivostí, s jakou se hudebnímu umění pro celý život zasvětil.
Rodinné prostředí malého Wolfganga bylo již samo o sobě tak hudební, že stačilo k tomu, aby jeho vrozené nadání bylo poznáno a pěstěno. Jeho otec Leopold Mozart (1719—1787), jenž pocházel z bavorského Augsburku, usadil se již od svých studentských dob v krásném alpském městě Salzburgu a stal se tam předním hudebním činitelem jakožto vynikající houslista a pak i druhý kapelník dvorního orchestru tamějšího arcibiskupa. Tito hodnostáři byli zde tehdy vlastně panovníky s titulem knížecím, poněvadž země Salzburgská byla v té době ještě samostatnou církevní državou. Aby se toto sídlo vyrovnávalo jiným panovnickým dvorům v tehdejší říši Německé, měli tu arcibiskupové i dvorní kapelu vedle dómského hudebního sboru při metropolitní katedrále. V městě jinak malém byl tudíž značný hudební ruch a Wolfgangův otec měl v něm účastenství také jako skladatel hudby církevní i světské a jako houslista slynul především zdatnou činností učitelskou, pro niž si napsal i svou vlastní houslovou školu, také jinde velmi ceněnou. Matka Marie, rozená Pertlová (1720—1778) neměla sice hudební vzdělání, ale chápala plně umělecké poslání své rodiny a bývala zúčastněna při všech hudebních podnicích svých milých, zvláště jako průvodkyně na cestách mimo domov.
Z několika dětí zůstal na živu jen Wolfgang a starší sestra Marie Anna (1751—1829), rovněž hudebně nadaná, zvláště ke hře na klavír, v níž velmi pokročila již za dětských let. Wolfgang byl o pět let mladší — narodil se 27. ledna 1756 — ale za sestrou nezůstával pozadu, poněvadž se již jako tříletý hošík pokoušel brnkati na klavír a jako čtyřletý dovedl již na klavíru zahrát prostší skladby a naučil se jim i zpaměti. V pěti letech uměl již vymýšlet vlastní melodie a jeho otec si je zapisoval jako památku na tyto první projevy synkových vloh skladatelských. Podobně se hoch od malička učil doma také na housle a také v tom překvapil otce tím, že záhy stačil zahrát bezvadně hlas druhých houslí v smyčcovém triu a se slušným výsledkem odvážil se i na housle první. Zde také po prvé osvědčil svůj neobyčejně jemný hudební sluch, když poznal nepatrný rozdíl ladění mezi svými malými housličkami a nástrojem, na němž u nich předchozího dne hrál jiný hudebník.
Není divu, že dětmi tak nadanými a nevídaně vyspělými hleděl se jejich otec pochlubiti také mimo Salzburg a co možná brzo také ve Vídni i přímo u dvora císařského, což mohlo o jejich budoucnosti nejvíce rozhodnoutí. Wolfgangovi ještě nebylo ani celých sedm let, když se s otcem a sestrou Nanynkou („Nannerl“, jak jí podle alpského nářečí říkali) vydal na uměleckou cestu do Vídně. Koncertovali nejprve v Linzi, kde si získali vlivného šlechtického přímluvčího u dvora, odtud pak jeli po Dunaji na lodi, zastavili se v jednom klášteře, kde Wolfgang uvedl v úžas mnichy svou hrou na varhany, a ve Vídni se skutečně dostali až do císařského paláce, kam byli pozvání k soukromému vystoupení. Císařovna Marie Terezie měla ráda hudbu, sama také zpívala, a její syn, pozdější císař Josef II., znal se ve hře na klavír i na violoncello. Mladí umělci pochodili dobře, dostali značné dary a krásné šaty, Nanynka bílé taftové a Wolfgang z fialového sukna s malým kordem po boku a krásným prstenem, poněvadž se všem zvlášť zalíbil svou pohotovostí a nebojácností. Dovedl zahrát i přes šátek na klávesnici rozprostřený, nedal si obraceti noty leč od skutečného hudebníka, který prý tomu jedině rozumí, a dokonce i posuzoval hru jiných a vytýkal chyby. Zvláště si jej oblíbila princezna Marie Antoinetta, pozdější nešťastná královna francouzská, která za revoluce zahynula na popravišti. Byla také ještě dítě, jen o tři roky starší nežli malý Mozart, který jí ve své dětské prostotě sliboval, že ji za její dobrotu učiní svou chotí!
Vídeňské úspěchy dodaly otci odvahy, aby s dětmi hned příštího roku 1764 podnikl větší cestu do světa, jejíž konečný cíl byl v Paříži a v Londýně. I zde byli přijati na dvorech královských a získali podivu a přátelství i slavných skladatelů, jako byl zvláště Johann Christian Bach v Londýně, s nímž malý Wolfgang hrál na klavír i společně tak, že se každým taktem střídali, anebo ve svých nápadech navzájem pokračovali. V Paříži i v Londýně byly vydány tiskem již i první skladby Wolfgangovy pro klavír a také pro housle nebo flétnu s klavírem. Mladičký umělce byl tu všude považován za pravý „zázrak přírody“ a prorokována mu slavná budoucnost. Také na zpáteční cestě vykonali ještě mnoho koncertů, ale ani na této celé cestě, která trvala přes dva roky, nezískali tolik peněz, jak si otec přál, aby tím rodinu hmotně zabezpečil.
Od té doby byl Mozart, třebas ještě stále v dětském věku, již skutečným skladatelem, kterému bylo možno svěřovat i nejvážnější úkoly. Již v Londýně složil svou první symfonii, což je velká skladba pro orchestr o několika oddílech, a v Salzburgu potom jako desítiletý skladbu duchovní čili oratorium a ještě i krátkou operu na latinská slova, která se hrála jako dodatek při výročním divadelním představení jesuitského gymnasia. Oratorium musil dokonce skládati přímo v arcibiskupském paláci za úplné odloučenosti, aby tak prokázal své schopnosti bez cizí pomocí.
I na půdu naších českých zemí přišel Mozart po prvé již jako chlapec roku 1767, třebas jaksi nedobrovolně. Přišel tehdy s otcem i sestrou znovu do Vídně, ale brzo město zase opustili, poněvadž se tam právě rozšířila nákaza černých neštovic. Z obavy, aby je děti nedostaly, odvezl je otec na Moravu do Olomouce, kde byli hosty kanovníka tamější kapituly hraběte Podstatzkého-Liechtensteina. Děti však měly již nákazu v sobě a onemocněly obě krátce po sobě. Teprve po úplném uzdravení vrátili se všichni zase do Vídně, ale tam jim u dvora poskytli již jen obvyklé slyšení bez hudební produkce, protože byla právě doba dvorního smutku. Za to objednal císařský dvůr u malého skladatele italskou operu pro vídeňské dvorní divadlo. Dvanáctiletý Wolfgang vypracoval skladbu velmi rozsáhlou o více než pěti stech notových stran v pravý čas, ale provedena nebyla, poněvadž se proti tomu postavili závistiví protivníci, kteří hochovy schopnosti zlehčovali a vyslovovali podezření, že operu složil vlastně jeho otec. Přece však se tehdy ve Vídní hrála aspoň na ochotnickém divadle francouzská veselá hra z venkovského života s hudbou Mozartovou a provedena jeho první skladba mešní k vysvěcení chrámu ve vídeňském sirotčinci. Doma v Salzburgu jmenoval arcibiskup mladého umělce koncertním mistrem a dal provésti i jeho operu, ve Vídni tak nešetrně odkázanou.
Otec Mozart pokládal nyní za nezbytné, aby se jeho syn odebral do Italie, jež byla tehdy zaslíbenou zemí hudebního umění a rozhodovala o světové platnosti skladatelů i jejich děl. Zvláště v opeře měla Italie hlavní slovo, protože celé operní umění bylo té doby všude v rukou italských umělců a u všech národů se pěstilo v řeči italské. Také Mozart se zatím této řeči naučil a italskou hudbu již dobře znal ze svých cest. Koncem roku 1769 nastoupil jako jinoch skoro již čtrnáctiletý s otcem dalekou a dlouhou výpravu po městech italských, kde prodleli ve Veroně, Miláně, Florencii, Římě a Neapoli, vesměs proslulých hudebních střediscích. Mozart tu účinkoval především jako klavírní virtuos a oslňoval svými výkony i největší znalce a přísné posuzovatele. V Neapoli dokonce žáci tamější konservatoře tak mladému hráči nedůvěřovali a přisuzovali jeho znalosti pověrečně skvostnému prstenu, který měl na ruce. Žádali dokonce, aby host prsten odložil — když však hrál i potom stejně skvěle, propuklo teprve nesmírné nadšení. Pověst zázračného cizince stoupla pak tím více, když se dostalo na veřejnost, že dovedl jen po dvojím poslechnutí zpaměti přesně zapsati skladbu, kterou bylo zakázáno opisovat a vůbec jinam odnášet, protože se směla zpívati jen v Sixtinské kapli ve vatikánském papežově sídle při obřadech velikonočních. Bylo to slavné „Miserere“ italského mistra Gregoria Allegriho, dnes již obecně známé, a správnost Mozartova zápisu potvrdil i jeden z pěvců této sixtinské kapely. Mnoho se tu Mozart stýkal i se skladateli a učiteli hudby, u nichž se i žákovsky aspoň nakrátko zdokonaloval. Zvláštní přátelství mu věnoval český skladatel, rodem z Prahy, v Italii působící a velmi tam ctěný, Josef Mysliveček (1737—1781), jenž se nám dnes jeví jako přímý předchůdce Mozartův pro značnou příbuznost skladatelského projevu. I v prostředí tak odborném a pří svém mládí uhajoval se Mozart v Italii i jako skladatel a psal pro italská divadla opery, které se obecenstvu velmi zamlouvaly. Teprve roku 1773 se Mozart vrátil zase do Salzburgu, nyní Již jako hotový umělec, jenž pak brzo složil pro Mnichov italskou operu „Domnělá zahradnice“, skladbu již zcela zralou a úspěšnou, ač ovšem ještě v tomto italském duchu. Tou se však Mozartovo čistě italské období již zakončuje.
Ve věku 21 let cítil se Mozart již jako dospělý muž a umělec, který má právo žíti svobodně a věnovati se výhradně svému umění. Proto těžce snášel své dosavadní postavení hudebníka ve dvorských službách, jež bývalo vůbec velmi závislé a společensky nedůstojné, přitom pak často i velmi špatně placené. Nový arcibiskup, jenž v těchto letech v Salzburgu nastoupil, neměl nadto pro hudbu smyslu a považoval Mozarta spíše jen za sluhu ve všem mu podřízeného. Mozart setrvával v tomto ponížení hlavně z poslušnosti k rodičům, ale pak se z těchto pout odhodlaně vytrhl a ze služeb arcibiskupových vystoupil. Ihned se pak odebral na novou uměleckou cestu do Paříže, cestou se však na delší dobu zastavil v Mannheimu, aby zde poznal slavný orchestr, který vytvořili čeští hudebníci sem přistěhovalí a položili tu i základy k novodobé hudbě symfonické. Mozart se tu i skladatelsky velmi vyznamenal, nedosáhl však místa, jaké očekával, a ani v Paříži se nesplnily jeho naděje. Když pak v této cizině zemřela jeho matka, která ho na této cestě provázela, neměl tam již stání a přijal výzvu salzburského arcibiskupa, aby se přece jen vrátil do jeho služeb jako dvorní varhaník. Ukázalo se ovšem velmi brzo, že arcibiskup tak učinil spíše na přání jeho otce nežli z porozumění pro umělecké snahy Wolfgangovy. I nyní jej týral a urážel, nedopřával mu dovolené k jeho stykům s uměleckým světem a chtěl jej obmezovati i v jeho činnosti skladatelské. Tím vším dohnal Mozarta k tomu, že zakrátko již provždy tuto službu opustil a přesídlil se do Vídně.
Od tohoto roku 1781 náležel Mozart již trvale Vídni, ač zde dlouho neměl postavení, jakého by si byl zasloužil, a žil vlastně jen z vyučování hudbě a z občasného příjmu za své skladby, zvláště operní. Oženil se s Konstancií, rozenou Webrovou, příbuznou skladatele Karla M. Webra, který později působil i v Praze jako kapelník Stavovského divadla. Poněvadž se Mozart již z uměleckých důvodů nemohl vzdalovatí společností a sám měl rušný a veselý život vídeňský velmi rád, upadal do hmotných nesnází a často i do dluhů. A přece právě v těchto letech byl skladatelský až nadlidsky činný a dostupoval vrcholů svého umění ve velikých dílech, která založila jeho nesmrtelnost, ale jeho vezdejší osud valně nezlepšila.
Hlavním oborem Mozartovy tvůrčí práce byla hudba divadelní neboli dramatická, opera a příbuzné útvary, kde nejvíce toužil po dokonalosti a obecném uznání. Podle tehdejších zvyklostí byl tu ovšem odkázán na objednávky nových děl od mocných podporovatelů umění, především od císařského dvora, nebo také od divadel samých, čímž bývalo zpravidla již také zaručeno jejich provedení. Pro divadlo v Mnichově složil: takto operu „Idomeneo“ ještě v Salzburgu, první své samostatnější dílo jevištní, které se již uvolňovalo od přílišné závislosti na tehdejší opeře italské. Arciť neopustil Mozart tento italský sloh nikdy tak docela, cenil si jeho zpěvnost a zvukovou lahodnost, překonával však často se vyskytující povrchnost a pouhou líbivost italské hudby opravdovějším a hlubším zpracováním hudebním, poctivou a svědomitou uměleckostí. Také italský text v těchto svých operách nadále ještě podržoval, a to jak v opeře s dějem vážným, které se po italském způsobu říkalo „opera seria“, tak i v kusech s veselým a směšným obsahem, které nyní označujeme jako opera komická, tehdy „opera buffa“.
Vedle této světové módy v divadelní hudbě počalo se tehdy již také pěstovati národní německé umění v divadle, nejprve prostým, lidovým způsobem v tak zvaných hrách se zpěvy (po německu Singspiel), kde se zpěvy a často i tance střídaly s řečí mluvenou. Mozart horlivě doporučoval tento národní směr a složil pro tento obor hudební díla tak závažná, že se umělecký úplně rovnala honosné opeře italské a namnoze ji i předčila. Také císař Josef II. přál těmto snahám, založil pro jejich rozvoj i zvláštní německé divadio ve Vídni a hned také objednal pro tento ústav skladbu od Mozarta. Toto nové dílo na německá slova slulo „Únos ze Serailu“ a bylo napsáno i provedeno hned roku 1782. Děj hry byl dokonce z tureckého prostředí, kde „serail“ značí asi tolik jako palác, a Mozart napsal k němu tak mnoho hudby, že i tento útvar býval pak počítán k opeře, prováděli jej však zpravidla herci činoherní. Mozartova hudba k této hře byla tak svěží a poutavá a přítom umělecký důkladná, že ji císař síce velmi pochválil, přece však si posteskl, že je v ní „příliš mnoho not“ (to jest bohaté, na onu dobu nezvyklé zpracování). Mozart však pohotově odvětil, že jest jich právě jen tolik, kolik je jich potřebí! Další mistrova práce toho druhu, třebas drobnější, byla hra „Divadelní ředitel“. V pozdějších dobách byla upravena tak, že v ní vystupuje i sám Mozart.
Ale také italskou operu objednal císař u Mozarta na rok 1786, kdy německé divadlo vídeňské zatím již zaniklo. Skladatel se tu správně rozhodl pro operu komickou, která byla daleko životnější nežli těžkopádná a zastaralá opera seria. Tak vznikla „Figarova svatba“, dílo opravdu již mistrovské, ale tím právě i příliš nové a výbojné. Byli proti němu nejen italští pěvci v divadle, pro které to byl úkol docela nezvyklý, ale také ostatní hudební veřejnost vídeňská, dotčená ve svých zálibách a pohodlném setrvávání v běžném slohu dosavadním. Zvláště to byl italský skladatel Antonio Salieri, té doby dvorní kapelník ve Vídni, jenž podněcoval tento odpor proti Mozartovi z nízkých obav, že by jej mladý domácí mistr mohl zastínit. Poněvadž pak ani císařský dvůr se tohoto díla nadále nijak neujímal, byla opera na vídeňském divadle po několika provedeních nadlouho odložena. A přece si hudební hodnoty a krásy díla našly cestu k porozumění u nestranného obecenstva v jiném městě, z něhož potom jeho slavná pověst šla do ostatního světa a na konec i zpět do Vídně. Tímto městem byla — Praha, a od pražského prvního provedení „Figarovy svatby“ v prosinci r. 1786 spojila se umělecká dráha Mozartova s Prahou mnohem těsněji nežli s jeho působištěm vídeňským.
Prvním Mozartovým dramatickým dílem v Praze provedeným byl ovšem již předtím roku 1783 jeho „Únos ze Serailu“. Jakožto německá hra se zpěvy byl hrán na starém divadle v Kotcích, které stávalo na Starém městě poblíže kostela sv. Havla, v místech nynější pražské městské spořitelny. Již tato hudba se Pražanům, a to Čechům i Němcům bez rozdílu, nesmírně líbila, a proto také byla „Figarova svatba“ brzo po Vídni uvedena na scénu tehdy nového Stavovského divadla v Praze. V zápětí byl pak Mozart pozván do Prahy k osobní návštěvě, aby zde vystoupil v koncertech a své nové dílo spatřil na jevišti za příznivějších okolností nežli ve Vídní. Pražané se tím mohli Mozartovi vskutku pochlubiti, protože „Figarova svatba“ dosáhla hned v prvním pražském představení nevídaného úspěchu. Všichni účastníci, ať ze šlechty nebo měšťanstva i z lidu, hlavně pak hudební svět, k němuž tehdy náleželo i studentstvo, byli nadšení pro tuto rozkošnou hudbu, okamžitě si zapamatovali její melodie o slova a brzo zněla celá Praha ariemi (písněmi, úryvky) z „Figara“, všude se zpívaly a hrály, ozývaly se zakrátko i z kolovrátků a hvízdali si je lidé na ulicích! Když potom v lednu r. 1787 přijel Mozart do Prahy, dával koncerty a na konec i „Figara“ v divadle sám řídil, nemělo nadšení posluchačů již hranic a zahrnovalo mistra projevy úcty a lásky, s jakou se ještě nikde jinde nesetkal.
Nebyly to ostatně jen tyto úspěchy na veřejnosti, které Mozarta k Praze tak velice připoutaly. Stejně milého přijetí se dostávalo mistru i ve společnostech soukromých, v palácích české šlechty a ve světě divadelním a hudebním, z něhož Mozart znal již od dřívějška některé významné osobnosti. Zvláště to byl František Xaver Dušek (1731—1799), skladatel a osvědčený učitel hry klavírní, a jeho choť Josefa Dušková, rozená Hambachrová z Prahy (1754—1824), která se proslavila jako znamenitá koncertní zpěvačka a byla vlastním středem celé této umělecké společnosti. Mozart se s Duškovými seznámil za jejích návštěvy v Salzburgu u příbuzných, paní Dušková pak zpívala také na Mozartově koncertě ve Vídni. Duškovi měli patrně také největší zásluhu o to, že „Figarova svatba“ byla uvedena do Prahy.
Po slavném vítězství tohoto díla učinil Mozartovi sám ředitel Stavovského divadla nabídku, aby mistr napsal další operu přímo pro Prahu. Mozart byl touto pozorností velmi potěšen a nové dílo přislíbil. Po návratu do Vídně počal je hned skládati, a to opět na text od italského básníka ve Vídni Lorenzo da Ponte, jenž Mozartovi dodal již libreto k „Figarovi“. Nyní to byla opera „Don Giovanni“ nebo také „Don Juan“ (čti: Džovany, Chuan), v druhém titulu „Ztrestaný prostopášník“. Dílo bylo označeno jako „veselá hra“ a obsahuje vskutku mnoho komického, zvláště v postavě zchytralého sluhy Leporela, ale zároveň velmi vážné a zrovna otřásající tóny pro různá utrpení donem Juanem způsobená a zvláště pro jeho zasloužený hrůzný konec. Spojuje tak v jedno operu vážnou i komickou a je to dílo svým hudebním bohatstvím a mohutností tak velkolepé, že se mu záhy dostalo zcela výjimečného názvu „opera oper“, to jest opera ze všech nejpřednější.
Provedení nové zpěvohry v Praze bylo stanoveno na měsíc říjen tohoto roku 1787, ale Mozart neměl skladbu hotovou, ani když se v září již vydal na cestu do Prahy, aby podle tehdejšího obyčeje řídil poslední přípravy v divadle. Zdržel se v práci i z té smutné příčiny, že mu v květnu zemřel otec, a nadto doufal, že operu v Praze v klidu dokončí. Ředitelství divadla připravilo mistrovi k tomu i byt poblíže Stavovského divadla v domě „U tří lvů“ na Uhelném trhu (označeném později pamětní deskou německou a nedávno i českou), ale mistr pobýval raději v letním obydlí Duškových, v oné usedlosti, o níž jsme se zmínili již výše, známé v Praze všeobecně pod jménem „Bertramka“; tak byl tento dům nazván podle jeho dávné majitelky Františky Bertramské. Mistr tu měl pro sebe dva pokoje a mohl také pracovat v zahradním pavilonu uprostřed krásného sadu, vůbec pak tu byl vzdálen od městského ruchu, který tam tehdy nedosahoval jako dnes. Ale Mozart ztrávil mnoho času v přátelské společnosti, rád také chodil do kaváren zahrát si svůj oblíbený kulečník, a dokončení opery stále odkládal. Zvláště předehra nebyla hotova ještě ani den před prvním představením a skladatel ji napsal v největším chvatu až v poslední noc, za příští den musila býti do večera rozepsána pro jednotlivé nástroje v orchestru a hudebníci ji pak hráli zcela bez přípravy. Jsou o tom různé pověsti, jak byl Mozart k této práci přinucen, a třebas je v nich leccos vymyšleno, nepochybuje se dnes o tomto pozdním vzniku předehry, kterou si mistr arciť již dávno v mysli dokonale připravil.
Den tohoto prvního provedení neboli premiéry „Dona Juana“ v Praze, 29. října 1787 ve Stavovském divadle, byl snad nejkrásnějším a nejšťastnějším dnem celého Mozartova života. Představení nádherného díla, jež řídil sám skladatel, bylo něčím tak neobyčejným, že se na ně v Praze po dlouhá léta vzpomínalo a dosud je chloubou pražských dějin hudebních. I Mozart byl dobrým provedením a bouřlivým přijetím díla tak dojat, že k přátelům prohlásil: „Moji Pražané mi rozumějí, ale věřte, že jsem nešetřil námahy ani práce, abych Praze podal, co jsem mohl nejlepšího!“
Od té doby se opera „Don Juan“ hrála v Praze neustále, zprvu po dvacet let v řečí italské, později v překladu německém a od roku 1825 také v českém. Význačná výročí premiéry se v Praze pravidelně oslavují a provádění díla se stále ještě tříbí a zdokonaluje. O vzniku a prvním uvedení díla vypravují i čeští spisovatelé, tak již Josef Kajetán Tyl v povídce „Don Juan v Praze“, psané r. 1844, nověji Alois Jirásek v prvním díle svého „F. L. Věka“. O celém životě mistrově pojednává dvoudílný román J. F. Čečetky „Mozart“ a byly napsány i některé divadelní hry o Mozartovi v Praze. Také v německém písemnictví se nejednou podává obraz tohoto pražského období mistrova a první úplný životopis Mozartův vyšel brzo po jeho smrti (r. 1798) rovněž v Praze, kdež jej v jazyce německém sepsal český universitní profesor a ctitel mistrův František Němeček (nyní vydán i v českém překladu).
Po návratu do Vídně se Mozart staral o provedení „Dona Juana“ v tamějším operním divadle. Dosáhl toho sice po některých změnách ve znění opery, ale úspěchu se ani potom nedočkal a dílo bylo ve Vídni pochopeno až mnohem později. Mistru se ovšem v této době dostalo hodnosti dvorního skladatele a titulu komorního virtuosa, ale s platem tak malým a povinnostmi jen podřízeného významu, že se o tom vyslovil: „Je to příliš mnoho za to, co mám dělat, a příliš málo za to, co bych dělat chtěl a dovedl!“ Přece však Mozart zůstal nadále věren Vídni a službám císařským, i když mu pruský královský dvůr nabízel hodnost dvorního kapelníka se služným mnohem větším. Josef II. se mu za to odvděčil zadáním skladby nové opery, kterou byla komická zpěvohra „Cosi (vyslov: kózi) fan tutte“ (česky asi „Tak je to u všech“), dějem sice trochu nicotná, ale v hudbě mistrovská. Její vídeňské provedení však bylo tak chatrné, že na dlouhou dobu zapadla.
Větší štěstí měl Mozart v další skladbě dramatické, kterou naopak napsal pro malé předměstské divadlo ve Vídni na prosby jeho ředitele, který si tím hleděl pomoci z hmotného úpadku. Měla to býti jen hudba k německé pohádkové hře s názvem „Kouzelná flétna“ ale Mozart z ní svou hluboce vážnou hudbou vytvořil vznešenou oslavu ctnosti a statečnosti, dobra a pravdy v duchu tehdejšího osvícenského učení o pravé lidskosti. Dílo tak pozoruhodné mocně zaujalo vídeňskou vzdělanější společnost a nahradilo skladateli ústrky a křívdy při dílech předchozích. V Praze byla „Kouzelná flétna“ uvedena až po Mozartově smrti, ale zakotvila i zde pevně a její libreto bylo také záhy přeloženo do češtiny.
Přímo pro Prahu vytvořil Mozart ještě další a již poslední svou operu, když ho čeští stavové vyzvali, aby složil slavnostní operu ke korunovaci Leopolda II. za krále českého v Praze r. 1791. Musila to arci být italská opera seria s oslavným dějem z římského starověku, jak ukazuje již jméno díla „La clemenza (c = k, z = c) di Tito“ („Milostivý Titus“), a skladatel ji musil napsat za pouhých osmnáct dní. I tak ovšem vzniklo dílo hudebně cenné a od obvyklých italských oper svérázně odlišné, ale právě proto bylo dvorskou společností přijato velmi chladně. Jen hudebníci poznali dobře hodnotu skladby a jeden z nich se vyjádřil, že bylo v této chvíli lépe býti Mozartem nežli samým králem! Byla to také poslední Mozartova návštěva v Praze a loučení s mistrem, zřejmě již churavým, bylo velmi bolestné. Přišel se s ním rozloučit i chudý, ale mistrný harfeník Häusler, nazývaný v Praze později pro svůj starobylý kroj přezdívkou „Copánek“, jemuž kdysi Mozart z uznání pro jeho hru napsal skladbu pro harfu.
Záhadnými pověstmi bylo opředeno také poslední veliké Mozartovo dílo, vlastně již nedokončené, jeho „Smuteční mše“ neboli „Rekviem“, které těžce nemocný mistr psal ve Vídní za posledních měsíců života. Skladba ta byla rovněž u Mozarta objednána, ale způsobem tak tajemným, že i sám skladatel v tom spatřoval nadpřirozenou moc a věřil, že je mu souzeno, aby toto dílo vytvořil k svému vlastnímu odchodu ze světa. Posel, který objednávku doručil, nesměl prozradit, od koho s touto žádostí přichází, a teprve po mistrově smrti se ukázalo, že to byl šlechtic, který skladby takto získané vydával za svoje a toto Rekviem chtěl dát provést k uctění své právě zemřelé manželky. Mozart nestačil již vypracovatí skladbu celou a podle jeho náčrtků a pokynů dokončil ji pak jeho žák Frant. Süssmayer, který byl s mistrem i v Praze při provedení „Tita“. V částech úplně hotových vytvořil Mozart z posledních sil dílo nezměrné hloubky všeho výrazu, prosycené myšlenkou na smrt i nadějí v život věčný. Jeho „Rekviem“ patří k nejmohutnějším skladbám toho druhu v celé světové hudbě a podnes uchvacuje posluchače v provádění koncertním i chrámovém.
Za horečné práce o „Rekviem“ Mozart rychle chřadl a byl si vědom svého stavu a brzkého konce. Těžce se loučil se světem a se svým uměním, zvláště když mu teprve nyní kynulo lepší zabezpečení z hodnosti kapelníka dómu svatoštěpánského, jímž byl jmenován právě až v těchto posledních dnech. Zemřel podle lékařského průkazu na zánět mozku dne 5. prosince 1791, v mladém ještě věku necelých šestatřiceti let, kdy by byl mohl ještě dlouho tvořit díla nedohledné výše a ceny. K jeho pohřbu se sešlo veliké množství mistrových přátel a ctitelů, ale cestou ke vzdálenému, nynějšímu Ústřednímu hřbitovu vídeňskému se pro nevlídné počasí všichni z průvodu vytratili. Z nedostatku peněz nebylo možno mistru ani zakoupit vlastní hrob a jeho tělo bylo pohřbeno do společné jámy pro chudé. Ale ani toto místo se nezachovalo v paměti a není přesně známé podnes. Jen v přibližné jeho poloze byl po dlouhých desítiletích roku 1859 postaven hřbitovní pomník Mozartův. Také rodný Salzburg uctil památku svého největšího rodáka až k padesátiletí od jeho smrti, kdy tam byl založen hudební ústav „Mozarteum“ a otevřeno Mozartovo museum v jeho rodném domě. Zato Praha uctila svého milovaného mistra hned po jeho smrti smuteční bohoslužbou a pak i koncertem ve prospěch pozůstalé rodiny, zároveň pak se pražští přátelé Mozartovi ujali výchovné péče o jeho syna Karla. V sadě Bertramky byl později postaven mistrův menší pomník a celý dům byl v nejnovější době vykoupen do spolkového majetku „Mozartovy obce“ v Praze, která se starů o další udržování těchto památných míst a o stálé pěstění mistrova díla. Také v Národní a universitní knihovně pražské je zřízena zvláštní Mozartova síň s jeho poprsím uprostřed.
Skladatelský odkaz Mozartův je ohromný. Obsahuje více než šest set skladeb ze všech oborů a sám jejich seznam si vyžádal dlouholeté práce, kterou tomuto úkolu věnoval badatel Ludv. Köchel (1800—1877). V popředí Mozartovy tvorby jsou ovšem provždy jeho opery, celkem dvacet divadelních děl, v nichž se také nejvíce zračí jeho tvůrčí vývoj a dosažené mistrovství. K operám se druží jeho koncertní zpěvy (arie) dramatického rázu, některé z nich skládané přímo pro Josefu Duškovou, pak umělé písně, mezi nimi jeho roztomilá „Fialka“ na slova Goethova, a mnoho větších i menších skladeb círKevních. V oboru hudby nástrojové jsou to především jeho velké symfonie, jichž je přes čtyřicet. Jedna z nich sluje „Pražská“ podle starší domněnky, že snad byla složena v Praze nebo pro Prahu, jiná, velmi rozsáhlá a slavnostní, nazývá se „Jupiterova“ podle nejvyššího boha starořeckého bájesloví, a poslední se označuje jako „Labutí zpěv“. Pro společenský život na dvorech šlechtických napsal Mozart četné skladby příležitostné, různé serenády, zastaveníčka a „noční hudby“, provozované i pod širým nebem, také žertovnou skladbu „Venkovští muzikanti“ a pod. Pilně pěstoval hudbu komorní pro malý počet vybraných nástrojů, koncertní kusy pro klavír nebo housle, menší skladby klavírní na dvě nebo čtyři ruce a také pro dva klavíry. Zde všude byl Mozart na výši umění své doby a v mnohém dále ji i předstihoval a vedl vývoj hudební skladby kupředu.
Celá povaha Mozartovy tvorby, vždy cenný obsah a vzorná forma se řadí k onomu druhu hudebního slohu, který pro tuto dokonalou vyrovnanost nazýváme klasickým. Právě v jeho době se dospívalo k tomuto vyvrcholení, a Mozart byl při něm velmi podstatně zúčastněn, nemenší měrou nežli jiní dva mistři, rovněž ve Vídní působivší, starší Josef Haydn (1732—1809) a nejmladší z nich Ludwig Beethoven (1750—1827), mezi nimiž Mozart (1756—1791) zaujímá místo střední a skutečné těžiště celé této doby tak zvaného vídeňského klasicismu. Tato slavná trojice mistrů dala základy k veškeré další umělecké hudbě až do dneška a nepozbývá ani pozdějším mocným rozvojem na své nesmrtelné platnosti. Proto také vliv těchto skladatelů a zvláště právě Mozartův na hudbu 19. století a nemálo i na dnešní je veliký. Také česká hudba se vědomě opírala o Mozarta již pro jeho někdejší blízký vztah k Praze. Jeho oddaným ctitelem byl u nás nejen přímý Mozartův nasledovatel Václav Jan Tomášek, ale také Bedřich Smetana a snad ještě více Antonín Dvořák, jenž Mozarta pro zářivý jas jeho hudby svým žákům vysvětloval jako „sluníčko“, a také z naších moderních skladatelů zejména Josef Suk — s nimi pak i všechen náš hudební svět, který nikdy nepozbude opravdové úcty a lásky k tomuto velikánu hudebního umění.