Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Osud

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Drak a cařův syn	Osud	Ptáčník cařem

Údaje o textu
Titulek:	Osud
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 72–81.
Licence:	PD old 70

Dva bratři přebývali spolu v jednom stavení, jeden jich pracoval všecko a druhý neustále jen zahálel a pil i jedl z hotového. I požehnával jim pán Bůh na všem: na koních, na hovězím, skopovém i vepřovém dobytku, na včelách i na všem jiném. Ten, který pracoval, pomyslil si jednou: „Což bych já taky za toho lenocha dělal? lépe, když se rozejdem a každý sám za sebe budu pracovati a on nechť dělá, co chce!“ I řekl tedy jednou svému bratrovi: „Bratře, není tak dobře: já všecko dělám a ty mi v ničem nechceš pomoci, nébrž jen jíš a piješ z hotového. I umínil jsem si, abychom se rozdělili.“ Druhý začal mu to rozmlouvati: „Nečiň toho, bratře! máme se tak obadva dobře; ty vládneš vším, svým i mým, a já jsem spokojen, co koli ty učiníš.“ Ale on zůstal při svém, a tak i druhý konečně svolil a řekl jemu: „Když jinak dáti nechceš, tehdy děl sám, jak rozumíš.“ Načež onen pořádně všecko rozdělil na dva díly a každý si vzal svůj díl. Lenoch najal sobě k dobytku skotáka, ke koním koňáka, k ovcím ovčáka, ke kozám kozáka, ke sviním sviňáka a ke včelám včeláka, i řekl jim: „Zůstavuji všecko své jmění vám a pánu Bohu;“ a byl živ potom doma tak jako prvé. A ten druhý bratr namáhal se při svém jmění sám tak jako dřív, opatroval a dohlížel, ale neviděl prospěchu žádného, nébrž samou škodu, den ode dne vedlo se mu pořád hůře, až konečně zchudnul tak, že už ani opánek neměl na nohou, nýbrž chodil bos. Tehdy řekl k sobě sám: „Půjdu se podívat k svému bratrovi, jak se jemu vede.“ A takto jda, přišel na louce ke stádu ovec; ale ovčáka při nich nebylo žádného, nébrž seděla tu nějaká překrásná panna i předla zlatou niť. „Pomáhej pán Bůh!“ řekl a otázal se jí, čí to jsou ovce? A ona mu odpověděla: „Čí jsem já, toho jsou i ty ovce.“ — „A čí jsi ty?“ — „Já jsem tvého bratra štěstí!“ Tehdy on se rozhněval a řekl jí: „A kde je moje štěstí?“ Panna odpověděla: „Tvé štěstí od tebe je daleko.“ — „A mohu-li je najíti?“ — „Můžeš, jdi si ho hledat.“ On slyše to, a vida, že ovce jeho bratra jsou pěkné, aniž pěknější býti mohou, nešel už ani dále se podívat na ostatní jeho stáda, nébrž šel odtud zrovna k bratrovi. Když ho bratr spatřil, zplakal nad ním a řekl: „Kam jsi se poděl za ten čas!“ A vida ho nahého i bosého, dal mu hned opánky a něco peněz. Když pak několik dní spolu hodujíce pobyli, zdvihl se potom onen bratr a šel domů. Přijda domů, vzal torbu na rameno a chleba do ní, a do ruky hůl, i šel do světa hledat svého štěstí. Jda takto svou cestou, přišel do nějakého velikého lesa, a v tom lese nalezl nějakou starou šedivou děvku, ana tu pod jedním keřem spí; i napřáhl hůl a uhodil děvku po zádech. Ta pak sotva se zdvihla a své krhavé oči otevřela, i promluvila k němu: „Děkuj pánu Bohu, že jsem zaspala, neb kdybych byla bděla, ani těch opánek bys byl nedostal.“ I otázal se jí: „A kdo jsi ty, že bych ani těch opánek nebyl dostal?“ Odpověděla: „Já jsem tvé štěstí.“ On slyše to, začal se bíti v prsa: „Jsi-li ty moje štěstí, Bůh tě zabí! a kdo mi tě dal?“ A ona hned na to: „Osud mě tobě dal.“ — „A kde je ten Osud?“ — „Jdi a hledej si ho!“ a po té zmizela. Tehdy šel ten člověk hledat Osuda. Jda takto svou cestou, přišel do jedné vsi a viděl v té vsi veliké hospodářské stavení a v něm veliký oheň, i pomyslil sobě: „Tuto musí býti nějaká veselka nebo svátek.“ I vešel do stavení a viděl tam na ohni veliký kotel, vařila se v něm večeře, a při ohni seděl hospodář. Člověk dal hospodáři: „Dobrý večer!“ a hospodář mu poděkoval: „Dej Bůh štěstí!“ pak ho pobídl, aby si k němu sedl, i počal se ho vyptávati, odkud je a kam jde? a on mu všecko vypravoval: jak byl taky hospodářem, a jak zchudnul, a že nyní jde k Osudu se zeptat, proč je chudý. Potom otázal se hospodáře, proč takové množství jídla vaří? a hospodář mu řekl: „Oj, bratře! já jsem hospodářem a mám všeho dost, ale své čeledi nikterak nemohu nasytiti, všecko jakoby drak požíral; však sám uhlídáš, až začnem večeřeti, co budou dělati.“ A když sedli k večeři, jeden druhému jídlo vydírali, a za chvilku ten veliký kotel byl prázdný. Po večeři přišla uklizečka, sebrala kosti všecky na hromadu a hodila je za pec. I počal se tomu diviti, že holka hodila kosti za pec; tu nenadále přišly dvě staré ošklivé postavy, suché jako strašidla, i počaly ty kosti cucati. I otázal se ten člověk hospodáře: „Co to máš tam, bratře, za pecí?“ A on mu odpověděl: „To je, bratře, můj otec a moje matka, jakoby se byli ukovali na tom světě, nechtějí nikterak s něho sjíti.“ Ráno pak při odchodu řekl mu hospodář: „Bratře, zpomeň si také na mě, najdeš-li tam někde Osuda, i zeptej se ho, jaká to nehoda, že nemohu nikterak nasytiti své čeledi, a proč mi otec a matka nijak neumírají.“ On mu to slíbil, že se zeptá, pak se s ním rozloučil a šel dále Osuda hledat. Jda takto dlouho svou cestou, přišel jednoho večera do jiné vsi, a prosil v jednom stavení, aby ho přijali na nocleh. Oni ho přijali a ptali se ho, kam jde, a on jim všecko zevrub pověděl, co a jak. A oni ho tu počali prositi: „Pro Boha, bratře! když tam jdeš, zeptej se také o nás, proč se nám hovězí dobytek nedaří a jde pořád na mizinu?“ On jim také připověděl, že se Osuda zeptá, a druhý den šel dále. Jda takto svou cestou přišel k nějaké vodě i začal volati: „Oj vodo! oj vodo! přenes mě!“ A voda se ho zeptala: „Kam jdeš?“ A on jí pověděl kam. Tehdy voda ho přenesla a řekla mu: „Prosím tebe, bratře, zeptej se Osuda, proč v sobě nemám žádného plodu?“ On připověděl vodě, že se zeptá, a šel potom dále. Jda takto dlouho, přišel konečně do jednoho lesa a tu našel nějakého poustevníka, i zeptal se ho, zdali by mu nemohl povědíti o Osudu? A poustevník mu odpověděl: „Jdi tudy přes horu a přijdeš zrovna ke dvoru jeho; ale když staneš před Osudem, nemluv ničehož, nébrž cokoli on hude dělati, i ty dělej, dokud on sám tebe se nezeptá.“ Člověk poděkoval poustevníkovi a šel přes horu. Když přišel do dvorů Osudových, bylo se nač podívati: bylo tu jako na cařském dvoře, sluhové i služkyně, jen se všecko hemžilo, a Osud sám seděl za připraveným stolem a večeřel. Člověk vida to, sedl si také za stůl a začal večeřeti. Po večeři lehl si Osud spat, a on si také lehl. Okolo půlnoci nastalo strašlivé řinčení a z něho bylo slyšeti hlas: „Oj Osude! oj Osude! narodilo se dnes tolik a tolik duší, naděl jim, co chceš.“ Po té Osud vstal, otevřel skříni s penězi, i začal po světnici házeti samými dukáty, řka: „Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ Když se ráno rozednilo, už nebylo tu těch dvorů velikých, nébrž místo nich prostřední stavení; ale i v tom opět bylo všeho dost. Když bylo k večeru, sedl si Osud k večeři, a on si také s ním sedl, ale nikdo nepromluvil ani slova. Po večeři šli spat. Okolo půlnoci nastalo zase strašlivé řinčení a z něho bylo slyšeti hlas: „Oj Osude! oj Osude! narodilo se dnes tolik a tolik duší, naděl jim co chceš.“ Tehdy Osud vstal i otevřel skříni s penězi, ale nebylo v ní dukátů, než toliko stříbrné peníze a sem tam nějaký dukát. I začal Osud po světnici rozhazovati peníze, řka: „Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ Druhého dne ráno však už ani toho stavení tu nebylo, nébrž místo něho stálo tu menší. A tak Osud dělal každou noc, a každé ráno potom jeho stavení se zmenšovalo, až naposledy z něho zůstala jen malá chaloupka. Tu vzal Osud motyku a počal kopati, a ten člověk vzal také motyku a začal kopati, a tak kopali ten celý den. K večeru vzal Osud kus chleba, rozlomil jej na půly a dal jednu jemu. Tak večeřeli a po večeři šli spat. Okolo půlnoci opět nastalo strašlivé řinčení a z něho bylo slyšeti hlas: „Oj Osude! oj Osude! dnes narodilo se tolik a tolik duší, naděl jim. co chceš.“ Tehdy Osud vstal, otevřel skříni i začal rozhazovati samé střípky a sem tam nějaký peníz, jako dostávají nádenníci mzdy, řka: „Jako mně dnes, tak jim až do smrti.“ Když nastalo ráno, změnila se chalupa zatím u veliké dvory, tak jako byly prvního dne. Tehdy Osud otázal se jeho: „Co chceš?“ A on mu vypravil všecku svou nesnázi od počátku až do konce, a že přišel se ho zeptat, proč mu nadělil neštěstí. Tehdy mu řekl Osud: „Však jsi viděl sám, jak jsem první noc rozhazoval dukáty i co se potom dálo. A jak mi bylo tu noc, když se kdo narodil, tak mu bude až do smrti. Ty jsi se narodil v chudé noci a zůstaneš chudým až do smrti; a tvůj bratr narodil se v šťastné noci a zůstane šťastným až do smrti. Ale poněvadž jsi se tak odhodlal a tolik vystál, poradím ti, jak si můžeš pomoci. Tvůj bratr má dceru Milici; ta je také tak šťastna jako její otec. Až přijdeš domů, vezmi Milici k sobě, a čeho koli nabudeš, říkej, že to všecko její jest.“ On tedy Osudu poděkoval a pak mu ještě řekl: „V té a té vsi jest jeden bohatý sedlák, má všeho dost, a jen v tom je nešťastný, že se mu čeleď nikterak nasytiti nemůže; snědí na jedno posedění jídla plný kotel a mají ještě málo. A otec i matka toho sedláka jakoby se byli ukovali na tom světě, sestárli, zčernali a vyschli jako strašidla, a nemohou umříti. I prosil mne ten sedlák. když jsem byl u něho na noclehu. abych se tebe zeptal, jaká toho příčina?“ I odpověděl mu Osud: „To je všecko proto, že nectí otce svého a matky své; házíť jim jídlo za pec: ale kdyby jich ke stolu posadil na první místo, a dal jim první číši kořalky a první číši vína, tehdy by jeho čeleď ani z polovice tolik nesnědla, a ty duše by se odebraly na odpočinutí.“ Potom opět se zeptal Osuda: „V té a té vsi, když jsem tam v jednom stavení byl na noc, stěžoval sobě hospodář, že se mu hovězí dobytek nedaří a jde pořád na mizinu; i prosil mne, abych se tebe zeptal, jaká toho příčina?“ A Osud mu odpověděl: „To je proto, že na svůj svátek zabíjí nejhorší dobytče; kdyby zabíjel, co má nejlepšího, všecek dobytek by se mu běhal.“ I zeptal se ho ještě také na vodu: „Jaká toho příčina, že ta voda nemá v sobě plodu?“ A Osud mu řekl: „Proto nemá plodu, že ještě žádného člověka nezadávila; ale nežertuj s ní, nepovídej jí toho, dokud tebe nepřenese, sic povíš-li jí to, hned tě zadáví.“ Tehdy on Osudu poděkoval a šel domů. Když přišel k té vodě, otázala se ho: „Co řekl Osud?“ A on odpověděl: „Přenes mě a pak ti povím.“ Když ho voda přenesla, dal se na útěk, a když už byl daleko dost, obrátil se a zavolal: „Oj vodo! oj vodo! žádného člověka jsi ještě nezadávila, a proto nemáš plodu.“ Když voda to uslyšela, vylila se ze břehů a za ním, a on v útěk, a s těží utekl. Když přišel do vsi k tomu člověku, kterému se dobytek nedařil, on sotva se ho dočkal: „Pro Boha, bratře, zeptal-li’s se Osuda?“ — „Zeptal, a Osud řekl, že když svůj svátek slavíš, vždy nejhorší dobytče zabíjíš; ale kdybys zabil, které máš nejlepší, že by se ti všecek dobytek běhal.“ On slyše to, řekl mu: „Zůstaň, bratře, u nás; do našeho křestného svátku nemáme než tři dni; a bude-li to pravda, odměním se tobě.“ Tehdy on tu zůstal až do toho svátku. A když ten den přišel, zabil hospodář nejpěknějšího volka, a od toho času začal se mu dobytek běhati. I daroval mu potom hospodář pět kusů dobytka, a on jemu poděkoval a šel dál. Když přišel do vsi k onomu hospodáři, který měl nesytou čeleď, hospodář sotva se ho dočkal: „Pro Boha, bratře! jak je? co řekl Osud?“ A on mu odpověděl: „Osud řekl, že nectíš otce svého a matky své, a házíš jim jídlo za pec; ale kdybys jich posadil za stůl na první místo a dal jim první číši kořalky a první číši vína, nejedla by ti čeleď ani z polovice tolik, a otec i matka odebrali by se ti na odpočinutí.“ Když hospodář to uslyšel, poručil ženě, aby tchána i tchyni hned umyla i učesala a pěkně je oblekla; a když přišel večer, posadil je hospodář za stolem na prvním místě i nalil jim první číši kořalky a první číši vína. Od toho času nemohla čeleď ani z polovice tolik jísti, jako potud jedla, a druhého dne otec i matka zemřeli. Tu mu dal hospodář dva volky, a on mu poděkoval a šel domů. Když přišel do své krajiny, potkávali ho známí a ptali se: „Čí pak jest to dobytek?“ A on odpovídal každému: „Mé bratranky Milice.“ Když přišel domů, zašel ihned k svému bratrovi a prosil ho: „Bratře! dej mi Milici, aby mou dcerou byla; vidíš, že nemám nikoho.“ A bratr mu odpověděl: „Dobře, bratře, vezmi si Milici.“ I odvedl si Milici domů a potom mnoho jmění nabyl, ale vždycky říkal, že je to Miličino. Jedenkráte vyšel si na pole k obilí se podívat, a bylo krásné, že pěknější býti nemohlo. Na to šel tudy nějaký člověk pocestný a zeptal se ho: „Čí je to obilí?“ a on se omýlil a řekl: „Moje.“ Jak mile to vyřknul, obilí chytilo a začalo hořeti, a on vida to, běžel za tím člověkem: „Počkej, bratře! není moje, nýbrž Miličino, mé bratranky.“ A tak se obilí hned udusilo a on s Milicí zůstal šťastným.