Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Předmluva
| Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben, Václav Tille | ||
| Předmluva | Erbenova předmluva k Slovanské čítance | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Předmluva |
| Autor: | Václav Tille |
| Zdroj: | ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. III–XX. |
| Licence: |  PD old 70 |
Když Erben počal roku 1862 vydávat „Slovanskou čítanku“,[1] uskutečnil tu myšlenku, kterou po několik let před svou smrtí se chystala provésti Božena Němcová. Jejich zájem o lidovou literaturu byl asi současný.
Když Erben pobízel v první polovici let čtyřicátých, — patrně po návratu z cest po českých archivech — Němcovou ke sbírání pohádek, sbíral také příležitostně sám, a podával ukázky své české sbírky v České Včele, v almanachu Máji a jinde. Zatím co Němcová psala své první svazečky z paměti, brousil Erben své pohádky z dokumentárních zápisků. Jsou ovšem též umělé, právě tak jako jsou umělé básně jeho Kytice. Z poznámek, které k nim přidával, víme dosti zevrubně, kde je sbíral, a jak asi si je sestavoval. Jsou však nejen umělé, ale i umělecké, jejich umělecká prosa rovná se umělecké poesii Kytice, bez ohledu na to, že je Erben sám nikdy nevydal souborně pod jedním titulem a že se omezil jen na výbor z nich ve své Slovanské čítance. Třeba že dnes máme o pohádkách, které mají býti materiálem ke studiu z lidu sebraným, zcela jiné mínění, přece na svou dobu, a mezi současnou českou produkcí literární toho druhu jsou i svým stilem, i svým způsobem sebrání, i poznámkami k nim připojenými materiálem poměrně nejlepším.
K myšlence, podat anthologii pohádek slovanských, došel Erben jistě samostatně vedle Němcové, — nebyla-li dokonce Němcová jím inspirována. Aspoň bezradnost Němcové v pracích přípravných a naopak poměrná snadnost, kterou Erben čítanku svoji najednou hned po její smrti vydal, svědčí pro jeho iniciativu.
Erben tedy brzy po smrti Němcové, v době nadšeně cítěné, a prakticky prováděné myšlenky slovanské, užil svých slovanských studií, jimiž se vedle archivalních prací a vedle staré české literatury zabýval, k vydání slovanské čítanky, položiv důraz na praktickou a jazykovou stránku svého díla. Vydal — jak svědčí i prozatímní tituly prospektů a sešitů — především praktickou čítanku slovanských jazyků, která by sloužila k jich seznání, podávajíc zároveň v druhé řadě ukázky oné lidové literatury různých větví slovanských, o níž Erben byl přesvědčen, že jsou to tradicí dochované zbytky předhistorické duševní tvorby pranároda slovanského. Teprvé při ukončení knihy zvítězil zájem vydavatelův o nasbíraný material knihy, a způsobil změnu titulu tak, že „Sto pohádek slovanských“ dalo název této „čítance“. Na výběr látky však tato změna neměla vlivu. Skutečný obsah neliší se mnoho od prospektu z r. 1862, v němž vypočteny jsou již názvy všech sto pohádek vybraných.
Změněný titul knihy nezměnil nic na rozdělení a uspořádání, a také předmluva, napsaná až na konci vydání, má veskrz onen etnografický a jazykový ráz, jenž charakterisuje celou čítanku, a který také tuto sbírku původních slovanských textů liší od pozdějšího výběru překladů bájí a pověstí slovanských, uveřejněného v Matici lidu.
To, co Erben, opíraje se částečně o Šafaříkovy Starožitnosti, v předmluvě k této druhé sbírce vykládá, je dnes ovšem hodně zastaraIé. Nejen, že dnes, na příklad, podle sčítání z roku 1900 počet Slovanů nepočítá „okolo osmdesáti milionů“, nýbrž dle počtu univ. prof. Niederla na sto čtyřicet milionů — to je změna sama sebou postupem času daná —, ale i názory na vznik a rozšíření národů slovanských a na jich jazykové rozdělení jsou dnes, dík pracem slovanských a českých učenců, zcela jiné a správnější.
Dle Niederlova, dnes nejspolehlivějšího úsudku, není dnes více pochyby, že Slované povstali kdesi v severní Evropě při Karpatech z téhož pranároda, z něhož vznikli i sousední Litevci, Germani, Illyrové, Trakové a Iránci, a jemuž dává nauka jméno pranároda arijského nebo indoevropského. Vznikli tím, že v obvodu řeči indoevropské vytvořila se oblast dialektická, z níž dalším vývojem vnitřním, pak místní isolací a vlivy cizích dialektů a jazyků povstala konečně oblast řeči praslovanské a tím národ, jenž řečí tou hovořil, a na dosti rozsáhlém území mezi Odrou, Karpaty a Dněprem seděl. Národ ten a jazyk jeho nebyl však nikdy zcela jednotný. Už od počátku se zase sám v sobě rozčleňoval na části, které mluvily sice slovansky, ale každá s jistými odchylkami, a z těchto odchylek a částí vyvinuli se během doby slovanští národové, kteří podle stupně příbuznosti jazykové i jiných známek sdruženi jsou ve třech skupinách:
- skupině východní, z níž vyšel historický národ ruský (velkoruský a maloruský);
- skupině západní, z níž vyšli národové polský, česko-slovenský, lužicko-srbský, jakožto poslední representant kmenů polabských, eventuelně i kmen kašubský, jejž mají někteří za zbytek Slovanů baltických, jiní za podkmen polský;
- skupině jižní, z níž vyšli národové slovinský, bulharský, srbský a chorvatský.[2]
Je-li dnes novými pracemi Šafaříkovo mínění o původu Slovanů změněno, jsou dnešní názory o poměru slovanských jazyků i nářečí, a o kmenové příbuznosti národů slovanských z nich vyplývající od mínění, Erbenem v předmluvě k Čítance Slovanské vysloveného, naprosto rozdílny. Univ. prof. Polívka podal v Ottově Slovníku Naučném pod heslem Slované, v oddíle o Jazyku podrobnou studii o výsledcích moderního slovanského jazykozpytu, která osvětluje příbuznost slovanských jazyků zcela jinak než se jeví v Šafaříkově rozdělení, Erbenem přejatém a rozvitém. Větev třetí, Šafaříkovu „illyrskou“, dělíme ve dva jazyky a termin onen ovšem zcela zamítáme. První jest jazyk srbsko-chorvatský, rozpadávající se a) na štokavštinu, b) čakavštinu. Štokavština má opět několik různořečí a) jižní, jekavské, b) západní, ikavské, c) východní, ekavské. Toto různořečí ekavské, východní, má opět řadu různořečí na východ od řeky Moravy, ve východních a jižních krajích království Srbského, která se silně přibližují skupině bulharské, zvláště tím, že pozbyla flexe jmenné.
Druhý jest jazyk slovinský (ne „korutansko-slovenský“, jak praví Erben); jest rozšířen velkou řadou různořečí v Korutanech, v jižním Štýrsku, Krajině, západním Chorvatsku, Istrii, Gorici a v Benátsku; zvláštní význačné místo zaujímá mezi těmito různořečími rezjanština.
Pokud se čtvrtého oddílu, polského, týče, nelze kašubštinu pokládati za podřečí polské, než za zvláštní skupinu dialektickou, která jest ovšem polštině nejbližší a která se může pokládati za dialekt skupiny lešské, jejíž hlavní větví jest ovšem polština. V polském jazyce rozeznáváme několik dialektických skupin, různořečí slezská, velkopolská, malopolská, mazovecká a j. v.
Erben, vykládaje — po výčtu svých pomocníků — na onom Šafaříkově základě roztřídění a úpravu svého výběru, odůvodňuje postup svůj rozmanitě motivovanou příbuzností jednotlivých jazyků slovanských, a v těchto motivacích zabíhá i na svou dobu příliš daleko od skutečnosti. Praví-li, že s „češtinou souvisí nářečí hornolužické prostředkem jazyka staročeského, kdežto nářečí dolnolužické k jazyku polskému se schyluje“, je to se stanoviska jazykozpytného právě tak nesprávné, jako že je kašubština bližší češtině než polština. Pokud ruského jazyka se týče, byl by měl Erben nevázati se jen na ukázky povídek ze šesti gubernií, ale říditi se přesným rozlišením dvou skupin, severní, okající, a jižní, akající. Dialekty maloruské (které jeví se bližší češtině jen některými podřadnými jevy fonetickými) jsou rovněž jiné než Erben udává, totiž hlavně a) skupina jihomaloruská, b) skupina severomaloruská, k níž se opět kloní více dialekty uhersko-ruské.
Erbenův přechod od ruštiny k bulharštině, jehož chce dosíci tvrzením, že „nynější spisovný jazyk ruský prostředkem starého jazyka ruského, staré češtině velmi příbuzného, souvisí s jazykem bulharským“, není přípustný. Místo toho mělo by býti psáno, že spisovný jazyk ruský vzrostl z jihovelkoruské skupiny dialektické, na vývoj jeho měl velice značný vliv církevní jazyk slovanský, jazyk to jihoslovanský, který byl nejbližší oné skupině dialektické, jež dostala pak jméno bulharská.
Z celé předmluvy Erbenovy k Slovanské Čítance je patrno, že jazykozpytem slovanským odborně vědecky se nezabýval, — tak že na příklad článek Gebauerův, nedlouho potom v Riegrově Slovníku Naučném vyšlý, na zcela jiném vědeckém podkladě je pracován — a že jen ad hoc, chtěje vydati výběr slovanských pohádek v původních nářečích pro praktickou potřebu jako učebnici jazyků, starého Šafaříkova rozdělení se přidržel a po svém si je doplnil.[3] —
Vydávaje po čtyřech létech výbor překladů pohádek slovanských, ustoupil Erben také již od onoho národopisného a jazykového rozdělení Čítanky, ač užil téhož, trochu rozmnoženého materiálu. Je to pečlivý soupis ukázek z důležitějších tehdejších sbírek pohádkových, jež u národů slovanských vyšly, — názvy vyčteny v předmluvě v Matici[4] — doplněný v češtině vlastní sbírkou, v jiných řečech, jak praví, i rukopisnými sbírkami a pomocí přátel. Podával na svou dobu dosti rozmanitý a hojný obraz pohádek nasbíraných ve světě slovanském, a hledíme-Ii k tehdejšímu způsobu sbírání a kritického rozboru práce sběratelské u jiných národů i západní Evropy, nemůžeme na Erbenovi žádati při otiskování a překládání ze sbírek nejrozmanitější hodnoty více kritičnosti, než jeho upozornění nejen na pokažení „pravé staré báje národní“ v ústech lidu, ale také na nesvědomité sbírání a předělávání „od nerozumných neb i nesvědomitých sběratelů a pisálků.“
Od jeho doby vzrostly počet sbírek a kritické požadavky na sběratelích do té míry, že výbor Erbenův není dnes než zajímavou knihou ke čtení pro širší obecenstvo a historickým dokumentem o Erbenově neobyčejné píli a sečtělosti, s kterou vedle svého hlavního zaměstnání archivního a vydavatelského dovedl se tak pečlivě a soustavně zabývati národní tradicí slovanskou. Soupis starších — většinou též nekritických — sbírek slovanských, který podal roku 1882 Wollner ve svém kommentáři k Leskienově a Brugmannově sbírce litevské tradice ukazuje již mnohonásobně rozmnožený počet čísel proti výčtu Erbenovu. A obsáhlé kommentáře Polívkovy k různým sbírkám a látkám tradice evropské rozmnožují opět přehojně novými sbírkami tento index.
Kdyby tedy dnes měl býti učiněn výběr pohádek různých kmenů slovanských, který by měl ukázati bohatství slovanské tradice, musil by býti při sebe přísnějším omezení mnohem obsáhlejší, a byl by zcela jiný uspořádáním věcným, stejnoměrným zastoupením dialektů a výběrem ze sbírek nových, kriticky vydávaných.
Přes to otisk Erbenova díla není zbytečný. Především: nový a lepší výbor a překlad slovanských pohádek do češtiny dosud učiněn nebyl; pak, Erbenovy obě knihy jsou již rozprodány, a konečně otisk náš spojuje obě díla, „čítanku“ i „vybrané báje“ česky v jedno. Nechce tím znásilňovat Erbenovu práci. Slovanská Čítanka dosud česky vydána nebyla a je dosud zajímavá, zvláště když není nového lepšího výboru. Její rozdělení tedy zůstalo, ale originalní texty nahrazeny Erbenovými překlady, pokud jsou, z Matice Lidu, a dodáno i to, co v Matici Lidu nalezeno na víc. Dle výboru uveřejněného v Matici Lidu vynechány však na počátku české a slovenské povídky, když, jak z názvu patrno, jde především o „jiné větve slovanské“.
Rozdělení dle Vybraných bájí neponecháno, poněvadž pokus jím učiněný o věcné spořádání povídek dle obsahu nemohl být ani Erbenem důsledně proveden a není pro čtenáře daleko tak názorný jako rozdělení Čítanky.
Rozdělení Vybraných bájí má především na mysli pohanskou mythologii slovanskou. Erben vybíral, co se mu v sbírkách slovanských pohádek zdálo pro důkaz o staré tradici slovanské důležito, a tak na počátku srovnal povídky týkající se stvoření světa, pak povídky, jež se mu zdály bezpečně mythem přírodním (na př. Sněhurka), k nim připojil mythy zvířecí, na to personifikace Osudu, Štěstí, Bídy, Bouře, Moru, Měsíců atd. Po této mythologii slovanské, sestavené dle vzoru tehdy běžných mythologií germanských, seskupeny pohromadě povídky jednající o podivuhodných recích, kteří Erbenovi charakterisovali slovanské podání proti tradicím ostatních národů. Zbývá však mimo ně na konci ještě dosti povídek, jež Erben shrnuje pod názvem žertovné a mravoučné, které nehodily se do obou předešlých skupin a zdály se mu přece charakteristické.
Za doby Erbenovy nebylo zkoumání lidového podání daleko ještě tak kritické jako dnes. Dnes víme, když ohledáme Erbenovy prameny a srovnáváme jeho povídky s mimoslovanskými, že s tím materialem, který měl, nemohl činiti nijakých spolehlivých závěrů o stopách slovanské mythologie v ústní tradici slovanské, ani o charakteristických rysech povídek o recích. Dnešní studium lidové tradice je v podstatě jiné, než bylo za doby Erbenovy, třeba že Erben jen opatrně a zdrželivě užíval nebezpečných method německé mythologie.
Především kritika materialu musí býti zcelma jiná. Chceme-li lidové tradice užívati jako spolehlivých dokumentů k důkazům o myšlenkách a literárních látkách, které v národech slovanských povstaly a v nich se udržely, musíme ohledati, co se za takový material vydává.
A tu není snad ani jediné sbírky za doby Erbenovy pozdější ještě, která by mohla platit za přesný text, za současnou tradici věrně sbíranou — nehledě k tomu, jak hluboko sahá do minulosti. Měli bychom míti přesně zapsané sbírky textů, jež si vypravuje lid. Místo toho jsou to texty sběrateli vybírané, vždy upravované, ať z literarních, mravních, či vědeckých důvodů, tak že o kritickém znění lidové tradice nemůže býti řeči.
Po druhé otázka, co je lid, musila by přesněji býti zodpověděna. Nejen ve způsobu sbírání není spolehlivosti pro přesné vědecké zkoumání, ale též v názoru o tom, kdo má býti pravým nositelem oné předpokládané tradice národní, není dosti jasno. Velká většina slovanských pohádek doby Erbenovy ani neudává, odkud je vzata, kdo vyprávěl. A sběratelé nestarají se přesně, koho rozumějí lidem; jdou k lidem negramotným, k lidu venkovskému — ale určitého měřítka, u koho a proč právě u něho hledají starou národní tradici, neudávají.
Po třetí bylo by nutno nezavírati oči před historickou minulostí. I když bychom sbírali přesným způsobem, i když bychom si byli vědomi jasně, koho pokládáme za lid — za nositele staré domácí kultury národní, — mocné převraty dějinné v národě, křížení plemenné, historický vývoj národní kultury a stálé mísení vrstev národních poučí nás, že nelze prostě předpokládati v národě vrstvu kulturou a dějinami netknutou a důsledkem z tohoto předpokladu vyhledávati si ji.
Po čtvrté stálá a intensivní duševní činnost lidu — ať již jím rozumíme jakoukoliv národní vrstvu — stálá jeho tvořivost nemůže býti pokládána jen za jakési znetvořování a upravování starých, vzácných tradic. Víme-li, že lid stále tvoří, mnoho si assimiluje a nově vytváří, nemůžeme jen prostě vyjíti z předpokladu staré vzácné tradice a bezcenných novotvarů neb znetvořenin, když nemáme též předem dáno bezpečné měřítko pro ono vzácné a staré.
Po páté, i když bychom se řídili všemi novými poznatky studia lidové tradice, po stránce kritické, socialní, historické i psychologické, nemohli bychom o starou mythologii slovanskou, o důkazy o staré, v tradici lidu dochované kultuře slovanské zajímati se dříve, dokud bychom nesrovnali rnaterial v zemích slovanských nabytý, se stejně spolehlivě sbíraným materialem národů neslovanských. A toto srovnání, dnešní dobou pečlivěji a soustavněji prováděné, ukazuje otázku původnosti jednotlivých látek a myšlenek v docela jiném světle.
Konečně a hlavně: srovnávací literarní dějiny nás poučí o docela jiném šíření tradic, látek, myšlenek, než jak je líčí starší theorie — vycházející ve svém zkoumání z předpokladu o staré národní kultuře, v lidové tradici uchované. Z literarních dějin nabudeme tak složitého a spletitého obrazu o vlivech jednotlivých dějinných kultur na obsah literatur národních, o vnikání látek a myšlenek do lidu, o vzájemném křížení a působení nejrozmanitějších vrstev spoiečenských na společnou produkci literarní, že úsudky o obsahu tradice, za lidovou, pohanskou a mythickou vydávané, stanou se mnohem zdrželivější.
Při tom nedotýkáme se otázky základní: po čem bezpečně poznáváme tradici starobylou a specielně tradici slovanskou?
Starší badatelé prostě vycházeli z předpokladu, hledali jen doklady k své myšlence o svérázném bytu národním dochovaném v nekulturních vrstvách národů, jichž duševní život objevilo hnutí romantické, a vyhybajíce se přesným methodám historickým octli se v naprosto nekritickém rnythologisování A i když později ve filologii hledali methody přesnější, upadali opět do dedukcí a předpokladů o souvislosti — obdobné jazykové příbuznosti — nejstarších kultur národních a do opětného hledání stejných příbuzností v obsahu literatury, jaká naskytovala se v jazykozpytu.
Těmto vadám podléhala velká většina současníků Erbenových a není tudíž divu, když on, zabývaje se studiem tradice slovanské jen vedle svých prací vědeckých, opřel se o methody uznávané a hleděl jen pro Slovanstvo sebrat a prokázat tutéž původní a starobylou kulturu, jakou národové západoevropští prokazovali pro své počátky, hledajíce v průkazu tom důvod své vyvýšenosti.
Způsob zkoumání současných tradic evropských národů předpokládáním jich historického, symbolického neb filologického původu v době praehistorické dnes tedy možný není. Kdybychom chtěli v této tradici hledat charakteristické rysy plemenné, neb látky a postavy zvlášť jen u určitého národa vzniklé, musili bychom především vykonat onu svrchu popsanou kritickou práci, — a ta dovede nás jistě pak ke zcela jiným koncům než k předpokladům o jednotné tradici slovanské neb germanské, udržené dokonce snad ústním podáním až na naše dny.
Tak tedy nebudeme ve sbírce Erbenově hledat ani doklady o kultuře, mythu a přírodní filosofii starých Slovanů, ani typické a přesné lidové povídky z tradic jednotlivých národů slovanských, ale budeme pohlížeti na ni jako na pouhý pokus o důkaz rovnocennosti slovanské tradice lidové s tradicemi jiných národů, a jako na sbírku zajímavého čtení, složeného z ukázek té, z části sebrané a upravované, z části uměle tvořené literatury, která v první polovici XIX. věku byla považována za staré národní podání slovanských národů.[5]
Praha, 1. listopadu 1905.
V. T.
Po vytištění této předmluvy dostal jsem laskavostí univ. prof. Polívky do rukou korrespondenci J. Holovackého z let 1850–62 vydanou právě nyní K. Studynśkým ve Lvově. Již z roku 1854 z 26. ledna, obsahuje tato sbírka dopis Erbenův, v němž praví, že si umínil „tiskem vydati sbírku, neb raději výbor národních pohádek slovanských, jimž Rusové říkají skazky a Poláci kłechdy, v jazyku původním, s jistými poznemanáními“. A již v této době, osm let před vydáním prvního sešitu čítanky, podotýká, že má již takové pohádky všech slovanských odvětví pohromadě, jenom maloruských se mu prý nedostává. Z pozdější doby Zapovy listy v téže korrespondenci prokazují stálé úsilí Erbenovo o takovou sbírku. „Erben chystá se k kritickému vydání slovanských pověstí“ píše Zap 12. března 1856, a „Erben… nyní začne vydávati své slovanské národní pověsti“ dodává 3. července 1856; ale je nucen připojiti k dopisu z 16. února 1857, že „Erben nemůže dostati nakladatele na své národní pověsti slovanské, a již druhý rok to za sebou chová“.
Dopisy ty dotvrzují, že Erben pracoval na své sbírce dříve než Němcová, která v roce 1857 Majarovi píše, že zamýšlí vydávati sbírku slovanských pověstí (také pro děti chce učinit všeslovanskou sbírku), ale zmiňuje se jen o srbských, chorvatských, slovinských, a také ještě roku 1860 v dopise Koliskovi jen povšechně se dotýká zamýšleného „cyklu všeslovanských pověstí“, s nakladatelem Augustou umlouvaného. „Srbskými začnu a českými dokončím“ podotýká, ale mimo málo ukázek stěží asi měla co připraveno, zatím co Erben již šest let marně nabízel téměř hotový rukopis nakladatelům.
Erbenův dopis Hołovackému z roku 1854 objasňuje však také účel zamýšlené sbírky jasněji, než Čítanka sama. Ukazuje, že Erben již tehdy měl nejvíce na zřeteli „mythologické“ pohádky. A že „hlavní účel toho spisu má býti ten, aby se objasnila zatmělá potud mythologie slovanská z takových pohádek“. Tedy ten úmysl, který Erben uskutečnil teprvé r. 1869 vybranými bájemi v Matici Lidu, je původní, a ona praktická stránka Čítanky byla asi spíš vyvolána nakladatelem než pořadatelem. Tím se mi vysvětluje též kolísání titulu v prospektech, sešitech a na knize, které jsem si původně vykládal postupným vývojem Erbenova názoru na tradici slovanskou. Erben naopak počínal mythologií a zápasil asi s nakladatelem, usilujícím dát vědecké knize praktičtější, t. j. prodejnější formu.
Za to potvrzuje dopis ten plně tvrzení o Erbenově názoru na způsob sbírání a přesnost tradice zapisované. Erben prosí Hołovackého aby mu sám „sepsal“, neb od někoho objednal jednu neb dvě maloruské skazky, podotýká jen „sepsány by musely býti v čisté prostonárodní prose maloruské, právě tak, jak se vypravují“. To znamená, že Erbenovi stačila imitace lidové formy, při vyprávění tak zvaného starobylého, rnythologického obsahu. Je to běžný soudobý názor, a dotvrzuje, že jedná se dle dnešních našich pojmů o sbírku zábavněho čtení, skládaného na motivy pohádkové v různých řečech slovanských, ne o skutečnou tradici lidovou, tím méně národní a starobylou.
V Praze, 15. listopadu 1905.
V. T.
- ↑ Vyšla ve čtyřech sešitech, v červnu 1862, dubnu 1863, srpnu 1864 a dubnu 1865. Kobrovo knihkupectví označuje ji na sešitech jako »Slovanskou Čítanku«, »Výbor z prostonárodních pohádek« etc., v prospektu jako »J. K. Erbena Slovanskou Čítanku, obsahující sto národních pohádek«, etc. a na ruském a českém titulním listě nazývá ji »Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov. Vydal K. J. Erben«. Zdlouhavé vydávání omlouvá nedostatkem kyrilice v tiskárně.
- ↑ Za tento úhrnný stručný úsudek děkuji panu teorovi samému.
- ↑ Za tento posudek děkuji přímé informaci pana prof. Polívky.
- ↑ Vybrané báje a pověsti jiných větví slovanských. V Praze 1869. (Matice lidu III. č. 1.)
- ↑ Z Iužičtiny překládal pan Jan Bryl. Z polštiny pan B. Horák, Z ruštiny pan Dr. B. Prusík. Všem za neobyčejnou ochotu při této ne vděčné práci srdečné diky.