Vzkazy vlastenecké/„Kde domov můj?“
| Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais | ||
| Řeči mateřské | „Kde domov můj?“ | Na vltavských skalách |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | „Kde domov můj?“ |
| Autor: | Karel Václav Rais |
| Zdroj: | RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 37–40. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jest podzimní mlhovitá noc, na nebi ani hvězdičky a země dýchá mrazivě.
Praha již spí.
V malém pokojíku v prvém patře jednoho z pražských domů staroměstských svítila ještě lampa. Byl to jednoduchý, útulný pokojík: Stolek, skříň s knihami, piano, dvě postele, na zdi několik obrázků, mezi nimi podobizny, Mozartova, Beethovenova a ještě několik méně důležitých předmětů bylo nábytkem útulné světničky.
Po pianě rozházeny byly haldy not a listy notového papíru.
Na odestlaném loži ležela mladá ještě paní v tichém spánku. Vlasy splývaly jí přes čelo a bílé ruce sepjaty byly nad poduškou.
U postele bděl ještě mladý, málo více než třicetiletý muž pěkné milé tváře, dobráckého oka.
Chápavý čtenář řekne dojista: „Aha, vlastenec!“ Ano, vlastenec, bdící u lože nemocné své choti…
Díval se úzkostlivě na bledou tvář a poslouchal tichý, ale nepravidelný dech své drahé nemocné choti.
V ruce držel kousek papíru, na němž pevnou rukou, písmem pěkným, zřetelným napsány byly verše počínající slovy: „Kde domov můj?“
Byl to rukopis nebožtíka Josefa Kajetána Tyla — nešťastníka, který celý život svůj posvětil svaté myšlénce vlastenectví!
Mladý muž zadíval se chvílemi na papírek a znova četl slova Tylova:
Kde domov můj?
Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!“
Duše jeho toulala se v té chvíli v blízku Kunětické sříceniny, ve vesničce Vosicích…
Tam ve vesnické škole viděla za starým klavírem bledého hoška se starým tatíčkem učitelem, který počítal: „První — druhá — první.“ —
Potom zaběhla si na kůr týnský a loretánský v Praze, podívat se na mladistvého zpěváčka a shledala, že jest nápadně podoben hoškovi z vosické školy.
Vešlať chlapci ta muzika do krve; jsa studentem byl z polovice muzikantem, jsa právníkem místo aby louskal paragrafy, drnkal na pianě a skládal již písničky — rozumí se, že samé české, vlastenecké — „země česká domov můj!“ — Kdož by zpíval jinak, než jak máti učila.
A mladý muž četl dále:
„Znáte v kraji bohumilém
tiché duše v těle čilém,
jasnou mysl, znik a zdar
a tu sílu, vzdorů zmar!“
Ano, „a tu sílu, vzdorů zmar!“
Byla jich chudáků hrstka a již chtěli si zpívati: „A tu sílu, vzdorů zmar!“
Potom seděl mlčky, jenom tak chvilkami zanotoval si tichounce, spíše šeptem: „Kde domov můj?“
A opět hleděl na tu bledou tvář s rozpuštěným vlasem, poslouchal nepravidelný dech a zase myšlénkami zavládla vzpomínka na smutnou zemi českou — zemský ráj to na pohled!
Potom opět notoval si po tichu…
Půlnoc dávno přešla, ale mladý manžel ještě hleděl na bílou tvář a na drobné písmo na papírku…
Potom vstal, zticha šel k pianu a na kus papíru poznamenal si trochu not.
Konečně z lehounká políbil ženu na čele a ulehl také…
Když prvé paprsky jitřní vnikly do okna, seděl mladý muž opět u postele.
A když nemocná ženuška otevřela milá očka a usmála se, šel zvolna k pianu a plným hlasem zapěl píseň:
„Kde domov můj, kde domov můj?“
Až se očka mladé paní zalila.
Zapěl ji poprvé tím nápěvem, který rozléhá se dnes celým světem! —
Dne 21. m. prosince 1834. zpíval nebožtík zpěvák Strakatý v novém Tylově kuse: „Fidlovačka, aneb žádný hněv a rvačka“ píseň „Kde domov můj?“ na slova Tylova od Františka Škroupa složenou.
Strakatý představoval tenkráte žebráka, věděl Tyl, proč právě žebrák píseň tu poprvé zpíval.
A ty, čtenáři milý, z hloubi duše píseň tu zpívaje, vzpomeň si na skladatele — Františka Škroupa.
Kdož pak si naň vzpomene?