Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/O zlé maceše

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Tak svět odplácí	O zlé maceše	Pohádka o Bídě jednooké

Údaje o textu
Titulek:	O zlé maceše
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 78–81.
Licence:	PD old 70

Tak byl jeden muž a jedna žena, a on měl svou dcerušku a ona taky svou. A ten člověk měl taky krávu. Tehdy ta macecha řekla té dcerušce svého muže: „Žeň krávu na pastvu.“ I dala jí kůžel s předivem, aby to spředla. Děvče krávu hnalo a cestou plakalo. A kravička se táže: „Proč, panenko, pláčeš?“ — „Jak pak nemám plakat, dali mi kůžel přediva, abych to spředla.“ — „Neplač,“ řekla kráva, „vstrč mi to předivo do pravého ucha.“ Děvče tak učinilo a z levého ucha je zas vytáhlo, a bylo už spředeno. A potom, když se začalo stmívat, hnalo zas domů. Macecha vidouc, že děvče tak pěknou přízi nosí, řekla své vlastní dceři: „Žeň, dceruško, taky tu kravičku na pastvu, a vezmi s sebou kůžel přediva.“ Děvče hnalo, a když bylo na poli, řeklo: „Straky, vrány! poleťte ke mně sem a spřeďte to!“ Tehdy straky a vrány se slítaly a předivo rozebraly i roznesly na hnízda. Na večer hnalo děvče kravičku domů. Když domů přihnalo, tázala se matka: „Jak pak, dceruško? spředla jsi předivo?“ — „Nespředla, mámo: straky a vrány je roznesly.“ Tehdy řekla macecha mužovi: „Zabí, zabí, starý, tu krávu: ona z ní bohatne.“ Tehdy ta mužova dcerka hnala zase kravičku na pastvu a po cestě plakala. A ta kravička se jí táže: „Proč pak, panenko, pláčeš?“ — „Jak pak nemám plakat, když chtějí tě zabit?“ Tehdy jí kráva řekla: „Dej pozor, panenko: jak mě budou zabíjet, tehdy pros, aby ti dali střeva, a když je budeš mít, najdeš v nich dvě jablíčka. Ty vsaď, a vyrostou z nich jabloně.“ Potom tu kravičku zabili, a mužova dcerka vyprosila si z ní střeva. I šla s nimi na řeku, prala je, a našla v nich dvě jablíčka: jedno pěkné zlaté a druhé stříbrné. A ta macešina dcera to spatřila i hnala se za ní — chtěla jí je vzít. Tehdy to děvče vhodilo je mezi kopřivy. A hned vyrostly tu dvě jabloně: na jedné byla stříbrná jablíčka a na druhé zlatá, a pod nima byla studánka. I jel tudy nějaký pán a řekl: „Kdo mi to hle jablíčko utrhne a z té studánky vody nabere, tomu dám polovici svého panství.“ Tu přiskočila dcera macešina, chtěla jablíčko utrhnout, ale jabloň je vyzdvihla do výšky; i chtěla ze studánky vody nabrat, ale pramen se ztratil. Tu přišla dcera mužova, vody nabrala i jablíčko utrhla a podala pánovi. Tehdy on jí řekl: „Já si tě vezmu za svou ženu.“ I vzal ji s sebou. Potom se jim narodilo děťátko. I poslali k tomu otci s pozdravením a prosili ho, aby přijel tomu dítěti na křtiny. Ale té macechy nepozvali. Tehdy ona řekla: „Kterak pak možno, abych já nejela k svým dětem?“ I jela s mužem a vzala svou dceru taky na vůz, i přikryla ji kožichem a přijela tam. A ta macecha byla vědma. I udělala té mužově dceři tak, že se stala kozou, a potom ji vyhnala do řeky, aby se utopila, a svou dceru položila na její místo. Ale to děťátko neustále plakalo. A ten pán měl jednoho služebníka, a ten řekl jemu: „Pane můj milý, pane můj drahý! dejte mi děťátko, ponesu je na procházku.“ A pán řekl: „Jdi s ním.“ Ten služebník nesl to děťátko k řece a volal:

„Pojď, kozo, pojď! tvůj syn pláče,
tvůj syn pláče, chce se mu jíst!“

A ona odpověděla:

„Běžím, letím, můj synáčku!
písek oči zavaluje,
třtina nožky podřezuje,
bystrá voda zadržuje.“

Tu hned přiběhla, kůži se sebe svrhla a dítě si vzala; sedla, kojila je a velmi žalostně plakala. Když se děťátko napilo, vrátila je služebníkovi a zas odběhla. Druhého dne opět dítě plakalo. Tehdy služebník se zase vyprošoval: „Pane můj milý, pane můj drahý! dejte ni to děťátko, ponesu je na procházku.“ Potom dítě odnesl, zavolal kozu, koza přiběhla, kůži se sebe svrhla a děťátko napojila. Služebník je zas odnesl a ono zase spalo celých čtyry a dvacet hodin. Tehdy pán jeho se táže: „Kterak to?“ povídá, „že vždy nosíš dítě na procházku a že pak nepláče?“ Tu ten služebník začal se jemu přiznávat: „Kterak?“ řekl, „tvá žena, pane, stala se kozou a odběhla.“ I šli nyní spolu. Služebník ji zavolal:

„Pojď, kozo, pojď! tvůj syn pláče,
tvůj syn pláče, chce se mu jíst.“

A koza běží:

„Běžím, letím, můj synáčku!
písek oči zavaluje,
třtina nožky podřezuje,
bystrá voda zadržuje.“

Přiběhla, svrhla se sebe kůži, vzala děťátko a velmi plakala. „Nyní,“ povídá, „děťátko moje! posledníkrát se vidíme; daleko mě odtud zaženou; neuslyším, když mě budou volat!“ Ale pán vzal její kůži a vhodil do ohně. Kterak zapraštěla ta srst! Když ona to slyšela, skokem do křoví: ale kůže tu nebylo! Tehdy pán ji přikryl pláštěm a šli domů, a byli spolu živi. A ty dvě dali koňmi roztrhat.