Vybrané povídky (Maupassant)/Závěť

Vybrané povídky (Maupassant)
Neznámý druh	Závěť	Lest

Údaje o textu
Titulek:	Závěť
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Testament
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 32–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Znal jsem statného toho mladého muže, jenž nazýval se René de Bourneval. Byl roztomilých spůsobů, ač zdrželivých poněkud, zdál se zkušeným světa, velmi skeptickým, ale zásad ustálených a přesných, a zvlášť bystrým v posuzování světské přetvářky a šalby.

Říkával často:

― Není upřímných lidí, či lépe, upřímnými jsou nejvýš snad v opilství!

Měl dva bratry, s nimiž nikdy se nestýkal, pány de Courcils. Vůči rozdílným jich jménům domníval jsem se, že pochází z jiného manželského lože. Doslechl jsem několikráte, že podivná událost sběhla se v této rodině, aniž však zvěděl jsem zároveň bližších okolností.

Mladý muž ten líbil se mi všestranně a brzy sdružili jsme se důvěrným přátelstvím.

Kteréhos večera, když obědval jsem u něho a spolu sami byli, maně jsem se tázal:

― Jste rozen z prvého či z druhého manželství své paní matky?

Spatřil jsem, jak poněkud zbledl a v zápětí opět se zarděl.

Zřejmě v rozpacích, na několik okamžiků se zamlčel, načež truchlivě a slabě, jak zvykem jeho bylo, se usmál a odpověděl:

― Milý příteli, nebude-li vás to nudit, podám vám o původu svém zprávy dosti zvláštní. Znám vás jako muže rozumného, nebojím se, že by přátelství vaše ke mně proto se změnilo… a kdyby mělo se změnit, ač s lítostí, přece volně propustil bych vás ze své společnosti.

Matka moje paní de Courcils byla nebohá, jemná a bojácná žena, s níž manžel její oženil se k vůli jmění. Celý život byl jí utrpením a mučednictvím. Duše vnímavé, ostýchavé a něžné, týrána byla nepřetržitě tím, jenž býti měl mým otcem, jedním z oněch hrubců, jimž přezdívá se venkovských šlechticů. Za měsíc po svatbě žil s komornou. Jednu za druhou vystřídal v záletech ženy a dcery svých pachtýřů, což nevadilo mu, aby neměl dvě děti se svojí ženou… arciť mě v to počítaje, říci by se mělo tři. Matka moje neozvala se k ničemu; žila v domě tom, vždy hlučném, jak plachá myška, jež kradmo loudí se mezi nábytkem. Přepadlá, úzkostlivá a strápená, vzhlížela k lidem svými nepokojnými jasnými zraky, stále těkavými — očima polekané bytosti, již nikdy neopouští bázeň. Přes to byla hezká, snad velmi hezká, vlasů rusých s plavým nádechem jako by vybledlých poněkud ustavičnými strachy.

Mezi přáteli pana de Courcils, kteří vytrvale navštěvovali zámek, nalezal se také bývalý důstojník od jezdectva, bezdětný vdovec, muž obávaný, šlechetný i vášnivý a schopný úmyslů nejráznějších… pan de Bourneval, jehož jméno jest nyní mým. Byl vysoký, hubený chlapík s dlouhým černým knírem. Podobám se mu velice. Muž ten četl a nesmýšlel nikterakž jak ostatní jeho stavu. Jeho prababička byla přítelkyní Rousseauovou a říkalo se, že zdědil cosi z této známosti své předkyně. Uměl z paměti „Socialní smlouvu“ a „Novou Heloisu“ a všecky filosofické knihy, jež z dáli připravovaly budoucí převrat našich dávných názorů a předsudků našich starých zákonů a našich sprostných obyčejů.

Zdá se, že miloval moji matku a že náklonnost jeho by!a opětována. Poměr ten zůstal tak úplně tajným, že nikdo neměl o něm tušení. Nebohá žena, opuštěná a smutná, musela přilnouti k němu zoufalou oddaností a čerpati ze styku s ním veškery náhledy své o životě, jak theorii svobodného myšlení, tak praxi neodvislé lásky. Ježto však byla tak bojácnou, že neodvažovala se smělého slova, vše uzavřeno, skryto a stísněno bylo v jejím srdci, jež nevyjevilo se s ničím.

Oba moji bratři byli k ní necitelní jak jejich otec, nikdy lichotně k ní se nepřiblížili a zvykli pokládati ji v domě za nic, zacházeli s ní téměř jako se služkou.

Já byl jsem jediným její synem, který opravdu ji miloval a jenž milován byl také jí.

Zemřela. Tehdy bylo mi osmnáct let… Třeba podotknouti, abyste srozuměl dalším událostem, že pan de Courcils ze zištnosti dal se v soudní proces se svou ženou, že však vysloveno bylo rozdělení jmění ve prospěch mé matky, která podržela následkem nevyplněné mezery zákona a zásluhou bystrého důmyslu advokátova právo poříditi závěť dle vlastní své libosti.

Byli jsme zpraveni, že u notáře uložena jest poslední vůle a pozváni k účastenství při její přečtení.

Pamatuju se na to jak od včera. Byla to scéna velkolepá, vzrušující a úžasná, vyvolaná posmrtnou vzpourou nebožky, hlasem svobody, z hloubi hrobu přicházející žalobou mučednice po celý život utlačované krutou bezohledností, jež ze zabedněné rakve zoufale dovolávala se volnosti a neodvislosti.

Ten, jenž pokládal se za mého otce, tlustý zardělý muž, upomínající na řezníka a moji bratři, silní mládci, staří dvacet a dvaadvacet let, klidně čekali na svých židlích. Pan de Bourneval, jenž jediný pozván byl z přátel rodiny ke slavnostnímu aktu, objevil se v určený okamžik a postavil se za mě. Byl oblečen v těsně upjatý černý kabát, velmi bled a ob čas hryzl se do svého, té doby poněkud již prošedlého kníru. Nadál se bezpochyby, co ve chvíli té může se sběhnout.

Notář uzamkl dvéře na dvojí západ a počal čísti, rozestřev před námi obálku zapečetěnou červeným voskem, o jejíž obsahu neměl nijaké vědomosti.

Přítel můj pojednou se zamlčel, vstal, přikročil ke svému psacímu stolu, vyňal z něho starou listinu, rozbalil ji a vřele ji políbil.

Pak opět obrátil se ke mně a pokračoval:

― Zde závěť mé milované matky.

A četl:

„Já nížepsaná Anna Kateřina Genovefa Mathilda de Courcils, řádná manželka Jana Leopolda Josefa Gontrana de Courcils, zdravá na těle i na duchu, oznamuji tímto poslední svoji vůli.

Prosím nejprve Boha a potom drahého syna svého René za odpuštění skutku, jehož byla jsem se dopustila. Dítě své pokládám za dosti velkodušné, aby mi porozumělo a prominulo. Trpěla jsem po celý svůj život. Manžel můj oženil se se mnou z vypočítavosti, nevážil si mne, zneuznával a utiskoval mě a klamal a podváděl mne bez ustání.

Odpouštím mu, ale zavázána nejsem mu ničím.

Starší moji synové nikdy mě nemilovali, nikdy něžně ke mně se neměli a sotva že chovali se ke mně jako k matce.

Já pak byla jsem jim po celý svůj život, čím býti jsem jim měla; po smrti své nejsem jim více povinna ničím. Svazků pokrevních není bez pevné posvátné a stálé lásky. Syn nevděčný méně jest kteréhokoli cizince; jest zločincem, neboť práva nemá necitelným býti ke své matce.

Vždycky chvěla jsem se před lidmi, před nespravedlivými jejich zákony, krutými jejich obyčeji a mrzkými předsudky. Před Bohem nebojím se ničeho. Mrtvá odvrhuji potupnou přetvářku, odvažuju se vysloviti svoji myšlenku a vyznati a stvrditi tajemství svého srdce.

Zůstavuji tedy veškeré své jmění, o němž zákon dovoluje mi poříditi, v opatrování rozmilému svému milenci Petru Germeru Simonu de Bourneval, aby v plných letech odevzdal je našemu drahému synovi René.“

Přítel můj se vyrušil, zvedl hlavu a pravil:

― Vložka v tato místa příslušná podrobně formulována jest v jiném rovněž notářsky pověřeném spise.

Odmlčel se, načež pokračoval ve čtení:

„A před Soudcem nejvyšším, který slyší mě, prohlašuji, že bývala bych klnula nebi i zemi, kdybych nebyla setkala se s hlubokou, oddanou, něžnou a neproměnnou náklonností svého milence, kdybych nebyla pochopila v náručí jeho, že Bůh stvořil lidi, aby se milovali, byli si navzájem podporou, těšili se a pláčem pospolu ulevovali žalu svému ve chvílích příkoří.

Oba starší moji synové otcem mají pana de Courcils, René pak sám životem svým děkuje panu de Bourneval. Modlím se k Pánu lidstva a jeho osudů, aby povznesl nad předsudky světské tohoto otce a tohoto syna, aby učinil, by milovali se vespolně do své smrti a mě ještě v mém hrobě.

Taková jest moje myšlénka a žádost poslední.

Mathilda de Courcils.“

Přitel můj zavřel pečlivě listinu a před sebe položil ji na stůl.

Na to ujal se opět slova:

― Pan de Courcils se vzchopil a zvolal:

„Toť závěť ženy šílené!“

V okamžiku tom pan de Bourneval popošel vpřed a ozval se hlasem zvučným a rozhodným:

„Já, Simon de Bourneval, prohlašuju, že listina ta obsahuje toliko přesnou pravdu. Jsem hotov dokázati to dopisy, jež obdržel jsem a uschoval!“

Pan de Courcils k němu zamířil.

Domníval jsem se, že na sebe se vrhnou, leč nikoli — vzpřímeni celou postavou, stanuli proti sobě chvíli v němém rozechvění.

Manžel matky mé vypravil ze sebe zajíkavě:

„Jste bídák!“

Druhý opáčil prudce a úsečně:

„Setkáme se jinde, pane. Býval bych vás spoličkoval a vyzval dávno, kdybych nebyl se ohlížel na klid a mír života ubohé ženy, jíž působil jste tolik zármutku a strasti!“

Pak obrátil se ke mně:

„Jste mým synem. Chcete připojiti se ke mně? Nemám práva vzíti vás s sebou, ale osvojím si je, jestliže dobrovolně chtěl byste jíti se mnou.“

Bez odpovědi stiskl jsem mu ruku.

A odešli jsme pospolu.

Byl jsem jako zpola zbaven smyslů.

Dva dny později pan de Bourneval v souboji zabil pana de Courcils. Z obavy před pohoršením bratři moji mlčeli. Postoupil jsem jim a oni neodmítli polovici jmění odkázaného mi mou matkou.

Přijal jsem jmeno svého skutečného otce a vzdal se jmena, jež zákon mi skytal a které nebylo mým.

Pan de Bourneval umřel před pěti roky, ale posud jsem ho neoželel.

Přítel můj se zvedl, přešel několikráte jizbou, načež stanul přede mnou a pravil:

― Nu, mám za to, že závěť matky mé je nejkrásnějším, nejpoctivějším a největším činem, jaký kdy žena mohla vykonat. Není to rovněž náhled váš?

Podal jsem mu obě ruce.

― Ano, příteli, zajisté!