Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Vzpomínka na Josefa L. Zvonaře
| Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893 | ||
| Ladislav Stroupežnický | Vzpomínka na Josefa L. Zvonaře | Jinošické jsou to háje… |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vzpomínka na Josefa L. Zvonaře |
| Autor: | Josef Srb (jako J. Debrnov) |
| Zdroj: | Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 51–52. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Josef Leopold Zvonař |
 Související na Wikidatech: Josef Leopold Zvonař |
|
* 22. ledna 1824 v Kublově u Berouna; † 23. listopadu 1865 v Praze; pochován v Kublově.
Jedním z nejzasloužilejších, nejpilnějších a nejhorlivějších hudebníkův českých byl předčasně zemřelý skladatel a spisovatel hudební Josef Leopold Zvonař, jehož dlouholetá a obsáhlá činnost dosud málo byla oceněna.
Zvonař byl idealista, jakých málo se rodí, pracovník neúmorný a vždy ochotný, jenž nedbaje zisku, uznání a vděku, přihlížel vždy ke zvelebení umění, jemuž záhy se oddal s plnou láskou, v němž nalézal zotavení po namáhavé denní lopotě a jež s nadšením pěstoval až do únavy a vysílení, což bylo také počátkem časté jeho churavosti a původem předčasné jeho smrti, jež ho stihla v nejlepším věku mužském, aniž se byl dočkal velikého rozkvětu toho umění, jemuž veškeré síly své věnoval.
Narozen 22. ledna 1824[1] v Kublově u Berouna, učil se hudbě na škole domácí, ale zatoužil brzy po vyšším vzdělání, četl každou knihu, jež do rukou se mu dostala a lišil se značně od hochův odstatních; po různých osudech octnul se v Praze při učilišti učitelském, stal se žákem školy varhanické za ředitelství K. Pitschova a pilností svou i celou svou povahou zalíbil se přísnému řediteli ústavu, že se stal jeho assistentem a brzy po té druhým učitelem. Zde setrval úplných šestnácte let. Jelikož služné jeho na ústavě bylo nadmíru nepatrné, byl nucen výživu svou vyhledávati vyučováním soukromým.
Proto žil stále jako samotář, zabrán ve studování různých partitur a knih theoretických, obmezen jsa na svoji skrovnou domácnost, a k zotavení svému obíral se skladbou. Místností veřejných nenavštěvoval, zábavy nikdy ho nelákaly, společníkův neměl, ale nejraději vyučoval v komposici pokročilé žáky, jimž byl upřímným učitelem a otcovským rádcem. Odepříti nějakou žádost nedovedl ani osobám, s nimiž méně byl znám, a vyhovoval po té stránce, kdy a kdekoliv mohl.
Dokud nebylo spolkův národních, byl Zvonař členem Jednoty Cecilské a Žofínské akademie, kde pěstovány zpěv a hudba, arciť pouze jazykem německým; za tou příčinou složil také několik skladeb na slova německá, jež ve spolcích těch byly provedeny. V letech padesátých byly vedle týdenníku „Lumíru“ jediným listem českým „Pražské noviny“, do nichž Zvonař psal od l. 1854 do l. 1858 referáty o hudebních podnicích v Praze. Když pak v měsíci říjnu l. 1858 počal vycházeti hudební list „Dalibor“, stal se hlavním jeho spolupracovníkem. Jakožto spisovatel Zvonař vynikal nad své vrstevníky neobyčejnou sečtělostí, zdravým úsudkem a obzvláštní svědomitostí, s kterou přistupoval k posuzování skladeb a spisův cizích. Též stal se hlavním spolupracovníkem Slovníka Naučného, do něhož napsal množství článkův životopisných, theoretických a též „Dějiny hudby v Čechách“ (do dílu II.). Když pak počal nový ruch také v životě národa našeho v letech šedesátých, byl Zvonař jedním ze zakladatelův pražského Hlaholu vedle Lukese, L. Procházky i jiných a zvolen později náměstkem starostovým a nedlouho po té stal se jedním z nejprvnějších členův Umělecké Besedy v odboru hudebním, kde ve schůzích odborných míval časté přednášky o českých národních písních, jejichž studiem od dávných dob velmi rád se obíral.
Po celou tuto dobu pracoval neunavně buď ve skladbě, nebo v oboru theoretickém a sepsal též první obsažnější knihu českou „Základové harmonie a zpěvu“, již tiskem vydal K. Bellmann v Praze 1861; mimo to vydal v letech 1860—1864 u Christofa&Kuhé v Praze čtyři sešity Starých hudebních památek českých vyňatých ze starých kancionálův, Theoreticko-praktickou školu piana s národními písněmi l. 1863, různé zpěvníčky pro školy i jiné učebné pomůcky, zkrátka byl jedním z nejpilnějších a nejdůkladnějších pěstitelů umění hudebního na počátku let šedesátých a zemřel po krátké nemoci 23. listopadu 1865 v Praze, odkudž dne 25. t. m. odvezen ve slavném průvodu přes Smíchov do svého rodiště, kde druhého dne byl pohřben. Roku 1871 postaven na jeho hrobě jednoduchý pomník a na jeho rodném domě zasazena pamětní deska za velikého účastenství jeho přátel a ctitelův.
Theoretický a historický obor umění hudebního byl hlavním působištěm Zvonařovým; ač složil celkem asi 140 skladeb různého obsahu, jako též operu „Záboj“, nedostávalo se mu v oboru tomto potřebného vzletu a zanícení; neboť hloubavá a zádumčivá jeho povaha neustále jej pobádala ke zkoumání různých záhad theoretických. Povahy byl nad míru klidné, dosti hovorný a nepřátel osobních neměl; po stránce národní byl upřímný a rozhodný vlastenec.
Zvonař žil nad míru skromně a šetrně, rád však přispíval k účelům dobročinným a vědeckým, byl pilným odběratelem spisův českých a největší výlohy, jichž sobě dopřál, byly výdaje na cesty o prázdninách, zejména cesta do Italie, na kterou mnoho let se těšil. Jmění nezachoval a většina pozůstalosti jeho z oboru hudebního dostala se do knihovny Umělecké Besedy. Snad později naskytne se nám příležitost, abychom zmíniti se mohli o jeho činnosti poněkud obšírněji; muž ten zasluhuje toho plnou měrou.
- ↑ Toho roku narodili se též Bedřich Smetana, Jan L. Lukes, Ferd. Heller a Fr. Pivoda.