Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Milutín
| Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben | ||
| Vlčice | Milutín | Otvírací bylina |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Milutín |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 169–175. |
| Licence: |  PD old 70 |
Jeden člověk měl dvě děti, synka a dcerku. Ten člověk chtěl, aby mu děti vždy ráno vypravovaly, co se jim v noci zdálo. Dceruška to taky vždycky činila, ale synáček nechtěl; bálť se vypravovat, co se mu zdálo každou noc (a co se potom taky přihodilo): že totiž jednoho krále zabil a jednoho hraběte dceru si vzal za manželku, a že se stal králem toho království, kde zabil toho krále. I rozhněval se otec, rozličně se domýšleje, proč nechce svých snů povědít; až jej vyvedl ven a podlé cesty jej počal bít, tak že chlapec žalostně plakal. I šel tudy nějaký hrabě a slyše pláč toho dítěte, poslal služebníka svého k tomu člověku, aby mu řekl, aby ho nebil, ale co mu za něj dá, že si ho vezme s sebou. A člověk mu odpověděl, aby si ho jen vzal, že ho nechce vidět. Tehdy hrabě si ho vzal, a přivedl domů. I měl ten hrabě taky dcerušku, která si toho chlapce velmi oblíbila. A ten hrabě taky měl takový obyčej, že mu děti musily povídat, co se jim zdálo. Ale chlapec mu toho nikdy nechtěl oznámit, a zdávalo se mu zase to, jako když byl doma u svého otce. Tehdy hrabě se rozhněval a dal na zahradě vystavěti věž, a toho chlapce dal do té věže zazdit, tak aby mu tam nikdo nemohl dávat jíst a světlo aby k němu nemohlo. Ale dceři jeho líto bylo toho chlapce, i šla k zedníkům a slíbila jim mnoho peněz, jen aby ho zazdili tak, aby mu mohla v noci dávat jíst; a zedníci to za dobrý plat udělali. A byl v tom věžení sedm let, a nemohl tam ani sedět ani ležet. I přihodilo se času jednoho, že vedlejší král poslal tomu hraběti hůl, a neřekne-li mu, z které strany se ta hůl otvírá, že přitáhne na něj s vojskem. Tehdy ta panna, když mu v noci přinesla jíst, řekla: „Nyní sem ti naposledy přinesla jíst; neb jeden král nám poslal hůl, a můj otec ji musí otevřít, a neotevře-li jí, že na nás přitáhne s vojskem. I musíme nenadále zahynout, a ty ve vězení též.“ On odpověděl, aby se nic nebála, „než jdi a lehni si a potom pěkně zhůru vyskoč a řekni otci: „Můj drahý otče! zdálo se mi něco k našemu štěstí. On pak se bude tázat: Co? A ty řekni: zdálo mi se, že ti povím, jak tu hůl otevřeš; jen nalej do čberu vody a dej tu hůl do ní, a hůl se obrátí zhůru tím koncem, kde se otvírá.“ A tak se taky stalo. Otec to učinil a zapečetil hůl na tom konci a poslal králi. Král pak jemu odepsal: „Věru to’s udělal; ale nemáš toho ze své hloupé hlavy, nébrž máš někoho při stavení, o kom nevíš, a ten ti to udělal.“ Potom opět hraběti psal a řekl: „Pošlu ti tři koně jednostejné, a musíš mi povědít, kolik má který let.“ A byli ti koňově jeden jako druhý: jeden měl v stáří rok, druhý dvě léta a třetí tři. Když pak ta dívka mu zase nesla jíst, řekla: „Už ti nesu naposledy, budeš tu musit umřít, a my též; neb nám poslal král tři koně jednostejné, a musíme povědít, kolik má který let.“ On odpověděl, aby si jen šla lehnout i aby řekla otci, že se jí zdálo, aby dal nasypat obroku tři hromádky od tři let, a ty koně aby k tomu obroku postavil, a že půjdou sami každý ke své hromádce: jednoroční kůň k jednoročnímu obroku, druhý k druhému a třetí ke třetímu. Tehdy ona to tak otci povídala, a tak se taky stalo, jak mu řekla. Hrabě tomu králi odepsal, a král potom zase jemu: „Věru, to’s udělal; ale nemáš toho ze své hloupé hlavy, nébrž máš jiného, o kom nevíš a který ti to dělá. Však ještě jedno ti pošlu: pošlu ti v ten a ten den, v tu a tu hodinu, když budeš při obědě, palici, která váží tři centy, ta ti vyrazí lžíci z úst, a ty mi ji musíš zase tak zpátky hodit, jako já tobě.“ A skutečně se tak stalo. Přiletěla palice a vyrazila mu lžíci z ruky, a vletěla do sklepa a tak se tam zarazila, že dvanáct vojáků jí nemohlo hnout, a což teprv hodit. Tehdy hrabě sebral a sezval všecky lidi své, ale ani jeden nemohl toho učinit. Když pak ta dcera mu zase přinesla jíst, řekla: „Dvakráte jsi nás vysvobodil, ale potřetí zajisté nebudeš moci, a budeš už musit tu zahynout a my též všickni.“ On pak se tázal, jaká je to práce? I pověděla mu. A on na to řekl: „Jdi domů a lehni si, a potom vstaň a řekni, že se ti zdálo, že toho nikdo jiný nevykoná nežli já. Hrabě ti toho sice hned nebude věřit, ale potom si pomyslí, že se ti po dvakráte dobře zdálo, a může být, že to taky bude pravda.“ A tak se taky stalo. Hrabě dal jej z té věže vykopat, a vida jak je slabý, řekl: „Já jsem silnější nežli on, a nemohu tou palicí hodit, kterak on by hodil?“ A on řekl: „Jdi k jednomu králi, ten má devět set krav a má všecko zapsáno, kdy která přišla na svět. Tu mi kup jedno tele, ale aby nebylo starší ani mladší devíti let, a cokoli za ně bude chtít, jemu dej. Pakli mu dáš o krejcar méně, tehdy budu o dva centy lehčí.“ Dobře; on jde tam a ptá se, má-li takové tele? Král odpověděl, že má. Tehdy se zeptal, co za ně? Král řekl: „Devět tisíc stříbra.“ Hrabě zaplatil, vzal tele domů a dal je hned zabit. Ten mládenec pak řekl, že musí tři měsíce sám ve světnici být, a že nikdo nesmí k němu přijít. Tehdy dostal hned dvě libry hovězího masa, ale on nejedl masa, než jen polívku. To trvalo tak po tři měsíce. I pověděl kuchař hraběti, že nechce masa jíst, aby se zotavil. Tehdy hrabě sám k němu šel do světnice a ptal se ho, proč nejí masa? On pak odpověděl, aby mu přinesli jíst. A když přinesli, vzal mísu a mrštil jí zhůru o stěnu i řekl hraběti: „Vidíš, maso spadlo dolů a polívka se na stěně chytila; tak taky mne se jen polívka drží a maso nezůstane.“ Tehdy šel se podívat na tu palici, a už ji mohl pozdvihnout. Potom šel zase po tři měsíce jíst, a pak už ji mohl levou rukou na dvě stě sáhů do výšky vyhodit. Ještě jednou šel jíst po tři měsíce a byl potom už velmi silný. I řekl hraběti, aby směle odepsal tomu králi, že v ten a ten den, v tu a tu hodinu palice zase přijde a jemu při obědě lžíci z úst vyrazí. A tak se vskutku stalo. Hodil tu palici do druhého království a bylo tam sto pět a dvacet hodin cesty. Tehdy viděl král, že to taky vykonáno, i odepsal tomu hraběti: „Věru, vykonal jsi všecko, co jsem ti řekl; ale nemáš toho ze své hloupé hlavy, nébrž udělal ti to ten, kterého jsi dal zazdit. Ale musíš mi ho sem poslat, abych ho viděl.“ I chtěl ho zabit. Tehdy ten hrabě nerad by ho byl tam pustil, ale musil. „Víš-li co, hrabě? dej sem všecky své lidi svolat, a vybéřeme z nich kolik nejvíce možno takových, kteří mi budou podobni.“ I našlo se takových jen devět, on byl desátý. Tehdy řekl hraběti, aby dal všem ušit stejné šaty, aby nikdo nemohl i v nejmenším jednoho od druhého rozeznat a všem aby opatřil stejné koně, „tehdy tam půjdu.“ A tak se taky stalo. Tehdy těch deset lidí šlo, a prvé než tam do města přišli, řekl jim: „Zajisté vy nevíte, proč tam jdeme? jdeme si tam pro smrt; ale nebojte se nic. Až tam přijdeme, bude vám ten král poroučet: Milutíne! (tak se ten mládenec nazýval) jeď odtud! Tehdy musíte všickni odjet, nikdo se nesmí opozdit, všickni zároveň a najednou. Tehdy potom řekne: Milutíne! pojď do světnice; a jděte všickni do světnice. Milutíne! zavři vrata; a jděte všickni zavřít. Milutíne! sedni za stůl; a všickni jděte najednou. Milutíne! jdi spat; a všickni zároveň jděte spat.“ Tak se taky stalo. Když ho král nikterak nemohl poznat a zabit si ho netroufal, řekl jednomu svému služebníku, aby se schoval pod postel a poslouchal, který hude nejmoudřeji mluvit, tomu aby nějaké znamení udělal. Tak se taky stalo. Lehli si a počali si rozvažovat, co z toho bude? Milutín pak řekl: „Věru, potud mne ještě nepoznal; ale brzy mě pozná, i pojede za mnou a dohoní nás; ale nic nedělá: vy si jen klekněte a modlete se k pánu Bohu; pak dávejte dobrý pozor: pustím-li já nejprvé plamen z úst, tehdy sami sebe zabíte; pak-li on prvé plamen pustí, tehdy se nic nebojte, a to vám bude znamením, že se bude člověčí maso v člověčí krvi vařit.“ Ten pod postelí slyšel tu řeč a uřezal mu na patě kus čižmy. Když pak se rozednilo, řekl Milutín, aby všickni dobře prohledli svůj oděv, možné žeby na něčím obleku bylo nějaké znamení. Tu však nenadále vidí, že právě on má uřezanou patu, i řekl: „Dejte sem všickni své čižmy, ať vám každému taky uřežu patu, tak jako já mám.“ Tu zavolal král: „Milutíne, pojď k snídaní.“ A všickni šli zároveň. Tehdy viděl král, že měli všickni jednostejné znamení, a tak nevěděl, koho zabit. I vyhuboval toho služebníka. Potom řekl král: „Milutíne! jdi domů.“ A šli všickni najednou domů. Ale pak brzy poznal král Milutína po koni, proto že měl onoho hraběte koně, i dohonil ho. Ti hned poklekli, jak jim napřed řekl, a on počal s ním nejprvé na koni bojovat, ale nic tak nebylo. Tehdy ssedli obadva s koně a bili se spolu pěšky, až se pod nimi země třásla. Tak potýkali se spolu strašně nějaký čas. Ale tu najednou spatřili, že králi vyšlehl plamen z úst a potom teprvé Milutínovi. Král pouštěl na Milutína z úst oheň, a Milutín zase na krále. Tu z nenadání Milutín přemohl a porazil krále, i usekl mu hlavu a přinesl ji domů hraběti. Tu byly veliké radovánky, Milutín si vzal za ženu dceru toho hraběte, a odebral se s ní do země toho krále, kterého zabil, a kraloval tam až do smrti. A to je konec.