Vychovanec pomsty/11.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 81–87. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Drahně let neslýchaný hluk rozléhal se na Novém hradě. Rozveselena byla tvář oděnců Choteckých, a odložena spočívala těžká zbraň, aby jim kroky nemátla při tanci. S veselou hudbou byla vtrhla do hradu mládež vesnická, a po náhradí, kdež dávné časy ani ženského roucha viděti nebylo, točily se dnes dívky jako o výročním svátku v hlučné krčmě. Veliký díl čeledi domácí byl ještě dle věku a smýšlení svého schopen užiti veselí tohoto, a rozčilen jsa již vínem, neotálel dlouho chopiti se zábavy, jížto se mu tak nenadále poskytovalo.

Jenom nejstarší pacholci mračili čela, vrtěli hlavami a začali nedůvěrné řeči prohazovati.

„Hostirad má asi z návratu starého bratra nelidskou radost,“ mumlali mezi sebou, „a nepozbyl-li již rozumu, aspoň se mu kolečka zle pomátla. Jídlo a pití bez něho — sukně a rejdy na hradě — tomu ďábel rozuměj!“

Avšak u všeobecném víru, kterýž nyní rozveselenou čeleď uchvátil, nemohlo jejich podezření dále vzniknouti. Vesele zněla hudba, bezstarostný ozýval se smích, a mladší zbrojnoši snažili se nejapné žerty prováděti.

S tváří uhřátou, zemdlen skoro po celém těle, vykradl se z hluku tohoto Václav, pospíchaje krokem rychlým ku komnatě, kdež posud Chotecký lékař přebýval. Nacházelať se blízko u ložnice Hostiradovy, a tudíž mu bylo jíti po chodbě, kdež několik srdnatých rolníků jako na stráži stálo, aby se nižádná noha zvědavá ke dveřím nepřiblížila, za nimiž se utajená osudná činohra pánů Choteckých dnes ukončiti měla.

Synu Jarošovu nebránili ovšem vstoupiti do komnaty, a takž vešel tento potichu do vnitř, kdež u lože šedivý jeho otec seděl, kalným, zaslzeným okem hledě na bledého Zbyňka, kterého sem byli přenesli. Hlava starcova byla svěšena, ruce na kolenou sepnuty — v celé postavě jeho jevila se náramná žalost. Bedlivá dával pozor na dýchání raněného jinocha, kterýž tu bez pohnutí ležel v polovičních mrákotách. Břeněk byl na chvíli k bratrovi odešel, jejž byli v ložnici jeho nechali.

„Jak se vede, otče?“ promluvil Václav, a dvéře pozvolna za sebou uzamknuv, po prstech k loži přicházel. „Co dělá Zbyněk?“

Jaroš narovnal sehnutý týl svůj a na okamžik oči na jinocha upřev, ukázal na lože.

„Tu leží,“ řekl při tom hlasem bolestí dušeným; „tu leží, jakoby se do rakve chystal, a s ním dokonává i radost má.“

„Ach, nechytej se tak smutných myšlenek, tatínku šlechetný!“ těšil ho lichotivě mladík. „Pan Břeněk naučil se dobře rány zavazovati — a láska otcovská mu šťastně ruku povede. Ty milý pane! k čemu pak by nám byl Pánbůh tak pěkně oči osvítil, kdyby nám je teď zase pláčem zakaliti chtěl?“

„Soudy a cesty věčného řízení jsou tak divné a tajné,“ odpověděl stařec, „že nemožno určiti, co nám nejprvnější okamžik přinese. Staré srdce mé okřívalo sladkou radostí, když jsem si druhdy onu chvíli na mysl uváděl, až budu moci Choteckým říci: Ejhle, tento je pán váš! — a nyní to samé srdce žalostí puká i položí se s drahým hochem do hrobu.“

„Aj, otče!“ domlouval mu Václav, „nebudiž tak malomyslný! Na tobě neleží vina, že se nám dnešek zármutkem zastře; tys učinil pro pány své, co věrný služebník učiniti může; co se proti vůli a síle tvé sběhlo, nesmí tě trápiti.“

„Nesmí?“ odpověděl Jaroš s hořkým usmáním. „Milý hochu, tomu ty ještě nerozumíš — mysl tvá to nechápe. Učinil jsem arci,“ mluvil dále, a vzchopiv se, mladíka prudce za ruku popadl, „učinil jsem, co věrný služebník učiniti mohl. Sobě neodchoval jsem věrností svou zlaté žně — Bůh ale dá, že nebyla zcela marná jakákoli oběť má. Václave — mé drahé dítě — pohlédni na soudruha pacholectví svého, pohlédni na bolest otcovskou — a pamatuj na tuto chvíli po celý budoucí život svůj. Člověk neví za jitra, co mu během denních hodin připadne, a nemůže za dne sčísti, co proň doba noční chystá; ale jakákoli změna tě potká, jinochu, jejžto jsem po celý věk jako spasení miloval — vždycky ti stůj před očima obraz raněného Zbyňka a na mládí tvé tě pamatuj!“

„Co mi to povídáš, otče?“ divil se Václav, který slovům starcovým úplně nerozuměl. „Jaká změna mohla by mne potkati? Na mou věru — kdybych nevěděl, že jsem dnes velmi opatrně do džbánu nahlížel, abych mohl oči na všech stranách míti, myslil bych, že se mnou ve snu rozprávíš.“

„Nech toho —“ odpověděl Jaroš, a starostlivým okem na Zbyňka pohlednuv, uváděl syna k oknu, kdežto pak temnými slovy další rozprávku začal. „Nech toho nyní; jasněji dosavad promluviti nesmím — ale brzo se před očima tvýma rozsvítí. — Přišla také Dobruška do hradu?“

„Ta ubohá nepřišla,“ odpověděl Václav. „Není také divu — uplakané oči nehodí se mezi tanečníky, a mně se nepovedlo, abych ji byl potěšil. Předce však jsem Liboše ještě jednou pro ni poslal.“

„Zbyněk se také po ní ptal, jakmile smyslů a tiché mysli nabyl — a mělo-li by jej v skutku něco lidského potkati, přál bych mu, aby z té strany utěšení nalezl, bude-li musit z jiné strany ještě hořkosti zakusiti.“

„Ale, otče, netrap mě zbytečnými starostmi! Či by opravdu Zbyňkovi tak veliké nebezpečí hrozilo? Pane na nebi, nedej, abych se reptati učil! K čemu pak zůstanu já zdráv a na světě, má-li mládenec zahynouti, na nějž tak mnozí nové doufání skládají?“

V tom vešel šedivý Břeněk do dveří.

„Pane rytíři!“ obrátil se k němu Václav, a skvělá slza, vzácná to perla v oku mladíkově, třásla se mu na tmavých řasách; „muži učený a mnoho zkušený! jak se vede Zbyňkovi? Proč odcházíš od lože jeho a drahý čas u muže ztrácíš, jehožto jádro naveskrz hlodavým červem zkaženo jest? Tam nenabudeš bratra a tady ztratíš syna!“

Břeněk se byl při slovech jeho zastavil a bedlivě ho poslouchal. Ve tváře jeho byla se od jitra tak hluboká bolest vryla, že na nich veškeré jiné známky přestálých starostí jako lehké letní obláčky proti temným, hromonosným mrakům vypadaly. Krok jeho byl zdlouhavý, třesoucí se, jakoby od rána o deset let byl sestárnul. I chtěl mu odpovědíti; v tom ale hnul sebou Zbyněk a s hlubokým, táhlým povzdechem oči otevřel.

„Zbyňku! Zbyňku!“ zvolal Václav, a hbitě k loži přiskočiv, celým tělem se na raněného přehnul. „Bůh tě uchovej, bratře!“

Libé usmání přeletělo přes ubledlé tváře raněného, když oko zakalené naň upřev, upřímného Václava poznal. Pozvolna hlavou několikráte pokynuv a ruku mu podav, otevřel ústa.

„Co dělá Dobruška?“ tázal se hlasem tichým.

„Nemluv, synu můj!“ prosil ho šedivý otec, an byl zatím také k loži přistoupil. „Každé pohnutí je ti škodlivé. Dívka srdce tvého je dobré mysli a dosavad pevné naděje. My jsme ji nechtěli nadarmo zarmoutit a smlčeli jsme jí nehodu tvou. Není-liž pravda, Václave?“

„Aj — Dobruška nemá ani pomyšlení, co nás tu na hradě potkalo!“ odpověděl jinoch, kterýž byl pohlednutí starcovu porozuměl; „a já nebudu blázen, abych jí řekl, žes na lože upoután, nebude-li tě několik dní viděti.“

„Jen jestli mě kdy uvidí!“ vzdychl Zbyněk, upíraje zakalené oči na bývalého lékaře. „Ty jsi zarmoucen, otče — umění tvoje nedává ti žádné útěchy? — Řekni, musím-li umříti?“

„Tiše — tiše, synu můj!“ odpověděl stařec hlasem prosebným. „Proč tě lekají takové obrazy? Zármutek můj — vidíš-li jej skutečně na tváři mé — pochází z nelidské zatvrzelosti bratra mého, kterýž byl nevinný mladý věk tvůj tolikerým protivenstvím obtížil. V uzdravení tvoje ale doufám — nechtěj se marným strachem děsiti.“

„Já jsem beze všeho strachu,“ řekl raněný. „Mladost moje nebyla tak nešťastná, neboť jsem tu měl otce i bratra — a co jsem kdy byl od muže příbuzného, jak pravíte, zlého zkusil, zapomněl jsem v čase posledním, kdežto mi láska sladké dary přinesla.“

„Ona ti je opět přinese, dítě mé! — jenom se marně nezarmucuj a hleď, abys se tiše zachoval.“

„Že mi je opět přinese?“ promluvil jinoch hlasitěji, a lehký červánek mu po tváři přeletěl. „Otče, otče! já se budu slova tvého držeti! Neboť jsem-li skutečně synem tvým a nesměl-li bych se pak láskou k dívce skloniti, že jest nižší rod její nežli můj — Bůh mě slyší! — pak si, muži starý, raději jiného syna vyhledej — já zavru oči s tím vědomím, že jsem, umíraje pro dobrodince svého, dívce věrnou lásku zachoval.“

Navzdor zabraňování Břeňkovu byl jinoch raněný tato slova s mnohým namáháním pronesl, až pak zemdlen opět oči zavřel.

„Zachovej ji — zachovej, hochu!“ zvolal nyní Jaroš, kterýž posud opodál stoje, s tlukoucím srdcem rozprávku u lože byl poslouchal. „Těš se v těžkosti své láskou a věrností — ona tě nezklame!“

Při tom k loži pokročil.

„Starý Jaroš, kterého jsi posud otcem nazýval, praví tobě: drž se pevně lásky své; ona ti většího blaha připraví, nežli jméno a statky rytířské. Já ti slibuji dívku tvou! Vezmi slova má za posilu a za lék platnější, nežli který ti lékař nejučenější podati může.“

„Nech ho, starče — nech ho!“ začal nyní Břeněk s vlídnou domluvou a chtěl jej i s Václavem od lože vzdáliti. „Pro něho není platnějšího léku nad pokoj a ticho. Všeliké pohnutí mysli mu uškodí. Čili mi chceš dítě svévolně zabiti, nad nímžto jsi leta dlouhá tak tajně a pečlivě bděl?“

„Nikoli — nikoli — já ho nechci zabiti, neboť bych zavraždil poslední své zemské doufání!“ zvolal hradník s neobyčejnou prudkostí a dral se opět k loži. „Já ho musím zachovati — a ty mi v tom nezbraňuj! Úzkostí smrtelnou bývala trápena duše má, když mu hrozíval Hostiradův hněv — i nechci se nyní třásti, když ukrutník jeho malomocen na loži se válí.“

„Děkuji ti za lásku k dítěti mému,“ odpovídal Břeněk; „ale nezarmucuj přítele svého nevčasným bědováním —“

„K dítěti tvému?“ zvolal Jaroš, a zraky jeho divně hoříce, rychle kolem létaly, vysoký pot vystoupil mu na vráskovité čelo a a třesení pojalo údy jeho. „Já nehlídal dítě tvé! Zbyněk je částka těla mého — a já si ji nedám nyní vzít. Ty nevíš, co jsou otcovské bolesti; ale já jich zkusil v neskončené míře. Tys nemiloval dítě moje jako já tvoje, a neobětoval jsi hocha svého jako já za tvého. Ale teď si ho chraň sám!“ volal s divokou rozčileností dále, když byl Václav z komnaty vyskočil, an se na náhradí nenadálý povyk strhnul a meče tam řinčeti začaly. „Slib můj jest ukončen — a já se dám se svým hochem pochovati.“

Žalostí schvácen sklesl věrný sluha na židli a sklopiv hlavu, zůstal jako obraz bolesti mužné seděti. Již nepromluvil, ale hojné slze, kanoucí po starých tvářích, mluvily zřetelněji, než by jakákoli slova byla mohla učiniti.

Ticho nastalo v komnatě; ale tím hlučněji bouřilo se nyní po náhradí. Byl to zápas rolníků s domácí čeledí, ku kterému je byl vlastně Jaroš na hrad přivedl. Avšak boj tento nebyl dlouhý; neboť mezi tancem a veselím byl veliký díl zbrojnošů zbraň odložil, a nemohl se pak rolníkům opříti.

Celý hrad upadl v úplnou moc Jarošových spojenců.