Vzkazy vlastenecké/V Klopotech
| Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais | ||
| Pluh | V Klopotech | Boženě Němcové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V Klopotech[1] |
| Autor: | Karel Václav Rais |
| Zdroj: | RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 59–61. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ty místo tiché nad Orlicí smavou,
můj koutku milý, útulný tak, známý,
co snů mi zlatých opět táhne hlavou,
zas duch se jednou živí vzpomínkami.
Já v zeleni tvé vždycky štěstí našel,
tvůj strůmek každý do duše mi mluvil,
já v trudu žití v temno tvé jsem zašel
a v hlavě tisíc čarných dum si uvil.
Já zřel tě, koutku, kdy tvá klenba stinná
se leskla v slunci perlou jinovatky,
v mé hlavě zkvetl sen tak milý, sladký,
kdy s jara do tvého jsem klesal klína…
Tu zřel jsem vzhůru ku zelené stráni,
tam trosky strmí sídla Žerotínů,
pak hlava klesla do podušky dlaní,
mně zdálo se, že ke rtům žhoucím vinu
dvě ruce drahé, Bohem požehnané,
že zírám ve tvář plnou lásky vroucí,
že na ty ruce z oka mého kane
slzička malá, upřímná, tak vroucí!
Pak dívalo se oko na pěšinu,
jež borovím se táhne po úbočí,
mně zdálo se, že září v lesním stínu
dvě božské vroucí, láskyplné oči.
Ten obraz vábný nevyjde mi z hlavy:
Kněz jarý ještě borem kráčí zvolna,
kol líce bledé rozestřen vous tmavý,
a s tváře zírá duma trpká, bolná,
však hrdě pne se mladá ještě šíje;
oj, vím, že v hrudi pod tím tmavým šatem
je srdce velké, které pro lid bije,
vždyť čtu to jasně v oku rozehřátém.
Již mnoho zkusil, co však ještě čeká,
ve hlavě mužné prorocky si spřádal…
Nad hradní stěny prvý soumrak padal,
a lesem táhla píseň jarní měkká,
jež srdcem vždycky znova zachvěje ti.
Kněz dumal tiše. Čím je žiti celé?
Labyrint bludný, dlouhý, nekonečný —
jen blud je lidstva úděl stálý, věčný;
jak dlouho bloudí naše české děti?!
A nikdo, nikdo v klid jim neustele!
Je žití trpké — co jen vykrvácí
těch srdcí dobrých, která v svaté práci
zahání mlhu, která stále vadí,
by všickni klesli do náručí sobě.
Vždyť bratry jste, nuž mějte se přec rádi,
a štěstí všechněm vyjde v stejné zdobě!
Však marně — lidstvo zatvrzelé
v labyrint bludný úprkem se řítí,
prorokům lůžko z trní denně stele —
což slunce pravdy nikdy nezasvítí?
Však duše dobrá nikdy nezoufá si,
ta trpí ticha, snáší trpkou bídu,
ve práci svaté vždycky najde klidu,
a v říši kvězdné nehynoucí krásy,
pán věčný vždycky za vše odmění ji…
Já z dlaní z ticha pozvednul jsem šíji —
již obraz zmizel… Lesem táhla zkazka,
Je blaze těm, kdo v práci svaté žijí,
jedinká nit nechť všecky vždy nás vede:
Ku práci, lidstvu nevadnoucí láska
Já zmlazen kráčel nocí v bory šedé.
- ↑ U Brandýsa nad Orlicí. V Klopotech skládal Komenský svůj čarokrásný „Labyrint světa a ráj srdce“.