Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/O Ivanovi hlupci

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Nesmrtelný Kostěj	O Ivanovi hlupci	Ilja Muromec a Slavík loupežník

Údaje o textu
Titulek:	O Ivanovi hlupci
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 125–136.
Licence:	PD old 70
Související:	Ruské národní pohádky/O hloupém Ivánkovi

Byl jeden sedlák a měl tři syny, dva byli rozumní a třetí hlupec. Když otec sestárnul, povolal k sobě synů svých a řekl: „Milé děti! cítím, že už dlouho živ nebudu; až umru, vykonejte mou poslední vůli, hlídejte po tři noci na mém hrobě, každý jednu noc.“ A děti mu to slíbili. Potom otec umřel, a děti ho pochovali, jak náleží. Přišlo na nejstaršího, aby šel hlídat. Ten povídá ženě: „Dej hlupcovi koláč, a půjde za mě hlídat na otcův hrob.“ Hlupec vzal od švakrové koláč, a na rameno klacek, a šel k otci svému na hrob. Seděl tu nějaký čas, a vidí, kterak otec jeho vstává z hrobu. „Kam pak, tatíčku, vstáváš?“ — „Kdo to přišel hlídat?“ tázal se otec. — „Já, tatíčku, tvůj syn hlupec.“ — „Nu, hlupče, když jsi ty přišel ke mně hlídat, něco ti za to dám.“ Na to stařeček hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou jako list před travou!“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup, a ze chřípí plamen fučí. Když přiběhl, zůstal tiše státi před stařečkem. „Tu hle máš, milý synu, koně, užívej ho až do smrti.“ Pak ukázal mu taky celou úpravu, totiž kopí, válečnou palici a meč ocelový. Potom si stařeček zase do hrobu lehl a hlupec na hrobě seděl až do rána. Ráno ptali se ho bratři: „Kde’s, hlupče, byl?“ — „A kde bych byl?“ řekl, „hlídal jsem u tatíčka na hrobě.“ — Na večer řekl druhý bratr hlupcovi: „Jdi a hlídej taky za mě, dám ti za to koláč.“ Hlupec byl rád, vzal koláč a šel zase hlídat. I vedlo se mu tak jako včera: otec jeho vstal, a vida tu zase nejmladšího syna, daroval mu ještě krásnějšího koně, řka: „Když ti ho bude potřebí, taky tak zahvízdni.“ — Třetího dne večer, když bylo na hlupcovi, aby šel hlídat, nedali mu bratři žádného koláče, nébrž opálenou kůrku chleba. Otec zase z hrobu vstal a dal jemu třetího ze všech nejkrásnějšího koně, i doložil: „Jen ničeho neříkej svým bratřím. A nyní, milý synu! již více mne neuvidíš.“ — Potom doma začali se bratři děliti o jmění otcovské, i rozdělili je oba bratři mezi sebe, a hlupec řekl: „Což, bratři, mně nic?“ A oni odpověděli: „Ty buď rád, že tě budeme živiti.“

Nedaleko té vsi, kde hlupec zůstával, bylo město, a v tom městě král, který měl tři dcery na vdaní. Jednou povolal ty dcery k sobě a řekl: „Milé dcery! už nyní jste všecky dospělé; je čas, abyste se hleděly vdáti.“ I dovolil jim, aby si každá ženicha vybrala. Tehdy prosila nejmladší dcera jeho: „Dejte mi, otče, vyměřiti soudní místo, a na tom místě postaviti dvanácte věnců, a kdo si mě chce vzíti, bude povinen na koni všech dvanácte věnců přeskočiti. A dejte to, otče, rozhlásiti po všech zemích, aby se všickni sjeli, i ustanovte, ku kterému dni se mají sjížděti.“ Král maje svou dceru rád, po vůli její tak učinil. I rozhlásila se ta novina všude, až i do té vesnice přišla, kde hlupec se svými bratry zůstával. Když přicházel určitý den, strojili se bratři jeho do města se podívat, kterak králové a mohútní bohatýrově přeskakovati budou na koních přes dvanácte věnců. Vida hlupec, že bratři jeho se strojí na cestu, tázal se jich: „Bratři, kam pak pojedete? vezměte mě taky s sebou!“ — „I kam bys ty jel?“ zakřikli ho bratři, „snad abychom tě vzali za strašidlo!“ — Jak mile odjeli, slezl hlupec s peci a řekl švakřinám: „Dejte mi košík, půjdu do lesa na houby, když mne bratři s sebou nevzali.“ Ty mu daly košík a hlupec šel. Když přišel do lesa, pověsil košík na strom, hvízdnul mládeneckým vřeskem, bohatýrským hvizdem: „Siváku, buráku, věští ryšáku! staň přede mnou jako list před travou.“ Kůň běží, země se třese, z uší jemu dým jako sloup a ze chřípí plamen fučí; a když přiběhl, zůstal před Ivanem hlupcem tiše státi. Ivan jemu vlezl v ouško, a druhým ouškem zase vylezl, i stal se tak krásným mládencem, že nelze ani pomysliti, ani sobě představiti, ani v pohádce vypraviti, ani perem vypsati. Potom vsedl na svého dobrého koně a jel přímo k městu; a dohoniv svých bratří, začal je bičem mrskati, proč se mu z cesty nevyhýbají. Když přijel k tomu soudnému místu, bylo již zavřeno rohatkami; ale diváci vidouce takového krásného bohatýra, oddělali rohatky a vpustili jej. Králové a bohatýři všickni se jemu a jeho krásnému koni divili, a rádi by byli věděli, kdo to? ale nikdo se ho neosmělil tázati. Přišel čas, aby skákali přes věnce, a nikdo nemohl jich více přeskočiti než toliko tři. Když přišel pořádek na hlupce, tehdy se napřed několikrát rozjel po soudním místě, potom se rozehnal k věncům a přeskočil jich šest. Vida svou nehodu, že nemůže všech dvanácti přeskočiti, rychle odtud ujel zase do lesa, tu se přestrojil a propustil koně, řka: „Jdi, dobrý koni! běhej po šírých polích, po zelených lukách, a když tě zavolám, zase přijď.“ Potom vzal košík a nasbíral plný hub, jaké našel, i přinesl domů. Švakřiny jeho vidouce, že nese samé prašivky, rozhněvaly se na něj a řekly: „Co’s, hlupče, takových hub nasbíral? leda bychom je daly tobě sníst!“ A hlupec řekl: „Hleďte! jdu a nasbírám hub, a ještě se nezachovám!“ Potom když bratři přijeli domů, vypravovali obšírně, co všecko viděli, a taky o tom bohatýru, který jich cestou dojel, že byl takový krásný, ale prý opovážlivý, „nemilosrdně nám vypráskal, že jsme se mu s cesty nevyhnuli.“ Hlupec na peci sedě řekl: „Hleďte, bratři, jak jsem já vám vypráskal!“ — „Co to, hlupče, žvástáš!“ zakřikli ho bratři, „seď na peci a mlč; jest-li že to někdo uslyší, svážou tě a nás taky.“ Druhý a třetí den bylo všecko zase tak jako první, kromě že Ivan hlupec podruhé přeskočil devět, a po třetí všech dvanácte věnců. V tu chvíli vytiskla mu nejmladší dcera královská na čele jasnou hvězdu, ale Ivan opět ujel, zavázal si čelo hadrem a sedl doma na pec. Potom vdaly se starší dcery královské za dva královice. Tehdy prosila dcera nejmladší otec svého, krále, aby dal po celé zemi své rozhlásiti, by se každý v určitý den k němu dostavil na oběd; myslila si, že taky přijde ustanovený její ženich. I vypravili se bratři Ivanovi taky do města a vzali na přímluvu svých žen Ivana hlupce s sebou. Při stole nejmladší dcera královská roznášela nápoje, a když přišla k Ivanovi, vidouc, že má hlavu hadrem zavázanou, tázala se ho, proč to? „Byl jsem v lese na houbách,“ odpověděl Ivan, upadl jsem a poranil jsem se.“ Ale královna nevěřila. Ivan musil hadr odvázati a byla od hvězdy záře po celém paláci. I hned ho vedla ku králi a řekla: „Hle, můj ženich, kterého jsem hledala!“ A král, ač nerad, dal k tomu sňatku povolení. Po svatbě vykázal jim zvláštní pokoje a řekl své dceři, že muže jejího Ivánka hlupce už nikdy nechce viděti. —

Potom dověděl se král, že po jeho zakázaných lukách běhá jelen zlatorohák, i přikázal těm dvěma svým zeťům, aby mu ho chytili. Zeťové dali si osedlati dva koně a jeli do těch luk. Tehdy řekla nejmladší královna muži svému: „Co doma sedíš ničeho nevěda? ti dva otcovi zeťové jeli hledat v zakázaných lukách jelena zlatoroháka, a ty sedíš!“ — „Jak to mám vědět?“ odpověděl hlupec; „jdi a popros otce svého, aby mi dal nějakého třeba špatného koně.“ Žena jeho šla, a král mu poručil dáti koně hubeného. Ivan vsedl si na něj bez sedla a jel do pole; tu s něho slezl, odřel jej a nechal ležeti, řka: „Tu hle vám, straky a vrány, král dává lahůdku!“ Potom hvízdnul, houknul mládeneckým hvizdem, bohatýrským pokřikem: „Siváku, buráku, věští lišáku! staň přede mnou jako list před travou.“ Kůň přiběhl, Ivan jemu prolezl ouškama a přistrojil jej: dal mu sedélko čerkeské, podpružku bucharskou, dvanácte podpruh z hedbáví šemachanského: hedbáví se netrhá, ocel se netře, arabské zlato v blátě nerzaví. Jako pták letěl Ivan na koni svém po zakázaných lukách a brzy jelena zlatoroháka chytil. Potom jej uvázal za rohy a vyvedl na cestu; tu si postavil plátěný stan, koně i jelena přivázal a lehl si. Ti dva královicové jezdili po polích a nikdež nemohli toho jelena najíti; i vrátili se po té cestě zpátky, chtíce králi říci, že takového jelena není. Tu spatřili stan a při něm jelena přivázaného, i řekli mezi sebou: „Hle, bratře, stan toho bohatýra, jenž přijel na soudní místo, a hle také jelena přivázaného! pojďme k němu a poprosme ho uctivě, aby nám toho jelena za jakou koli cenu prodal.“ I smekli klobouky a vešli do stanu, a hluboko se hlupcovi poklonivše, řekli: „Milostivý pane! přijeli jsme koupit vašeho jelena!“ A hlupec odpověděl: „Rád bych vám ho prodal; ale neulovil jsem ho, abych ho prodával za peníze, nébrž za jistou věc.“ — „A za jakou?“ tázali se královicové. A hlupec odpověděl, že to věc nepatrná, jen s nohy po prstu. Královicové chtíce se králi, tchánu svému, zalíbiti, k té koupi se odhodlati, szuli se a hlupec jim každému uřízl prst; potom se zas obuli, vzali s sebou jelena a jeli domů. Ivan pak ty prsty schoval do kapsy, sebral stan, vsedl na svého koně a jel k tomu místu, kde nechal ležeti koně královského; tu koně svého propustil, a vida na té mrše mnoho vran a strak, hodil mezi ně klackem a mnoho jich zabil. Potom je uvázal i s tou konskou koží na provaz a smýkal to za sebou do dvora královského. A bylo tu právě veliké veselí, že zeťové přivedli králi jelena. Tehdy hlupec šel pod okna a zavolal silným hlasem: „Milostivý pane! daroval jste mi koně, ale nemohl mne domů dovezti; tu hle jsem Vám přinesl jeho kůži, a přitom něco zvěřiny na vaše veselí.“ Král a ty dvě dcery velmi se tomu smáli, a hlupec hodil zvěřinou i šel do svého pokoje. Potom přišla jeho žena, vypravujíc, kterak se jí smály sestry její, že se za něho vdala; ale on řekl: „Nechť se smějí, přijde čas, že ty se jim budeš smáti.“ — Brzy potom zase uslyšel král, že po jeho zakázaných lukách běhá svinka zlatoštětinka se dvanácti prasátky; i povolal k sobě své dva zetě a žádal jich, aby mu tu svinku s těmi prasátky chytili. Zeťové dali si ihned osedlati koně a jeli. Potom za nimi vyjel také Ivan na koni, kterého mu žena jeho opět na králi vyprosila; a když přijel do pole, toho koně zase zabil, a svého koně si zavolav, brzy svinku zlatoštětinku chytil, a zeťům královským týmž spůsobem, jako prvé, zase prodal, dostav za ni z ruky po prstu. Pak po některém čase povolal k sobě král opět své dva zetě a řekl jim: „Za třikráte devíti zeměmi, ve třicátém cařství v podslunečném panství, je sosna celá zlatá a větve její stříbrné, a na ní sedí ptactvo rajské, zpívajíc písně cařské; a chce-li kdo tu sosnu míti, ať ulomí jednu větvičku i přiveze do své země a vsadí ji, tehdy mu na druhý den taky taková sosna jako v tom panství vyroste. I prosím vás, milí zeťové! prokažte mi tu službu a tu sosnu mi přivezte: dám vám za ni polovici svého království.“ Zeťové chtíce dostati polovici království, rozloučili se se svými ženami i s králem a vydali se na cestu. Tehdy nejmladší dcera pověděla muži svému hlupci, kam otec její poslal oba zetě a co jim přislíbil. Hlupec jí řekl: „Jdi a popros krále, aby mi dal nějakého třeba hubeného koně.“ Žena jeho šla, a král usmívaje se, řekl: „Milá dcero! tvůj hlupec chce mě ve dvorci o všecky koně připraviti.“ Ale dcera pravila: „Nejmilejší otče! prosím vás nyní naposled.“ Král poručil jemu dáti koně; ale Ivan zase tak učinil jako prvé: přijev za město odřel jej a nechal ho na poli strakám a vranám, řka, že jim král posílá lahůdku. Potom zavolal svého koně, osedlal, vsedl na něj a bil i bodal jej; a kůň se rozhněval, od země se oddělal, vznášel se výše lesa stojícího, níže oblaku běžícího, hory a doly pod nohami propouštěl a malé říčky chvostem zastílal. Jel takto svou cestou — dlouho-li, krátko-li? blízko-li, daleko-li? rychle se pohádka vypravuje, ale zdlouha se skutek naplňuje! — až konečně přijel na to panství, a k té zahradě, kde byla ta sosna. I vešel tam a ulomil z té sosny větvičku. Tu vidí podlé ní dvě studánky, ve kterých byla živá i mrtvá voda; i nabral každé té vody zvláště do lahvičky, a pak bez meškání vyšel ze zahrady, vsedl na svého koně a jel zpátky domů. Prvé však než přijel k městu, rozbil zase při silnici svůj plátěný stan, postavil sosnu podlé stanu a lehl si, aby odpočinul. I jeli tudy královi zeťové zase domů s nepořízenou, a vidouce stan a podlé něho tu sosnu, koupili ji od Ivana hlupce za řemen ze svých zad, a přijevše do města, podali ji králi. Král maje z ní velikou radost, dal vystrojiti slavné hody; a když byli v nejlepším veselí, přinesl mu hlupec do dvorce zas kůži s jeho koně a při tom něco vraní a stračí zvěřiny na ty hody. A když mu potom žena jeho vypravovala, kterak se jí všickni smáli, řekl: „Jen nech, přijde čas, že i ty se jim smáti budeš.“ Potom po některém čase řekl jednou Ivan své ženě: „Zejtra se oblec v nejpěknější šaty své.“ Druhý den pak vyšel do pole, zavolal svého koně, proměnil se a jel zase do města. Když přijel do královského dvorce, byla tam právě veliká hostina. Tehdy vyšel král se svými zeti a s ministry jemu vstříc, i uvedl jej za stoly dubové, na nichž byla jídla cukrová a nápoje medové, i počali píti, jísti a veseli býti. Když pak se rozveselili, začali rozmlouvati, a Ivan sedě podlé krále řekl jemu: „Milostivý pane! slyšel jsem, že máte tři dcery a všecky vdané: dva zetě vaše tu vidím, ale třetího nevidím.“ Král odpověděl: „Příteli můj! dcera moje nejmladší vzala sobě hlupce, pročež jsem nařídil, aby ze svých pokojů nevycházel.“ — „A já schválně proto přijel,“ řekl Ivan, „abych se s vaší nejmladší dcerou oženil.“ Král byl tomu velmi rád, i řekl, že toho hlupce vyžene ze své země. Na to vstal Ivan ze svého místa, řka: „Milostivý pane! vy pro mě chcete ze země vyhnati své nejmladší dcery muže hlupce: nuže vězte, že já to jsem!“ Tehdy král počal jej radostně líbati, a taky dcera jeho přistoupila, kterou Ivan vroucně objal. Potom řekl králi: „Dovolte, milostivý pane, abych se otázal, proč vaši milí zeťové sedí za stolem v rukavičkách?“ A král odpověděl, že mají bolavé ruce. Na to řekl Ivan, on že je výborný doktor, a prosil krále, aby nařídil, by ty rukavičky svlíkli. I musili tak učiniti, a tu se shledalo, že jim každému na ruce chybovalo po prstu. Král se táže, jak přišli o své prsty? a hlupec odpověděl: „Vím, jak o ně přišli.“ I vyndal je z kapsy a králi ukázal: „Tu hle jsou, dali mi je za svinku zlatoštětinku.“ Potom k žádosti jeho nařídil král, aby szuli obuv, a shledalo se, že jim také na nohou chybovalo po prstu. I řekl Ivan: „Tu hle jsou ty prsty, dali mi je za jelena zlatoroháka.“ Konečně musili se zeťové svléci, a Ivan ukázal králi, že měli na zádech po řemenu vyřezáno; a vyndav ty řemeny s kapsy, řekl: „Tu hle jsou jich řemeny!“ Král vida to, velmi se na ně rozhněval. Ivan pak vyndav z kapsy dvě lahvičky se živou a s mrtvou vodou, přiložil ty řemeny a ty prsty zase, kam náležely, pokropil je mrtvou vodou, a v okamžení přirostly; potom je pokropil živou vodou, a nebylo po ráně ani památky. Tehdy zeťové, jsouce vyléčeni, děkovali jemu a prosili za odpuštění, že neznajíce ho, jemu se prvé smáli, a Ivan rád jim odpustil. Potom Ivan se svou královskou chotí v té zemi šťastně panoval.