Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Zvířecí řeč

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Zlatá jablka a devět pavic	Zvířecí řeč	Sudičky (bulharská)

Údaje o textu
Titulek:	Zvířecí řeč
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 30–33.
Licence:	PD old 70

Jeden ovčák v lese pásl ovce. Tu slyší nějaký sykot; jde tam a vidí plamen, a v něm syčí had. I prosil had ovčáka, aby ho vysvobodil. Ovčák mu podal svou hůl a had po ní vylezl ven, i navinul se ovčákovi okolo krku. „Běda mi!“ naříkal ovčák, „tak-li mi se chceš odsloužiti, že jsem tě vysvobodil?“ — „Nic se neboj,“ odpověděl had, „a dones mě k otci mému, hadímu caři.“ Ovčák nevida jiné pomoci, šel a přišel k nějakým vratům, které byly ze samých hadů spleteny. Had ovčákovi na krku zapiskl a vrata hadí hned se rozpletly a propustily ovčáka. „Počkej,“ řekl mu had, „něco ti povím: až přijdeš k otci mému, bude ti dávati, co budeš chtíti, stříbro i zlato; ale ty nic jiného nežádej, než abys mohl rozuměti řeči všech zvířat.“ Když hadí cař je spatřil, tázal se syna svého, kde tak dlouho byl? a ten mu vypravoval, jak a co bylo, a kterak ho ovčák zachránil. „Řekni, synku!“ pravil hadí cař k ovčákovi, „co ti mám za to dáti, že’s mi dítě vysvobodil?“ — „Nechci nic, než abys mi dal takovou řeč, abych mohl vyrozuměti všem zvířatům.“ — Hned cař mu domlouval, aby žádal jiného něco, to že je nebezpečná věc; ale když ovčák přece na svém stál, plivnul mu hadí cař a ten zase jemu, třikráte v ústa, a potom řekl: „Nyní máš, co jsi chtěl, jdi s Bohem! ale ať toho nikomu nevyjevíš, sic musíš umříti.“ — Ovčák se vrátil zase ke stádu, a lehl si, aby si odpočinul. Tu přiletěly dvě vrány, sedly podlé na strom a hovořily svou řečí: „Kdyby ten ovčák věděl, že tam, kde to černé jehně leží, je v zemi veliký poklad zakopán, vyzvedl by jej.“ Ovčák šel a pověděl to svému pánu, a poklad vyzvedli. „Cos našel, je tvé,“ řekl jemu pán, „daroval ti to pán Bůh. Jdi, vystav si dům, ožeň se a buď dobře živ.“ — Za krátký čas ovčák zmohl se tak, že byl nejbohatším v celém okolí. Jednou na koledu dal vystrojiti pastýřům svým na poli hostinu a sám tu noc místo nich hlídal dobytek. V noci přišli vlci a vyjíce pravili: „Můžem-li si zadáviti nějaké dobytče?“ A psi štěkajíce odpověděli: „Pojďte a najíme se masa i my.“ Ale mezi psy byl také jeden starý, který měl jen ještě dva zuby; ten odpověděl vlkům: „Věru, dokud mám ty dva zuby, nedám, abyste mému pánu škodu dělali!“ Ráno poručil hospodář pastýřům, aby všecky psy pobili a jen toho starého nechali, a sluhově, ač neradi, musili tak učiniti. Potom jel hospodář se svou ženou domů. Hospodářův kůň zaklusal a řekl klisně, na které seděla hospodyně: „Pojď brzy, co se tak loudáš?“ A klisna mu odpověděla: „Snadno ti pobízeti, když neseš jen jednoho; ale já musím tři nésti: hospodyni s dítětem a své hříbě!“ Hospodář to slyše, zasmál se hlasitě a ohledl se; a žena jeho to vidouc, pobídla klisnu i dotírala na hospodáře, aby jí pověděl, proč se zasmál? „I jen tak,“ vymlouval se hospodář, „na něco jsem si vzpomněl.“ Žena však mu nedala pokoje, neustále ho moříc, aby jí pověděl, proč se zasmál; a čím se více vymlouval, tím více stála na svém, až jí naposledy řekl, kdyby jí to pověděl, že by hned musil umřiti. Ona však, na to nedbajíc, řekla: „Buď mi to pověz a nebo si umři!“ Když potom přijeli domů, poručil jí hospodář, aby mu vykopala hrob. I vykopala, a on si lehl do něho, řka ženě: „Pojď sem, povím ti to, ale pak hned umru.“ Potom se ještě jednou podíval okolo sebe a viděl, že ten starý pes přišel od dobytka; i řekl ovčák ženě, aby mu dala kus chleba. Ale pes na chléb ani nepohledl i plakal. A kohout vida chléb, přiběhl a počal jej klovati. „Bodejž si hladem pošel!“ řekl jemu pes, „což nevidíš, že náš hospodář umře?“ — „Ať umře, když je blázen!“ odpověděl kohout; „já mám sto žen, a když najdu zrnko, svolám je všecky, a pak to zrnko slupnu sám. A jest-li že se která rozhněvá, klovnu ji několikrát a druhé též, a tak hned potom ocásky schlípí: a on není s to, aby jednu skrotil!“ — Hospodář to slyše, hned vyskočil z hrobu, popadl hůl a ženě jich dobře naložil na hřbet. A potom už nikdy se neptala, proč se smál.