Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/O králevici Nenadálkovi

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
O hloupém vlkovi	O králevici Nenadálkovi	O hloupém Peciválovi

Údaje o textu
Titulek:	O králevici Nenadálkovi
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 81–94.
Licence:	PD old 70

Byl král a královna; tři léta už spolu žili a přece neměli dětí, oba se proto soužili. Přihodilo se jednou, že král musil prohlížet svou zemi; rozloučil se proto s královnou, vyjel, a již přes osm měsíců nebyl doma. Koncem devátého měsíce vracel se král z cesty po kraji a byl už blízko svého sídelního města; jel pustým polem v největším úpalu, i zachtělo se mu tak pít, že rozeslal sluhy kolkolem, aby někde vyhledali vody a hned mu to oznámili. Sluhově rozběhli se na různé strany, celou hodinu marně hledali, a vrátili se ke králi s nepořízenou. Žíznivý král rozhodl se, sám celé pole křížem krážem projet, nevěře, že by tu nikde nebylo pramene; jel, a tu na rovině, na které před tím vody nebylo, náhle viděl studni s docela novým roubením; byla až po samý okraj plná pramenité vody, a v prostředku plove stříbrný koflík se zlatým ouškem. Král hned seskočil s koně, levou rukou se opřel o roubení a pravou sáhl po koflíku; ale koflík jakoby byl živý a měl oči, rychle odskočil stranou a plove dál; král klekl a začal ho lovit pravou i levou rukou, ale on se tak vykrucoval a uhýbal, že král, když ho nemohl popadnout jednou rukou, chtěl ho chytit oběma, ale jen po něm sáhl a koflík jako rybka se potopil a znovu potom na vrch vyploval. „U čerta,“ pomyslil si král, „nevím si rady s tím koflíkem, však já se obejdu bez něho!“ Naklonil se k vodě čisté jako křišťál a chladné jako led, žízeň ho pálila i začal píti. Při tom se jeho po pás dlouhá brada ponořila do vody. Když uhasil žízeň, chce vstát… něco ho drží za bradu a nechce pustit. Trhl sebou jednou, dvakrát, nic naplat, i vykřikl hněvivě: „Kdo tam? Pusť!“ — „To já, král podzemní, Kościéj nesmrtelný! a nepustím tě, dokud mi nedaruješ, cos doma nevědomky zanechal, a co při návratu nenadále najdeš.“ Pohlédne král do hluboké studně — a hle, tam hlava ohromná, jako džber, se zelenýma očima, s hubou po uši roztaženou, drží krále za bradu sáhodlouhým, jakoby račím klepetem a taškářsky se směje. Král si pomyslil, že věc, o které před odjezdem nevěděl a které se při návratu nenaděje nemůže být velké ceny, i řekl tomu zjevení: „Dám!“ Zjevení smíchy prsklo, blýsklo očima, zmizelo a s ním zmizela studně, voda, roubení i koflík, král zas klečel nahoře u lesa, na suchoučkém písku, a nic víc nebylo. Král vstal, pokřížoval se, vyskočil na koně, dohonil svou družinu a jel dále.

Asi za týden nebo za dva přijel král do svého sídelního města; zástupy lidu ho přišly uvítat, slavně vjede na zámecké nádvoří a vstoupí na chodbu. Na chodbě stojí královna a čeká, u prsou drží peřinku a na ní se hýbe dítě v plénkách, krásné jako měsíček. Král pochopil. bolestně vzdychl a řekl si v duchu: „Hle, to jsem tedy nevědomky nechal doma a nenadále nalezl,“ a hořce, hořce zaplakal; všichni se divili, ale nikdo si netroufal ptát se po přičiné. Král vzal děťátko-nemluvňátko na ruku a dlouho se díval v jeho nevinné tvářičky, pak sám je donesl do paláce, položil do kolébky a utajiv v sobě smutek, věnoval se správě říše, ale již nikdy nebyl vesel jako dříve, pořád se trápil myšlenkou, že některý den ho Kościéj přijde upomínat o syna.

Zatím plynou týdny, měsíce a roky, a pro syna nikdo nepřichází. Králevic, nazvaný Nenadálkem, rostl, rostl a konečně stal se sličným mládencem. I král časem opět nabyl své bývalé veselosti, a zapomněl na to, co se stalo, ale, bohužel, nezapomínali všichni tak lehko.

Jednou kráievic lovil v lese, odloučil se od své družiny a zajel hluboko v divokou pustinu.

Najednou zjevil se před ním ohyzdný stařec se zelenýma očima a řekl: „Jak se máš králevici Nenadálku! Dlouho’s dal na sebe čekat!“ — „Kdo jsi?“ — „To se dovíš později, ale až se teď vrátíš k otci, vyřiď mu ode mne poklonu a řekni, že chci, aby se mnou vyrovnal účet, nebo jestli sám brzo dluh nezaplatí, trpce bude litovat.“ To řekl ohyzdný stařec a zmizel, králevic udiven obrátil koně, jel ďomů a vypravoval příhodu králi. Král zbledl jako plátno a odhalil synovi hrozné tajemství. „Neplač otče,“ odpověděl králevic, „není tak zle. Dovedu přinutit Kościéje, aby se zřekl práva na mne, které tak podvodně vyloudil a nevrátím-li se během roku, bude to znamením, že se už nikdy neuvidíme!“ Králevic vypravil se na cestu, král mu dal ocelovou zbroj, meč a koně, a královna mu zavěsila na krk kříž z ryzího zlata; potom se vroucně objali, srdečně zaplakali, a králevic jel.

Jede den, dva, tři, koncem čtvrtého dne, při západu slunce, přijede na břeh mořský, a při samé zátoce spatří dvanáct dívčích košilek, bílých jako sníh, třeba že na vodě, pokud oko dohlédlo, neviděl živé duše a jen opodál břehu plove dvanáct bílých husiček. Zvědav, komu košilky patří, vzal jednu, koně pustil na louku a sám se ukryl v blízkém rákosí a čeká, co bude. Zatím husičky pohrály si na moři, připlovou ku břehu, jedenáct z nich přiběhne ke košilkám, každá o zem sebou udeří, stane se krásnou pannou, rychle se obléknou a do pole odletí. Dvanáctá husička, nejmenší, krásnější než ostatní, neodvažuje se vyjít na břeh a jen bojácně krček vytahuje a bystře se dívá na všecky strany; zpozorovala králevice a ozvala se lidským hlasem: „Králevici Nenadálku, vrať mi mou košilku. budu ti za to vděčná.“ Králevic poslechl, položil košilku na trávu a cudně se odvrátil na jinou stranu. Husička vyběhla na trávník, proměnila se v dívku, rychle se oblékla a stanula před králevicem; a byla mladá a tak krásná, jak ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo. Zarděla se, bílou ručku mu podala a sklopivši očka líbezným hláskem povídá: „Děkuji ti, dobrý králevici, žes mne poslechl; jsem nejmladší dcerka Kościeje nesmrtelného; má nás dvanáct mladých dcerek a panuje v podzemním království. Otec můj tě už dávno čeká, králevici, a velmi se hněvá; ale nermuť a nelekej se proto, udělej jen, jak ti povím. Jak krále Kościeje spatříš, hned padni na kolena, nedbej jeho křiku, dupání a hrozeb, ale směle bliž se k němu. Co potom se stane, zvíš, a teď pojďme!“ To dořekla princezna a dupla svou malou nožkou o zem, země se hned rozestoupila, a oni se spustili do podzemního království, přímo ke Kościejovu paláci, který jasněji než naše slunce osvětluje celé podzemí. Králevic směle vešel do komnaty. Na zlatém trůně sedí Kościéj, zářící korunu na hlavě. Oči blýskají jako dvě zelená skla a ruce jeho jak račí klepeta. Jakmile ho králevic z daleka spatřil, padl na kolena a Kościéj tak hrozně zařval, že klenba podzemního království se zatřásla; ale králevic se směle plazil po kolenou k trůnu, a když už byl od něho jen několik kroků vzdálen, rozesmál se král a řekl: „Máš zpekla štěstí, že se ti podařilo mě rozesmát; zůstaň v našem podzemním království, ale dříve než se staneš jeho řádným obyvatelem, musíš vykonat tři moje rozkazy; a že je dnes už pozdě, začneme ráno, zatím jdi do svého pokoje.“

Králevic se ve vykázaném pokoji dobře vyspal a druhý den ráno ho Kościéj povolal k sobě a povídá: „Uhlídáme, králevici, co umíš! Přes dnešní noc mi vybuduj palác z čistého mramoru, okna ať jsou křišťálová, střecha zlatá, kolem krásná zahrada a v zahradě sedadla a vodotrysky; vystavíš-li, lásku si u mně zjednáš; nevystavíš-li — dám tě stít!“ Králevic to vyslechl, vrátil se do svého pokoje, uvažoval o hrozící mu smrti a seděl zadumán, když tu náhle zevně na okně včelka zabzučí a promluví: „Otevři!“ Otevřel okno, včelka vletěla dovnitř, a před udiveným králevicem objevila se princezna, nejmladší dcerka Kościejova. „O čem tak přemýšlíš, králevici Nenadálku?“ — „Ach, myslím na to, že tvůj otec mě chce života zbavit.“ — „Nelekej se! polož se spat a až zítra ráno vstaneš, bude tvůj palác již hotov!“

Tak se i stalo. Na úsvitě vyšel králevic z pokoje a spatří palác tak krásný, jaký ještě nikdy neviděl, a Kościéj, když ho spatřil, podivil se a vlastním očím věřit nechtěl. „Nu, tentokrát jsi vyhrál, ale teď slyš druhý můj rozkaz: zítra postavím před tebou svých dvanáct dcer; neuhádneš-li, která z nich je nejmladší, hlavu na špalek položíš!“ „Já bych neměl poznat nejmladší princeznu?“ řekl králevic ve svém pokoji, „jaká v tom může být obtíž?“ — „Taková,“ odpověděla princezna, která v podobě včelky do pokoje vlétla, „že, jestli ti nepomohu, nepoznáš, protože my všecky jsme si tak podobny, že sám otec jen po obleku nás rozezná!“ „Co mám počít?“ — „Tohle: ta bude nejmladší, u které nad pravým obočím spatříš sluníčko; jen si to dobře pamatuj — na shledanou!“ Na zítří král Kościéj znovu zavolá králevice Nenadálka. Princezny stály již vedle sebe v jedné řadě, všechny v stejných šatech s očima sklopenýma. Hledí králevic a diví se, jak všechny princezny jsou si podobny; přešel jednou, dvakrát, nikde umluveného znamení — po třetí spatří nad obočím slunéčko a zavolá: „Tohle je nejmladší princezna!“ — „U čerta, jak’s to uhodl?“ pravil Kościéj hněvivě; „v tom vězí podvod, musíme na panáčka jinak. Za tři hodiny sem znovu přijdeš, a v mé přítomnosti nám ukážeš svou moudrost; zapálím slámku a než shoří, ušiješ pár bot a nedokážeš-li toho, zhyneš!“

Králevic s hněvem vrátil se do svého pokoje a včdlku nalezl již čekající na něho. „Proč zas tak zamyšlený, králevici?“ — „Jak nemám být zamyšlený, když tvůj otec chce, abych mu pár bot ušil — což jsem švec?“ — „Tak co počneš?“ — „Co mám počít? Boty šít nebudu, smrti se nelekám — jen jednou se umírá!“ — „Ne králevici, nezemřeš; postarám se o tvé vysvobození; buď se společně zachráníme, nebo společně zhyneme; musíme utéci — jiné rady není!“ To řekla princezna, plivla na okenní tabuli a slina v tu chvíli zmrzla; potom spolu s králevicem vyšla z pokoje, dvéře za sebou zamkla a klíč daleko zahodila, vzali se za ruce, vznesli se rychle vzhůru a v okamžiku ocitli se právě na tom místě, kde se spustili do království podzemního; zase to moře, zátoka sítím a rákosím porostlá, táž svěží louka a na louce prohání se napasený kůň králevicův, který, jak svého jezdce ucítil, zařehtal a rovnou k němu přiběhl. Králevic dlouho nepřemýšlel, vyskočil na koně, princezna si sedla za něho a letěli jako střela.

Král Kościéj se v ustanovenou hodinu králevice nedočkal, i pošle se ho ptát, proč nepřichází? Sluhové našli dvéře zamčené, tlukou na ně silně a z prostřed pokoje odpovídá jim slina hlasem králevicovým: „Hned!“ Sluhové oznámí tu odpověď králi; ten čeká, čeká — králevic nikde; i poslal znovu sluhy a oni slyší opět: „Hned!“ I oznámí králi, co slyšeli. „Co to, chce se mnou žertovat?“ vzkřikl král hněvivě; „hned tam běžte, vysaďte dvéře a převeďte ho ke mně!“ Sluhové běželi, vypáčili dvéře, vrazí dovnitř… u čerta, nikdo tam a slina na tabuli se nehorázně směje. Kościéj by byl málem pukl zlostí, i poručil všem dát se na honbu za králevicem a všem smrtí pohrozil, vrátí-li se s práznou. Skočili na koně a hnali se pryč.

Zatím králevice Nenadálka s princeznou, dcerkou Kościejovou, unášel statný kůň, když tu mezi rychlou jízdou uslyšeli za sebou dupot. Králevic seskočil s koně, přiložil ucho k zemi a povídá: „To se ženou za námi!“ — „Pak není času nazbyt,“ řekla princezna a v tu chvíli promění se v řeku, králevice v most, koně v havrana, a velká silnice za mostem rozdělí se na tři cesty. Rychle ženou se honci po čerstvé stopě, přijedou k mostu a stojí jako sloupy: stopa vede k mostu a dále mizí a silnice dělí se na tři cesty. Nevědí, co počít, a tak vzhůru zpět a s práznou přijeli. Kościéj rozpálil se hněvem a vykřikl: „Most a řeka, to byli oni, nenapadlo vám to? Zpátky, a bez nich se nevracejte!“ Znovu se hnali pryč…

„Slyším dusot!“ zvolala opět polohlasně princezna, dcerka Kościejova, ke králevici Nenadálkovi, který seskočil s koně, přiložil ucho k zemi a odpověděl: „Tryskem se ženou a jsou blízko!“ V tu chvíli princezna s králevicem a s nimi i kůň jejich, stali se temným lesem, v něm cest, pěšin a stezek bez čísla a po jedné z nich jakoby uháněli dva jezdci na jednom koni. Jedouce po čerstvé stopě vrazili pronásledovatelé do lesa a když v něm spatřili utíkající, pustili se tryskem za nimi. Ženou, ženou a vidí před sebou stále hustý les, širokou cestu a na ní prchající; již již se jim zdá, že je dohánějí, v tom prchající i hustý les náhle zmizí a oni ocitli se zas na tom místě, odkud se pustili v hon. A tak se vrátili ke Kościejovi zase s nepořízenou. „Koně, koně, sám poletím, nevymknou se z mých rukou!“ zařval Kościéj s pěnou kolem úst, a odletěl.

Znovu povídá princezna králevici Nenadálkovi: „Zdá se, že ženou za námi a tentokrát sám Kościéj, můj otec! ale u prvního kostela končí hranice jeho říše a dále nás nemůže stíhat. Dej mi svůj zlatý kříž!“ Králevic sňal dar dobré matky, dá ho princezně a ta hned sebe v kostel proměnila, jeho v kněze, koně ve zvonici a v tu chvíli přihnal se Kościej. „Neviděls mnichu pocestných na koni?“ zeptal se Kościéj kněze. „Přejel tu jen králevic Nenadálek s princeznou, dcerkou Kościejovou, vešli do kostela, pomodlili se, dali na mši za tvé zdraví a vzkázali ti poklonu, kdybys tudy jel…!“ A tak i Kościéj s prázdnou se vrátil. A králevic Nenadálek s princeznou, dcerkou Kościejovou, nebáli se již stíhání a jeli dál.

Jedou co noha nohu mine; tu spatří před sebou krásné město a králevicovi se nesmírně zachtělo tam zajet. „Králevici,“ řekla princezna, „nejezdi tam; srdce mé tam tuší neštěstí!“ — „Jen na chvilku zajedu, město si prohlédnu a dáme se na další cestu!“ — „Což, zajet tam není těžko, ale jen vrátíš-li se! A konečně, když už chceš, tak jeď, já se udělám bílým kamenem a počkám tu na tebe; buď jen, můj milý, opatrný; král, královna a princezna jejich dcera vyjdou k tobě na uvítanou a s nimi bude krásný chlapeček — nelíbej ho, jak políbíš, hned na mne zapomeneš a pak mne neuzříš nikdy na světě — zemru zoufalstvím. Hle, tu na cestě po tři dni budu na tebe čekat a jestli se třetího dne nevrátíš, pamatuj si, že zhynu, a zhynu tvou vinou.“ Králevic se pokřižoval a jel do města, a princezna se proměnila v bílý kámen a zůstala na cestě.

Mine den, mine druhý, mine i třetí a králevic nikde a nikde. Ubohá princezna! on neposlechl její rady; v městě ho přišli uvítat král a královna, princezna, jejich dcerka a s nimi vyběhl chlapeček — kudrnáček, veselý klučík, očka jako hvězdy a hned se hnal králevici na ruku a ten byl krásou chlapečkovou tak unesen, že na všecko zapomněl a malé děcko políbil. V tu chvíli zatměla se jeho pamět a na princeznu, dcerku Kościejovu zcela zapomněl.

První a druhý den ležela princezna proměněná v bílý kámen, u cesty a když třetí den minul a králevic se z města nevrátil, bolestně zalkala, chrpou se udělala a skočila do žita při cestě. „Tu při cestě zůstanu, možná že někdo z mimojdoucích mne vyrve nebo zašlape do země,“ řekla a slzy jako krůpěje rosy zatřpytily se na blankytných lístcích. V tu dobu šel cestou stařec, spatřil při cestě v žitě chrpu, její krása ho překvapila, i vykopal ji opatrně ze země, zanesl do svého příbytku, přesadil do květináče, zalil vodou a začal ji pečlivě opatrovati. Ale div divoucí! od té chvíle co přinesl chrpu do svého příbytku, začly se v něm zázraky dít. Sotva se stařec probudí, v příbytku vše uklizeno, nikde ani prášku. V poledne přijde domů — oběd je hotov, stůl pokrytý, sedej jen a ve zdraví pojez. Stařec se divil, divil, konečně ho strach pojal i šel na radu k staré hadačce známé po celém okolí. „Udělej tak,“ radila mu hadačka, vstaň před prvním úsvitem, dříve než kohouti zakokrhají a dávej pilně pozor, co se nejdřív v příbytku začne hýbat a co se hne, to pokryj tuhle tím šátečkem; co dále bude uvidíš!“

Stařec celou noc ani oka nezamhouřil a hned jak se začalo rozednívat a v světnici bylo vidět, pozoruje, a hle chrpa se náhle pohnula v květináči, seskočila a začala chodit po jizbě, kde se zatím všechno začalo ukládat na své místo, prach se čistě metl a v peci začalo hořet. Stařec hbitě seskočil s lůžka a hodil na běhající květ šáteček, a hle, z květu stane se krásná dívka — princezna, dcerka Kościejova. „Cos učinil,“ zvolala princezna, „proč’s mi vracel život? Můj ženich králevic Nenadálek na mne zapomněl a proto mě žití omrzelo!“ — „Tvůj ženich, králevic Nenadálek právě dnes se žení; svatební hostina je už hotova a hosté se začínají sjíždět.“

Princezna zaplakala, ale po chvíli setřela slzy, oblékla se v houni, a jako vesnická dívka přišla do města. Přijde ke královské kuchyni, tam plno hluku a běhání; přiblíží se pokorně, přilichotí se ke kuchaři a sladkým hlasem promluví: „Milý pane, buď tak laskav a dovol mi upéci svatební koláč pro králevice Nenadálka!“ Kuchař měl plné ruce práce i chtěl se nejdříve na dívku osopit, ale když se na ni podíval, slova mu v ústech zůstala i odpověděl přívětivě: „Ach ty má krásko nejkrásnější, dělej co chceš; já sám králevicovi tvůj koláč podám!“ A hle, koláč upečen a všichni pozvaní sedí u stolu. Kuchař sám postavil před králevice ohromný koláč na stříbrné míse, ale sotva že ho králevic po straně načal, hle, před očima všech stal se div neslýchaný: sivý holoubek s bílou holubičkou vyběhli z koláče, holub po stole chodí, holubička chodí za ním a vrká:

Holoubečku můj, čekej,
od své milé neběhej;
tys nevěrný můj milánek
jak králevic Nenadálek,
co Kościeje dcerku zradil!

Jakmile králevic Nenadálek uslyšel holubičku tak vrkat, rázem nabyl ztracené paměti, vyskočil od stolu, hnal se ke dveřím a za dveřmi ho pojala princezna, dcerka Kościejova za ruku, mžikem vyběhli na chodbu a před nimi stojí kůň osedlaný.

Nač tu čekat? Králevic Nenadálek s princeznou, dcerkou Kościejovou, vyskočili na koně, dali se na cestu a na konec šťastně přibyli do země otce králevice Nenadálka. Král a královna s radostí je přijali, dlouho nečekali a vystrojili jim tak hlučnou svatbu, že takové ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo.