Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Popelka

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Bulharské pohostinství	Popelka	Zlatá jablka a devět pavic

Údaje o textu
Titulek:	Popelka
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 14–18.
Licence:	PD old 70
Související:	Popelka

Jednou sebralo se několik děvčat na přástvě kolem nějaké jámy a předouce hovořily vespolek. Tu přišel k nim nějaký stařec, maje bílé vousy, a řekl: „Děvčata! když tak hovoříce předete kolem té jámy, dejte pozor: neb upustí-li která do ni vřeteno, stane se matka její kravou.“ To řekl a zmizel. Děvčata divily se té jeho řeči, a sebravše se okolo jámy, do ní pohlížely: Nenadále jedna z nich, nejhezčí, upustila do ní vřeteno. Na večer když přišla domů, spatřila před vraty nějakou krávu — svou matku; i honila ji potom s druhým dobytkem na pastvu. Po některém čase otec toho děvčete oženil se s nějakou vdovou, která mu s sebou taky dceru přivedla. Ta druhá jeho žena počala nenáviděti toho nevlastního děvčete, nejvíce proto, že bylo hezčí i pracovitější než dcera její, a hledala vždy příčiny, aby ji mohla týrati a s ní se vaditi, ba ani nedopouštěla, aby se to děvče mylo, česalo a převlékalo. Jednou jí dala s sebou na pastvu plnou torbu koudele a řekla: „Jest-li že jí nespředeš a nenavineš na klubko, nechoď mi večer domů, sic budeš bita.“ Ubohé děvče, chodíc podlé dobytka, pracovalo co mohlo; a když po polední dobytek odpočíval a děvče vidělo, že koudele v torbě skoro ani neubylo, dalo se do pláče. To vidouc ta kráva, její matka, ptala se jí, proč pláče? a ta jí pověděla. Tehdy ta kráva jí řekla: „Neboj se, já ti pomohu: já vezmu tu koudel do úst a budu ji žvýkati, a na mé ucho se potáhne nit; ty pak ji vezmi a navíjej na klubko, a budeš do večera hotova.“ A jak řekla, tak taky bylo. Macecha večer se divila, vidouc tolik práce udělané, a dala jí na druhý den ještě jednou tolik koudele. Děvče předlo až do poledne; od poledne pak, když dobytek odpočíval, přišla k ní ta kráva i pomohla jí zas jako včera. Macecha vidouc všecku koudel spředenou i navinutou, dala jí třetího dne ještě víc přediva, a poslala svou dceru, aby dávala pozor, kdo jí pomáhá. Ta se za ní přiloudila a všecko viděla, co a jak se dálo, a potom šla i pověděla své matce. Tehdy macecha dotírala na svého muže, aby krávu zabil, a ten nemoha ji od toho úmyslu odvrátiti, konečně slíbil, že některý den tak učiní. Děvče to slyšíc, počalo plakati a povědělo to krávě. A kráva jí řekla: „Mlč, neplač! až mě zabijou, ty od mého masa nejez; než kosti sebeř a za stavením zakopej, a když ti bude něčeho třeba, přijď na můj hrob a tam nalezneš pomoc.“ — Děvče ve všem tak se zachovalo, jak nařídila kráva, matka její: masa jejího nejedlo, a kosti tajně zakopalo. To děvče se jmenovalo Mára; ale poněvadž musila potom všecky práce ve stavení a při ohništi dělati a proto bývala umazána i upopelena, nazvala ji macecha Popelkou. Jednou v neděli macecha se svou dcerou odcházejíc do kostela, rozsypala po zemi velikou nádobu prosa i řekla: „Popelko! jest-li že všeho toho prosa nesebereš a oběda neustrojíš, než se z kostela vrátím, nechoď mi na oči, usmrtím tě!“ Když odešly, počalo děvče naříkati: „Všecko udělám, zametu, oběhám: ale kterak ubohá tolik prosa seberu!“ V tom si vzpomněla, co jí kráva řekla: když jí bude něčeho třeba, aby přišla na její hrob, že tam najde pomoc. Šla tam, a vidí na hrobě skříni otevřenou, plnou bohatých šatů, a na víku dva bílé holoubky. Ti jí řekli: „Máro! vezmi odtud šaty, oblec se a jdi do kostela; my za tě proso sebereme a oběd ustrojíme.“ I oblekla se do krásných hedbávných šatů a šla. V kostele všecko se divilo její kráse, a nejvíce mladý cařovic; ale nikdo jí nepoznal. Po službách božích vyšla tajně z kostela ven a běžela domů, šaty zavřela do skříně a ta se hned ztratila. Doma zatím bylo proso sebráno a oběd hotov. Druhou neděli, když macecha odcházela do kostela, rozsypala ještě více prosa po zemi a zase poručila Popelce, aby je sebrala i ustrojila oběd, prvé než se vrátí. Macecha s dcerou odešla, a Popelka na hrob, i našla tu zase ty dva holoubky a skříni otevřenou. I oblekla se do šatů z čistého stříbra a šla též do kostela. Tu se jí všecko ještě více divilo, a cařovic nemohl ani očí s ní spustiti. Po službách božích zase tak ušla z kostela domů a šaty schovala. Třetí neděli rozsypala macecha třikráte tolik prosa po zemi, a zas poručila Popelce, aby to sebrala i oběd ustrojila. Když odešla, převlekla se Popelka na hrobě matky své do šatů z ryzího zlata, a šla taky do kostela. Cařovic vida ji, umínil sobě, že po službách božích půjde za ní, aby věděl, kde bydlí? Ta však ušla mu zas; ale když se tak tlačila davem lidu, domů pospíchajíc, ztratila střevíček a cařovic jej našel. Doma schovala šaty zase do skříně, která hned taky zmizela, a sedla si na ohniště. Zatím macecha s dcerou přišla domů, a vidouc všecko hotovo, neměla proč se s ní vaditi. Potom cařovic vzal střevíček a chodě ze stavení do stavení, měřil jej na nohu každému děvčeti, aby se dozvěděl, komu náleží: ale žádnému se nehodil. Konečně přišel taky do stavení, kde Popelka zůstávala. Macecha to vidouc, Popelku schovala pod koryto, a když se cařovic tázal, mají-li tu jaké děvče, přivedla mu svou dceru; ale ani té se střevíček nehodil. I tázal se cařovic, mají-li ještě jiné děvče? a macecha řekla, že nemají. Tu však vyskočil kohout na koryto a zakokrhal: „Kykyryky! hezké děvčátko pod koryty!“ A macecha křikla: „Vš! bodejž tě orel vzal!“ Cařovic to slyše, přistoupil a koryto pozdvihnuv, nalezl pod ním totéž děvčátko, které byl viděl v kostele, a v týchž pěkných šatech, jen že na jedné noze nemělo střevíčku. I přiměřil na nohu střevíček, a hle! byl právě takový, jako měla na druhé noze. Tu hned ji vzal za ruku a dovedl do svého dvora i dal se s ní oddat; macechu pak pro její zlé srdce potrestal.