Vzpoura na korvetě „Dagmar“

Údaje o textu
Titulek:	Vzpoura na korvetě „Dagmar“
Podtitulek:	Lovecká avantura
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 213–226. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slunko sesílalo teplé paprsky své s modré oblohy dolů, za kteroužto laskavost veškeré rostlinstvo vysílalo svou vděčnost zdola k slunci nahoru. Za každý paprsek posílaly usmívavé kalíšky květin na lučinách sluníčku hubičky, sladší nad cukrátka s veršíčky.

Medáci, bručiví jak nevrlí staří mládenci, poletovali od květu jetele k žluté divizně, od modré čekanky k drobnému květu mateřídoušky a zkušeným svým zobáčkem ssáli z nich medové krůpěje, jsouce i v tom podobni starým mládencům, kteří nejraději také tam mlsným svým zobákem se obracejí, kde větří něco sladkého.

Skřivánci prozpěvují svoji odjakživa stejnou písničku, v čemž podobají se jistým slečnám, které dovedou také jen jednu pärádní písničku, s níž se všude produkují, — ovšem s tím rozdílem, že skřivánci pějí svou melodii lahodně a jen v létě, kdežto ony slečny produkují se vřískavě v létě i v zimě, poněvadž na neštěstí netáhnou — pro svoji krotkost — s divokými husami a skřivánky na zimu do teplých krajin.

Veškerá příroda bujaře se zelená ve všech stupnicích této barvy… Z vymetaných žitných klasů vyčnívají už napůl dalamánky a komisárky — z klasů pšenice buchty a nákypy; při pohledu na klasy ječmene hopkuje před duševním zrakem pozorovatele houfek opiček různého druhu — v ovocných sadech houpají se na tenké ťopce zárodky budoucích švestkových knedlíků a nad veškerým tímto drahocenným zbožím, jež matka příroda tak štědře na krám vyložila, klene se modrá obloha, nezachmuřená ani jediným mráčkem. Jest počátek měsíce srpna.

Uprostřed krajiny, nepřekonanou dosud štětkou matky přírody zeleně natřené, vypíná se statné stavení, ozdobené jeleními parohy, což znamená, že je to myslivna… Za ní na sever a východ rozkládá se les.

Cestou od myslivny na jih ubírají se dva výrostkové, hoši asi šestnáctiletí. Za nimi vleče se velký stavěcí pes. Výrostkové oděni jsou lehkým letním šatem a ozbrojeni puškami, dvojkami, — pes je ozbrojen hákovitými tesáky.

Tvář hochů, po jejichž boku houpají se lovecké brašny, jest příjemná, také pes má — na psa dosti příjemné vzezření.

Jeden z hochů má dlouhé světlé vlasy, druhý dlouhé kaštanové — pes má krátkou hnědou srst. Po vousech na tvářích těchto výrostků není dosud ani stopy — jejich pes však má pěkný huňatě ověšený ohon.

Pes jmenuje se Hektor, hnědovlasý výrostek jmenuje se Robert a jest nejstarším synem Hektorova pána, myslivce z domu ozdobeného jeleními parohy. Ten světlevlasý výrostek jsem já — vlastně byl jsem dne 3. srpna 1866 o druhé hodině odpolední já.

Ubírám se s kamarádem Robertem k rybníku střílet divoké kachny. Jsme sice skoro ještě kluci, ale střílet umíme výborně. Od dvanácti let zacházíme s puškou, následkem čehož jsme ovšem dějepis, zeměpis i gramatiku často zanedbali.

Dvojky máme ze zbrojnice Robertova otce, a také ostré patrony, jež jsme obdrželi s neméně ostrým příkazem, abychom jimi žádnou „hloupost“ nevyvedli. Vedle patron vložila paní myslivcová do našich brašen po velikém koláči, bohatě vykládaném třešněmi. Pan lesník odevzdal nám dále výtečně cvičeného stavěcího psa, Hektora, který nám měl kachny ze sítí v rybníce vyhánět a zastřelené přinášet.

Pes však nejevil velké chuti následovati nás. Divné svrašťování a ušklíbání chlupaté jeho tlamy, pak nestydatě pohrdavé pohledy, jimiž si nás měřil a za které podle mého zdání ihned výprask zasloužil, zřejmě prozrazovaly, že nás neuznává za lovecké autority a že nehodlá se zahodit obsluhováním předčasných výlupků ze školních lavic.

Na pokoření tohoto psího furiantství a na posilnění společné naší lovecké autority ozbrojil se přítel můj otcovým, z řeménků spleteným karabáčem, jímž Hektorovi několikrát nad hlavou mnohoslibně zapráskal. Ale ani po tomto přátelském pokynutí nezahořel Hektor láskou k nám: teprve rázný rozkaz myslivcův pohnul jej, že nás následoval. Ale z donucení a beze všeho nadšení pro dobrou věc. —

Kráčíme cestou k rybníku. Pes ohlíží se stále k myslivně zpět… Občas se zastaví a jeví sto chutí vrátit se domů.

Hladíme jej, lichotíme mu něžně, jak milenec své milence… Říkáme té obludě dokonce „Hektůrku“, ale pes je nehybný jak dubový pařez.

Kdyby takhle každá dívka lichocení odolala — to by bylo panen!

Lichotíme Hektorovi dále. On zdvihne hlavu a podívá se na nás tak nestydatě, že jsme oba ihned uhodli jeho myšlenku:

„Potřebujete mne, kluci, co? Beze mne nejste nic!“

My totiž oba ani minutu nepochybovali, že nás ta bestie myšlenkách svých jinak netituluje než kluci.

Pak vypláz’ jazyk a chlemtal vzduch.

Nevím, bylo-li to následkem naší něžnosti, — pes se hnul a následoval nás. Ale impertinentním úšklebkem své usliněné tlamy dal nám na srozuměnou, že nám vlastně prokazuje milost. Vůči starému myslivci by si byl tohle nikdy nedovolil.

Vyplýtvali jsme mnoho něžných slov, než dostali jsme psa k rybníku, vroubenému na jižní straně úzkým paloukem, za nímž rozkládá se mohutný borový les.

Modrá hladina vody, v níž koketně zhlíží se blankyt oblohy, leží nepohnutě, jen chvílemi vyšplouchne a žblunkne to někde. Rybník tento je totiž obydlen a sice v přízemních místnostech kapry od tří do sedmi liber. Ale býti neustále ve vodě konečně i samého kapra omrzí — proto se občas tu a tam některý vymrskne, aby se rozhlédl po světě. Dlouho se ovšem nad vodou nezdrží, ze zásady, že jest všude dobře, ale doma nejlíp, — a opět uhladí se plocha rybníka.

Rozkošný jest pohled na vysoké, bujně se zelenající sítí, které obrůstá po celé délce jižní okraj rybníka, tvoříc četné z hlubiny vystupující ostrůvky a množství průplavů, pravá bludiště, jimiž se kapři houfně projíždějí, ne snad proto, aby se obdivovali kráse velkých, jak padlý sníh bílých hvězdovitých květů leknínu se zlatě žlutým vnitřkem, které vyrůstajíce z kořene na dně rybníka houpají se na jeho hladině, nýbrž proto, aby se v bahně pořádně napásli.

Jeť kapr materialista, jemuž není v přírodě rovno. Po celý den nemyslí než na jídlo… V lidské společnosti vyrovnají se kaprům nejspíš kanovníci. Z té příčiny se také básníkům kapr a kanovník k poetickým obrazům naprosto nehodí. —

V rákosí hnízdí zvláštní druh pěnic… Prozpěvují velmi příjemně; ale kapr není milovníkem zpěvu — a kdyby prozpěvovaly sebe lahodněji, kapra neokouzlí. On klidně sešpoulí hubu, přitulí se k šťavnatému prsu matky přírody mezi vonné kořeny puškvorce a — cucá klidně bahno. —

Nad hladinou vody v hustém sítí a rákosí skrývají se a plovou divoké kachny velké i menší, vodní slípky, lysky, tu a tam též potápky a po bahnitém okraji pobíhá plachý čírek. A na tuto vodní havěť měli jsme my výrostkové hlavně zkřesáno.

Došli jsme k malé zátoce poblíž hráze, kde v sítí ukryta je hezká loďka. Fantasie šestnáctiletých našich a vedle toho zamilovaných hlav dala jí jméno „korveta Dagmar“ po jisté spanilé dívce, do kteréž jsme byli oba zamilováni, s níž jsme však „stranu té věci“ nikdy nevyjednávali. Ona je totiž dcerou barona, jemuž patří rybník i lesy a okolní statky, a má známost s nějakým hrabětem. Podobá se ostatně velice pravdě, že by s námi vůbec ani nemluvila.

Vstoupíme na loďku. Lovecký náš plán jest tento:

Poplujeme podél sítí, občas zastavíme, pes půjde sítím, vyplaší vodní havěť a my neurození výrostkové budeme střílet jako každé urozené panstvo, jehož předkové dobyli si urozenosti buď před staletími v bojích proti Turkům v Palestině — anebo později šizením při dodávkách pro armádu.

Ale člověk míní… a není přísloví bez úchylky — zde měnil Hektor. Nechtěl nám do sítí, nechtěl slídit.

Odhodlali jsme se tedy, že jej násilím zavlečem na loďku, zavezem několik set sáhů od břehu, načež zajisté vrhne se do vody, aby konal, což jest psí jeho povinností.

Robert vzal Hektora za obojek a táh’ — já se opřel v jeho zadek a tlačil jsem. Tak podařilo se nám dopraviti přidušeně vrčícího hafana na loďku. Vypadali jsme v té chvíli, nehledím-li k obleku, asi jako starožidovští kněží, když vlekli berana k obětišti, nebo křesťanští řezníci, vlekoucí tele na jatky. —

Odrazivše od břehu pustili jsme se na vodu. —

Jsou jisté způsoby hvízdání, jimiž se komandují stavěcí psi. Myslivec táhle hvízdaje třese zároveň špičkou jazyka mezi zuby… hvizd pak zní asi takto: „Jujujuju“…

Na toto znamení počne cvičený stavěcí pes slídit po zvěři.

Toto znamení, na sítí ukazuje, dával Robert Hektorovi, když jsme byli asi sto kroků do rybníka vepluli.

„Jujujuju,“ šveholilo to na jeho rtech.

Pes jako by neslyšel — sedí jako dřevěný.

Pak spustím já: „Jujujuju“…

Pes setrvá ve své zdřevěnělosti.

Spustíme oba najednou: „Jujujuju“…

Krásné dueto!… brilantní koloratura! Pak dokonce i sama příroda ozvěnou lesa nám pomáhá přitlumeným „Jujujuju“…

Vše marno! Pes přimračeným zrakem pohrdavě dívá se na nás a výrazem své tlamy dává na srozuměnou: „To by mi tak ještě scházelo, abych takové kluky poslouchal!“

„Bestie!“ vzkřikli jsme oba zlostně a Robert odpínal karabáč, jejž měl na knoflíku svého kabátce zavěšen.

„Strpení, Roberte, mám myšlenku.“

„Nuže?“

„Shodíme psa s lodě… Jakmile bude jednou ve vodě, počne jistě slídit.“

Robert souhlasí. Odložíme pušky i brašny a blížíme se ke psu, abychom jej svrhli s loďky.

Temné chroptění v psově chřtánu prozradilo však, že on úmysl náš prohlédl. Opřeme se však přec o hafana, jako bychom měli nějakou zeď svaliti.

„Jedna, dvě… ryc!“ komanduje Robert; vtom však rozevře pes zuřivě tlamu — asi tak jako v legendě ona potvora, jíž svatý Jiří kopí do chřtánu vráží, zaštěká vztekle a žene se po nás. Vzpoura jeho jest zjevná!

Neuskočit, byl by býval některému z nás šeredně rozpáral kůži, v níž zavázána jest kniha našeho života.

Po této nevídané zpupnosti vzplanul v Robertově nitru divý vztek; bleskem odepjal karabáč a napařil jím psa přes hřbet tak velkolepě, že se prohnul jako starý mezek pod těžkým nákladem. Zároveň zařval hafan bolestí, vzepjal se na zadní běháky, rozevřel tlamu a vrhl se po Robertovi.

Krev stydla mi v žilách.

Robert hbitě pozpátku uskočil — zakop’ však podpatky bot o obrubu lodě a sletěl naznak do rybníka. Voda zašplouchla a polknuvši jej zavřela se nad ním.

Hektor zbaviv se Roberta hnal se neméně zuřivě po mně; já však — an nemohl jsem přece chopiti se pušky a psa tak výborného zastřeliti — maje toliko na vybranou mezi jeho tesáky a vodou, raději vrhl jsem se po dobrém s loďky do rybníka… Voda dosahovala mi po ramena.

Ohlednu se vpravo… hlubina se rozvírá a Robert vynořuje se z vody — vzpřímí se a vytírá si vodu z očí.

Opodál houpá se na zpěněných vlnách jeho klobouk, ozdobený peřím tetřeva. Vlastně jsem o Roberta starost neměl, že se utopí; uměl tak výtečně plovat, že mohl dávat pulcům, nezletilým žabám a štikám hodiny. Podívali jsme se na sebe, jako staří přátelé, kteří se po mnoha letech nenadále někde setkají. Pak jsme oba rázně zakleli.

Svatá církev ovšem kletbu zakazuje; ale jsou situace, kde se žádný smrtelník bez kletby neobejde, a těch nepochybně svatá církev nepoznala, jinak by byla dojista vyznačila jisté případy, kdy smí smrtelník tolikrát a tolikrát zaklít, aniž by riskoval spasení své duše. Zkrátka, byla by pro jisté případy povolila dispens, jako učinila v příčině postů.

„Zatracený pes!“ opětoval rázně Robert, jemuž dosahovala voda téměř až po bradu, a já, poněvadž mi voda dosahovala právě také v památná ona místa, kde mi po několika letech první vous vypučel, souhlasil úplně s jeho náhledem. Škoda, že nás někdo v této roztomilé situaci nepozoroval…‚ ten by se byl znamenitě bavil.

Po bradu stojíce ve vodě zdvíhali jsme ruce k nebi, jako zatracenci na oněch v každém ohledu hrůzných obrazech, představujících očistec nebo muka pekelná. S tím rozdílem jen, že oni zatracenci jsou vždy až po krk v malovaných plamenech, kdežto my byli po krk ve skutečné vodě. A poněvadž se boty a nohy naše bořily stále hloub a hlouběji do bahna, kyprého nad prachové peřiny, museli jsme je neustále vytahovati a přešlapovati. Pracovali jsme tedy nohama pod vodou jako nádeníci, kteří v cihelnách šlapou hlínu, čemuž ostatně porozumí nejsnáze ten, kdo se někdy koupal v bahnitém rybníce.

Ale mladá krev, mladé hlavy, mysl veselá… to vše zrodilo záhy humor.

„Roberte,“ prohodil jsem, „ty přešlapuješ jako kalkant, když o „velké“ šlape měchy.“

„A ty, jak bys do kadečky zelí našlapával,“ odsekl on; hroze pak pěstí Hektorovi, který pohodlně sedě kolébá se na lodičce, rozhoupané vlnami, způsobenými naším pádem do vody, soptí: „Ty bestie!“

„Co počnem nyní?“ tážu se kamaráda přešlapujícího v bahně a sám odfukuji vodu, která, an zabořen jsem až po kolena v bahně, počíná se mi do úst vtírati.

Přítel odpovídá:

„Kolem nás je vrstva vody as na dva sáhy zvýši… V šatech a botách nesnadno plovati — musíme se vydrápati z této rybní polévky na loďku.“

Za této řeči vyndal z kapsy, kterou měl toho času dobré dvě stopy pod hladinou rybníka, hřebínek a sčesával si bahnem slepené vlasy nazad, ana mu je byla voda při pádu v hlubinách spláchla přes obličej.

„Nechtěl bys, Roberte, zrcátko?“ tážu se ho pichlavě.

„Neotvírej příliš své korálové rty, sice si uděláš ze žaludku kašnu,“ odsekl on.

Zároveň brodíme se oba k loďce.

Neznám šerednějšího pocitu než spadnouti oblečen do vody. Nejvolnější šat ihned přilne k tělu a všude tísní a škrtí… nohy váznou v bahně, boty, naplněné vodou, se vyzouvají, mrazivý chlad probíhá tělem. — — —

Pes výhružně cení na nás své tesáky; sotvaže jsme ruce vztáhli, abychom se přidrželi okraje loďky, hnal se tak vztekle po nás, že jsme museli spěšně ustoupit.

„Nezbývá nám, Roberte, než vyjednávati s tou bestií o mír.“

„Vyjednávati?“ táže se on poněkud udiven.

„Pomocí koláčů v našich brašnách!“

„A ty se domníváš, že bych obětoval mistrovský ten výkvět matčina kuchařského umění té bestii?“

„On je vítěz a bez válečné kontribuce nás do loďky nepustí. Já na to svůj koláč milerád obětuji…‚ ta voda mne už začíná v botách nudit.“

„Pro mne!“ prohodil Robert a loví svůj klobouk, který se dosud houpá na rozčeřených vlnách.

Vytahuji tápavě zkřehlé hnáty z bahna a ťápám se k loďce, chvatně popadnu svoji brašnu a drže ji vysoko nad hlavou brodím se k příteli zpět.

Vyndám koláč. Srdce mi zabolelo při pomyšlení, že musí skončit v psím žaludku.

Přelomím jej ve dvě půlky, jednu hodím Hektorovi na loď. Koláč mu padl před samou tlamu…

Jindy by ho byl chlamst’ hned v povětří… Dnes?… Dnes podíval se pohrdavě na něj, pak na nás a odvrátil se pánovitě v jinou stranu!

Zamítl přátelskou ruku, kterou jsme mu ve formě koláče s višněmi podali…‚ hrubě ignoroval našeho parlamentáře a posla míru.

Přítel můj, vztekem se chvěje nad urážkou, již si psí nadutost vůči nám dovolila, odepjal svůj karabáč, který zatím ve vodě nabubřel, že byl tlustý jak pořádný úhoř, a hroze psu soptěl:

„Kéž bych tě mohl tím karabáčem rozsekat!“

„Poněvadž ale prozatím nemůžeš, činím ti malý návrh,“ prohodil jsem.

„Jaký?“

„Snězme tu druhou půlku koláče.“

Přelomím ji ve dvé a již podávám příteli díl…

Jíme…

Originální svačina. Oba stojíme po krk ve vodě poblíž puškvorcového sítí a neustále přešlapujem; oba držíme v levici koláč, on v pravici karabáč, já vysoko nad hlavou brašnu, aby se do ní nenabralo.

„Dobré chutnání,“ žertuji.

„Děkuji — prosím, račte se u nás posadit!“ škádlí mne soudruh.

Ten ničema mne vyzývá, abych se posadil v okamžiku, kdy musím neustále hlavu nazad klopit, aby se mi nenabralo do úst!

„Já raději stojím,“ odpovím; pak splácím úšklebek:

„Račte si, mladý pane, připít u nás puškvorcové.“

„Ó děkuji, já už pil.“

„Chutnala?“

„Taktak — ke spodu byla trochu kalná.“

„A poněkud mnoho puškvorce.“

„Poněkud.“

Dojedli jsme koláč.

Vtom ale duch svatý, který, jakož známo, už od pravěků hrozně rád vznáší se nad vodami, snesl se níže a vstoupil do mé hlavy.

„Roberte, mám nápad!“ zvolal jsem.

„Nuže?“

„Dráždi a zaměstnej tu bestii zpředu karabáčem, já obejdu loďku, odepnu veslo a plácnu ji několikrát zezadu… Musil by to být vtělený satan, kdybych jej tím veslem z loďky nevypudil!“

„Výborně!“ přisvědčil Robert, přiblížil se k loďce a švihal karabáčem po psu, který vrče vztekle po něm chňapal.

Já obešel loďku, hodil do ní brašnu, odepjal veslo a mezi tím, an pes vztekle sháněl se svými tesáky po přítelově karabáči, plácl jsem jej plochou vesla přes zadek.

Toho útoku se nenadál — vztekle obrátil se po mně.

Robert ale nemeškal a švihl jej karabáčem.

Pes zavyl a bonem zase hnal se po něm, načež jsem já jej opět plácl veslem. Ihned zase vyl z plné tlamy na mne! Ale už se mu zase svižný Robertův karabáč lepil na kůži. A nyní, jsouce pány situace, bavili a vyráželi jsme takto dosavadního svého tyrana několik sekund.

Nevěděl, kam dřív skočit. Hnal-li se po mně, švihl jej Robert — a když po jeho karabáči chňapal, plácl jsem ho vždy já.

Ta zpupná bestie sehnala nás bezohledně do vody a bahna, tudíž s právnického stanoviska i se stanoviska poetické spravedlnosti zasluhovala trestu.

Vyplácel jsem jej tudíž já veslem „Dagmar“ jménem poetické a Robert karabáčem jménem světské spravedlnosti. Neděla se mu tedy žádná křivda.

Naše horoucí láska k spravedlnosti počala jej však hnedle nudit. Nanejvýš rozzuřen napjal své svaly a zamířiv na moji hlavu vrhl se vztekle s loďky po mně do rybníka.

„Pozor!“ vzkřikl Robert uleknuv se.

Já však, prohlédnuv včas psův úmysl, pustil jsem veslo a ponořil se hbitě pod vodu… Paterým vzepětím rukou a nohou podplul jsem loďku a vynořil se ze zakalené vody po boku svého přítele. Radostné shledání, už dnes druhé.

„Nazdar, amfibie!“ vítá mě přítel a vysvětluje: „Byl nejvyšší čas, že ses potopil; Hektor vrhl se právě v místa, kde jsi stál.“

Ohlédnu se po psu.

Ploval sítím statně ku břehu; cítil se zajisté šťastným, že se dostal z naší společnosti. Jsem přesvědčen, že si v duchu gratuloval. Vyskočiv na břeh setřásl se sebe vodu a snad také vzpomínky na veslo „Dagmar“ a přítelův karabáč, načež skokem pádil cestou k myslivně.

Boj náš o fregatu „Dagmar“ byl skvěle vybojován: vzpoura jest pokořena, nepřítel prchá, loď jest naše! Jsme vítězi!

Ztráty nemáme žádné, naopak získali jsme. Přibylo nám — na váze, následkem bahna v botách a vody v šatech.

Šaty ovšem možno snadno vyždímat — hůř jest našim hodinkám.

Ždímat cylindrovky — taková nemožnost není ani v snáři — a tam jsou přece smělé a velkolepé myšlenky.

Kolečka ubohých našich hodinek, nezvyklá koupání, pozastavila se nad tímto pobytem v rybníce…‚ umlklo švitorné jejich: Tik, tik, tik, tik… Člověku, který jim později rozvázal jazýček, museli jsme dát po čtyrech zlatkách.

Opustivše vlast kaprů, žab a puškvorce, vyšvihli jsme se na loďku. Chvějem se chladem.

Prohlížíme si jeden druhého. Letní oblek náš přilnul k tělu tak těsně, že jsme vypadali neobyčejně štíhlí. Boty nabubřely ve vodě jako utopená štěňata.

Vítězové bývají obyčejně zbroceni krví — my jsme zbroceni černým bahnem, které se táhne skoro jako deht a nevoní daleko tak příjemně jako omáčka z ryb na černo.

Robert, vzpřímiv se, hrdě zvolal:

„Takhle vypadají vítězové!“

„Bohužel,“ přisvědčím a dodám:

„Ještě dvě taková vítězství a máme pakostnici do smrti.“

Zároveň zdvihnu koláč, jímž byl Hektor pohrdl, a věnuji jej spanilomyslně rybám.

Pak jsme si my vítězové navzájem zuli boty a zapravše své nohavice položili jsme se na lávky loďky. Heslem naším bylo v té chvíli: „Sušme se!“ A přitom pojídali jsme druhý koláč.

Zlaté slunko ochotně plnilo přání naše, sušilo nás, a my obraceli se občas, jako dělává se s husou na pekáči, aby se dobře propekla…

Rákosní pěnice, hnízdící vůkol, zpěvem svým sladily trpké naše vzpomínky na pobyt v rybníce. Kachny a vodní slípky, jež jsme před hodinou viděli v duchu již postřílené, ukrývaly se bezpečně v stinném rákosí a pojídaly k svačině vodní hmyz… Občas činili kapři, aby poněkud rozšířili názor svůj o světě, malé výlety do vzduchu, což u nich asi tolik znamená, jako když vyjde velkoměšťák za bránu… Též žáby v rákosí vůkol útloboké „Dagmar“ vydrápaly se hlubiny, rozpleskly se na širokém, mečovitém sítí nad vodou a vyhřívaly se zadky svých zelených uniforem na výsluní. Chtějíce pak, snad touhou po slávě zachváceny, zahanbiti pěnice v rákosí pějící, vzduly svá měchatá břicha a daly se do blbého kuňkání — některé totiž — jiné protivně skuhraly a jiné zase báječně hloupě kvákaly.

Za rybníkem na palouku pásly se a velmi příjemně bučely dvě strakaté krávy.

Nad rybníkem zazvučelo častěji lahodné krákání vran, které vracely se s žaludkem plným koníků, skřivánčích vajíček a polních myší z polí a lučin zpět k lesu, jehož staleté koruny velebně a zároveň snivě šumíce občas trousily zralé šišky.

Padající tyto šišky měl jsem vždy — jsa v lyrické náladě — za slze, jež staleté borovice roní zármutkem nad tím, že už jsou tak staré, uvnitř vyhnilé, tudíž na plíce pryč a červem drvokazem na dobro rozvrtané.

Z lesa zaznívalo k nám také kukání kukačky, která, revidujíc hnízda jiných ptáků, těšila se ze svých mláďat, jež jí její lesní kolegové vyseděli a vyživují. —

Drahnou chvíli — jsouce na zádech už hezky suší — mlčky a v sladkém polosnění kochali jsme se v těchto přímo okouzlujících půvabech velebné přírody. Konečně ale, když už nám několik smaragdovou zelení svého trikó přímo zářících žab až u samé loďky kouzlem svých zvuků uši provrtávalo, vypukli jsme oba v hlasitý smích.

„Tohle všechno dohromady je přece k zbláznění krásné, co?“ prohodil můj přítel.

„K líbání,“ opravuju já. „Zvlášť tamty krávy.“

„A tuhlety žáby.“

Žáby vedle naší loďky, jako by naší neuznalostí uraženy, zmizely v hlubině. Vděčnost naše je provázela až ke dnu.

„Jaká to v přírodě líbezná harmonie zvuků!“ pokračuje posměšně Robert: „Žáby… pěnice… krávy… kukačky a v pozadí velebné šumění tuberkulosních borovic. — — — Škoda, že sůvy za dne spí.“

„Umlkni, rouhači,“ kárám přítele, ale v gruntu svého srdce souhlasím s jeho názorem, že v přírodě daleko není té harmonie, již jistý druh literárních přežvýkavců, přírodu a příkré protivy jejího ruchu a života neznajících parádním veršem a bombastickou prózou velebí. Pak doložím:

„Míním, Roberte, že bychom pro dnešek mohli zanechati honby.“

„Zanecháme honby,“ přisvědčí on klidně…

Zašplouchla vesla, polekané žáby vrhají se se sítí střemhlav do vody…‚ hladina rybníka se rozvlní brázděna jsouc rychle ujíždějící loďkou… Jsme v přístavu.

Ubíráme se cestou k myslivně — bosi. Vtěsnati nohy do naduřených bot nebylo možno.

„S prázdnýma rukama se přece z honby nevracíme,“ ušklíb’ se Robert, zdvihaje do výše své nabubřelé boty.

Slunko chýlilo se k západu.

V myslivně dostalo se nám za naši lázeň jízlivého výsměchu, což člověka bolí, — ale Hektorovi za jeho vzpouru přímo velkolepého výprasku, což psa ještě víc bolí!

„Za takovouhle vzpouru musí se mu kůže na hřbetě pořádně vydělat,“ ubezpečoval nás lesník odkládaje karabáč, jímž byl Hektorovi sdělil své mínění o jeho zpupnosti. —

Od onoho výprasku ctí v nás Hektor lovecké autority a poslouchá nás.