Vzkříšení
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vzkříšení[1] |
| Autor: | Karel Kramář |
| Zdroj: | Národní listy, roč. 55, č. 95. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 06. 04. 1915 |
| Licence: |  PD old 70 |
Snad zdá se to být odvážným, mluviti o vzkříšení, když nelze ani dohadovati se konce krvavého zápasu evropského. Tisíce a tisíce padají denně v hrdinném zápasu, a věřiti ve vzkříšení!? Ale jak bylo by teprv zoufalo, kdyby neměli národové evropští víry, že ze smrti rodí se nový život, lepší, čistší… Gigantská válka, kterou po osm měsíců prožíváme, je něčím, co lidstvo ještě nepoznalo. Byly velké, krvavé války, po kterých zpustošeny zůstaly celé země, jako po vpádech barbarů do Evropy, po třicetileté válce — ale to bylo jen passivní utrpení obyvatelstva, postiženého vpády a válkou; v boji byly až na řídké výjimky přece jen relativně malé části národa, teprve v dnešní válce stojí v boji, každodenně smrti v tvář, všecko, co dovede nosit zbraň. A tu nelze si ani představiti, že by se ti lidé, kteří z lásky k svému národu nebo z povinnosti dávají tolikráte v šanc svůj život, nevrátili z války jiní, vnitřně obrození.
Ovšem nepřestanou být lidmi, se všemi jich slabostmi a nedostatky, ale nemohou nesrovnávati svůj dřívější život s krvavou vážností smrtonosného zápasu a nevylíčitelných útrap smrtící zimy a mučivého hladu… Jak malicherným musí se jim zdáti proti tomu, co vytrpěli, všecko, čím dříve žili, čím se mučili, jak prázdné mnohé z toho, za co dříve bojovali nekrvavý boj, čím dali se unášeti k chvilkovému nadšení… Vrátí se s poznáním, co je vážný boj, a za co stojí obětovati všecko…
Život evropských národů stane se opět mužným, opravdovým a tento duch mužné opravdovosti zavládne vším, nejen v politice a v životě hospodářském, ale také v životě kulturním a mravním, v nejvyšších projevech lidské duše, v myšlení a v umění. Zženštilost rychle bohatnoucí buržoasie se všemi důsledky v životě, v literatuře i v umění, neschopnost celou bytostí věřiti a obětovati se pro ideály dobra a spravedlnosti sotva už bude charakteristickým rysem kultury lidstva. Nezmizí docela, ale dojista nebude už platiti za známku vyšší, rafinované kultury. Co je v lidstvu zdravého a velkého, dá se do služeb nových nadějí, nového života, obrození v duchu ideálů, které vedly národy evropské v krvavý boj. Víra v právo na svobodný život a volné sebeurčení národů bude základním akordem duševního života všech, kteří s čistým srdcem a svatým nadšením šli ve smrtný boj…
To už dnes vyzařuje z projevů nejlepších duchů všech národů. Sotva koho bude v budoucnu zajímati nekonečné drásání se ve vlastní bolesti, které naplňovalo celé knihy, a sotva kdo dá se více klamati o nemohoucnosti umění, vytvořiti něco velkého a živého, různými —ismy, které byly nejubožejším a nejsměšnějším projevem dekadence naší kultury v posledních letech.
Život, energii, víru a čin bude žádati lidstvo po nejkrvavější tragedii, kterou prožilo. Patriotismus všech, bez rozdílu sociálního rozvrstvení, stane se náboženstvím světa. Bude v něm dlouho mnoho záští a nenávisti, ale očistí se sám vším, co má v sobě velkého a ideálního, a nezůstanou-li po válce příliš zející rány, zvítězí v něm na konec láska k vlastnímu národu, ochota, obětovati všecko pro jeho budoucnost, bez zášti a nenávisti k druhým. Ale snad nevrátíme se už nikdy k falešnému všelidství, které myslilo, že je láska k vlastnímu národu méně cenným egoismem, a že člověk může milovati všecky, lidstvo jen tehdy, přestane-li milovati — své.
To nejsou idealistické fantasie, to je vznešená závěť těch milionů, kteří obětovali život nový, lepší život svých národů. Nikdy nebyla láska k národu a vlasti tak velká, tak uchvacující… I ty nejhlubší rozpory, sociální rozdíly, přestávají v zákopech, tváří v tvář smrti, a ti, kteří tam umírají za svůj národ a za svou vlast, cítí velké bratrství v smrti, vítězně překonávající všecku třídní nenávist.
To nemůže zůstati bez následků pro všechen budoucí život národů. Bratrství v lásce k společnému národu, spečetěné krví tisíců a tisíců jeho synů všech tříd a všech odstínů sociálního rozvrstvení musí působiti na uvědomění si povinnosti všech, řešiti těžké otázky sociální v duchu společných zájmů celého národa. Nepřestanou sociální boje a zápasy, ale snad dostanou jiné zbarvení vědomím, že obě strany při všem svém třídním egoismu nesmějí zapomínati na zájmy celku. A doufejme, že nebudou ani ti, kteří zůstali doma a v teple, a kteří neměli příležitost naučiti se v útrapách a svízelích jinak se dívati na život a jeho problémy, dost silni, aby nezbytné boje sociální i politické svedli zase na starou, nízkou úroveň!
Po válce státy i národové potřebovati budou stejně mohutného rozmachu všech svých sil, aby vyléčili těžké rány, které si všichni odnesou. Po boji krvavém nastane boj nekrvavý — hospodářský. Nepůjde jenom o to, nahraditi zničené hodnoty — a výše škod je přímo závratná — nýbrž také o to, dobojovati boj na poli hospodářském. Nikdo se přece nemůže klamati o tom, že měly hospodářské zájmy veliký význam ve vzrůstu rivality obou skupin evropských velmocí, které konečně vedly ke krvavému řešení všech otázek mocenských. A pro nový hospodářský život tvoří se nyní na bojištích nové základny. Ale aby mohl býti boj ten dobojován i hospodářsky, k tomu je potřebí všech sil mravních i fysických jednotlivých národů, a proto vývoj věcí už nyní vede ke snaze, odstraniti všecko, co posud podkopávalo produktivní síly národa. A jak zvykati si musíme na docela nové poměry, toho důkazem je velkolepý boj evropských států proti nejnebezpečnějšímu vrahu lidstva — proti alkoholismu. Nejsmrtonosnější válka nezpůsobí tolik pohromy, jako epidemie alkoholová. Válka hubí fysicky — ale tam, kde jde o velké zájmy národů, mravně povznáší. Alkoholismus hubí v nemenší míře fysicky — ale mravně ničí životní sílu národů. Proto je aspoň utěšujícím vědomím, že nejkrvavější válka, kterou lidstvo trpělo, přinesla počátek rozhodného boje proti nejnebezpečnější morové ráně — proti alkoholismu. Co udělalo Rusko zákazem výroby a pití kořalky, je jedním z největších činů v historii civilisace. Ve Francii nebudou se více otravovati absinthem, a zájmy celku na konec zvítězí dojista nad interesy vinopalníků a majitelů výčepů různých druhů alkoholu. V Anglii chystají se k rozhodnému boji proti opilství, které ochromuje výrobní sílu Anglie, v Německu pomýšlejí na obmezení pití kořalky a také u nás dojista nezůstaneme za ostatními. Není potřebí žádati víc, než dovedeme. Alkoholismus není všude stejný, objevuje se v různých formách a podle toho musejí býti také formy jeho léčení různé. Není snad ani potřebí, ani rozumné hlásati úplnou abstinenci od všech nápojů, ve kterých je alkohol — ale už v tom bylo by neskonalé dobrodiní, kdybychom dovedli obmeziti nebo odstraniti všecko, co je v alkoholismu tak zhoubného, a kdyby se podařilo boj proti alkoholismu udělati přední povinností sociální péče státní.
Když lidé zvyklí mysleti o budoucnosti, s hrůzou vzpomínali strašných důsledků moderní války — dojista nepomyslili, že válka ta může přinésti jedno z největších dobrodiní pro lidstvo — jeho fysické a mravní ozdravění. A tak není snad naivním idealismem věřiti, že po hrůzách válečných pro lidstvo přijde — vzkříšení!
A my, smíme my doufati ve vzkříšení? Malí národové nyní ve válce stoupli v ceně — na obou stranách mluví se o tom, že v gigantském boji jde o svobodu všech národů… (zkonfiskováno)
Ať stane se cokoliv, my všichni věříme v budoucnost svého národa — a ne jen slepou vírou, sebeútěchou slabocha — nýbrž proto, poněvadž vidíme, co znamenají i národové menší, než je národ český, v ohromném boji starého světa. Světová válka stane se dojista mezníkem nové doby — a v té zejména malé národy, dějinnou náhodou roztroušené na hranicích mezi velkými státy a národy, hráti budou hned nebo později větší a jinou úlohu, než doposud. Jen ať krvavý křest, kterým náš národ prošel, nezůstane bez účinku na náš vnitřní život, ať v tom znovuzrození Evropy nezůstaneme pozadu! Také my musíme být jiní a lepší! Musíme najíti vnitřní jednotu celého národa k společnému postupu, ať půjde o obranu národního života nebo o jeho plný, nerušený rozvoj. Také my musíme se státi mužnými, opravdovými, nesmíme víc uvlékati se prázdnými frázemi, musíme zachovati si pro všecku budoucnost onen pocit vnitřní solidarity a horoucí lásky k národu, která nás zbližovala ve chvílích úzkosti a strachu o budoucno. Musíme míti odvahu očistiti náš život veřejný, politický i hospodářský od všeho, co ukázalo se slabým a shnilým, a vedení věci národní dáti do rukou těch, kteří těžkou zkoušku obstáli, a kteří, každý na svém místě, dovedli dělati svou povinnost k národu i k české veřejnosti, musíme se povýšiti nad zájmy stran a hledati nejlepší lidi pro velkou, novou práci v národě, třebas zůstaneme věrni cílům a snahám, na které jsme se zavázali v programech svých stran. A čím vážněji a věcněji pojímati budeme své povinnosti k národu, tím více budeme poznávati, jak blízky jsou si programy různých stran českých, a od tohoto poznání učiniti rozhodný krok k zjednodušení stranických poměrů v Čechách bude prvním důsledkem mravního našeho obrození.
Pak nebojme se o budoucnost, třeba nám přinesla nové zkoušky a nové útrapy! Budeme-li vnitřně silní a zdraví, oduševněni žhoucím vlastenectvím těch, kteří nás ze tmy a poroby vedli k novému životu, patriotismem, jenž ve všech národech evropských vzplanul nyní k tak obdivuhodné výši, že zahnal všecky ty mátohy bezkrevného internacionalismu, a že stal se opět hlavní složkou všeho cítění a chtění velikých národů — pak i pro nás po útrapách i strádání přijde — vzkříšení!
Libštát, na velký pátek 1915.
Karel Kramář.
- ↑ Článek tento, zaslaný v čas pro číslo nedělní, dodán byl redakci poštou opožděně. Pozn. redakce.