Vybrané povídky (Maupassant)/Zjevení

Vybrané povídky (Maupassant)
Dědek	Zjevení	Teta Rosa

Údaje o textu
Titulek:	Zjevení
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Apparition
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 104–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Přátelský dychánek ve starém jednom hotelu v ulici de Grenelle chýlil se ku konci. Každý věděl o nějaké historii, za jejíž pravdivost dovedl ručiti.

Starý dvaaosmdesátiletý markýz de la Tour Samuel pojednou se zvedl, opřel se o krb a pravil třesoucím se poněkud svým hlasem:

― Také já vyprávěti mohu něco podivného, a sice tak podivného, že tísnilo mě po celý můj život. Je tomu již padesát šest let, co dobrodružství to se mi přihodilo a nemine jediný měsíc, abych ve snách nezažil je znova. Od onoho dne pozůstal ve mně neutuchlý dojem bázně, rozumíte-li? Ano, v deseti minutách procítil jsem tak strašlivou hrůzu, že od té chvíle provždy utkvěl mi v duši její ozev. Nenadálý lomoz zachvěje mnou až do útrob a předměty, jež u večerním šeru nedostatečně rozeznávám, vzbuzují ve mně divou žádost po útěku. Slovem, bojím se noci!

Oh, dříve nežli u věku, k němuž jsem dospěl, nebyl bych přiznal se k tomu nikdy. Nyní říci mohu vše. Je-li komu dvaaosmdesát let, dovoleno jest nebýti vůči domnělému nebezpečí statečným. Skutečným nebezpečím, mé dámy, nedal jsem se nikdy odstrašiti.

Příhoda ona ohromila mysl moji tou měrou a zanechala v ní tak rušivý, tajemný a děsivý zmatek, že vůbec jsem o ní nikdy nevypravoval. Uchoval jsem ji v hloubi své duše, kde skrývají se tajemství trapná, tajemství stud vzbuzující, ony nevyznatelné slabosti, jaké ve spojení mohou býti se životem.

Vypovím vám dobrodružství ono, jak v pravdě se mi přihodilo, aniž bych se snažil jakkoli je vysvětliti. Jest ovšem nepochybno, že dalo by se také vyložiti, a to alespoň v případě, nejednalo-li se u mne o záchvat šílenství. Avšak nikoli, nebyl jsem nepříčetným a podám vám toho důkaz. Myslete si o tom, co chcete. Zde zcela prostá událost.

Bylo to roku 1827 v měsíci červenci. Tehdáž byl jsem posádkou v Rouenu.

Jednoho dne když procházel jsem se nábřežím, setkal jsem se s mužem, o němž jsem se domníval, že ho poznávám, aniž byl jsem dobře s to upamatovati se, koho měl jsem před sebou. Bezděčně jsem stanul. Neznámý mne spozoroval, pohledl na mne a padl mi kolem krku.

Byl to přítel můj z mládí, jejž velice míval jsem rád. Pět let nebyl jsem ho již viděl a zdálo se mi, že v čase tom ustaral o půl století. Vlasy jeho byly úplně bílé a chodil schýleně, jako by na sklonku všech svých sil. Povšiml si mého překvapení a vyprávěl mně o svém životu. Hrozné neštěstí podvrátilo mu zdraví.

Šíleně se zamiloval do mladé jedné dívky a v záchvatu štěstí pojal ji za manželku. Po roce nezměrného blaha a neukojené vášně choť jeho zemřela náhle srdeční chorobou, nepochybně usmrcena láskou samou.

Přítel můj opustil zámek svůj v samý den pohřbu a usídlil se v domě svém v Rouenu. Tam žil v utrpení a v zoufalství, a trýzněn hlodavou bolestí sešel tak, že nemyslel nežli na sebevraždu.

„Když tak s tebou se shledávám,“ pravil, „žádal bych tě, mohl-li bys prokázati mi velkou službu. Jedná se o to, abys přinesl mi ze zámku z psacího stolu v mém pokoji, v našem pokoji některé papíry, jichž nevyhnutelně mám potřebí. Správci či notáři svému úkol ten nemohu svěřiti, jelikož u věci té jde o přísnou opatrnost a o naprostou mlčelivost. Pokud týče se mne, za nic na světě nevkročil bych více do onoho domu! Dám ti klíč k mé světnici, již sám uzamkl jsem při svém odchodu, a klíček k psacímu svému stolu. Také odevzdám ti lístek pro zahradníka, jenž zámek ti otevře. Zítra přijď ke mně na snídaní a o všem si ještě pohovoříme.“

Slíbil jsem, že nepatrnou žádost tu splním velmi rád. Ostatně byla to pro mě pouhá projížďka, ježto statek jeho vzdálen byl od Rouenu sotva pět mil. Koňmo dala se celá cesta vykonati v hodině.

Nazítří kolem desáté hodiny navštívil jsem svého přítele. Posnídali jsme, ale sotva že promluvil dvacet slov. Prosil mě, abych zamlklost jeho mu prominul, neboť myšlenka, že vstoupiti mám do oné jizby, kde pohřbeno bylo celé jeho štěstí, jak pravil mi, nevýslovně jej rozčiluje. A skutečně zdál se mi velice vzrušen a roztržit, jako by v duši jeho bouřil tajemný jakýs boj.

Posléze zevrubně mi vyložil, co bych měl činiti. Úkol můj byl velmi jednoduchý. Měl jsem přinésti dva balíčky psaní a svazek listin, jež bylo mi vzíti z první pravé zásuvky psacího stolu, k němuž obdržel jsem klíč. Doložil:

„Prositi tě zajisté nemusím, abys do papírů oněch nenahlížel.“

Slovy těmito byl jsem téměř uražen a také nikterak s nelibostí svou jsem se netajil. Zakoktal:

„Odpusť mi, příliš trpím.“

A dal se do pláče.

Opustil jsem jej o jedné hodině s poledne, abych vykonal svoje poslání.

Pohoda byla krásná a rychlým cvalem ujížděl jsem lukami, naslouchaje zpěvu skřivanů a rhytmickému harašení šavle své o svoji botu.

Tak dojel jsem lesa a zdržel jsem koně k volnému kroku. Stromové haluze narážely mně o hlavu a nejednou rty lapl jsem po zeleném listu, rozdrtil jej mezi zuby v bujnosti, jež mnohdy, aniž tušení má, zachvacuje člověka z vroucího štěstí a z vědomí jaré síly.

Když blížil jsem se k zámku, vyňal jsem z kapsy list, jejž měl jsem pro zahradníka, a s podivením spozoroval jsem, že byl zapečetěn. Byl jsem tak překvapen a rozhořčen, že málem bych se byl otočil, aniž bych úkol svůj byl vyřídil. V zápětí však nahlédl jsem, že na jevo bych dal tím nedůtklivosť málo vhodnou. Ostatně mohl přítel můj zavříti dopis ten maně a z pouhé jen roztržitosti.

Zámek měl vzhled, jako by dvacet let býval již opuštěn. Branka byla rozlomena, otevřena a jen chatrně držela se ve stěžejích. Stromořadí a stezky byly zarostlé travou a po záhonech nikdež nejmenšího sledu.

Na dvojí či trojí kopnutí do dveří vyšel z postranních dveří starý muž a všecek pohledem na mne zdál se ustrnut.

Skočil jsem se sedla a odevzdal jsem mu psaní. Přečetl je, přečetl je znova, obrátil je v ruce, úkosem na mne pohledl, vstrčil papír do kapsy a pravil:

„Nu, čeho si přejete?“

Odvětil jsem ostře:

„Musíte to věděti, neboť obdržel jste v dopisu rozkazy svého pána; jdu do zámku!“

Zdálo se, jako by se byl ocitl v rozpacích a tázal se:

„Tedy chcete do… do jejího pokoje?“

Počínal jsem ztráceti trpělivost.

„K ďasu! Máte náhodou snad úmysl se mne vyptávati?“

Zakoktal: „Ne… pane… míním pouze… proto… proto že nebyl otevřen od… od… pohřbu. Kdybyste chtěl sečkati pět minut, šel bych… a podíval se… zda…“

Hněvivě jsem jej přerušil:

„Ah, hleďme, což si ze mne tropíte šašky! Vždyť do pokoje nemůžete, klíč mám já sám!“

Nevěděl, co by více namítl.

„Pak ukážu vám, pane, nahoru cestu.“

„Ukažte mi jen schody a dále se o mne nestarejte. Cestu najdu již bez vás.“

„Přece však… pane… kdyby…“

Tentokrát opravdu jsem se rozhorlil:

„Buďte zticha, rozumíte? sice uvidíte!“

Odstrčil jsem ho prudce stranou a vstoupil jsem do domu.

Prošel jsem nejprve kuchyní, na to dvěma malými světnicemi, kde muž onen bydlel se svou ženou. Po té octl jsem se v prostranném vestibulu, vystoupil jsem po schodech a spatřil jsem nahoře dvéře označené mně mým přítelem.

Otevřel jsem je bez nesnáze a vešel jsem dovnitř.

Pokoj byl tak šerý, že z počátku nic vůkol nebyl jsem s to rozeznati. Stanul jsem zaražen oním zápachem setlelosti, jakým prosyceno bývá ovzduší neobývaných, nevětraných a zapomenutých místností. Pak znenáhla zrak můj pronikal temnotou a dosti určitě přehledl jsem velkou jizbu, plnou nepořádku, s lůžkem bez peřin, ale se žíněnkami a s polštáři, z nichž na svrchním zřejmě hluboký jevil se otisk ruky či hlavy, jež byla se o něj snad opírala.

Židle rovněž semotam rozsunuty byly v neladu a všiml jsem si, že jedny dvéře, nepochybně přístěnku jakéhos byly pootevřeny.

Přikročil jsem především k oknu, abych přístup zjednal do pokoje světlu a abych je otevřel. Avšak sklopka zevní okenice byla tak zarezivělá, že nijakž nebyl jsem s to vysaditi ji ze západu.

Pokusil jsem se vypáčiti ji šavlí, ale bez nejmenšího výsledku. Ježto veškeré úsilí moje bylo marno a zatím oči moje úplně na šero byly si navykly, vzdal jsem se naděje na jasnější rozhled a přistoupil jsem ku psacímu stolu.

Usedl jsem do křesla, zvedl jsem horní desku a odemkl udanou mi zásuvku. Byla plná vrchem. Bylo mi třeba pouze tří balíčků, jež věděl jsem kterak rozeznati, a dal jsem se do hledání.

Napínal jsem zrak, abych rozluštil nápisy, když náhle se mně zdálo, že slyším čí spíše cítím za sebou lehký šelest. Nedbal jsem toho, domnívaje se, že van. vzduchu pohnul někde záslonou. Za minutu však nový, opět jedva slyšitelný pohyb jal mě neurčitě nepříjemným záchvěvem. Bylo tak pošetilo, nějak se rozčilovati, že ze studu sám před sebou nechtěl jsem se ani obrátiti. Právě našel jsem druhý svazek listin, po němž byl jsem pátral, a hned na to třetí, když zřetelně za ramenem ozval se mi hlasitý bolestný vzdech, jemuž v zápětí zděšeně uskočil jsem na několik kroků. Při bleskurychlém pohybu svém jsem se otočil, rukou sáhl po jílci své šavle a kdybych nebyl jej pocítil v dlani, nepochybně býval bych prchl jako zbabělec.

Vysoká, bíle oděná žena hleděla na mne, zpříma stojíc za křeslem, kdež vteřinu před tím byl jsem seděl.

Tak jsem se zachvěl na všech údech, že div neskácel jsem se naznak na podlahu. Oh, nikdo, leda by sám byl jej poznal, pochopiti nemůže onen strašlivý a úzkostný dojem bázně. Duše mizí, cítiti není vlastní srdce, tělo seslábne a ochabne a vše, co znamená v útrobě život, jako by se shroutilo.

Nevěřím ve strašidla a přece jen přemožen jsem byl zjeveným strachem před mrtvými. A trpěl jsem, oh! vytrpěl jsem v několika oněch okamžicích, schvácen neodolatelným děsem před nadpřirozenými hrůzami, více nežli v celém ostatním životě svém dohromady!

Kdyby nebývala promluvila, byl bych snad zemřel. Promluvila však; promluvila jemným bolestným hlasem, jenž rozechvívá nervy. Neodvážil bych se říci, že nabyl jsem opět duchapřítomnosti a chladnokrevnosti. Nikoli. Byl jsem horečně vytřeštěn i nadál, že nevěděl jsem, co činím; ale ona vnitřní pýcha, jež mi vrozena, a nejspíše i trocha hrdosti mého stavu posílila mě, že bezděky zachoval jsem si důstojné chování. Stavěl jsem se dosti klidným k vůli sobě a nepochybně i k vůli ní, nechť byla ženou či zjevením. Všeho toho byl jsem si vědom arciť teprve později, neboť ve chvíli oné, ujišťuji vás, nemyslel jsem na nic. Měl jsem strach.

Pravila:

„Oh, pane, můžete mi prokázati velikou službu!“

Chtěl jsem odpověděti, ale bylo mi nemožno vypraviti ze sebe jediného slova a pouze neurčitý jakýs zvuk vydral se z mého hrdla.

Pokračovala:

„Chcete? Můžete mě zachrániti a spasiti. Trpím nevýslovně… trpím… oh, trpím!“

Zlehka usedla do mého křesla: stále na mne pohlížela.

„Chcete?“

Kynul jsem přisvědčivě hlavou, neboť dotud nebyl jsem schopen řeči.

Podala mi hřeben ze želvoviny a pravila tlumeně:

„Učesejte mě, oh učesejte mě… to mě spasí… musím býti učesána! Podívejte se na moji hlavu… Jak trpím! A vlasy mé, jakou působí mi bolest!“

Rozpuštěné velmi dlouhé a sytě černé její kadeře splývaly přes opěradlo křesla a dotýkaly se až země.

Proč jsem tak učinil? Proč mimoděk přijal jsem onen hřeben a proč rukama svýma vzal jsem dlouhé její vlasy, jež studeně utkvěly mi v dlani, jako bych se býval dotekl hadů? Z toho nevím nic.

Pocit ten zůstal mi lpěti na prstech, že zachvěju se, jakmile na to vzpomenu.

Česal jsem. ji. Upravoval a pořádal jsem, nevím ani jak, ledové ony kadeře, svíjel a opět rozvíjel jsem je a pletl, jak splétá se koňská hříva. Vdychala, chýlila hlavu a zdála se šťastnou. Náhle pravila: „Děkuju!“, vyrvala mně hřeben z ruky a zmizela dveřmi, jež byl jsem prve viděl pootevřeny.

Osaměv, na několik okamžiků zůstal jsem v zaleklém zmatku, v jakém ociťuje se člověk po probuzení z trapného snu. Pak rázem přišel jsem k vědomí, přiskočil jsem k oknu a jedinou zuřivou ranou pěstí vyrazil jsem okenici.

Denní světlo proudem vniklo do jizby. Vrhl jsem se ke dveřím, kudy bytost ona byla se vzdálila. Zastal jsem je zamčeny a marně snažil jsem se otřásti jimi ve stěžejích.

Pak zmocnila se mne zimničná chtivost po útěku, panika, pravá bitevní panika. Chvatně chopil jsem se tří balíčků listin, jež ležely na otevřeném psacím stole; úprkem vyřítil jsem se z pokoje, pádil dolů po schodech vždy ob čtyři stupně, ocitl se venku, aniž věděl jsem kudy, a na deset kroků spatřiv před sebou svého koně, skokem vyšvihl jsem se do sedla a tryskem ujížděl jsem ze zámku.

Zastavil jsem se teprve v Rouenu před svým obydlím. Hodiv otěž svému sluhovi, kvapil jsem do své jizby, kde zamkl jsem se, abych o všem nerušeně mohl přemítati.

Po celou hodinu pátral jsem úzkostně, nebyl-li jsem snad hříčkou nějakého přeludu. Přestál jsem věru jeden z oněch nepochopitelných záchvatů nervových, jeden z oněch nevystihlých rozruchů mozkových, jaké zdrojem bývají zázraků, v nichž spočívá moc Nadpřirozeného.

A chtěl jsem již věřiti ve vidění, v klam svých smyslů, když přistoupil jsem k oknu. Zraky mé maně zabloudily mi k hrudi. Kabátec můj poset byl dlouhými ženskými vlasy, jež byly se nachytaly na knoflíky.

Vzal jsem jeden po druhém a odhodil je třesoucími prsty ven.

Na to zavolal jsem svého sluhu. Cítil jsem, že příliš jsem rozčilen a zmaten, abych téhož ještě dne navštívil svého přítele. A pak mínil jsem předem zrale uvážiti, co měl bych mu říci.

Poslal jsem mu jeho papíry, na jichž přijetí odevzdal vojákovi stvrzenku. Důtklivě po mně prý se dotazoval. Odpovědělo se mu, že jsem churav, že uhnal jsem si sluneční úpal a nevím dál už co. Bylo mi řečeno, že velice byl zprávou tou znepokojen.

Odhodlán pověděti mu pravdu, vydal jsem se nazítří k němu se samým úsvitem. Večer před tím vzdálil se z domu a do té chvíle nevrátil se zpět.

Během dne několikráte ještě u něho jsem se stavěl, ale stále nebyl posud doma. Čekal jsem týden. Nedal o sobě slechu. Pak vyrozuměl jsem policii. Pátráno bylo po něm všade, aniž objevena nejmenší stopa, kam se byl poděl.

V opuštěném zámku vykonána byla zevrubná prohlídka. Nebylo shledáno nic podezřelého. Nijaká známka nepoukazovala, že by tam zdržovala a skrývala se nějaká žena.

Vyšetřování nevedlo k nižádnému výsledku a bylo konečně zastaveno.

A po šestapadesát let nic dalšího jsem nezvěděl. Více nevím.