Vzkříšení 1918

Údaje o textu
Titulek:	Vzkříšení 1918
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 106. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 04. 1938
Licence:	PD old 70

Jako by to bylo včera, tak rychle to uteklo. Velikonoce roku 1918 se všude v Čechách i na Moravě slavily ve znamení vzkříšení. Bylo to symbolické, neboť kdekdo věděl, že všeho je namále a konec války nedaleký. Lidé zvedali hlavi, troufali si mluvit hlasitěji a nebáli se ani veřejných projevů. Vědělo se a už se to i veřejně říkalo, že Rakousko válku dlouho nevydrží. Nebylo jídla, nebylo látek a co bylo, potřebovala armáda: Občané v zázemí nosili „vendelínky“, jak se říkalo starým šatům, které krejčí obrátil, když mu na to přinesl zákazník nitě. Švec nemohl podrazit boty, nepřinesla-li se mu na ně kůže, a zubař nepřijímal zakázku zlaté korunky, nepřinesl-li pacient předem zlatou desetikorunku na dlani.

Přes všechny ty malé i velké nedostatky, malé i velké tragedie nebylo u nás smutno. Každý věděl: čím větší nedostatek, tím dříve prohraje Rakousko válku. A o tom, že ji prohraje, už nikdo nepochyboval, o tom snad tehdy už věděli i ve Vídni. S tím se počítalo a jen na to už se čekalo. Bylo už hojně i těch, kteří začli říkat: „Co se nám, Čechům, může stát?!“

Taková byla nálada o velikonocích r. 1918.

Ve vinárně Obecního domu v Praze bylo denně nabito. A dco se tam dělo? Ti, kteří si tam dříve dávali vyhrávat rakouskou hymnu jen proto, aby viděli, jak neradi při ní vstáváme, ti se tam už báli chodit. Byli jsme tam sami mezi sebou. Tam už nebylo Rakouska. Nikdo se na nic neohlížel, tam se už mluvilo a zpívalo od plic a sbíralo se na České srdce.

Jednou večer si ke mně přisedl sochař Otakar Španiel a vytáhl z kapsy dlouhou, na stroji psanou báseň. Prý ji složili legionáři ve Francii a kdosi ji sem tajně dopravil z Paříže. (Teprve po převratu se zjistilo, že báseň nebyla napsána ve Francii, nýbrž v Praze a že autorem byl rada žižkovského soudu Horák.) Se zájmem jsem ji začal číst a hned první řádky mne popadly za srdce:

Na Chemin de Dames, hotovo k boji
padesát tisíc jich stojí.
Na Chemin de Dames,
kde granáty ve spoušť kopců a jam
rozrytá země se boří
a nebesa šrapnely hoří,
kde běs války nejúžasněji šílí —
hle, tam
vysoko prapor vlá červeno-bílý!

Nemohl jsem pohnutím promluvit, jak se mi svíralo hrdlo, snad i slzy se mi vedraly do očí. Španiel na mne hleděl a usmíval se: „To by bylo něco pro ty lidi tady:“

To byl nápad! Bože, kdyby to tak všichni ti lidé mohli číst, jak by to jimi hnulo, jak by zajásali. Vždyť něco takového o našich legiích ještě nikdo nenapsal a nikdo nečetl!

Rozhodl jsem se. Vstal jsem, šel na podium a začal čísti. Rázem zavládlo hrobové ticho. Po prvních větách seděli všichni ti lidé jako ztrnulí; mnozí se div nezalkli, jak se jim tajil dech…

Naše vojsko, naše armáda! Naše! Naše! Vždyť vlastně už máme tu kýženou svobodu! Čeho se bát? Vždyť máme svoji armádu, naše legie…!

Na nůž! O bratři, to za Moravské pole,
na nůž! ó bratři, to za Bílou horu,
na nůž! ó bratři, to za velký běd,
za české dítě v německé škole,
za české ruce v německém dole,
za všechny hříchy německé pýchy,
vídeňské smíchy a berlínský jed,
za všechnu slinu, špínu i hanu
dnes dáme svou ránu.

Bylo znáti na všech posluchačích, jak se rozpalují. Každý by se byl rád rozběhl a šel se také bíti za to dobré české právo, za tu naši svatou pravdu. Báseň rozrušovala stále víc, chvílemi bylo slyšet i výkřiky a na konec všichni vstávali, někteří plakali, nebránili slzám, které jim tekly potokem po tvářích, jiní křičeli, jásali, smáli se…! Zdálo se, že všichni zešíleli. Nikdo netleskal, na to se nemyslilo, každý měl plnou hlavu revoluce. Tehdy jsem slyšel po prvé za války hlasitě řvát: „Pryč s našimi vrahy! Pryč s Rakouskem!“

Toho večera se vybralo na České srdce dvacet tisíc rakouských korun, které tehdy měly hodnotu dnešních asi dvacet tisíc Kč.

Večer měl sensační radostnou dohru. Dva po zuby ozbrojení strážníci přišli hlásit policejní hodinu a chtěli vyklidit místnost. Lidé jich nedbali a já jsem strážníkům radil, aby toho nechali a šli domů. Vždyť za týden stejně bude převrat. Strážníci zprvu nevěděli, kterak se tvářit, ale náhle jeden z nich vyskočil na stůl a spustil:

„Dámy a pánové, celý český národ čeká na hodinu svého osvobození! Nesmím mluvit, jak bych chtěl, ale říkám vám, že my jsme s vámi zajedno. My jsme většinou česká stráž. Ta uniforma z nás Rakušáky neudělala!“

Myslil jsem, že lidé samou radostí strážníka roztrhají. Na ramena ho vzali a provolávali slávu — policii.

A to nebylo jenom v Praze. Všude na venkově v hospodách i hospůdkách se odehrávaly podobné scény. Všude se připravovali na tu chvíli, „až to praskne“. Nebylo dělníků, ani měšťáků, pravých, ani levých, nebylo studentů a profesorů, proletářů a kapitalistů. Byl jen Národ, jednolitý jako jeden muž, sjednocený až do posledního človíčka a prodchnutý jedinou myšlenkou: Svoboda!

Takové bylo vzkříšení r. 1918.

Dnes, po dvaceti letech vzpomínáme na ně. Vzpomínáme a vidíme, že se nemusíme bát. Bude-li snad republika jednou opravdu v nebezpečí, pak zase nebude stran, bude jen národ československý, tentokráte se svojí a dobře vybavenou armádou doma, jako v roce 1918 se svými legiemi, byť i v daleku.